Ludvík Vaculík
Nepaměti

Zbrusu nový provokativní večer, sestavený z textů Ludvíka Vaculíka: nepaměti z údobí diktatury stranické aparátu, vydávajícího se za proletariát, konfrontačně promíšené drobnými prózami z doby současné, z doby nástupu diktatury trhu po milostivém pocinkání si klíčkama na Václaváku; to vše ve vyvedení Jana Vaculíka a Radima Vašinky, za aktivní podpory živého saxofonu Jana Štolby, básníka, editora a muzikanta (hraje též u Vlasty Třešňáka).

„Mívám ve zvyku - jen tak, pro zábavu a vlastni potěšení - srovnat portrét předrevolučního disidenta s jeho současnou podobou. Někdy je výsledek dosti tristní, pro mnohé bylo jejich disidentství skákacím prknem na společenské plovárně. Pro jiné pak životním posláním, které neskončilo rokem 1989. A mám radost, že Ludvík Vaculík patří, aniž se o to nějak křečovitě snaží, k těm druhým, že je pořád týmž Vaculíkem, co býval: člověkem se svědomím, s jehož, kolikráte velmi osobitými názory lze někdy jen těžko souhlasit, ale vždy je o čem přemýšlet. A nikdy mu nikdo nemůže upřít upřímnou obavu o člověka, o život na této ne zrovna nejšťastněji zařízené planetě, na jejichž osudech se značnou měrou podílejí lidé nemoudří. Je otázkou, může-li tornu být jinak ve společnosti, v níž v hlavní roli vystupuje nikoli pouhý zisk, ale zisk maximální a rozhoduje většinový vkus, projevující se tím nejpříšernějším životním stylem, se střevy naditými komercí.  

Pro mne skončila ta naše slavné sametová pseudorevoluce přesně v ten moment, kdy Ludvíka Vaculíka nepřipustili na letenské plání k mikrofonu na hlavní tribuně."  

Radim Vašinka  

Tento text, původně určený k Vaculíkovým Kozám na trati, které jsme párkrát vyvenčili s jeho synem Janem v našem Krytu, platí do značné míry i u Nepamětí. S tím rozdílem, že závěrečný scénárista, jímž je náš principál, do jisté míry zneužil scénáře, který onen Jan před časem předvedl v Dobřichovicích místnímu lidu. Zneužití, kterého se dopustil pro krytový asyl, spočívá v tom, že i když jej ohleduplně zdramatizoval a obohatil protipólem popřevratových fejetonů téhož autora, nesledoval tím popularizaci díla Ludvíka Vaculíka, ale využiv Eizenštejnovy metody filmové montáže (vysvětlení viz níže) pokusil se o zvýraznění deformace našich snů o spravedlivém uspořádání společnosti. V níž měla pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí. Leč jede-li lež a nenávist na koni a pravda s láskou za ní šlapou pěšky, může se ono konečné vítězství uskutečnit leda v nekonečnu. Sice i v tom je jistý optimismus, ale momentálně je trochu, slušně řečeno, nanic.  

Dlužno dodat, že s tímto pojetím scénáře nebyl Ludvík Vaculík nikterak nadšen, nařknuv perly svého fejetonového umu z komunálnosti. Mýlit se je lidské. Ale přece jen jsem vyvodil z tohoto názoru poučení a zařadil ony fejetony, jejichž platnost má zcela nezpochybnitelný obecný charakter.

A teď ona slíbená formulace metody filmové montáže:  

Filmová montáž vzniká spojením dvou různých záběrů. V našem případě pak jde o princip asociativní montáže, spojující kauzálně nesouvisející záběry, vzniká filmová metafora.  

Řečeno lidským jazykem: Zařadím-li záměrně za sebe dvě skutečnosti, zdánlivě nesouvisející, pak nezávisle na jejich významu, jen oním pouhým řazením vznikne nový, výsledný význam, který má scénárista na mysli.  

A právě onen výsledný dojem, ono zajiskření, způsobené střetem našeho předlistopadového snažení těch nejstatečnějších z nás s realitou dneška, měl dramaturg a režisér tohoto večera na mysli.

Ukázka scénáře:  

VACULÍK: Předevčírem jsem byl v Bartolomějské u pana nadporučíka Cibulky. (VACULÍK odmřížovává VAŠINKU, který si nasazuje helmu přepadovky a přebírá part CIBULKY.) Nabyl jsem za ty čtyři hodiny, které mi daly víc poučení nežli mrzutosti, dojmu, že jsem celkem podřadný svědek v tom případu. Měl jsem vylíčit,  

CIBULKA: Za jakých okolností došlo k vypracování Deseti bodů?  

VACULÍK: Dostal jsem se k tomu z popudu Pachmanova, který mi řekl, že on a několik jeho přátel chtějí vyjádřit svůj postoj k politické situaci v té době. Z těch několika přátel vzpomněl jsem si jedině na Tesaře, Lakatoše a Hochmana (tedy na lidi vyšetřované), ale neřekl jsem, že se mi do věci vůbec nechtělo.  

CIBULKA: Jak se text dostal na veřejnost, a hlavně do zahraničí?  

VACULÍK: Nemohu odpovědět, protože to nevím.  

CIBULKA: Byl o podpis žádán také Jaroslav Seifert?  

VACULÍK: Nevím. Sám jsem se o organizační stránku nezajímal a ani nemohl, nebyl jsem v Praze.  

CIBULKA: Vy jste podpisy na ten dopis nesbíral?"  

VACULÍK: Nepřispěl jsem žádným podpisem. (Nadporučík Cibulka neovládl obličej, sklonil jej a zakryl dlaní.)  

CIBULKA: Z jakých motivů jste Deset bodů psali?  

VACULÍK: Čelným institucím státu jsme chtěli demonstrovat, že žádná opatření nás nemohou zastrašit tak, že bychom zapřeli svůj názor.  

CIBULKA: A co jsme od toho očekávali?  

VACULÍK: Nic. Jedině uspokojení, že jsme to provedli.  

CIBULKA: Jak jsme se postarali, aby se text nedostal, kam neměl?  

VACULÍK: Každý signatář ho měl jenom vidět, přečíst a vrátit, ani ho neměl dostat půjčit.  

CIBULKA: Co si myslím o tom, že poslanec Battěk jej rozšířil mezi ostatní poslance České národní rady?  

VACULÍK: Považuju to jen za způsob dokonalejší informace toho sboru, jemuž byl text adresován.  

CIBULKA: A co o tom, že vyzval poslance, aby jej projednali ve svých volebních obvodech?  

VACULÍK: Nejsem si teď jist, ale jakožto poslanci to mohli uvážit a snad i udělat, jsou přece tvůrci politiky..., kdyby to udělali, myslím, že bych to neodsoudil. A dodal jsem, že taková imunita, která poslance nechrání, když to nejvíc potřebuje, nemá cenu.

A maličká ochutnávka z fejetonů (pro dokumentování metody montáže)  

Moje diktatura  

Vidím, že normálně se už nedočkám některých demokratických zákonů, proto nařizuji.  

1. Parlament ať do konce roku přijme zákon, podle něhož odsouzení zločinci nebudou mít právo volit.  

4. Zakazuji prodej pozemků cizincům, protože to vlastně vede ke skryté okupaci. Právo by tu mělo v některých případech omezenou platnost.  

7. Některé zlé činy, jako je vandalství, nedbalost nebo nepozornost s následky, ať jsou řešeny mimo trestní řízení: donucením k nápravě škody. K tomu zařídit dílny s ubytováním, kde bude pachatel jenom tak dlouho, než práci vykoná. To není trest.  

9. Vládě nařizuju, aby ve styku s podnikateli zahájila práci na systému, který by samozřejmě dával práci všem občanům: rozdělením pracovní doby na kratší úseky či jinak. Zvyšování produktivity vylučováním pracovníků je zhoubné: je vlastně jednou z příčin trestné činnosti.  

10. Vláda a parlament ať pracují na tom, abychom byli soběstační v tom, co můžeme sami vyrobit a vypěstovat. Například v textilu a skle, V zemědělství byli jsme nezávislí v cukru, bramborách... Už z dopravních důvodů dovážet jen to, co nedokážeme vyrobit. Jinak zbytečný dovoz zatížit velkým clem. Toto zavádět od 1. 1. 2012.  

Tato opatření ať jsou realizovaná bez ohledu na Evropskou unii. Ona později pochopí, že je to správné, a bude nás následovat. Jiný národní program v politickém a ekonomickém smyslu nikdo nepodává.

Slovo režiséra k premiéře Nepamětí (místo recenze)  

Tak máme za sebou premiéru. Nedopadla moc slavně, ale naznačila, že pořad má ve svých rezervách perspektivu.  

Oč nám šlo.  

V poslední době se snažíme, aby každý z našich tzv. literárních pořadů měl svoji tvář, kterou by se lišil od ostatních, tak jak se sám text liší žánrově i stylově.  

Po Čanovi, kdy hlavním scénickým prvkem byly kužely malých reflektorů, těkající po interpretech, vnášejíce tak po vizuální stránce do inscenace pohyb, podporovaný motivem Reichovy minimalistické hudby a po večeru poezie Jana Vladislava, kdy part básníkových veršů přebíralo violoncello skvělé Margit Koláčkové, znásobující celkový dojem, zvolili jsme u večera z próz Ludvíka Vaculíka zase jiný inscenační postup:  

Nešlo nám o večer, věnovaný jeho tvorbě, ale využili jsme jeho deníkových zápisků ze 70. let min. stol. k charakteristice doby, stejně tak, jako ukázkami jeho fejetonů byla charakterizována doba současná. Výsledný dojem pak měl vyvolat dosti věrnou kopii pocitů současníka, trpce pociťujícího nejen na duši, ale i na vlastní kůži, jisté zklamání z reality, která nesplňuje jeho poněkud naivní představy o uspořádání společnosti po pádu minulého režimu.  

Tolik, pokud jde o dramaturgii.  

Režie pak pracuje s prozaickým texty jako s texty divadelními: mnohé pasáže jsem přepsal na dialogy, stylizovaně ilustrované s jistou nadsázkou, někdy i poněkud riskantně: ona nadsázka má posluchače, a hlavně diváka, zneklidnět i za cenu náznaku komičnosti předváděného děje, aby posléze takto vzbuzenou pozornost přetavila v absolutní souznění s textem, který až mrazí svojí autentickou závažností.  

Ze zdánlivých kulisáku, potloukajících se po scéně kolem dvojice interpretů, se stávají bachaři, či spíše postavy symbolizující orgány státní moc či státní moc samotnou, manipulující osudy dvojice herců, tlumočících party Vaculíkových textů.  

Vše doplňuje alt- ba i bas-saxofon znamenitého Jana Štolby, spojující texty v jednolitý celek.  

To se mělo stát.  

Leč vzhledem k tomu, že režisérovi - to jsem já - se dostalo jen omezených možností zkoušek, představení poněkud kulhalo, aranžmá neměli herci zcela zažité. ukázalo se i že textu by v některých pasážích prospělo krácení – to, co nemusí vadit čtenáři při četbě, není zcela únosné při přednesu. Hudba pak byla někdy příliš dlouhá, jindy zas moc krátká. Obojí je ale zjevné až v konfrontaci s divákem a dá se posléze na základě praktických zkušeností zkorigovat.  

Přednašeči-herci tlumočili text s porozuměním, které nebývá u přednesu tohoto druhy literatury běžné, vyznali se v textu, měli perfektně promyšleny slovní akcenty, což posluchači usnadňuje orientaci ve slyšeném. Vašinka - to jsem já – je vypořádal s touto problematikou po svém, u Jana Vaculíka – to je on - trochu vadila u delších textů jistá monotónnost přednesu, která je ovšem podmíněna už i jeho atypickou civilní mluvou. Možná by prospělo kdyby trochu ubral na hlasitosti.  

Co fungovalo perfektně, bylo funkční svícení, přispívající značnou měrou ke zdivadelnění této prozaické předlohy.  

Překvapivě malá a nezasloužená byla ale účast diváků, což nebývá při premiérách zvykem ani na Národním divadle. To ani účinkujícím, ani režisérovi na náladě nepřidá.  

Radim Vašinka