zpět do rubriky Z divadla

Krytové divadlo Orfeus aneb Kde herec zná svého diváka 
JONÁŠ, číslo 6 (Informační zpravodaj členů a příznivců Jonáš-klubu Praha)

Divadlo Orfeus principála Radima Vašinky existuje v různých podobách a v různých prostorách již od poloviny šedesátých let. Mrzí mě, že naše rodina se do něj vypravila poprvé až na podzim roku 2002. Od té doby jsme tam byli více než patnáctkrát a vždy jsme se tam cítili jako mezi svými přáteli, za něž považujeme především herce, ale většinou i diváky. Návštěva Orfea bývá pro nás nejen pronikavým kulturním zážitkem, ale také odpočinkem, při kterém zapomeneme na nejrůznější starosti a problémy, dokonce i na případné bolení hlavy. Divadlo Orfeus hraje dvakrát v týdnu. Jeho repertoár je přesně podle našeho vkusu.

Každou středu uvádí literární večer, většinou je to večer poezie – Seifert, Skácel, Holan, Mikuláše, beatnici, někteří čeští samorostlí autoři, nebo třeba i čínská poezie. Nejde o žádnou druhou Violu! Z „přednesu“ Radima Vašinky (často spolu s Irenou Hýskovou) přímo čiší člověčina. I třeba takového Vladimíra Holana, kterého bych si sám číst netroufal, dokážu v jeho podání bez problémů vnímat.

Pátky jsou vyhrazeny divadelním hrám. Většina z nich je nabita absurdním, někdy dosti černým humorem. Orfeus uvádí dvě řady skečů Henri-Pierre Camiho, „Kleštěnec z pralesa“ a „Věno osiřelé dívky“, na repertoáru má několik jednoaktovek René d´Obaldii, v prosinci 2003 měl premiéru děsuplný večer „Vrať mi moje játra“ čerpající z celé řady autorů atd.

Neodpustím si osobní poznámku. Někdy v 70. letech, když jsme se pravidelně potkávali na sezeních redakční rady Jonáše s Jiřím Oberfalzerem, Honzou Šejharem a Bohoušem Šírem, jsem přinesl staré číslo časopisu „Repertoár malé scény“ s Camiho hrou „Kleštěnec z pralesa“. Dlouho jsme si zahrávali s myšlenkou hru nacvičit. Pro mě byla vyhrazena role gorilího samce. Text role jsem se pečlivě naučil. Mým úkolem mělo být stát celé poslední dějství „plešatý a vycpaný“ na podstavci a mlčet. V inscenaci Orfea bych ve své roli, bohužel, stál v zákulisí a nebylo by mě z hlediště vidět. Za zmínku stojí, že Jiří Oberfalzer pak nějakou dobu hrál u pana Vašinky.

Co vás čeká, pokud se mi podaří vás do Orfea nalákat?

Program divadla najdete např. v pražském Přehledu kulturních pořadů, nebo třeba na webové stránce www.orfeus.cz. Na vybrané představení se objednáte telefonicky (251 510 059). Divadlo najdete na Plzeňské ulici, č. 76. Pojedete od Anděla tramvají směrem do Motola, vystoupíte ve stanici „U Zvonu“ a pár kroků se vrátíte. Ocitnete se před zamčenými vraty. Pokud nebudete mít s sebou baterku, napovím vám, že zvonek do divadla je umístěn jako rohový vlevo nahoře. Dům vám přijde odemknout někdo z herců. Ve sklepě vás ve vstupním prostoru za pancéřovými dveřmi přivítá některá z mladých půvabných hereček. Sdělí vám základní informace a jste-li muž, porovná vás s Gustavem Frištenským na plakátě. Já se obvykle pokouším kontrovat – vesměs bez úspěchu – tím, že mám zase větší hlavu. Dívka vás pak předá kostýmovanému komorníkovi (herci), popř. další herečce-uvaděčce. Za úderu gongu budete uvedeni pod jménem, které si zvolíte, do literárního salonku mezi již přítomné diváky. Představení začíná v 19 hodin, my ale vždy přicházíme záhy po šesté. Principálka Irena Hýsková vaří totiž výbornou zelňačku a má skvělé párečky, tak abychom to všechno stačili vychutnat a zapít. Doporučuji zajít si na záchod, i kdybyste to nepotřebovali. A nezapomeňte vzít si brýle na čtení, pokud je potřebujete. Jak dámský nevím, ale pánský záchod je kulturním zážitkem. Najdete tam poličku s knihami a na ní např. „Annu proletářku“, román Jury Sosnara „Jurášek“, nebo třeba titul „ABC des Segelns“. Na stěnách visí mj. reklamy na sardelovou pastu, naftalín a turbomasturbátor. Zlatým hřebem je ovšem diplom Radima Vašinky za 4. místo v Universitní recitační soutěži z roku 1956 podepsaný za ČSM Milanem Uhdem. Samozřejmě, že vyzdoben je v Orfeu nejenom záchod, ale nechci vám dopředu prozrazovat všechno.

Středeční program většinou probíhá v literárním salonku, v pátek budete kolem sedmé hodiny vyzváni k přesunu do divadelního sálu. Nevím, kolik z herců Orfea jsou profesionálové, ale nadšený výkon všech se mi zdá být na výsost profesionální. Ať už šlo o večer poezie, nebo o divadelní představení, nikdy jsme nebyli zklamáni.

Na závěr ještě jedno povzdechnutí. Asi jsem nějaký divný. Poslední dobou se mi často stává, že na kulturních pořadech, které navštěvuji a které se mi velice líbí (Suchý+Molavcová, jazz, pořady ve Vikadle, ale často i Orfeus aj.), je nás, diváků, dost málo. Je mi to líto a cítím se provinile za ty, co nepřišli. Jsem však přesvědčen o tom, že v Jonáš-klubu je lidí, kteří jsou podobně divní jako já, většina. Proto jsem právě zde chtěl upozornit na divadlo, které vás příjemně překvapí nejen svým repertoárem, ale i neobvyklou atmosférou a prostředím.

P.S. V únoru se chystáme na středeční večer „Hoj, ty 25. únore, ty podivný svátku, cožes nám tu po sobě nechal na památku“, který bude slavnostním připomenutím 56. výročí Velkého Říjnového Únoru. Půjde o příležitostný program, který se asi nebude opakovat. Nepůjdete se podívat taky, pokud se vám tento článek dostane do ruky před 25. únorem? Neměli bychom na dobu, v níž mnozí z nás prožili většinu života, zapomínat.

 

JONÁŠ, číslo 6
Informační zpravodaj členů a příznivců Jonáš-klubu Praha

 

Naše internetová redakce pohotově zařazuje jednu ukázku z „Hoj, ty 25.2.“:

 

Milan Koch

LENIN NA LOVU

Byl krásný zimní den, takový, jak se na zimu sluší a patří, žádná levárna. Sníh se třpytil a jiskřil, takže lovcům, kteří se vydali s Vladimírem Iljičem Leninem na lov na lišku, nezbylo nic jiného, nežli si nasadit tmavé brýle. Lovci vstoupili do lesa. Kol dokola bylo ticho, jen sníh křupal pod vysokými vojenskými holínkami. Ticho se stupňovalo tím více, čím dále byli lovci od okraje lesa. Ani lísteček se nepohnul.

Nikde nebylo slyšet hlásku, ani lovci spolu nemluvili. Najednou Lenin uviděl lišku. Vyběhla na mýtinu. Zbystřila pozornost. Rozhlédla se a chtěla zmizet v blízkém houští. Lenin však nevystřelil. Bylo mu lišky líto. Zato šest lovců, kteří šli za ním, vypálilo téměř současně dvanáct střel. Zabili lišku i Lenina.

 

Z téhož pořadu – „Ty 25.1., ty podivný svátku…“ – ještě několik básní undergroundového Fandy Pánka:

 

VLASTENECKÁ
Jaká je to
všechno rozkoš,
jaká je to
všechno slast,
jsou Čechové
z křemene,
v prdeli je
navždy
vlast.

 

HUSÁKU, HUSÁKU, MÉ SRDÍČKO
Husáku, Husáku, mé srdíčko,
nesmíš být na nás zlý
pro slovíčko.

I když nás,
Husáku,
budeš mít rád,
chcípneš, chcípnem, chcípneme
akorát.

  

HODINA RUŠTINY
Žák hlavu má
jak Fantomas,
na kterou žárovka
svítí, přitom
jej kantor ruštiny
s soudruhy vlky
učí výti.

 

AŽ UMŘU, TAK SOUDRUZI
vyzdobte mně hrobku,
aby to tam vypadalo
jako v Rudým koutku.

  

A konečně ještě dvě ukázky ze sbírek Quida:

  

MILUJI SOVĚTSKÝ SVAZ
Miluji Sovětský Svaz
mírovou hráz

Budulínek rád se nají
brambory mu nechutnají
vepřovou chce knedlík zelí
od pondělí do pondělí

Miluji Sovětský Svaz
mírovou hráz

+ + +

Trochu žvance tuláckýho
do ruksaku napakuj
světem choď a slova sbírej
slunce východ prostuduj
s vílami se procházej
život slav
a volností se opájej

Za stožár si lásku zvol
poznej co je žal a bol
popí sem tam alkohol
a pak -
pak
jsi příživník

  

P.S.: Zaskočeni zájmem, nemohouce stihnouti březen, opakujeme v dubnu!!!!!! Proč by ostatně dnes nemohl v dubnu opěvovat únor?

zpět do rubriky Z divadla