zpět do rubriky Z divadla

I na Veselém Kopci je někdy smutno


S jistým ostychem ukrajuji nový krajíc našich letních putování, protože člověk by rád psal, jako když poskakuješ rozkvetlou letní lučinou, ale vždycky se něco připlete do cesty, a člověk belhá o berlích. A čím dál víc je mi jasné, že už asi nejde o nový krajíc, ale o ztvrdlou patku z toho velkého bochníku našeho letitého snažení, které zpočátku pro nás bylo inspirací, aby se nakonec stalo těžkými koulemi vězeňských pout. A v srdci to zanechává ošklivou závist vůči radostnému, pouze zdánlivě infantilnímu skotačení Michala Nesvadby a Dády Patrasové, kteří z dětí umějí tak krásně vytřískat ty své miliony.

Veselý Kopec. Jeden z nejhezčích skanzenů v naší republice. Kde ozvěnou pořád přece jen doznívá atmosféra dávných jarmarků, neboli výročních trhů, majících kromě svého komerčního významu i význam společenský, kde si lidé nejen kupují, čeho je jim zapotřebí (ba i toho, čeho zapotřebí není), ale se i potkávají, přátelé, známí, příbuzní, omladina i ti staří a utvrzují se tak v existenci občanského společenství, v dobré vůli po míru a shodě člověka s člověkem, i když kdysi tradiční tancovačky dovedly být nejen bujaré, ale i pěkně bolestivé. Žijeme v době, kdy už dávno zanikly dědiny, kolorit skanzenové vesničky pak tomu dodává takřka exotickou příchuť něčeho dnes už sice neznámého, ale někde hluboko v nás pořád ještě přežívajícího. Možná i díky těm kdysi tolik čteným Baarům, Raisům, Jiráskům, Boženě Němcové a jiným.

Dnešní výrobci a prodejci mají sice jak svými výrobky, tak i svým mlčenlivým vystupováním k těm dávným dosti daleko, ale při troše dobré vůle si je člověk dovede patřičně představit živé.

K jarmarečnímu ruchu se každoročně snažíme přispět, jak se říká „svojí hřivnou“ i my, se svým komediantským pojetím jarmarečního divadla, které si musí navzdory tomu všemu urvat svoji pozornost. A tak principálová se zvoncem, v doprovodu své dcery, přičinlivě tlukoucí paličkou do činelu, prochází celou osadou a s velkou výřečností zve vzácné návštěvnictvo na pohádkovou komedii o zlém a potměšilém skřetu Kulfáčkovi, co kdysi žil ve Valašských horách a škodil tam lidem, zvěři i dobytku.

Ostatní pak už dopoví principál, očekávající ctěné publikum přímo na place, hezké loučce u potoka, kde stojí komediantský vozík a kolem něj malebně rozložené „ručně malované“ kulisy.


(při složitějších úvahách si stařičký principál občas i zchrupne, vždy ale znovu probuzen diváky, chtivými jeho výkladu)


Po poučení o rozdílech mezi skřetem a skřítkem (což málokteré dítě uhodne!) rozvíjí se pak hrůzostrašný děj této národní pohádky k nepoznání převyprávěné samotným principálem do tvaru, nad jehož zpracováním by se Božena Němcová pěkně zapotila.


(marná je principálova snaha vyloučit čilou stařenku Pohádku ze hry dříve, než začne)


(nešťastný král trpí nechutenstvím)


(královna zle ochořela zapomnětlivostí, strádá)


(démonický zloduch Kulfáček s červenými drápy a lidskou tváří, těsně před svojí proměnou v mouchu masařku)


Způsobem herectví pak se baví herci, děti i dospělí, i když každá tato kategorie po svém a na jiných místech. A publika v průběhu představení spíše přibývá, než aby ubývalo. Ba dokonce pramálo je i těch, kteří prchají v závěru, tušíce, že bude brzo konec a vybírání do klobouku.

Principálovo idylické rozpoložení jako každým rokem rozleptává hlasitostí svého řemesla a smradlavým čmoudem ze své výhně (vždycky jsme po větru!) jen pracovitý kovář, předvádějící své umění 50 metrů od nás. „Je to přirozené, jakože slepice mají své čmelíky,“ mudruje principál, tvrdící, že občas nemůže od toho smradu popadnout dechu.

A pak to přišlo: horko vypotilo bouřku, ledva jsme stačili podruhé zakulfáčkovat. Jakžtakž jsme zabalili kulisy, po krátkém zaváhání pro jistotu je uložili do vozíku, i když nás čekalo ještě nedělní hraní, a chtě nechtě odebrali se k nucenému odpočinku. Nesplnil se tak principálův sen, jak večer si zajedeme do blízké dědinky, kde jsme si při příjezdu na Kopec povšimli, že zmizel kiosek u cesty a místo něj tam byla cedule, oznamující jeho přemístění poblíž do zahrady. „A tam se budu pěkně rozvalovat na židli, možná si vyzuji i boty, a budu se dívat do korun kaštanu či lípy, pojídat smaženého pstruha čerstvě vyloveného z potoka, zapíjet burgundským, anebo si dám aspoň tvarůžky s máslem nebo salám s cibulí a k tomu pěkně vychlazené pivo a všechny strasti zhovadilého kapitalismu ať mi vlezou na záda, já chci být primitivem!“

A tak, když po jednom z veleblýsknutí dokonce uraženě odešel i elektrický proud a my si nemohli ani uvařit čaj, rozhodli jsme se vyhovět pozvání Zdeny Škrochové ze Skutče, bývalé vynikající spoluvýrobkyně krásných dřevěných hraček, která nás dopoledne zvala na ořechový koláč, pro nás slavnostně pečený. A vskutku: to bylo něco! Zdání neklamalo! I povídali jsme, povídali, oboustranně šetříce nadměrnou veselostí, až se den začal sklánět v noc a nastala chvíle rozloučení s tím, že snad zase za rok, což při principálově vizáži vyznělo jako obrovská poklona.

Cestou jsme konstatovali, že pořád prší. Dojeli jsme, principál chvíli poslouchal, jak na katru omladina s kytarou docela pěkně zpívá své večerní písně, vyčistili jsme si zuby a šli spát. Pršelo furt.

Ráno nebylo moudřejší večera, ale o to víc překvapivější: dolní loučka u potoka, kde jsme hráli, zmizela, celá komplexně přes půl metru pod vodou vytvořila podivné jezero, z něhož čouhalo křoví a stromy. Principálově dceři a herečce Lucii se na poslední chvíli ještě podařilo vzbudit kolegu prince a vytáhnout vozík z vody ven, byť ne zrovna na souš. A tak jsme poprvé zírali na spoušť, kterou dovedou způsobit přívalové deště. Potopu už jsme zažili. Dokonce dvakrát. Ale ta nám přišla ve své pomalosti přece jen o něco laskavější. Krajina byla k nepoznání. Dolní stánkaři si všechno večer sbalili a odvezli, a ani technici, odvážející prázdné stánky, si našeho vozíku nevšimli. Ten byl solidně vyplněný vodou, kulisy pokroucené, překližka rozchlípená… A tak nás uklidnilo jedině vědomí, že kdybychom kulisy večer nedali do vozíku, bylo by zajímavé hledat je po krajině. Takhle nám chybí jen náš divadelní zvonec.


 
 
 

A to byl neveselý konec Veselého Kopce. Výdělek v čudu, starosti na chrbtě, a lítost nad marnou prací všech těch, co jarmark připravovali.


(ten rybník dole je naše divadlo)


(tady jsme bydleli)


(připraveni k odjezdu připřaháme koně)


Snad se na mne nebude ředitelka skanzenu, paní dr. Vojancová, na mne hněvat, když si dovolím ocitovat pár vět z jejího e-mailu:


„…já jsem se ještě nevzpamatovala. Příprava jarmarku je vždycky dost náročná a hektická, o to větší a příjemnější bývá potom to oddychnutí, když je akce úspěšně za námi. Letos se nic podobného nedostavilo, napětí a frustrace zůstávají. Před chvílí jsem se vrátila z Kopce, po vodě zbylo jen trochu bahna a nepořádku. Včera už bylo téměř ideální počasí pro nějaké podniky v přírodě...

Ztrátu návštěvníků a tržeb ze vstupného z jarmarku letos nedoženeme, už chystám zdůvodnění pro vrchnost, proč u nás letos dojde k tak dramatickému poklesu, protože ani deštivý květen lidi do našeho muzea netáhl.

Na neděli jsem se těšila, že budu mít čas popovídat si se všemi milými lidmi, na něž se vždy těším, že uvidím Kulfáčka (chystala jsem se na něho v sobotu v 15 h.). No, nakonec jsem se s Vámi jen pozdravila v autě.

Dvě odříznutá auta odjela včera dopoledne, třetí - na louce - zůstane asi zaparkované ještě 1 – 2 dny. Jo, příroda nám ukázala, že jsme na ni krátcí, ale mohla s tím počkat o den později. Ach, jo. Radši skončím, protože bych dál jen brečela. Napíši, až se z toho trochu vylížu.“


A ještě optimistická tečka za hlášením: Včera nám došla od paní Vojancové zpráva, že zvonec se na louce po opadnutí vody našel, a že nám jej posílá.


vr-haf

(Fotografie z úvodu hlášení a z představení Kulfáčka - Zdena Škrochová,
zatopený skanzen fotografoval Petr Veselý.)

zpět do rubriky Z divadla