zpět do rubriky Z divadla

   Bondy a Orfeus

            Teď, co Bondy umřel,  vzpomíná na něj kdekdo. Člověk až žasne, kolik měl kolem sebe důvěrných  znalců  a  vykladačů  svého díla  a  životních osudů.  Nemohu  se zbavit dojmu, že leckdo přitom hlavně takříkajíc machruje a přihřívá si polívčičku své  imáge. Ale stejně : bylo by zajímavé ze všech těch pojednání dát dohromady jeden Bondyho portrét. Ale ať tak či onak, jeho   oficiální životopis by stále postrádal údaje z let 1967–1971    celou jednu kapitolu.

 

            A tou je: Bondy a Orfeus :

Ve starém Orfeovi na Malostranském náměstí byl stálým hostem. Tak důvěrným, že ani ne hostem. Sešel se tam s námi v 67.roce. Ještě před jeho otevřením. O Bondyho existenci jsem se dozvěděl od Bohumila Hrabala. Ve 62. Tehdy jsem byl v jakémsi podivném angažmá v Divadla Na zábradlí, kde jsem měl uvádět inscenace poezie (s některými jsme tam  předtím hostovali s brněnskou Ikskou). Po Vyšinuté hrdličce nějak nevěděli co se mnou dál. Jan Grossman mne jednoho dne vyslal se dvěma vynikajícími, ale podivnými filmovými scénáři pod paží k jejich autorovi, snad abychom se radili, jak to udělat na divadle. A tím autorem byl právě tehdy ještě naprosto neznámý pan Hrabal. Už nevím o čem jsme se vlastně radili (o čem jsem se mohl radit! bylo mi tehdy divadelně ještě nedonošených 27 let), ale odcházel jsem se čtyřmi samizdatovými svazečky veršů Hrabalova přítele Egona Bondyho.  Že by se mi snad mohly na něco hodit. Byly to v té době - a vlastně i dodnes - neuvěřitelné básně.  S autorem mne pan Hrabal odmítl seznámit, že by musel jít se mnou a že by tam uváznul na měsíc a to že nejde. A nakonec - kdoví, jestli ještě vůbec žije…

 

            (Odbočka, charakterizující ovšem Bondyho mnohotvářnost, ale i nenahraditelnost - jako začínající počítačový písař vyklepnul jsem si heslo Nástroje a pak Pravopis a gramatika a hned mi naskočilo:

            Pravopis: čeština

            Není ve slovníku  : Bondy

            Zaměnit - návrhy  : Bandy, Bendy, Bundy, Boudy, Body, Bonny, Bony, Fondy, Hondy, Mondy, Rondy, Sondy, Tondy, Ondy

            Nezaměnil jsem. Ale pokračujme po závorce tam, kde jsme přestali.)

 

            Po šesti letech (!) seznámil jsem se s jistým Emilem Hokešem. Při jednom našem setkání padlo jméno Egona Bondyho. A toho Emil znal, tuším, že říkal dokonce z vězení, kde se octnul kvůli nějaké krádeži motorky (po čase se o té motorce zmiňuje Bondy ve svých pamětech a uvádí jako spolupachatele Iva Vodseďálka - bylo to v souvislosti s Bondyho pašováním zlata do Rakouska protihodnotou za silonky, aby měli za co žít, v epoše Honzy Krejcarové!). No a Emil věděl kde Bondy bydlí, a tak nás seznámil. A to už přišel na řadu ten malostranský Orfeus a Bondyho večercovečerní návštěvy.

            Bondy zažil vznik Orfea skoro od úplného začátku a na vlastní kůži. Takhle na to vzpomíná :

            ,,…Radim Vašinka /…/ v r. 1967 získal sklep na Malostranském náměstí a byl nadšen. Sklep byl ve stavu, v jakém bývá sklep. Skládka harampádí (to byly pozůstatky ateliéru Františka Forejta, co mu jej bolševik v Radlicích  zbagroval bez náhrady ,tak si to u nás uskladnil - pozn.R.V.)  a  hromady uhlí ( byl to koks  do amerických kamen, kterými jsme  tam  topili, a zatím jsme na něj neměli sklep - R.V.), stěny  po  staletí otloukané. Podlaha, dalo-li se o ní mluvit, ve středověkém stavu (pravda, byla cementová, nevalná, ale ne středověká, nýbrž taková, jaká kdysi byla v tomto pochybném podniku s děvčaty, jak nám vyprávěli pamětníci - R.V.). S elánem jemu vlastním nadchl svůj malý soubor k tomu, aby si to vlastníma rukama upravili na provozuschopný prostor  (ale instalaci toalet, zárubní a dveří museli jsme svěřit odborníkům - R.V.). Tehdy jsme se prostřednictvím mého někdejšího přítele, jenž náhodou věděl, že jsem ještě živ, seznámili, ale Radim se prý do poslední minuty, než jsem se fyzicky objevil, stále obával, že jde jen o mystifikaci. Ale sešli jsme se s celým jeho souborem a uprostřed hald a harampádí jsem jim četl básničky. Ještě nikdo nemyslel na uvolnění, které za pár měsíců přinese rok osmašedesátý a vyhlídka na to, že by ty básně mohl Radim číst někdy veřejně, byla prakticky nulová. Mne ale celé prostředí samozřejmě hned okouzlilo a i když jsem se na restauračních pracech nijak nepodílel, rád jsem si tam občas čistě naslepo zašel kvůli jakési atmosféře elánu, která tam byla doma, a kvůli kouzlu celého prostředí. Pamatuji si na tyto své náhodné návštěvy velmi přesně a vím, kolik mi to dávalo.

 

Jedna z mála dochovaných fotografií interiéru starého Orfea – část hlediště 2. sálu po představení: vpravo vzadu ,,milenecká lóže" (původně prezidentská), po žebříku se na na ni lozilo k osvětlovacímu a zvukovému zařízení, umístěnému na její střeše.

            Ty prostory se postupně stávaly využitelnými a podmínky  jara 1968 slibovaly možnost svobodné kultury. Divadélko Orfeus zahájilo. Publikum, které si Orfea zamilovalo, se brzy našlo. Z různých malých scén, které tehdy působily, se tahle zdála nepochybně nejsvěžejší. Poprvé se tam představil se svou pantomimou Turba, poprvé se tu o něco později dostal na české jeviště Prévert (Roura k rouře pasuje). Inscenace této divadelní hříčky byla skutečně nezapomenutelná díky režii i spontánnímu hereckému projevu všech účinkujících. Radim vždycky nejraději pracoval se začínajícími nadšenci, někteří z nich se dále uplatnili i ve velkých divadlech ( no, asi tak dva - tři…R.V.). Byl jsem později překvapen, kolik herců po celé republice vzpomíná na svoje počátky u Radima. Někteří herectví zanechali, ale nepochybně pro všechny, kteří se na práci Orfea úcastnili, patří Orfeus k nejradostnějším a nejnostalgičtějším vzpomínkám z celého života.

            Ke svérázu Orfea patřilo, že po každém představení zůstávali diváci v družné zábavě dále. Sedělo se jen na lavicích (teprve později se objevily nějaké židle, když už byl sklep o dvou místnostech), popíjelo se víno na improvizovaných stolech, protože pro pivo bylo daleko. Jen já jsem dostával jako honorář deset desítek, pro něž doběhl obvykle Kukuczka s velikým otřískaným plechovým džbánem ke Třem trojkám. (Někdy taky ke Glaubicům! - R.V.) Z těch piv mi ale obvykle i jiní upili, takže jsem musel taky doplňovat červeným vínem.”

 

Posezení s hosty po představení - vzadu sedící herečky Stanislava Vránová a Hedvika Janoušková, v řadě před nimi zleva Radim Vašinka bez hlavy, tehdy ještě s cigaretou, vedle pracovník aparátu ÚV KSČ Stich, náš stálý nezvaný host, jehož závěrečné bouřlivé polemiky dovedly zcela vyprázdnit lokál, leč přesto náš podivný ochránce, dále pak studenti architektury VŠ a zády sedící permanentní alkoholik, rychlomalíř Konůpek, přicházející k nám zásadně vždy po zavření okolních hospod. 

            ,,Ty  večery  po  představení  se  protáhly  do  půlnoci  a  stále  bylo  o  čem  povídat. Kupodivu, nestala se z toho nikdy společnost ožralců, i když třeba já jsem se samozřejmě často ožral jak zákon káže, ale málokdy jsem byl bez Julie a ta mě vždycky dopravila domů.

            Snad to vypadá banálně, ale musím po pravdě napsat, že těch pár krátkých let v Orfeu tvoří nejkrásnější součást mého života - nepochybně také díky Julii - a kdybych se zabýval vzpomínkami (což jsem si už dávno zakázal), asi by oscilovaly kolem těch večerů a nocí, které jsme s Julií strávili tam.”

 

            Orfeus měl dnes už nepředstavitelnou atmosféru - jako dnes třeba ostravská Stodolní ulice, kdyby ji navštěvovali nekonformní inteligenti. A v ní se Bondy cítil jako ryba ve vodě. Což jsem pochopil až po letech, právě díky jeho pamětem, protože tak - i když ne úplně - jsme tehdy žili my, co jsme ten Orfeus dělali. Viz  foto:

 

Interiér 1. sálu: na schodech stojící herec Jiří Kellner, vlevo vzadu Pavel Linhart, pozdější divadelní dobrodruh, vpravo vzadu R. V., uprostřed herec Tomšů, vpravo herečka Stanislava Vránová

            A k té atmosféře patřilo i divadlo, co jsme tam hráli:  

R. V. jako Baal a Jan Zelenka ve stejnojmenné Brechtově hře, uváděné v čs.premiéře

             Bondy miloval Camiho, v různých variantách, které jsme uváděli (přivezl ho z Francie Jiří Konůpek a hráli jsme ho z jeho rukopisného překladu), Prévertovu hříčku Roura k rouře pasuje a různé improvizované večery, zajímavá byla i společnost, která se tam scházela.

            Později, v r. 1995 píše: ,,…nepochybným vyvrcholením byl Brechtův Baal, Brechtova málokdy hraná dramatická prvotina, pokládaná většinou za neinscenovatelnou. Vašinka se svým souborem hru dokonale zvládl a my všichni jsme s napětím čekali, jak se teď divadélko vyvine dál, protože laťka už byla nasazena velmi vysoko. Nevěděli jsme, byť jsme to mohli tušit, že je to labutí píseň před zavřením divadla.“

            Tehdy jsem začal uvádět i Bondyho poezii. Zahájil jsem ,,Zbytky eposu“. A zase přenechám slovo Bondyho dojmům“:

 

            ,,…Radim recitoval několik různých pořadů mé poezie, ale největší proslulost si právem získaly Zlomky (sic!) eposu.Bylo vždy doslova narváno, třebaže od podzimu 1968 to bylo představení neveřejné, pouze na pozvánky mou vlastní rukou psané (patrně tedy byla premiéra o něco dříve - R.V.). Dočetl jsem se už v memoárové literatuře z těch let vícekrát, jak tam bylo plno, že jablko nepropadlo, že většinou diváci celé ,,představení” prostáli. Radim četl Zbytky eposu způsobem, který nikdo více nepředčí. A přitom střídal večer od večera celou škálu možností, jak text číst.”

 

            Jiný pořad obsahoval verše z Velké a Malé knihy,  Dagmaru, jeho Legendy, tedy poezii ze sbírek od pana Hrabala, a potom už i verše, které mi dal k dispozici přímo Bondy -interpretačně značně obtížnou Naivitu, kterou měl rád víc než ty své verše z předchozích let (kromě Zbytků eposu!). Naivita byla náročná i pro posluchače, zvláště v samotném závěru, ale ona už samotná délka poémy byla vyčerpávající. A jednou se stalo, že právě v tom závěru, dosti didakticky filosofujícím, když do konce zbývalo jen pár desítek veršů  a kdy jsem se musel svrchovaně soustředit, abych se neutopil v textu, začal si někdo  něco špitat se sousedem. Chvíli jsem to vydržel, ale když to pokračovalo, přestal jsem, nabral zhluboka dech, vynadal jsem všem do blbců a ignorantů, doslova jsem  je vyhodil ze sálu a odešel do šatny.  Po čase mi přišlo, že je v celém tom našem divadle nějaké divné ticho. Ptám se kolegů co je. ,,Nikdo tam není,” odpovídají mi. ,,Jak to? Proč ?,” pokračuji. ,,Vždyť si je všechny vyhodil,”  dozvídám se. Jdu vedle, a opravdu - nikde nikdo. Ještě že ten večer u toho Bondy nebyl. Ale asi by to udělal sám taky. Byl na to velice cimprlich, ,jednou jednoho takového neposluchu tloukl pěstičkou,  pravda, ne moc silně, ale na tom nesejde. I takové věci se stávaly.

           

            Bondymu hodně záleželo na básních, kterým jsem říkal filosofické. Nakonec je tak i sám nazval. Nepovažoval jsem je za poezii. Na tom jsme se neshodli. Tady jeho zaujetí pro filosofický obsah nebylo v rovnováze s poetickou formou volného verše, jazyk veršů byl vysloveně vědecký, volný verš postrádal svoji podstatu - rytmus.  Ale sdostatek filosofie bylo i v těch sbírkách, co jsem z  nich přednášel, takže i filosofové si i u toho mého Bondyho mohli přijít na své.

            Někdy se stávalo, že po představení  Bondy, kterému jsem říkal zásadně Zbyněk, přednášel své nové verše. Byly to  jakési hepeningy. Na rozdíl od těch, co u nás zoufale dělá v současné době Eugen Brikcius, nebyly pouze exhibicionistickou záležitostí, ale kromě ozvláštnění  uměle vytvořenou situací, vybočující z reality, byly i krásné. Přizdobené aurou Bondyho osobnosti. Seděl na židli na tom našem mrňavém jevišťátku s roztaženou květovanou oponou, a Hedvika Janoušková, holička a kadeřnice, co s  námi dělala divadlo, krásná mohutná ženská, jej stříhala. A on přednášel . S nonšalancí sobě vlastní, nohu přes nohu.

            Nebo jednou - dělal jsem něco kdesi ve vedlejším sále - přiběhla za mnou Julie, jeho životní družka, s utrápeným výrazem: ,,Radime, pojďte se podívat, co ten blázen zase dělá.” Šel jsem se podívat: Bondy seděl na pódiu, přednášel své básně a právě si po vzoru furiantských grófů zapaloval cigaretu jakousi bankovkou. ,,No prosím,” žalovala Julie, ,,půjčí si ode mne stovku a tohle s ní dělá. A doma pomalu nemáme co jíst.” Ale stejně bylo poznat, že při své utrápenosti byla na Zbyňka hrdá. (Na vysvětlenou - Bondy měl svůj mizerný invalidní důchod a žili s Julií - tehdy ještě na Pankráci - vlastně hlavně z jejího nepříliš valného platu, který měla v Univerzitní knihovně.

            Později, v r. 2000, mi o éře starého Orfea znovu zdůraznil: ,,… nikdy nikde se netajím, že prožíval-li jsem někdy krásný čas, tak to bylo v l.1967-71 právě díky Orfeu. To byl asi tak vrchol mého emocionálního života. Jelikož mne nakladatelé nyní uhánějí o pokračování mých vzpomínek, tak to asi přijmu, ale jen ve formě rozsáhlého  - aspoň 150 - 200 str.- interview, na což bych si čas, když za mnou přijedou s technikou, udělal ještě letos. Tam pak o období Orfea budu mluvit zevrubně…”

            I když nepochybuji o tom, že stejně emocionálně na něj působilo později následující období obliby Plastiků, potěší to. Ostatně o jeho zaujetí naším Orfeem svědčí i jeho tvůrčí spolupráce: Inspirován prostředím a tím, co a jak jsme hráli, rozhodl se, že pro nás napíše hru. A napsal Hru I. aneb Nic jsem tím nemyslel, které jsme dali název ,,Nic jsem tím nemyslel aneb Vrahem je zahradník.“ Věren své teorii, že revoluce musí přijít zezdola a ne seshora, v podstatě opovrhoval  změnami, provázejícími tehdejší obrodný proces 68.roku. Neviděl v nich nic jiného, než střídání stráží u moci a u koryt. A podle toho hra i vypadala. Sami jsme z ní byli trochu rozpačití, ale jen ze začátku. A tak jsme ji secvičili a párkrát zahráli. Mezitím přišel Bondy s dalšími hrami, které začal chrlit, většinou v jednom zátahu: Návštěva expertů, Ministryně výživy a jiné, někdy šlo o i o krátké výstupy. Ale k tomu už jsme se nedostali. A ani by to nešlo. Nebyli jsme dvojnásob svými pány - přinejmenším jsme museli dát schvalovat texty našemu ředitelství, tj.podniku Spektrum. Ti sice také šli s obrodným procesem vpřed, v divadle jsme měli pod pódiem schované vysílačky, které nakonec nebyly k ničemu (ale aspoň jsme si z nich vzali šroubováky), ale jinak se chovali podle pokynů svých nadřízených. A ti začali pomalu zpívat staré písničky. Takže to by nešlo. A další schvalování bylo na kulturním odboru Národního výboru. A ty už se rovněž domestikovaly. A my museli pomalu být zase lstiví jako předtím. Což je jedna z Brechtových zásad při šíření pravdy.

            A stejně nás vyhmátli.

            Což  trochu souvisí právě s Bondym. V 69.  napsala Šárka Smazalová hru Čaj.  Byla výrazně čechovovského ražení,  jakby ne – byla inspirována  představením Krejčových Tří sester v Divadle Za branou, které shlédla se svým otcem. Dala ji přečíst Bondymu, jemu se velice zalíbila a dal ji zase přečíst mně.  A já se rozhodl  nastudovat ji  v Orfeovi. Šárka souhlasila. Dodnes nevím, jestli hra končila tak, jako končí, nebo jestli jsem někde nezabordelil poslední stránku. Není si tím jist ani Bondy, který tuto hru miloval. A zeptat se autorky už nebylo dost možné, protože mezitím zemřela…

Premiéra i reprízy byly úspěšné…

 

 

 Irena Hlaďová v „Čaji“ - starý Orfeus někdy v roce 1969. (Foto: Jaroslav Krejčí.)

            Ale  pak se to stalo:

            V 71., při jedné repríze,  a teď vám nepovím, který to byl měsíc, přišla pohroma, jako blesk z čistého nebe. Vlastně jen zdánlivě nečekaná - byla to jen otázka času:  už z pouhého výčtu  našich návštěvníků   bylo jasné, že jsme museli vadit bdělému  oku í StB. Čaj byl nejen jemnou parodií Krejčova představení a profesionální herecké rutiny, ale koneckonců i chandromilné nátury našich slovanských bratří, momentálně k nám přibyvších i se svými tanky.Pravda, taky se tam zničehonic vystřelilo, pořád se pil čaj, z povzdálí v jednom momentě zazníval jakýsi vzrušený pouliční ruch, do rodiny se dostavil nezvaný cizí host, ale pokud něco z toho se mohlo zdát bolševikovi protistátní, tak to mohlo být i z titulu špatného svědomí,  tehdy i samo pozdravení Dobrý den se dalo brát jako protistátní provokace.... Mezi diváky se pohybovala  podivná trojice návštěvníků, velice zvídavě se rozhlížejících kolem dokola. O přestávce za mnou přišli diváci, že tam opruzují nějací lidé a kladou divné otázky - o čem že to je, proč se tam střílí, co tam dělá ten samovar a čemu se všichni smějí.  Že jsou to jistě fízlové a jestli jim mají dát přes držku.  K čemuž jsem nepřivolil. Nakonec přišla ona trojice za mnou. Dva z nich se legitimovali: byli z kontrarozvědky Ministerstva zahraničí (snad V.oddělení ?). A ten  třetí  byl Maslov ze sovětského velvyslanectví. Zásadně se jim to nelíbilo, já jim dokazoval, že to je ideově zcela nevinná hra (otázka je, jestli jsme si zrovna nevinně hráli),  chtěli text, nikdo jsme ho u sebe neměli (opravdu), ale měla jej paní Smazalová, která byla na představení a sledovala hru s textem v ruce, jak třeba lidi poslouchají koncerty. Nechtěla jim ho dát, tahali se s ní o něj a vyhráli. Souhlasili s tím, že se sejdeme a probereme to, konkrétně, porovnáme s textemDruhého dne jsme byli zrušeni.  A to byl konec starého Orfea.

 

            Pak jsme bloudili po Praze. Začali jsme po roční pauze na Hřebenkách, ve Švédské. Tam bylo agitační středisko - konaly se tam různé schůze, aktivy, volby.  Byli  jsme tam pod patronací SSM Praha 5. A pod dohledem uličního výboru, jemuž vévodil major ČSA. Byl pověstný tím, že po příchodu domů se zdravil se ženou a dětmi pozdravem Čest práci. Druhým živlem byl bachař z ženské věznice v Řepích. Ten byl obzvláště příjemný.  A taky dohlížela stranická skupina KSČ. Ale předsedkyně měla jednu vadu: kdysi, za 1.republiky,  pracovala v Levé kultuře nebo v nějaké takové organizaci, která měla co dělat s kulturou. Takže s tou to nebylo tak zlé. A tak jsme občas dávali Bondyho v krátkých ukázkách, někdy před představením, někdy po, když byla vhodná sestava publika. Ale tam Bondy už nechodil Tehdy zahořel láskou k Plastikům, kteří mu byli dle mého názoru zástupnou kapelou za Orffa, kterého miloval a při jehož Carmině burana nikdy nevydržel sedět, leč dopouštěl se týchž tanečních kreací, jako  později při produkcích Plastiků.

             Ti nám osvěžili náš pobyt ve Švédské. Bylo to někdy v 78.roce (?). Mezi naše stálé návštěvníky patřil i jeden  docela sympatický mladík, milující verše a Ladislava Fukse. Jednoho dne za mnou přišel, jestli by si nemohl v tom námi užívaném agitačnímstředisku udělat večer s kamarády, že by si četli své verše a tak. Proč ne, řekl jsem si. A protože jsem se jim do toho nechtěl nějak montovat, požádal jsem jednoho z našich herců, aby tam držel službu, to znamená odemknul, rozsvítil a trochu to pro jistotu ohlídal. ( Mimochodem – po převratu jsem zjistil, že spolupracoval s StB!) V den D mi najednou zavolal, pozdě v noci, abych honem přijel, že jsou tam policajti. A opravdu: byli tam, sál byl plný jakýchsi odrbaných vlasatců, nahuleno až po strop (a že byl vysoký na šest metrů!), na pódiu vyhrávala dosti hlučná kapela, vydávající jakési podivné skřeky, prostě hrůza, protože i tak jsme tam měli s tím naším divadlem dosti pohnutý život. Podařilo se mi produkci zarazit a žádal jsem je, aby okamžitě vypadli. ,,Kdyby to tak viděl Bondy”, řekl mi jeden z nich. ,,Tak by vás poslal do prdele, “ odvětil jsem adekvátně situaci.  Kupodivu toho nechali a všichni, i s publikem, povalujícím se po podlaze, sál opustili. Obyvatelé domu, vzbuzení tím randálem, skvěle přenášeným rezonující železobetonovou konstrukcí (my měli těžkosti, když jsme tam hráli i jen na housle!), vyděšeni tímto překvapením nakonec zavolali policii. Když bylo po akci, zeptal se mě mladý policajt (to už jsem mu vysvětlil, že jsem netušil, že přátelské posezení s verši bude vypadat takhle a že i já se tím cítím být trochu podvedený), když byl přehlédl tu spoušť, pokácené židle, podlahu poházenou  vajgly  a k tomu ten smrad z kouření: ,,Co teď budete dělat?” ,,Vezmu smeták a začnu zametat,” odpověděl jsem mu. ,,To vám teda nezávidím,” řekl mi na to. A odešel. Naštěstí netušil, co jsem předtím netušil ani já, co to vlastně bylo za podnik.

            To bylo mé první a poslední setkání s Bondyho milovanými Plastiky.

            A stejně si myslím, že tehdy by je asi i on skutečně poslal do prdele.

            Žádný průšvih jsme z toho neměli a já mohl i nadále občas zarecitovat nejen Bondyho verše, ale i samizdatového Seiferta, Skácela, neohlášeného Brechta Libora Ládka, Topora, ba jednou i onen nešťastný Čaj Šárky Smazalové. Na Plastiky mi nikdy nevybyl čas.        

           

Bez povolení uváděný „Čaj“ na Hřebenkách (Švédská ulice), někdy v 2. polovině 70.let: v první řadě vlevo manželé Smazalovi, za nimi grafik Jaroslav Krejčí, ve 3. řadě mim Antonín Novotný

            A přece jen ještě jednou jsem se s Plastiky setkal-nesetkal: to už nás ze Švédské vyhnali a my se octli na Solidaritě, v obrovském divadle pro dobrých 300 lidí, s rozvrzanými sedadly a ozvěnou. Dávali jsme tam Gilbertovy Piráty z Penzance. Samozřejmě opět v čs. premiéře. Chodilo tam na nás málo lidí - bylo to značně z ruky. A na jednom představení kromě pár diváků vpředu byla obsazena skoro celá poslední řada v sále. Byli to Plastici, jak jsem se později dozvěděl.

            Když už jsem se trochu pozapomněl - ještě jinou nepříjemnost jsem s Bondym zažil, i když i v tom je trochu nepřímo. A týká se to zase toho nešťastného Čaje.

             Po pár letech, to už jsme byli zahnáni na Dobešku, jsem chtěl  Šárčinu hru oficiálně uvést. Třeba se na ten průšvih před lety zapomnělo. A přesně v té době emigrant Benýšek, kterého jsem zažil jako nepříjemného somráka ještě ve starém malostranském Orfeovi, začal ve Vídni vydávat svůj Paternoster, v němž otiskoval  práce  u nás  nežádoucích autorů, což bylo jistě bohulibé. Ale v momentě, kdy začal psát o lidech, co ještě mohli, protože kličkovali, a přitom režimu vzdorovali a byli vzpruhou pro ostatní dennodenně pokořované spoluobčany, to nebylo nic jiného, než udání. A to udělal nám: otiskl scénář Čaje s předmluvou Egona Bondyho, který nás takto popularizoval, v témže čísle byly zařazeny i nějaké věci Vlasty Třešňáka a Franty Šimáka, již emigrantů, s udáním, že hráli v Orfeovi. Co jsem mohl dělat? Jen upustit od pokusu. Protože bylo jasné, že po tomto upozornění estébáci zbystří pozornost.

            Ale nějak jsem odbočil od tématu.

            V 87. jsem se svojí Královskou šekspírtovskou společností Vincence Orfea Kočvary hrál na Divadelní pouti na Střeleckém ostrově odpoledne pohádky pro děti a večer Othella. Pohádky byly dvě: ,,O Sněhurce a jednom trpaslíkovi” (hrával s námi Jiří Krytinář) a ,,O Kulfáčkovi“. A na ta odpolední  představení  začal zničehonic chodit Bondy. Miloval Kulfáčka. Vždycky přišel, poručil  si čaj a snědl nám bábovku (pravda - něco nechal!). A čekal na Kulfáčka. Jednou přišel, že jestli by nemohl tu pohádku  ohlašovat. (Před představením chodil jeden náš herec po ostrově, tloukl do činelu a vyvolával, že budeme hrát pohádku.) Řekli  jsme si, že by to mohlo být zajímavé. Vyfešákovali jsme Bondyho myslivcovým pláštěm ze Sněhurky, dali mu do jedné ruky činel a do druhé paličku, poslali ho do světa a zpovzdálečí pozorovali. Byl velkolepý: pomalým krokem chodil mezi lidmi, paličkou občas jemně udeřil do činelu a stejně jemným, vysokým hláskem říkal: ,, Pohádka…”  Byl prostě k zulíbání.

 

Královská šekspírtovská na jedné z „Divadelních poutí“ – vzadu Jiří Gogela, Eva Kulichová, Radim Vašinka, Irena Hýsková, Jana Vodseďálková, vpředu Jiří Krytinář, který se u nás učil na herce.

            S poslední poutí, na které jsme s Královskou šekspírtovskou byli, v r. 1990 - když už jsem se tak rozpovídal - je spojeno jeho jméno nepřímo:

            Bylo už po převratu, kterému jsme tehdy protismyslně říkali sametová revoluce, bývalí svazáci vydali Bondymu první knížku - poezii z Velké knihy. Měli jsme ji u našeho pódia na prodej, protože jsem udělal z této poezie pořad pod širým nebem. Sešlo se vždycky plno lidí a úspěch byl převeliký, masový. Program pouti měl svůj přibližný rozvrh se stanoveným pořadím vystoupení jednotlivých zastoupených skupin. My byli poslední. Při závěrečném představení pouti došlo k události, která mi nadosmrti zkalila veškeré vzpomínky na Střelák. Rozehrál jsem Bondyho. Ohlas jako vždycky. Byly to takové očistné reakce na minulou dobu, vyvěrající z podivného pocitu, že se může to, za co se dřív zavíralo, že je možné se tomu veřejně smát… A když jsme byli v nejlepším, začala do toho vykřikovat vyslankyně od sousedící rodiny Váňovy, kterou podědila po Vaškovi Koubkovi Eva Holubová  i s jeho fiktivními syny bratry Formanovými a dcerou Chúdou, že máme končit. Trochu mne to zarazilo, po nás přece už nic není… Přestal jsem a do toho začala Váňová-Holubová cosi vykřikovat, atmosféra byla v háji, lidé se začali pomalu rozcházet, Váňová je  svolávala k jejich  pódiu, a tam jim, už dost pod párou se nacházející, začala zpívat ,,Po starých zámeckých schodech…” A víc nic. Což mne zdrtilo. Od té doby jsem s Holubovou nemluvil a mluvit nebudu. Ani až bude v Národním. Kam patří. V životě jsem nezažil hrubší porušení kolegiální etiky.O čemž ona možná při své tehdy totální podroušenosti ani neví. Škoda. Měl jsem dojem, že jsme si po všechny ty roky na Střeláku docela rozuměli. Pokud se člověk netěšil větší pozornosti.

 

 

 Radim Vašinka recituje Bondyho na Divadelní pouti, 1990.

                       

            Po převratu jsme se se Zbyňkem moc nevídali. Chodil sice i do našeho Bytového divadla, když jsme nějakou dobu hráli u nás doma, protože nebylo kde hrát, ale chodil jen na Zbytky eposu a na Bez paměti žilo by se lépe. Neviděl bohužel inscenaci, sestavenou z  jeho veršů, těch protistátních krátce předpřevratových a opět protistátních popřevratových, v kombinaci s úryvky z jeho dopisů a doplněnou zvuky úderů na různé činely, triangly, pokličky a sklenice, se zakomponovanými dějovými uzly, jako byl  třeba divadelně ztvárněný Bondyho odjezd do Ameriky a jeho návrat, spojený s předáním metálu a podobné piškuntálie. Což byla škoda, protože by z toho měl jistě radost. Jmenovalo se to ,,V hospodě seděl, sanktusákovi pivo nedal”. Premiéra byla 24. 1. 1992 a hráli jsme to čtyřikrát.

            Stejně jako neviděl další z našich večerů - ,,Verše pro Julii”, pořad, sestavený z jeho básní věnovaných Julii, nebo ji připomínajících. Měl premiéru 8.3.1995.

           

            Coby bratislavský občan navštěvoval Bondy Prahu už jen pracovně. Párkrát se přitom stavil i v tom našem Krytovém divadle, připomínajícím starý Orfeus, ale přece jen  už trochu učesanější, spíš než jako doupě to u nás vypadá jako doma, byť v chudé domácnosti, která chce být vlídnou k hostům. Ale to už byl jiný Bondy, pořád sice Bondyho připomínající, ale už po Juliině smrti. Do skoku mu nebylo.

 

 Interiér Divadelního salonu Krytového divadla Orfeus - herci relaxují po představení.

            A naposled jsme se viděli v Uherském Hradišti, na Králíkově filmovém setkávání. V sále zchátralého kina naplněného baťůžkáři jsem po jeho představení se přednesl Zbytky eposu lidem, kteří o to ani moc nestáli - inu mládí je i surové.

            A potom vystoupil bratislavský Požoň sentimentál (houslistovi se polámaly housle, tak jsem mu musel půjčit svoje, ale taky na ně šlo hrát!), v druhé části pak s nimi  Bondy zpíval vpravdě neuvěřitelným způsobem staropražské šlágry - městký folklor. Úspěch kolosální a člověk se nediví, že se stejným úspěchem s nimi zpíval  i  ve Vídni, Budapešti a v Praze (kde jsem ho prošvihnul). A stejně neuvěřitelné pro mne je, že si nikdo nepovšimnul, že Bondy těmito písněmi prochází celých svým životem, od těch pepíkovsky furiantských až po závěrečnou ,,Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená…” Proto taky hned na začátku upozornil, že mezi jednotlivými  šlágry si nepřeje potlesk!  Jeho vystoupení mne až mrazivě fascinovalo.

            Po produkci jsme spolu poseděli venku před kinem, naproti u stolu sedělo i pár Plastiků (jen Zajíček si k nám na chvíli sednul, ale pak i on vycouval), nezájem - to už se všeobecně vědělo o Bondyho spolupráci s StB. Mně to nevadilo, byl jsem přesvědčen, že nikomu neškodil, že řekl jen to, co estébáci věděli. Ostatně sám z toho žádný prospěch neměl - leda ten, že ho nezavřeli.

            Ale po jeho veřejném prohlášení, že neváhal donášet na ty, kteří byli proti režimu z pravicových pozic, a když jsem se dozvěděl, že mezi nimi byli i jeho nejbližší přátelé, radikálně jsem s ním přerušil  styky i já.

            Dnes si to sice nevyčítám, ale je mi to líto. Moc. Byli jsme přátelé a já jeho přátelství odhodil.

 

                          

 Ivo Vodseďálek, Egon Bondy a Radim Vašinka po večeru Bondyho poezie v Rubínu (bolševiky zrušeném Orfeovi) - prosinec 1989. (Foto: Chochola.)

 

zpět do rubriky Z divadla