zpět do rubriky Z divadla

Hlášení o arbesovském setkání dne 12. června 2010


Paní dr. Magdaléna Pokorná v bojovném zaujetí proslovuje svůj úvod, druhá paní dr., Jaroslava Janáčková, na snímku přítomná svojí polovinou, čeká až přijde na řadu, principál se soustředí v očekávání (stupínek, pultík a schůdky pořadatelsky zastupují Krytové divadlo Orfeus)


Potřetí jsem si mohl zkusit, co obnáší přednášet na hřbitově.

Poprvé to bylo u hrobu Františka Halase, ne jednom z Halasových Kunštátů. Roztřepaný trémou a celoživotní láskou k němu a k jeho poezii, zmastil jsem celkem krátkou báseň o podzimu: „Jak peníz tiše položený slepci / jsi tu můj podzime…“ Podruhé tomu tak bylo při ukládání urny Egona Bondyho k jeho Julii do rodinné hrobky rodiny Machovcových na Malvazinkách – tam jsem se přidržel textů, které se mi podařilo udržet v ruce. Velice prazvláštní pocit jsem pocítil, když jsem si při poslechu produkce Plastiků usedl na náhrobek (coby chabrus na nohy nevydržím stát) a půl metru ode mne čekala na svůj osud urna s Bondyho popelem a chlapci svými drsnými přírodními hlasy artikulovali básníkův text „Jó jó, to se ti to spí…“ A potřetí tomu bylo onehdy v sobotu, na arbesovském setkání na Malostranském hřbitově, kde si příznivci a členové Spolku přátel starého Smíchova spolu s Maticí českou připomenuli 170. výročí narození Jakuba Arbesa. Tady mi nebylo jako pověřenému interpretovi textu nepřítelem citové pohnutí, ale vřava silničního provozu přilehlé Plzeňské ulice, které v našem Krytovém divadle znám jen v jeho podstatně tlumenější podobě. Zmáhal jsem je jen za cenu proměny přednesu z umělecké sféry do kategorie táborových projevů před vynálezem mikrofonu. V samotném závěru jsem pak čím dál tím více pauzoval, ve snaze vyvarovat se křeče břišních svalů, neúměrně a nezvykle při tomto způsobu interpretace namáhaných. Ale – a to je zajímavé – odstupem let zcela nepohnut jsem přednesl text, jako kdyby jeho autor nebyl zemřel. (Možná i proto, že šlo o připomenutí jeho narození.)

Ale – a proto píši toto pojednání, tuto zprávu o konání - velkým zážitkem pak pro mne byly dvě dámy, vystupující se svým příspěvkem přede mnou.

Dosud jsem žil v domnění, že podobné akce, pořádané obdobnými sdruženími, mají jen staromilský charakter. Ale díky skvělému a strhujícímu vystoupení dr. Magdalény Pokorné (valnou část jejího proslovu připojuji v závěru toho arbesovského hlášení) a dr. Jaroslavy Janáčkové jsem se přesvědčil o hlubokém omylu: obě se arbesovským výročím nechaly inspirovat, aby z oné minulosti s obrovským zaujetím vypreparovaly inspiraci a posilu i pro současného občana. Ve svázaností s minulostí i výzvu k současnosti. A tak cítím jak i ze mne sestává takový staromilec, protože zjišťuji, že ve svém poněkud obrozeneckém, nemoderním pojetí smyslu divadelního snažení našeho spolku nejsme sami, a nejen to, že naše jsou jen běžné obtíže lidí určitého typu, které zde byly, jsou a budou od nepaměti k nepaměti. A to je na tomto mém třetím hřbitovním vystoupení to nejhezčí.

Nevím, jestli to stejně vnímali i účastníci tohoto setkání, z jejich tváří se nedalo moc vyčíst. Přišlo mi ale líto, že mladá generace tu neměla žádné své zástupce, snad že by příště přišla zazpívat Lucie Bílá nebo Čuk a Gek či jak se dnešní hvězdné idoly mladých jmenují. Nebo Agáta Hanychová. A tady mi vždycky každý říká, začnu-li takto lkát nad bídou světa: „Ale my nebyli jiní.“ A já říkám: „Byli.“

A taky jsem marně hledal obličej, který bych mohl přisoudit komukoliv z okruhu činitelů MČ Prahy 5. Marně: momentálně si předvolebně vaří svoji kašičku na radničním rendlíčku. S jedinou výjimkou. Osoba, které tato tvář přináležela, už ale dávno s hrůzou na svoji funkci v zastupitelstvu abdikovala.


Radim Vašinka, nezávislý principál


Hluk uličního provozu přehlušuje principál svým bouřlivým přednesem Arbesovým romanettem o Malostranském hřbitovu


Arbesovské setkání na Malostranském hřbitově
odpoledne dne 12. června 2010
část úvodního proslovu dr. Magdalény Pokorné
předsedkyně Matice české

Jakmile se člověk naučí číst, stává se pro mnohé nebezpečným. Není již možné jej totiž jen tak lehce tuto dovednost odnaučit... I z toho důvodu byly knihy největší zhoubou diktatur či obecně - autoritativních režimů. Autoritativní moc často vyžaduje, aby co možná nejvíce čtení bylo kontrolováno, místo plurality názorů musí postačovat slovo vládce. Negramotný dav se přece snáze ovládá... Takové režimy se snažily omezit vliv knih či působení těch, kteří uměli nejen číst, ale také tomu, co četli, rozuměli a či dokonce to uměli přiblížit i dalším, sdílet s nimi poznané. Břitký Voltaire ve svém satirickém pamfletu nazvaném „O strašném nebezpečí čtení“, napsal, že „knihy rozhánějí nevědomost“.

Cenzura tedy v té či oné podobě provází veškerou moc a dějiny čtení osvětluje zdánlivě nekončená řada hranic, pálících nejstarší egyptské papyry i knihy v podstatě do dnešní doby. Iluze, kterou v sobě chovají ti, kdo pálili či ničili knihy, spočívala a spočívá v tom, že přitom dokážou zrušit dějiny a odstranit minulost. V tomto směru snad – paradoxně – mají pravdu: dobří spisovatelé jsou takovým vládcům a mocichtivým lidem opravdu nebezpečnými. A je dobré vědět, že i česká literatura měla takové spisovatele.

Dějiny českého národa a dějiny české literatury se často ztotožňují. To je dáno zvláštnostmi ve vývoji národa a velice reálnou, významnou, ale zároveň někdy až přeceňovanou, téměř mytizovanou rolí, kterou v něm literatura hrála. Úloha spisovatelů pak v dějinách české společnosti může být posuzována z mnoha úhlů pohledu: na spisovatele můžeme pomýšlet jako na reprezentanta elity národa (či jako „svědomí národa“), ale také vzhledem k jejich finančnímu zajištění a z toho plynoucím životním perspektivám jako na „kandidáty existence“. To připomínám právě dnes a tady, když jsme se sešli k poctě 170. výročí narození smíchovského rodáka Jakuba Arbese (1840-1914).

Vlastenecká společnost (stejně jako osvícenská) zařadila čtení (českých) knih mezi nejvýznamnější položky v katalogu národních ctností. A to vedle zpěvu národních písní a okázalého používání češtiny na veřejnosti. Jestliže číst české knihy znamenalo mimořádně kladný čin, tím spíše se muselo hodnotit jejich psaní. Být spisovatelem stálo na vrcholu vlasteneckého snažení, člověk který publikoval několik básniček v časopisech, se stal předmětem zbožného obdivu svých bližních. Prohlásit se ve společnosti nakloněné vlasteneckým snahám českým spisovatelem znamenalo stát se okamžitě středem pozornosti. Spisovatel se tak stal předním představitelem národní elity- česká společnost byla prostě sociálně chudá, scházely jí zámožné i urozené vrstvy. Spisovatel byl prostě tím, kdo přemýšlel, co dělat, kdo dával podněty, kdo vybízel k činnosti. Důsledkem tohoto spojení mezi literaturou a národní ideologií byla ovšem také malá kritičnost: kdo by kritizoval, škodil by národu. To vystihl už Karel Havlíček...

Česká společnost zažívala od počátku 19. století stále malý, ale vytrvalý vzestup. Přirozeně se objevila otázka, čemu za něj vděčí. Odpovědí bylo vždy: literatuře, knihám, spisovatelům, osvětě, vzdělanosti. Spisovatelé se tak stávali nejen vůdci národa, ale i jeho tvůrci.


Zdá se, že přednášené texty došly i svého porozumění u posluchačů


foto: David Schneider a Miloš Rotter

zpět do rubriky Z divadla