DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár


Budete se divit, až vám uši upadnou a oči vylezou z důlků

Nového pořadu romských „pohádek“, což nejsou pohádky, ale přenádherná vyprávění, pozůstatek dob, kdy si lidé dovedli spolu sednout, vyprávět si a nejen se poslouchat, ale i slyšet. Kdy nebyl rozhlas ani televize. Kdy patrně byl člověk člověku spíše člověkem než vlkem. Předpremiéra proběhla s bouřlivým ohlasem v obci Skřivaň na Rakovnicku. Vypravěčem byl sám principál a za odměnu dostal věnec buřtů místního řezníka a uzenáře, vyučeného v Chicagu! U nás se pak můžete dočkat utopenců, umně vyhotovených z jim dodaných surovin. Večer pro slušné lidi dobré vůle.

Radim Vašinka čte romské pohádky (foto: Tomáš Kubeš)
PREMIÉRA: 1. 2. 2012
Účinkuje: Radim Vašinka
Audio 1: Rozhovor na ČR 3 k premiéře... / Audio 2: ...a co se tam už nevešlo. / Audio 3: Rozhovor z Radiožurnálu

Večery, kdy den je pryč a do noci ještě daleko, svádějí k přátelskému posezení, kdy je příjemné nechat plynout čas, zapomenout na nepohodu všedních dnů a zaposlouchat se do starobylých vyprávění, jež se k nám donesly z dávných časů, které se přenášely z generace na generaci a dodávaly lidem pocit pospolité družnosti. Realita života bývá v nich zpracována s vydatným přispěním fantazie, skrývající kdesi hluboko v srdci nevyplněné tužby, ve kterých láska vítězí nad zlobou, pravda nad lží a nenávistí, byť kolikráte i lstí, moc bývá pokořena a zesměšněna, kdy svět je takový, jakým bychom jej chtěli mít.  

I příběhy, které si kdysi vyprávěli dávní Romové, jsou tohoto druhu. Jen se při nich nesedělo někde v šeru světnice, kolem stolu nebo u kamen, ale patrně spíše venku, kolem ohně, anebo když se sešli při nějaké „společenské“ příležitosti, jako byl třeba pohřeb nebo křtiny. „Ano, tak to bylo,“ řekl mi kdysi po takovém večeru romské literatury jeden mladý Rom, „staří vyprávěli a my mladí poslouchali. Ale dnes už to neumíme.“ Že by snad nebylo o čem vyprávět? Nebo se vypráví o jiném? A o čem? Protože se žije jinak a dnešní životní realita je mnohem všednější? A tak či onak - zůstávají být tato vyprávění součástí romské kultury. Žijí jako příběhy plné krevnatého života, osobité dikce, jako když hraje romská muzika. Sytými barvami vykreslené příběhy, pulzující nezkrotným temperamentem, hrdostí z onoho způsobu života, který byl tehdy romské populaci vlastní, nevyhýbající se ani drsnému vyjádření negativních stránek lidské povahy, lidské existence, světa i zla samotného, příběhy opovrhující světskou mocí, oplývající láskou k rodině, osobitým druhem humoru, vtipností vyjadřování, příběhy, které musí okouzlit každého člověka čistého srdce. Jim je věnován náš nový pořad, čerpající ze záznamů romských vyprávění, zapsaných Milenou Hübschmannovou, která tak činila se vzácným smyslem pro zachování jejich autentičnosti, nesnažila se je nějak upravovat, přičesávat, takže zcela zachovala jejich jedinečný kolorit. A jedno vyprávění, to nejrozvernější, zaznamenala kdysi Helena Rudlová.  

Podotýkám, že můj výběr není určen dětem, které by sice nedoznaly nijaké úhony, ale tématicky jsou poněkud vzdáleny dětskému chápání.

Scéna k představení Strejček Koňská noha (foto: Tomáš Kubeš)

A tady jsou malé ukázky:  

 

(…) Nahý Cikán projížděl na káře tažené oslem kolem královského hradu právě v té chvíli, kdy princezna z okna vyhlížela a mezi dole shromážděnými urozenými muži hledala, zda by snad přece jen některý z nich nebyl hoden lože manželského. A tu se objevil černý Cikán mezi urozenými bílými, nahý na káře.  

Achachachachá!" smáli se všichni, šlechtici, hrabata a knížata Cikánově nahotě, která při pohledu na princeznu-krasavici nepokrytě touhu projevila.  

Cikán, zděšený tím, co se mu stalo "Ojojoj! Co to ta kráska se mnou udělala!" naříkal. "Jeď, čerte, je!" křičel na osla, ale marně.  

Achachachachá!" smáli se všichni a nejvíc ze všech se posmívala princezna, která se až dosud na žádného muže ani neusmála. (…)  

[Jak chudý Cikán hledal štěstí - záznam vyprávění Matyldy Rafaelové.]  

 

(…) Mlynářova dcera - otec s matkou byli ve městě na svatbě - mlela s Jankem, který jim ve mlýně pomáhal mlít, obilí. Mleli do devíti hodin, pak šli domů. Nalila mu vodu, aby se umyl, dala mu najíst a ulehli spát. Ale kdybyste věděli, jaká byla pěkná! Umíral po ní, umíral po její kráse, ten Janko. No stalo se, že koupil v obchodě fíky, a jak se s ní v noci miloval, pokaždé jí strčil do pus fík. Dělal s ní všechny ty věci a přitom ji krmil fíky.  

Ale otec přichází, a chlapec honem pryč. Skáče z okna, děvče za ním, spadli do hnoje.  

"Nedá se nic dělat, musím se umýt," skočila do studny.  

(…)  

[O krvesmilném otci.]


ČLÁNEK Z: www.romanohangos.cz (ročník 9, číslo 7, 2007)  

 

Romské pohádky poslechem  

 

Romské pohádky je literární útvar, který není třeba sáhodlouze představovat. Mnozí naši čtenáři vyrostli za vyprávění svých rodičů a prarodičů a sami úzkostlivě prožívali s hrdiny těchto pohádek jejich útrapy i radosti.  

Nejrozsáhlejší sbírka v ČR pochází od Mileny Hübschmannové, která v padesátých a šedesátých letech minulého století sesbírala kolekci 71 pohádek. Zachránila tak kulturní dědictví, které se postupně vytrácelo (a vytrácí) s nástupem masové informační zábavy, zabíjející původní kulturu. Kniha romských pohádek zachycuje osobitý styl každého vypravěče a nutno dodat, že od „klasických“ českých pohádek ve stylu Boženy Němcové se odlišují. Mnoho z prvků je spíše hororových a také jsou vcelku otevřeně zvýrazněny negativní lidské vlastnosti a sexualita. V romských pohádkách se také mísí několik časových linií reality a tak se můžeme setkat se středověkým a zároveň dnešním postmoderním prostředím.  

Knihu od Mileny Hübschmannové však provázely komplikace, protože byla označena jako učebnice a s tím účelem distribuovaná na základní školy. Je pravda, že děti na základních školách z „brutálních“ pohádek asi žádná traumata nemají, protože televize jim dnes a denně servíruje daleko drsnější formy násilí, nespravedlnosti a lží, ať už v podobě akčních filmů, animovaných seriálů nebo zpravodajství.  

Ve čtvrtek 22. června měli možnost všichni, které tento literární žánr zajímá, prožít příjemný večer v Muzeu romské kultury, kde několik pohádek předčítal Radim Vašinka, médii označovaný jako „výstřední divadelník“. Jako připomenutí tradice našel každý z posluchačů na své židli poleno, které symbolizovalo návrat k tradicím. Pohádky totiž vyprávěli (zpravidla mužští) vypravěči a jejich posluchači jim přinášeli dřevo na otop nebo tabák. Vybrat jako předčítajícího rozevlátého recitátora, divadelníka a básníka byl dobrý počin a Radim Vašinka vnesl do pohádek svého osobitého ducha. Tím pádem dostaly nový rozměr, nad kterým se každý divák – posluchač musí zamyslet sám.  

Jiří Salik Sláma