Je tu Jan Moštěk
aneb To by v tom byl čert, aby zase nikdo nepřišel


Vyprávění o Josefu Mánesovi
jindy též
Vyprávění o malíři, který chtěl malovat jako Gauguin
někdy i
Vyprávění o sběrateli a obchodníkovi s obrazy
ba i
Je tu Jan Moštěk



V různých kombinacích a v přednesu Radima Vašinky se můžete seznámit s Janem Mošťkem, jedním z nejunikátnějších autorů, rozverně pobíhajících po luzích českého písemnictví moravského původu, v hávu velmi silně připomínajícím odění Celníka Rousseaua, blahé paměti, byť malíře, jímž ostatně je i Jan Moštěk.

Po několikaleté snaze zatvrzelých příznivců tvorby Jana Mošťka, na jejímž začátku stál Václav Vokolek (i on je ostatně spisovatelem, básníkem a malířem!), v návaznosti na něj pak Český rozhlas, posléze i náš principál, který do toho zatáhnul celý náš spolek, učiniv z Mošťkova literárního díla divadelní představení a literární večer, v němž sám vystupuje v roli Jana Mošťka, interpretujícího své texty, vyšlo Mošťkovo dílo knižně, téměř úplné, aby veškero toho snažení vyvrcholilo výstavou Mošťkových obrazů v Kafkově galerii na Staroměstském náměstí. Žel – krutou ironií osudu – několik málo dní po autorově smrti.

A tak dnes žije Jan Moštěk jen v uměleckém odkazu svého díla, v povědomí svých příznivců, kterých není sice mnoho, jimž se ale vrývá hlubokou rýhou nejen do paměti, ale i do srdce.

Mošťkovy večery mívají u nás variabilní složení, podle toho, jak se momentálně náš principál zahledí do krásy toho či onoho vyprávění. Střídá se asi pět povídek, každá půvabná něčím jiným a jinak.

Mošťkova vyprávění jsou podivuhodnou směsicí humoru chtěného i nechtěného, okouzlují svojí naivitou i rafinovaností, s níž mísí osudy svých hrdinů s osudem svého života, dovede mistrně vybudovat překrásné situační trapasy, jeho lyrika dovede být parodizující i jímavá, a tak člověk opravdu neví, co jej vedlo k absolutnímu zavržení veškeré své literární tvorby, k níž se nechtěl hlásit a s jejímž knižním vydáním souhlasil až na vytrvalý s silný nátlak své sestry, paní Uhlářové. Která ovšem se na některých místech jeho díla pýří a na některých s povzdechem vrtí hlavou.

Všechna naše uvedení stíhá veřejnost značným nezájmem. Takže čas od času jsme nuceni nalákat diváky jiným titulem a pak je zaskočíme změnou programu. A když zůstanou, jsou šokováni nečekaností zážitku a nadšeně aplaudují. Aby podruhé zase nepřišli.

Leč doufáme, že všeho dočasu.

Ať navěky žije a vzkvétá luh Mošťkova díla!

Ať k nepřehlednosti rostou řady jeho ctitelů a vyznavačů!

RECENZE – NOVÉ KNIHY (7. 3. 2001)
RECENZE - Jihlavské listy (8. dubna 2008)
Vyznání principála: Jan Moštěk mi prostě uhranul – rozhovor (Jihlavské listy, 8. dubna 2008)



Vyznání principála

Jan Moštěk mi uhranul od prvního setkání: Zcela nahodile jsem byl před lety pověřen interpretací jedné z jeho povídek v rozhlasovém pořadu na Vltavě, který dal dohromady Václav Vokolek. Vypátral jsem páně Vokolkovu adresu a zajel za ním, abych se dozvěděl, jestli je Jan Moštěk skutečný, existující člověk, není-li to jen nějaká fiktivní postava. A dozvěděl jsem se toho, že uši přecházely.

Nakonec se nám s panem Vokolkem podařilo získat i Mošťkovu adresu.

Při jednom našem kočování jsme se za ním zastavili. Bydlel na faře (což mu zprostředkoval jeden z jeho bratrů - farář). Věděl jsem, že Moštěk je velice plachý člověk, a tak, když mi otevřel dveře, promlouval jsem k němu tak nejapnými otázkami a oklikou (dá-li se na faře pronajmout místnost na letní byt a pod.), že mne nakonec vyhodil. Tuším, že slůvkem „Ven!". A prásknul dveřmi.

Naše první setkání se věru příliš nevydařilo. A k žádnému jinému již nedošlo.

Ale okruh Mošťkových ctitelů se rozrůstal. Nebylo jich sice moc, ale byli starostliví. A tak se jim časem podařilo i udělat výstavu jeho obrazů (neb byl i malířem! impresionistickým expresionistou) v Praze, v galerii Franze Kafky. Na vernisáž nepřijel -krátce před ní zemřel. A tak se tento umělec - podivín nedočkal ani toho, po čem prahnul nejvíce: uznání svého malířského snažení. O to literární mu nešlo. To považoval za dávno skončenou kapitolu svého života, za kterou se téměř styděl. Podařilo se mu tedy vytvořit dílo, o jehož vynikajících kvalitách neměl tušení. A k jehož vydání dal souhlas jedině po naléhání své sestry.

A o němž žel nemá tušení ani širší veřejnost.

Propaguji jeho povídky už léta - a marně. Propaguji je se zatvrzelou trvdošíjností, jež hraničí až s tupostí. A pořád to samé: ti, co přijdou, jsou nadšeni, ale je jich tak málo, že nad nimi vždy spláču. Možná za to může i zdánlivá odlehlost našeho působiště (jen dvě zastávky od Anděla!), ale asi ne - vždyt s návštěvností to jinak není tak tragické...

Jako by sám Jan Moštěk z nadoblačných výšin své záhrobní existence tvrdošíjně zatracoval své literární dílo k věčnému zapomnění ...

Jestli je to pravda, tak mu to do smrti nezapomenu.

vr -haf

P.S.: Konečně se mi podařilo vymyslet název, který zcela jistě podstatně zvýší návštěvnost tohoto pořadu: Vyprávění o Josefu Mánesovi aneb V tom by byl čert, aby zase nikdo nepřišel...


A ještě P.P.S.: O kvalitách našeho představení svědčí i to, že estéti, rozhodující i titulech inscenací Festivalu jednoho herce (nevím už kterého...), odmítli naši velkolepou šou bez byznysu s odůvodněním, že když Vašinka hraje Mošťka, předčítajícího své texty, tak že to není divadlo, protože to není nazpaměť. Odmyslím-li si jejich drzou invektivu a troufalost chtět po mně v mém věku něco nazpaměť, přijdou mi dogmatici tohoto exhibicionistického žánru škodlivou vší v kožišině našeho dramatického umění, rozhodujíce navíc o něčem, o čem nemají ani páru. Neboť nikoli Hašek, nikoli Nedvěd je Bůh, ale Jan Moštěk!

I kdyby trakaře padaly.


Scéna k večeru z díla Jana Mošťka v očekávání diváckých mas


Ukázky z povídek Jana Mošťka:

Baron se pak zeptal malíře, zdali nemá ještě trochu zlata. „Mám,“ řekl malíř.  „Dojděte pro něj, my na vás tady počkáme!” Malíř byl za chvíli nazpět s malým sáčkem zlata. Pak baron všechny malíře spočítal, napočítal tolik pařezů a poručil malíři, aby na ně nasypal trochu zlata. Všichni si pak na ně sedli, zavrtěli se a měli pozlacený prdele. Pak řekl slavnostně baron malíři, že tím mu dokazuje, v jak malý úctě mají zlato. …

(Vyprávění o malíři, který chtěl malovat jako Gaugin)

Venku se začalo stmívat a v kavárně rozsvěcovali světla. Slavný Degas měl pocit, že je v divadle. Začal kreslit mladé číšnice, které se kolem něho mihotaly s nápoji a jídlem. Šel jsem nenápadně kolem, abych nahlédl, co kreslí. Udiveně jsem zůstal stát, když jsem zahlédl, jak Degas kreslí baletky místo číšnic. Zeptal jsem se ho, proč tak činí. Řekl mi s úsměvem: “Můžu kreslit, o chci! Já nejraději kreslím baletky, a proto i číšnice kreslím tak.”…

(Vyprávění o návštěvách slavných umělců)

Už mnohdy zahradník dělal stávku tím, že si stoupl doprostřed zahrady jako socha a celý den tam stál. Hrabě to nepochopil a myslel si, že zahradník odpočívá. …

(Vyprávění o Josefu Mánesovi)



U lesa a u vesnice blízko
chalupa či domek,
potok taky blízko.
Oko hledí na pěšinu,
nepůjdeš snad, lásko?
Ateliér s dvěma okny
nic netuší,
že u nich často
smutné srdce buší.”…

(Balada milostná!)