Antonín Přidal
ZPOVĚDI A ODPOSLECHY

Z jeho poslední sbírky „Zpovědi a odposlechy“ jsou básně našeho literárního večera.
Tato sbírka fascinuje svojí prostotou, moudrostí, osobitostí neshlížející se v sobě, kombinací intelektu, inteligence, rozumu a citu, svojí „nevymyšleností“, tím, že musela být napsána, na rozdíl od poezie mnohých autorů, kteří si ji uměle vymýšlejí od stolu, bez oné nutné pupeční šňůry, která ji musí svazovat se životem.

„Básnickou sbírku Antonína Přidala Zpovědi a odposlechy považuji za zásadní dílo nejen svého autora, ale i současné české literatury. Ve chvíli, kdy všeho je moc a nic nemá váhu, ozývá se — vím, bude to znít paradoxně — jasný hlas hluboké vnitřní meditace. Bez těkavé klipovitosti, bez sentimentality, bez takzvaného poetického oparu nebo kouřové clony, která tak ráda v divadle i na jevišti dnešního světa nahrazuje poctivě vyložené karty. Autor je přísný k sobě i k jiným, nic si neodpouští. Chce se dobrat odpovědi na otázky dotírající s věkem. Je v tom odpovědnost za život, v němž jsme „každý sám za sebe“, bez výmluv na nepravé sudičky, téma odcházení a zkoumavého nahlížení za obzor tohoto světa. Je to neúprosná poezie rozkoše i bolesti z myšlení, ale taky plná zvědavosti a údivu, překvapení. Vtipu ironického i dětsky hravého.“ – Miroslav Plešák (Anketa Kniha roku Lidových novin - 5.-6. místo)

ANTONÍN PŘIDAL (13. října 1935 Prostějov – 7. února 2017 Brno) pracoval v 60. letech v literární redakci brněnského rozhlasu a spolupracoval s Hostem do domu a Světovou literaturou. Po roce 1968 netěšil se přízni režimu a až do roku 1980 publikoval své překlady pod cizím jménem. Mezi autory, které překládal, byli G. K. Chesterton, F. G. Lorca, K. Rexroth, G. Kinnell, I. B. Singer, J. Updike, J. Heller, P. White. Opakovaně vyšly jeho převody nonsensů Edwarda Leara a humoristického románu Lea Rostena Pan Kaplan má třídu stále rád. Po listopadu 1989 založil a dvacet let vedl ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU a spolupracoval s televizí a rozhlasem jako autor, moderátor a režisér. Vydal tři publicistické knížky (Slovník do hrsti, Národní nonsensy, Z očí do oči), dvě knihy úvah (Některé hlasy, některé tváře a Potulky knihami a časem) a dva svazky divadelních a rozhlasových her (Všechny moje hlasy a jiné hry, Políček číslo 111 a jiné hry). Jeho básně dosud vyšly ve sbírkách: Neznámí ve městě (1966), Smrt na ostrově (1966), Sbohem ale čemu (1992), Zpovědi a odposlechy (2015). Je nositelem Státní ceny za literaturu z roku 2007.

 

PREMIÉRA: 23. března 2017

REŽIE: Irena Hýsková

ČTE: Irena Hýsková

SVĚTLA A ZVUK: Petr Škopek, Pavel Urík

 

TŘI VLNY
První vlna noci přiloží tě k poušti.
Písek je černý, řekl bys, kdyby ti nechala oči.
Je hebký, řekly by prsty, kdyby neodlétly.
Jsi peří, a nevíš to. Nevíš, čím byl jsi,
nevíš, čím budeš, nevíš, co je bolest.
Bez hnutí se suneš
za první vlnu noci.

Druhá vlna noci přiloží tě k tůni.
Jsi pořád bez očí, ale cítíš,
jak pod vodou rostou lesy rostlin.
Zapadáš do nich jako jehla,
co dlouho vniká, ostře, ale zlehka,
pod listy, pod stíny, pod kořeny tmy,
až není nic a nemůže být nic.
Z jehly jen ucho navrátí se na hladinu,
prázdné a Čisté. Slza vzduchu.

Třetí vlna noci tě vrátí od hranice smrti.
Vrací ti bolest, navrací oči
a něčí ruka natažená ze sna
hledá a najde tvoje prsty.
Slyšíš své jméno. Vzpomínáš si, kdo jsi.
Ten, který nebyl. Kdo nebude navždy.
Ten, který spal a teď se budí.
Kdo přichází k sobě a přichází k jiným.
Po každé noci znova narozený,
jako by se mu nesčítaly dny.