DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár
Večer věnovaný nejen příznivcům poezie, ale i radostem a smutkům života, sestavený z díla jednoho z nejpozoruhodnějších českých básníků, Jana Vladislava, v přednesu principála Radima Vašinky, nositele růže.
„Krutosti štěstí / učíš mě. Krutostí lásky / mučíš mě. Snad chceš / mít ze mne smolnici, / vysokým ohněm / hořící...“ J. V.
Slovo interpret
Stokrát jsem se zařekl, že už skončím v tom našem krytu s poezií. Je s tím jen a jen práce. Nenávratné soužení. Protože to jsou hodiny a dny příprav, aby pak přišlo 5 – 8 diváků. A podruhé už třeba taky nikdo. Nevím v čem to vězí, ten nezájem. Snad v přesvědčení, že poezie je jen jakousi podivnou odrůdou literatury pro změkčilé duše, nicneříkající plané řečňování, něco, bez čeho se člověk může klidně obejít… Abych se přiznal, kolikrát, když mi v rozhlase servírují poezii, mám stejný dojem, jde mi to jedním uchem tam a druhým ven. Jsem přesvědčen, že právě ona řemeslná macha, s níž je poezie traktována, může za onen negativní kádrový posudek. Interpret nafasuje verše, ať je chce nebo nechce, ať má či nemá k básníkovi nebo k oné básni nějaký vnitřní vztah. Prostě sedne si před mikrofon a plní svěřený úkol. A obdobně jsou tito knechti přednesu najímáni i jinými institucemi. Ke škodě poezie samotné. Protože chci-li posluchače zaujmout, získat jej pro poezii, musím i sám mít nějaký názor, vzít báseň za svoji, říci jí i něco o sobě samém, ozvučit ji i svým životem. Neříká-li mně autor nebo báseň nic, jak jí mohu něco sdělit jiným?
Ale říká-li mi něco, osloví-li mne, kyplingovsky řečeno, když zjistím, že jsme jedné krve ty a já, zachce se mi předat tento krásný zážitek dál, lidem obdobného cítění. Kterým básníkovo slovo řekne i něco o nich samotných. Že pomůže rozbít okovy osamění, ve kterých se čas od času octne každý z nás, kdo neměří svůj život jen jeho blisknavým povrchem.
Setkal jsem se s poezií Jana Vladislava a znovu mi to tedy nedalo. Jen bych chtěl poznamenat, že tématika tohoto večera nebude patrně blízká dětem a dorostencům.
Leccos vám může napovědět a velice stručný básníkův životopis, byť sepsaný strohým vědeckým jazykem encyklopedií (viz v menu nahoře).
A také poklepnete-li na titulek „Zpráva o setkání přátel J. V. při příležitosti jeho narozenin”.
Jan Vladislav – spisovatel a překladatel, český básník
Narodil se 15. ledna 1923 v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později maturoval na gymnáziu v Poličce.
Po válce studoval na UK v Praze a dva semestry také v Grenoblu srovnávací dějiny literatury, vydal dvě sbírky poezie a první výbor ze Shakespearových Sonetů. Po Únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické sbírky „Hořící člověk” skončila ve stoupě. Poté směl působit v literatuře pouze jako překladatel, případně jako autor literatury pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii z angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s jazykovou spoluprací odborníků také z čínštiny a japonštiny.
Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech. V r.1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátem z filosofie. Za normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několik svazků jeho vlastních básní, esejů a kritik.
Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1981 byl donucen k exilu do Francie, kde žil v Sevres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou.
Roku 2003 se vrátil do Prahy, kde publikuje své starší vlastní práce i překlady a připravuje k vydání svůj „Otevřený deník 1977-1981” a „Pařížský deník 1981-1989”. Je nositelem Řádu T. G. Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN Clubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za dílo překladatelské (2001).
Jan Vladislav zemřel 3. března 2009 ve věku šestaosmdesáti let v pražské Thomayerově nemocnici po dlouhodobé těžké nemoci.
(převzato z www.spisovatele.cz)
Zpráva o setkání přátel Jana Vladislava při příležitosti jeho narozenin v Krytovém divadle Orfeus
V pátek 18. ledna jsme měli pro veřejnost zavřeno. Jiří Gruntorád spolu s Kateřinou Volkovou, naši pravidelní návštěvníci, se rozhodli sezvat k nám přátele pana Jana Vladislava, našeho nepravidelného návštěvníka, aby básníkovi mohli pogratulovat k jeho 85. narozeninám, povykládat si a zavzpomínat. Vzhledem k tomu, že převážná většina z nich byli chartisté a lidé z disentu, bylo i na co vzpomínat. A byla jich pěkná řádka, odleva doprava, odspodu až nahoru. Navzdory prognózám přišel na chvíli i Václav Havel. I když mu nebylo moc dobře, o čemž svědčí i fakt, že druhého dne se přestěhoval do IKEMu. Zúčastnil se předání kolektivního daru panu Vladislavovi, sborníku k jeho narozeninám (ruční papír!), přežil i vystoupení Jana Vodňanského, který se rovněž dostavil (ač zdráv, tak taky jen na chvíli) i dvacetiminutové vystoupení našeho principála, tlumočícího Mistrovy verše.
Pokaždé
to skončí stejně,
když rozsvítíš
a zapomeneš zavřít
okno dokořán:
zděšená můra bije
do bílých zdí
a stropu nad hlavou,
až tě začne mrazit,
jak se to podobá
tomu, co znáš.
A nepomůže
nic, ani útrpnost,
ani láska: i v hrsti,
která ji nese k oknu,
to hebké, křehké tělo,
ta hebká, křehká duše
dál sebou tluče,
až se utluče.
(Noční můry)
Před odchodem se Václav Havel přišel s principálem i pozdravit, což svědčí o dobré paměti obou, protože se přes třicet let neviděli a přece jeden druhého poznali (rok 1962 absolvoval principál jednu sezonu v Divadle Na zábradlí). Pak oslavenci zahrál ještě Gerald Turner, virtuóz ve hře na lžíce,v jehož drsném podání vyznělo zcela autenticky několik irských písní osobitého půvabu, po jejichž doznění však prohlásil principál, že byly sice skvělé, ale on sám, že se cítí přece jen býti spíše Slovanem než Keltem. I za cenu vepřové, knedlíků a zelí, či Vaška a Evy.
Čím dál častěji –
většinou v noci,
když nemůžeš spát,
ale i k ránu,
když tě probudí
za okny přízrak dalšího dne –
zmocňuje se tě
pojednou panika
při pouhém pomyšlení,
že už před sebou
nemáš dost času
dojíst jablka, která jsi nakousl.
Jako v milování,
tělo už nestačí
touze a exaltaci
a duše zmítaná
v průvanu světa,
který snad zešílel,
duše se stejně ptá,
jaký by z toho byl užitek pod sluncem.
Když přihlížím,
píše bonz Kenko,
s jakým úsilím
lidé pracují na svém díle,
připadá mi to,
jako by stavěli
náročnou svatyni
pro Buddhovu sochu z jarního sněhu.
Aniž to pozoruješ,
život uvnitř taje
a jedině stálá je nestálost všeho.
(Poznámka pod čarou)
Nálada byla všeobecně vynikající, atmosféra výsostně přátelská, a vše končilo promítáním televizního dokumentu s panem Vladislavem, po němž se oslavenec začal rozpomínat na příhody ze svého požehnaného života. Obrovským překvapením pro všechny pak bylo nenadálé vystoupení mlčenlivého výtvarníka Zbyška Siona, který spontánně zarecitoval dlouhou báseň Henriho Michauxe v překladu Jana Vladislava, báseň, kterou 40 let nosí v hlavě i srdci.
Někteří hosté posléze přece jen odcházeli, bylo už na přelomu dne, z herecké šatny se ozývala hlasitá obžaloba vietnamského režimu, již kupodivu velice artikulovaně pronášel Jiří Gruntorád zabrumlavého přizvukování výtvarníka a českého básníka Michala Matzenauera, za mravnostního dohledu principála, ochotného v té chvíli souhlasit se všemi názory kohokoli. Jako duch prošel v jednu chvíli šatnou oslavenec, aby zmizel v sousedící garderobě, kde si pečlivě prohlížel naše kostýmy. I když principálovi se toto počínání jevilo jako somnambulní, přece jen se odhodlal k tichému dotazu o smyslu tohoto konání. „Hledám svůj kabát,“ odvětil Mistr a prošel garderobou do divadelního sálu, aby diskutující trojici minul oklikou z druhé strany, chodbou vedoucí zpět k výchozímu bodu je hocesty – k literárnímu salonu. Nakonec se ukázalo jako velice vhodné opatření, že chodby klubu jsou opatřeny šipkami, směrovanými k východu z našich prostor.
O chvíli později objevil se ve svém kabátě, jal se na rozloučenou líbati všechny ještě přítomné ženy a svěžím krokem odcházel vstříc téměř vycházejícímu slunci, výsostně šťasten a spokojen s tímto svátečním setkáním.
Sdíleli jsme týž pocit. ,,Dopadlo to dobře,“ řekl principál. ,,Ale v životě jsem ještě nezažil tolik delikventů pohromadě. A jak byli přitom milí…“
Kdesi daleko
závěje sněhu.
Kdesi daleko
ve sněhu stráň.
Kdesi daleko
ve stráni strom.
Kdesi daleko
u stromu dům.
Kdesi daleko
dům a dvě okna.
Kdesi daleko
za okny lampa.
Kdesi daleko
u lampy stín.
Daleko, kdesi,
stín u lampy.
Daleko, kdesi,
lampa za okny.
Daleko, kdesi,
dvě okna a dům.
Daleko, kdesi,
dům se stromem.
Daleko, kdesi,
strom ve stráni.
Daleko, kdesi,
stráň ve sněhu.
Daleko, kdesi,
sníh, který zavál
všecky cesty.
(Perpetuum mobile)
P.S.: Premiéru literárního večera z díla Jana Vladislava s názvem ,,Samomluvy, věty, příběhy, fragmenty…“ připravujeme na středu 26. března t.r.
P.P.S.: Autor Zprávy o setkání dodatečně znejistěl, neb v nedělním vysílání ČRo 3, stanice Vltava, se dozvěděl, že rozhlasové setkání přátel téhož Jana Vladislava v rámci Klubu přátel stanice Vltava se konalo u příležitosti jeho 90. narozenin. Možné ovšem je, že se jedná o individuální jev zrychleného stárnutí některých jednotlivců, jež připouští Einsteinova teorie relativity, či o mezitím zjištěnou chybu v křestním listu.(Sám pan básník se jednou vyjádřil, že vlastně neví kolik je mu let neb připustil možnost chybného údaje ve slovenské matrice.)
Inu, jak praví klasik v jednom z překladů z angličtiny: Jsou věci mezi nebem a zemí.
Radim Vašinka