Vladimír Holan – TŘI PŘÍBĚHY
Prostě, Sbohem, Zuzana v lázni

Radim Vašinka se vrací k interpretaci Holanových poém. Vedle dvou kratších se tentokráte pokusí i o jednu z nejrozměrnějších, Zuzanu v lázni. Vše ve jménu svého kréda: „Nehuhlat Holana vznešeně, téměř nadpozemsky, tak trochu záhadně, ale vyloupnout báseň ze skořápky tradiční holanovské dikce, zatemňující její smysl.“ Kdo zažil předchozí „Dva příběhy“, přijde i tentokráte, i když jej nečeká žádná opereta.


PREMIÉRA: 30. 1. 2013

režie a přednes: Radim Vašinka

umělecká spoluúčast: Irena Hýsková


Něco málo poznámek k našim „Třem Příběhům“

Podruhé se vracím k Holanovým Příběhům, které mne před léty, ještě za mlada uhranuly. Předloni, při svém prvním pokusu o interpretaci Příběhů, jsem nakonec upustil od Zuzany v lázni, jejíž epická linie není podle mne natolik homogenní že by posluchač mohl poněkud tápat, nemaje možnost vracet se zpátky k místům, která mají svá tajemství a vyžadují více přemýšlení. (Holan: Má vůbec být poezie přednášena? Myslím, že některá ano, některá ne. Která ano a která ne? Hamlet nekladl menší otázku.) Dnes ji ale s jistou drzostí přiřazuji k Prostě a Sbohem, kterých se tolik neobávám.

Je zvykem v našich krajích huhlat Holana s bezpohlavní vznešeností, téměř nadpozemsky, záhadně, takřka božsky. Vyloupneme-li ovšem báseň ze skořápky této holanovské posvátné interpretační dikce, zjistíme s překvapením, že tato poezie je mnohem srozumitelnější, než jak se traduje. Což ovšem nevylučuje možnost, umně ukrývat otázky, které si svými obrovskými znalostmi filosofie a odkazy na světovou literaturu klade básník i sám sobě. Čtenáři nebo posluchači to přitom ale nebrání pochopit Holanův takřka trýznivý proces dobrat se smyslu života v nejtemnějších zákrutách lidských osudů, sečtělejšího čtenáře nebo posluchače to pak obohacuje o větší myšlenkový záběr, v souvislostech, o nichž se tomu méně sečtělému nemusí dostávat vědomostí. Tady pak je pak úkolem interpreta klást otázky i odpovědí na ně jasně a srozumitelně a nezaplevelit verše vatou prázdného krasořečnění. Navést posluchače na stopu.

Proto naleznete v našem programu i vysvětlivky, které vám mohou pomoci srovnat krok s autorovým a přidat veršům ještě onen „rozměr navíc“.

Radim Vašinka


Prostě

Seznámili jsme se koncem září,
kdy stromy jsou oživovány
nějakým odhmotněním, nějakou zesnulostí
a kdy vzduch, obkreslen vláčnými nebo ostrými smysly,
čeká na duši, která by malovala
tichým zachováním dávno přešlé bouře.
Stáli jsme u trafiky a někdo z nás
měl drobné a někdo neměl…
Na průčelní straně té trafiky bylo napsáno:
Tento stánek je na prodej. Někdo pod to
načmáral křídou: ZA HOVNO!
Hleděli jsme na to chvíli a pak jsme
zašli spolu do hospody.

„Je mi,“ řekl (ale tak jako šumící větev,
zlomená v hudbě poryvem pauzy),
„už přes sedmdesát, každý žebřík končí, pane!...
Ale víno piju rád… Jen se podívejte
na tohle tady, jak naráží na sklenici, splývá s ní,
prostupuje ji… Člověk má najednou krev na ruce…
Včera jsem byl na pouti k Svaté Ludmile.
Smát se nebo plakat? Orel nebo panna?
Ke kostelu přijelo auto s dvěma kněžími,
ti kněží se v tom autu plaše přestrojili
a pak šli v čele procesí. Za nimi houslista,
bubeník, harmonikář a dva saxofonisté.
Panenko z koudele! Nepoznal jsem, co hudli,
ale nějaký smrkáč řekl, že je to Kongo-koktail…
Orel či panna, plakat nebo se smát?

(Ukázka z první poémy.)

… Mně například byla vytýkána nesrozumitelnost. Pindaros, a to už je hezká řádka století zpět, na to odpověděl: „Davu ovšem třeba je tlumočníka…“ Ale lépe by nám to objasnil Picasso: „Temnost toho kterého umění…, prosím vás! Zpívá pták – rozumíte jeho zpěvu? Nerozumíte, a přece vás okouzluje…“ Za sebe bych k tomu dodal, že jsem-li temný, nesrozumitelný, náročný – toť také proto, že jsem nikdy nepodceňoval možného čtenáře… Zkratka ve smyslu cudnosti nebo nestoudnosti má své noci.

(Vladimír Holan)


…Nezastupitelné a klíčové postavení ve sledu básník – posluchač má právě interpret. Promyšleností svého úkonu, případně i obohacením autorových veršů zážitky svého života může onoho posluchače uvést na stopu myšlenkového světa básně. Oživit ji.

A znovu zdůrazňuji své krédo, že interpretace poezie má svoje nezastupitelné právo na existenci jen v tom případě, kdy se posluchači dostává komplexnějšího zážitku, než jakých se mu dostává jako čtenáři. 

Radim Vašinka