Revoltující mladí Američané vnesli do poezie vzruch nejen tématikou svých básní, ale i svěží poetikou, která pulzovala opravdovým životem, vzpourou proti konvencím životním i uměleckým, kromě jiného vnesli do svých veršů u humor, byť mnohdy ne zrovna růžový, inspirovali své básnické vrstevníky všude, kam se jejich poezie dostal, prosluli i osobitým, nekonvenčním interpretačním stylem, kterému není vzdáleno ani pojetí interpretů tohoto večera. Básně McClura, Snydera, Whalena, di Primy (podle našich zvyklostí bychom ji měli psát di Primaové!), Patchena, LeRoi Jonese, Rexrotha vás zcela jistě nebude nudit - ani nepoznáte, že jde o poezii.
Beatnická poezie, která se k nám přenesla přes hranice koncem 50. a 60. let XX. století (nezní mi to tak příšerně, jako kdybych napsal minulého století) šokovala tehdejší mladou a střední generaci jak tím, o čem byla, tak i tím, jaká byla. Tu starší, utlučenou životem a smířenou s tím, že se už nedá nic změnit, nezasáhla. Leda snad šokovala narušováním ustálených konvencí, ať už šlo o běžné používání tzv. vulgarismů (které ovšem tím, že jejich používání nebylo samoúčelné, se rehabilitovaly na stylotvorný literární prostředek), nekonvenční chápání lidské sexuality nebo příliš zjevné napadání samotných společenských základů, které se týkalo nejen základů kapitalismu, ale dvojnásob i toho systému, jemuž jsme si u nás přivykli říkat socialismus. (V obou případech šlo o systémy zcela zparchantělé.) Až z toho šel strach.
Pro nás, co jsme tehdy ještě nebyli staří, to byl závan čerstvého vzduchu, ve kterém se dalo dýchat. Který přinášel naději. Který nás posiloval v našem přesvědčení, že je nám lháno ze všech stran. A že v tom přesvědčení nejsme sami. Beatnici se svojí životní zkušeností existence v konzumní společnosti a napadáním jejích zkostnatělých konvencí dovedli situaci pojmenovat slovy, která jsme my zatím jen hledali. Byli pro nás zjevením. S poezií z jiného světa. A byli i inspirací, někdy až příliš zjevnou, pro mnohé z našich mladých básníků. Možná by jejich vliv nebyl tak hmatatelný, kdyby tato generace znala poezii Egona Bondyho, vyrůstající ze stejných kořenů, tj. z pohrdání konzumní společností a vědomou provokací ustálených společenských kánonů své doby. Je to absurdní, ale k beatnikům jsme se dostali mnohem snadněji, než k tehdy již existující poezii Egona Bondyho. Ten se stal inspirací až o generaci později, až bylo možné se k jeho veršům dostat, poznat je - až v 70. a 80. létech.
V době, kdy u nás po listopadu 89. začínalo být pomalu jasné, že sametová revoluce nebyla žádnou revolucí, ale pouhým rozpadnutím se režimu, v době, kdy místo diktatury proletariátu, zastupovaného partajním aparátem, začala se restituovat diktatura peněz, které se začalo vznešeně říkat zákonitosti tržního hospodaření, jsem se domníval, že je vhodná doba přijít na trh i se zapomenutou beatnickou poezií, která může mladé generaci znovu ukázat směr, inspirovat ji k něčemu užitečnějšímu, než že anarchisti, jedna z mála aktivních politických složek naší společnosti, se budou mlátit za dozoru státního aparátu s vygumovanými skiny. A navíc v době, kdy ona bájná sametová pseudorevoluce se nám pod rukama proměnila v pouhé převzetí státní moci.
A to bylo mé velké zklamání, když o tu naši tehdy milovanou, pašovanou a tajně přednášenou beatnickou poezii, neprojevili ani návštěvníci našeho divadla takřka žádný zájem.
Přesto si dovolíme alespoň čas od času a alespoň pro těch pár diváků čas od času uvést v našem Krytu beatnickou poezii. Kladouce důraz na autory méně známe, snad i méně bouřlivácké, však o to více apelující na stále snad ještě existující rezidua lidství v každém z nás.
V poslední verzi, kterou uvádíme v této sezoně, jsme ty méně známe přece jen doplnili i pár básněmi klasiků: Ginsburga, Corsa a Ferlinghettiho lyrikou.
Radim Vašinka
