Antonín Přidal
Zpovědi a odposlechy

o představení  | kritické ohlasy  

 

premiéra: 17. února 2016

 

ANTONÍN PŘIDAL (1935) pracoval v 60. letech v literární redakci brněnského rozhlasu a spolupracoval s Hostem do domu a Světovou literaturou. Po roce 1968 netěšil se přízni režimu a až do r. 1980 publikoval své překlady pod cizím jménem Mezi autory, které překládal, byli G. K. Chesterton, F. G. Lorca, K. Rexroth, G. Kinnell, I. B. Singer, J. Updike, J. Heller, P. White. Opakovaně vyšly jeho převody nonsensů Edwarda Leara a humoristického románu Lea Rostena Pan Kaplan má třídu stále rád. Po listopadu 1989 založil a dvacet let vedl ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU a spolupracoval s televizí a rozhlasem jako autor, moderátor a režisér. Vydal tři publicistické knížky (Slovník do hrsti, Národní nonsensy, Z očí do oči), dvě knihy úvah (Některé hlasy, některé tváře a Potulky knihami a časem) a dva svazky divadelních a rozhlasových her (Všechny moje hlasy a jiné hry, Políček číslo 111 a jiné hry). Jeho básně dosud vyšly ve třech sbírkách: Neznámí ve městě (1966), Smrt na ostrově (1966), Sbohem ale čemu (1992)..

Je nositelem Státní ceny za literaturu z roku 2007 ..

Z jeho poslední sbírky „Zpovědi a odposlechy“ jsou básně našeho literárního večera. Anketa Lidových novin, v níž obsadil 3. místo (a to jde prosím o poezii!) mne upozornila na tuto sbírku. Jejího autora jsem znal ještě z Brna, ze svých začátků s brněnskou Ikskou, souborem snažícím se o netradiční interpretaci poezie. Byl naším návštěvníkem, ale zdaleka jsem netušil jakým básníkem se při své „životní pouti“ stane. Tato sbírka mne zcela fascinovala svojí prostotou, moudrostí, osobitostí neshlížející se v sobě, kombinací intelektu, inteligence, rozumu a citu, svojí „nevymyšleností“, tím, že musela být napsána, na rozdíl od poezie mnohých autorů, kteří si ji uměle vymýšlejí od stolu, bez oné nutné pupeční šňůry, která ji musí svazovat se životem. A tak navzdory tomu, že večery poezie v našem Krytu nejsou zrovna napěchovány posluchači, musel jsem po ní sáhnout, už proto, abych si v ní mohl číst ne sám sobě, ale někomu. A ti, kteří k nám přicházejí na naše večery, patří k lidem, kteří mi v běžném všedním životě scházejí.

Ukázka Přidalovy poezie:

Antonín Přidal

TŘI VLNY

První vlna noci přiloží tě k poušti.
Písek je černý, řekl bys, kdyby ti nechala oči.
Je hebký, řekly by prsty, kdyby neodlétly.
Jsi peří, a nevíš to. Nevíš, čím byl jsi,
nevíš, čím budeš, nevíš, co je bolest.
Bez hnutí se suneš
za první vlnu noci.

Druhá vlna noci přiloží tě k tůni.
Jsi pořád bez očí, ale cítíš,
jak pod vodou rostou lesy rostlin.
Zapadáš do nich jako jehla,
co dlouho vniká, ostře, ale zlehka,
pod listy, pod stíny, pod kořeny tmy,
až není nic a nemůže být nic.
Z jehly jen ucho navrátí se na hladinu,
prázdné a Čisté. Slza vzduchu.

Třetí vlna noci tě vrátí od hranice smrti.
Vrací ti bolest, navrací oči
a něčí ruka natažená ze sna
hledá a najde tvoje prsty.
Slyšíš své jméno. Vzpomínáš si, kdo jsi.
Ten, který nebyl. Kdo nebude navždy.
Ten, který spal a teď se budí.
Kdo přichází k sobě a přichází k jiným.
Po každé noci znova narozený,
jako by se mu nesčítaly dny.

 

A nakonec neodolám – ještě alespoň pár veršů z překrásné poémy v závěru sbírky:

DOHODA S TŘEMI NEZNÁMÝMI

Přeptat se na mě přišly tři.
Ani ne přeptat jako spíš…
Nemladé nestaré, nevelké nemalé,
nehnutě stály ve dveřích. „Půl hodiny zvoníme,
nebylo slyšet?“ Bledé rty, černá obočí,
vlasy pod šátky, šedé kabáty
skoro po paty. „Nebylo slyšet?“
Přikývnu, dělám přihlouplého,
abych je odradil, bojím se, že nesou
jistotu, světlo, Spasitele,
zázračné přístroje, papuánské čaje,
levnější internet, volání, půjčky, piyn,
možná i kompakty, na které nahrály
trojhlasé zpěvy pro různé účely.
Jeden krok, druhý, a jsou v předsíni.
Mohou mě omámit? Ta nejvyšší
se rozhlédne a hlásí:
„Tady se nenarodil. Je to on?“
Prostřední kývne. „Jinak vypadá.
Byl hubený a neměl vlasy.“
Bráním se: „Je to nedorozumění.“
A všechny křiknou: „Není!“
„Nic u sebe nemám. Peníze ani šperky.
Koupit nic nechci, nic nepotřebuji.
Jsem starý člověk.“ „To každý vidí,“
řekne ta nejmenší. „Proto jsme tady.“
„Ale já… Nikdy jsme se nepotkali.“
„Mýlíš se,“ opraví mě. „My pamatujem
tvé narození. Ty ne, tys špatně viděl,
a špatně slyšel, jako dnes. V té mlze
ti ušlo, že jsme přišly, a nejen přišly,
něco ti i přály.“

. . .

Radim Vašinka