zpět do rubriky Z divadla

PRINCIPÁL


Je brzy ráno, neděle. V miniaturním předsálí malostranského divadla Orfeus je rozsvíceno jen zpola, příkré točité schodiště je plné vyviklaných cihel, zatuchlý vzduch, promísený s nikotínovým odérem, umocňuje sklepní atmosféru intelektuálního chrámu. Poslední opilí fajnšmekři už dávno odešli, popelníky přetékají cigaretovými vajgly, chartné malé stolky jsou potřísněné vínem a kořalkami. Na několka opěradlech zpřeházených a rozvrzaných židlí visí zapomenuté svršky. V sálku vedle barového pultu, za tlustou černou plentou je tma, jen malé pódium je spoře nasvícené bodovým reflektorem. Někde slabě tikají staré nástěnné hodiny.

Uprostřed pódia se výhružně kýve rozkročený a divoce rozcuchaný herec Radim Vašinka, v třesoucí se pravici třímá rozpitou flašku rumu.

“A ty, který jsi důvěrníkem mnoha kabátů a sak, ty chápeš smysl toho všeho?”pateticky oslovuje starý věšák u zadní stěny.”

“Ty to chápeš?” afektovaně opakuje otázku a dává si loka.

“Mlčíš… Mlčíš, protože nechápeš,” mává po dramatické pauze rezignovaně rukou.

“A co ty? Tobě je to všechno jasné? Tobě je jasná skrytá podstata věcí, ještě když byly nevěcmi a věcmi se staly, až když vyčerpaly nepostižitelnou esenci nevěcnosti?” křičí na prosezené secesní čalouněné křeslo u stěny po pravé ruce.

“Taky mlčíš… Všichni mlčíte a nutíte mne, abych otrocky mlčel s vámi. Ale já mlčet nebudu! Vydávím zkamenělá sousta, hořkou žluč a smrtící vzpomínky! Vyplavím ze sebe ten smrdutý oceán paměti, ten slepě šlehající oheň, ten směšný vzdor, který mne spaluje a nutí mne klít a pohrdat vším, co se tváří tak použitelně a sebejistě a stařecky mladě!” křičí a z očí mu stékají potoky slz. Zaklání hlavu a dlouze pije. Vybalancovává krátké zavrávorání a znovu pije.

“Ach vy, o které se otírají nesčetné prdele, vy víte kam spěje tento prodejný svět, urvaný ze zlatého řetězu? Znáte trasy štvaných ptáků a umíte číst zpoza chromých očí?” důrazně oslovuje židle v prvních dvou řadách a na znamení, že očekává odpověď si přikládá ruku k uchu a vyčkávavě se nachyluje přes nízkou rampu.

“I vy mlčíte…” mumlá zklamaně a přikládá flašku ke rtům.

Napije se, vítězně rozpaží, zvrátí hlavu a na pár minut teatrálně rozvlní boky. Narovná se a prudce ustoupí zpět. Roztržitými a ochablými gesty stydlivě osahává prostor. “Ty, který se tak pyšně kleneš nade mnou a mlčky pohrdáš mou

červí malostí, co ty mi můžeš říct o ničivé síle poezie? Co ty víš o věčné žížni, o touze a o prokletí, kterým jsme my všichni stiženi?” zabodává zažloutlý prst do klenutého stropu. Rozpláče se a lokne si. “Alespoň ty mi prozraď, proč se jako toulaví psi plahočíme nekonečným koloběhem životů a smysl všeho toho pachtění nám lstivě uniká,” mluví k flašce se zbytkem rumu.

“Tak mluv, sakra!” třese s ní.

“Jsi němá jako děvka, které vyřízli jazyk…” skučí zklamaně.

“Tolik jsem ti obětoval světe, můj nevděčný pane. Odevzdal jsem ti to málo co jsem měl a tys mne odmrštil jako zvětralé lejno! Duši jsi mi vykastroval a ta teď bezcílně poletuje jako cár v mrazivém větru holé přítomnosti. Moje rotříštěné vědomí jsi dal napospas falešným andělům s kovovými křídly!” hrozí neznámému adresátovi a lije do sebe rum.

“O rozum jsi mne připravil a jako bastard jsem trvale bezprizorní a pro smích všem,” vyflusaně klesá k zemi a úzkostně se roluje do pomyslné embryonální ulity.

“Jako bastard…” šeptá. Dává si loka a těžce se zvedá.

Zakaleným pohledem se fixuje směrem, ve kterém tuší otřískanou a bezrukou krejčovskou figurínu s vypelichanou parukou. “Co ty víš o čase? Co ty víš o tom bezcitném žroutu našich bolavých duší, o jeho svinském chladu, o jeho lhostejném plynutí? Jako splasklé bubliny mizíme do nenávratna a ani smradlavej flek tu po nás nezůstane…” vzlyká v kleče na kolenou, flašku s rumem křečovitě přisknutou k sešklebenému obličeji.

“Proč mlčíš?!” zoufale se obrací na požární minimax, upevněný v rohu vedle pódia. “Proč?...” tiše žebrá o odpověď.

“A já, co vím já?... Nic. Vůbec nic…” šeptá a obrací do sebe zbytek rumu. Vytřeštěnýma očima těká temným prostorem, rty má rozhryzané do krve.

“Nic!” řve vztekle a vší silou rozbíjí flašku o boční stěnu.

“Nic! Nic a zase jen nic! Nic… nic…” přechází z řevu do sípavého šepotu. Hroutí se na zem do prachu a se zaťatými pěstmi usíná.

“Nic…” blekotá ze spaní.


Takhle dopadl náš principál coby literární postava povídky performera Milana Kozelky v knize Tenkrát na Kdysissippi. Inspirací mu byl Brechtův Baal v principálově podání, kterého jsme tam v čs. premiéře uváděli až do r. 1972, kdy jsme byli normalizačně zlikvidováni.



Život na Kdysissippi

Milan Kozelka

Povídkový soubor pojednává o lidech, kteří v šedesátých, sedmdesátých a zčásti i osmdesátých letech minulého století žili na okraji společnosti nebo na jejím dně

zpět do rubriky Z divadla