Jak bylo, když kdysi bylo
František Dědina

obnovená PREMIÉRA: 28. listopadu 2014

režie a přednes: Radim Vašinka

Vzpomínky Františka Dědiny, letopis 2. poloviny XIX stol., sugestivně líčící způsob života, o kterém víme, že sice existoval, ale který si těžko dovedeme představit v jeho konkrétnosti, vše v nádherném, živém a barvitém záznamu vyprávění očitého pamětníka této dávné reality: jak vypadala tehdejší škola a o bídném údělu učitelstva, osvěta na vesnici: první záchodky (a jak to bylo předtím), první petrolejky, kterak se pálilo vápno, trudný úděl naverbovaných rekrutů a jiné zajímavosti za života našich předků.

 

Je tomu už hezkých pár let, co Nina Rutová objevila pro vltavskou stanici Českého rozhlasu Františka Dědinu a jeho memoárovou knihu Bejvávalo, o životě na české vesnici v 2. polovině XIX. století. (Vydalo ji pražské nakladatelství Vyšehrad v r. 1949.) Jako desetidílnou četbu na pokračování to pak natočil režisér Petr Adler. A já byl, spolu s Přemyslem Rutem, který dodal a odzpíval dobové písničky, interpretem tohoto cyklu.

František Dědina, sedlák a mlynář byl otcem Václava Dědiny, který se r. 1919 na základě práce o křídové tabuli habilituje na filosofické fakultě UK pro obor geomorfologie. Zajímal se především o geomorfologii, fyzickou geografii, geografickou rajonizaci, regionalismus a vlastivědu. Posléze v roce 1933 se stal řádným profesorem geomorfologie a zeměpisu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Tolik geneologický úvod.

 

Natáčení samo pak bylo velice příjemné, vzpomínky měly jedinečnou atmosféru, byly jímavé ve své konkrétnosti a pro mne a patrně i pro posluchače plné objevů, dění, které si člověk dnes nejen nedovede představit, ale snad si je ani neuvědomuje, vnímaje zcela odlišné reálie současného života, který je sice mnohem pohodlnější, snadnější, ale svojí automatizací nás zároveň připravuje o jeho plné prožívání, které si nahrazujeme umělými adrenalinovými excesy, vymýváním mozku břesknými kapelami a masově chrlenou televizní zábavou, to vše za vydatné výpomoci tzv. celebrit, což jsou ve své většině dosti pokročilé kreatury.

Po odvysílání dostalo se realizačnímu kolektivu pozvání k návštěvě od vnuka Františka Dědiny, starého pána ušlechtilého zevnějšku a noblesního založení. Při sklence vína, takříkajíc, jsme si velice pěkně povykládali, říkal mi dědečku, neb jsem jeho dědečkem v oněch deseti dílech byl a smluvili jsme se, že se rozhodně, jen co bude pěkné počasí, zajedeme do krajiny, do které bylo ono vyprávění situováno, podívat. Ano, člověk míní, a míň toho ale uskuteční. Nejeli jsme nikam, starý pán už umřel a já mám na svědomí jen další nesplněný dluh.

Ale: ozvala se, po pěti nebo po kolika letech, jeho dcera, se kterou jsem se náhodou setkal při jiné příležitosti. A domluvili jsme se, že…

Už je to skoro rok, a já znám Dědinovu krajinu, i s jeho mlýnem, jen ve svých představách. Ale uvidíme, jak se říká, když se neví.

 

Abych trochu přiblížil svět vyprávění, připojuji pár ukázek.

Tak takhle to vypadalo ve škole. Na základce, jak by se dnes řeklo. Myslím, že v tomto oboru by snad neškodila trochu navázat na staré tradice. Aspoň občas.

 

… Pevně mi utkvěl v paměti první den školy. Na stolku učitelově ležel převržený kalamář s inkoustem. Učitel to nezpozoroval a odhodil čepici na stolek a zrovna na louži s inkoustu.

Otec především mu dal uzlík suchých švestek a podstrčil kornout s cukrovím, aby je rozdával, kdyby se mi ve škole zastesklo. Když tatínek s učitelem všechno ujednal, odešel. Učitel se s žáky pomodlil a začalo "odříkávání". Sedl si ke stolku, podepřel loket o stůl a školáci chodili ke stolku odříkávat. Najednou, jak tak sedí opřen loktem o stolek, začalo ho něco močit. Celá část spodního rukávu je inkoustem nasáklá. Nyní teprve odhodil o kus dál čepici, která byla uvnitř řádně potřísněna, vyskočí a již chápe do rukou pravítko. "Kruci, zatr, kdo tohle udělal?" Ale místo skutečného vyšetřování pravítko začalo bez odkladu působit. Kluci křičeli: "Pane učiteli, to jsme my neudělali, to udělala támhle Veruna Novotnejch!" Ale ta zase volala: "Pane učiteli, to já ne! To kluci, vlezli pod škamna, tahali nás za sukně a tak jsme vystoupili až na škamna, ale kluci vylezli nahoru taky a honili nás po škamnech. Když jsem chtěla přes stolek utéct, zachytila moje sukně o kalamář a on se zvrátil. Já za to nemůžu." Žalobu tuto skončila Veruna plačtivým hlasem a brekem.

Tu teprve bylo zle. Učitel vystoupil na lavici mezi kluky a začal je lineálem třískat přes záda, ruce a hlava nehlava. Nevynechal žádného. Pak dal holkám s tím lineár po dvou na ruce a Veruna Novotných dostala čtyrky; potom musela přinést vodu a stolek umejt.

 

A teď třeba tohle, na to jsem nikdy nepomyslel, ta nádherná autentičnost netušeného:

… Jednou jsem přinesl na Vinařice z Boleslavě petrolejovou lampu. Zavěsil jsem ji ke stropu, a když jsme večer rozsvítili, zazářila naše okna tak, že v celých Vinařících se toho zděsili. Mysleli, že u nás hoří. To jistě u Dědinů chytil len! Sušíval se tehdy na kamnech a často se stalo, že v některém stavení chytil. Kamna byla děravá a nějaká ta jiskra se dostala z prsku do lnu.

Lidé přibíhali, aby pomohli hasit, ale to každý zůstal koukat na to divotvorné světlo.

… Když jsme přišli s tím světlem do hospody, rozsvětlilo se tam, jako kdyby rozžehl bengálský oheň. Každého to zarazilo. Lidé byli zvyklí na to šero, a proto také nikdo nehleděl na to, aby se k muzice pěkně ustrojil. Děvčata chodila v kanafaskách a hoši třeba i v záplatovaných kalhotách. Kmochové seděli za stolem v kožichách - nepovlíknutých. Některé byly vydělány na rudo, některé bílé, ale smrděly všecky dva až tři roky, než vyčichly. /…/ A teď si představte, že do toho temného ovzduší plného kouře přijdeme s pronikavým světlem. Sousedi a tanečníci oslněni přestali hovořit, tančit, muzikanti přestali hrát a všecko utichlo jako v kostele. /…/ Nyní se každý po sobě dívá, jak v tom světle vypadá, a ti, co byli nedbale ustrojeni, vytratili se ze šenkovny. Nadšení jsme tehdy nevzbudili Zaslechl jsem protest: Zas ňáká novota? - Ale já nedbal, šel k muzikantům a volám: A teď ňákou pěknou veselou.Muzikanti hned začali štemovat, neb věděli, že mně musejí zahrát bezvadně. …

 

A ještě něco do třetice:

Na Doubravsku byla častým hostem cholera. A není divu. Ještě v padesátých letech nebylo u nás těch potřebných domečků, kterým se říká "hajzl". Chodilo se nejvíc na zahradu nebo do polí. O posvícení nebo po posvícení, když se sešlo plno přátel a ti přivedli sebou všechny své děti, to bylo každé stavení obnešené a zahrady přeplněné. Nejvíce se chodilo pod okap.

 

Tak v tomhle ohledu jsme opravdu o kus pokročili. Zajímavé ovšem je, jak mezitím ono označení místa soukromé úlevy migrovalo se značnou frekvencí v přeneseném slova smyslu do zcela jiných oblastí našeho života. Ostatek a mnohé jiné pak na samotném představení.

Radim Vašinka