Trestní případ: Jaroslav Švestka a jeho Orwellův rok

PREMIÉRA: 21. 1. 2009

PŘEDNES: Radim Vašinka

 

Večer věnovaný památce Jaroslava Švestky, disidenta a nežádoucího autora, jehož pozoruhodné životní osudy a vpravdě statečný boj s úřední a politickou hydrou bolševického režimu si zaslouží být zveřejněn. Stejně jako jeho literární odkaz, dokumentující autorův životní postoj, plný nevšedních situací s osobitým humorem.

Uvádíme ve spolupráci s knihovnou Libri prohibiti.

 

Jaroslav Švestka

se narodil ve Slivenci u Prahy 20.dubna 1942. Původně se vyučil zámečníkem a tři roky pracoval jako opravář obráběcích strojů v pražském ČKD.

Hluboký vztah k přírodě měl zřejmě již v genech, a tak nebylo náhodou, že jeho kroky zákonitě vedly k trampingu. V této souvislosti stojí za zmínku jeho rozhodnutí vydat se po stopách Eskyma Welzla přes Sibiř na Aljašku. Romantické plány vystřídala tvrdá realita v podobě odsouzení na šest měsíců, s podmínkou na jeden rok.

Po vojně pak pracoval jako technik u Československého filmu na Barrandově, což samozřejmě v atmosféře tehdejšího režimu a při jeho povaze nemohlo vydržet dlouho. Po pěti letech se stěhuje na Žofinku u No- vých Hradů, kde pracuje jako lesní dělník, později u Lesního závodu v Protivíně.

Dvakrát se oženil, jednou rozvedl. Neměl děti, velice obětavě se věnoval výchově mladých fotografů v kroužcích v Nových Hradech.

Jeho život byl nekonečným, vyčerpávajícím a mnohdy marným bojem s nespravedlností a nepravostmi tohoto světa. V socialistickém Československu pak tyto snahy zákonitě vyústily do sporu Jaroslav Švestka versus státní moc, na jehož konci byl – jak jinak – kriminál. Po roce, stráveném na plzeňských Borech požádal Jarda (který se teď už psal s přídomkem Borský) o vystěhovalecký pas do Kanady. Jeho žádosti bylo vyhověno a domnívám se, že tehdejším odpovědným politickým místům se tím i poněkud ulevilo, když tento kacířský rebel zmizel ze scény.


Psal se rok 1988, když manželé Švestkovi opouštěli svou vlast. Prvním místem jejich kanadského pobytu, a to od roku 1989, byl Vancouver –Coquitlam. Pak Následoval Nelson v Britské Kolumbii, ale další štaci v městečku Beaver Lodge v provincii Alberta už absolvoval Jarda sólo. Zpočátku se živil příležitostnými pracemi všeho druhu, ale v Albertě pak dostal stálé zaměstnání ve společnosti, která se zabývala těžbou dřeva. V jejích službách zůstal i po amputaci nohy, kterou díky své houževnatosti a zaťatosti poměrně rychle nahradil protézou, jež mu umožňovala nejen chůzi a běžný pohyb, ale i práci s těžebními stroji. A o kvalitě jeho práce i s tímto hendikepem hovoří i skutečnost, že ho společnost dál zaměstnávala.

Po Jardově definitivním návratu do Čech se však jeho zdraví dramaticky zhoršovalo a pro neprůchodnost žil mu byla amputována i druhá noha, nikoliv však jeho vůle a chuť žít a zapojovat se do veřejného dění kolem sebe. Svůj život dožil v pečovatelském domě v Nových Hradech, ale zemřel v°českobudějovické nemocnici. Stalo se tak 5.června a bylo mu pouhých 64 let.

Pokud jde o Jardovo literární dílo, rozhodně nebyl žádný troškař. Například „Orwelův rok”, v němž popisuje a svérázně komentuje poměry v Československu, je osobitou a syrovou parafrází Orwelovy knihy „1984”. Jardovi pak tato literární zpověď umožnila poznat, jak se u nás žije za mřížemi. Napsal také řadu povídek a esejistických statí, stovky otevřených dopisů různým institucím a osobnostem, ale i médiím. V souboru „Letters from Canada” pak popisuje detailně své reflexe života v Kanadě a paralelního dění v Československu nebo ve světě.


(Vzpomínka Pavla Soukupa, českobudějovického přítele Jaroslava Švestky.)



Letters from Canada

(Dopisy z Kanady - ukázky)

... ale lépe by realitu zřejmě postihlo jediné složené podstatné jméno – polorevoluce. A jak teď dohlížím, může se stát, že budu jednou psát o zfušované revoluci. Už ani nevím, jestli to byla vůbec revoluce, když to vlastně proběhlo formou potlachu. A jsou také teorie, které nelze pominout, že bolševik se vzdal moci více než méně dobrovolně, protože se z toho už prostě ekonomicky neviděl. Je faktem, že jsem měl v listopadu úzkosti z možného krveprolití... Je ale možné, že fakt laciného vítězství to obejití nutnosti polarizovat postoje bude zatěžovat další vývoj...

Libri prohibiti, po česku tedy Knihy zakázané… To je v Praze knihovna samizdatové a exilové literatury, instituce vzniklá z dávné zarputilé iniciativy jedince. Jen náhodně se mi dostal do ruky jejich letáček vydaný již v únoru, v jehož příloze je i přehled hospodaření za rok ´92 a rozpočet na rok ´93. Zoufalé, zoufalé schodky… Přivádí mne poněkud do křečí, když vím, kolik peněz dokáží Klausovi ekonomové přerůzně rozesrat...


(Z knihy Ze Šumavy k Rockies a zpět, věnované památce Jaroslava Švestky.)