DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Oldřich Mikulášek
Stoletý Oldřich Mikulášek
(26. 5. 1910 Přerov - 13. 7. 1985 Brno)

Básně ze sbírky Agogh, za bolševika zavřené do trezoru a kolující jako samizdat, přednesou Irena Hýsková a Radim Vašinka. V jeho podání pak uslyšíte i monumentální poému Utrpení starého Werthera.

Oldřich Mikulášek
Oldřich Mikulášek

Básník lidské existence, zejména jejího dramatického střetávání s trvalou perspektivou smrti a se zvykovostí každodenního života.  

Syn železničáře, vychodil měšťanskou školu v rodišti, později absolvoval i tříletou gremiální obchodní školu (1925-27). Do roku 1930 měl jen krátkodobá zaměstnání (v továrně na cukrovinky, v cihelně, jako sběratel inzerátů apod.) nebo byl úplně bez práce. V letech 1930-33 byl tiskárenským leptačem, 1933-37 sportovním redaktorem přerovského časopisu Obzor. V roce 1937 se oženil, natrvalo přesídlil do Brna a nadále se věnoval redakční práci: 1937-45 v Lidových novinách, 1945-48 v komunistické Rovnosti, 1948-52 opět v Lidových novinách, 1952-56 v literárním oddělení Československého rozhlasu, 1957-64 v časopise Host do domu, od roku 1964 se živil jako spisovatel z povolání. Začátkem padesátých let se oženil podruhé, manželka Věra (*1928) byla redaktorkou Československého rozhlasu a posléze dramaturgyní (1990-93 ředitelkou) brněnského studia Československé televize. Syn Ondřej (*1953) je divadelní herec. Po těžkém úrazu s trvalými následky ztíženého pohybu (1967) mu byl udělen invalidní důchod.  

 

(Sem vkládáme vsuvku, objasňující Mikuláškovy osudy koncem 60. let min. stol. a dále, až do konce jeho života. Je vyňata z rozsáhlé sudie Milana Uhdeho o Oldřichu Mikuláškovi. - autor internetových stránek)  

 

Mikuláškovy básnické struny jsou na konci šedesátých let napjaty mezi pólem krátkých básní zasvěcených jednak úchvatu nad drobnými krásami života, jednak tragické perspektivě blížícího se konce, a mezi pólem rozsáhlejších skladeb zacílených jednak k intimním prožitkům a konfliktům, jednak a zatím spíš výjimečně k meditacím nad osudem člověka ve dvacátém století. Tehdy zasáhla do básníkova života pronikavě jak osobní nehoda, která ho posléze odkázala na chůzi o francouzských holích, tak okupace země cizími armádami a zásadní změna režimu a jeho kulturní politiky.  

Oldřich Mikulášek žil od roku 1964 jako spisovatel z povolání. Po vydání sbírky Svlékání hadů jej vláda jmenovala zasloužilým umělcem, to jest doživotně jej silně sociálně zvýhodnila. Proskočily zvěsti o tom, že se brzy stane národním umělcem. Příjmy za literaturu, které by mu nestačily k obživě, doplňoval pravidelným stipendijním příspěvkem Český literární fond. Básník sice umělecky ostře polemizoval s příznaky společenské stagnace, ale cítil se vždy jako součást tehdejšího systému, ne jako potenciální disident. Přijímal výhody přesvědčen, že si je zaslouží.  

V roce 1971 doporučeným dopisem vrátil komunistickou legitimaci rozhořčen pokračujícím zhoubným vývojem. Odmítl pozvání do nově zakládaného a politicky přísně výběrového Svazu spisovatelů, a navzdory čerstvému vydání výboru ze svých veršů v Sovětském svazu se tak odsoudil ke ztrátě příležitostí publikovat. Veškeré výhody tím samozřejmě ztratil. Hrdost, kterou si do jisté míry zachovával i tenkrát, když byl ještě právem považován za loajálního pěvce při socialistickém dvoře, mu však uložila nežádat jako mnozí jiní o milost, ač mu slibovali, že se mu jí dostane.  

(Konec citace z pojednání Milana Uhdeho.)

Oldřich Mikulášek
Oldřich Mikulášek

V některých krajinách ještě  

zešikma píše déšť  

na listy katalp a limb,  

že bude mor. A že všechno zčerná  

krom barana,  

dávno temného jak mrak –  

to rouno hromohor.  

A z větví těch stromů  

visí kolmo lusky  

jakoby posměšně drženy v prstech:  

VIZ! TO JE VŠE! PÁR HRÁŠKŮ!  

PÁR ZTVRDLÝCH SLZ  

na horší časy,  

až svět zas bude prázdný, vyprahlý a pustý.


V letech 1971-80 nesměl tedy vzhledem ke svým odmítavým postojům k srpnovým událostem roku 1968 publikovat. Byl členem sdružení Q, k jeho nejbližším literárním přátelům patřili Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera, Jan Skácel, Milan Uhde aj.  

Oldřich Mikulášek patří k nejvýraznějším osobnostem české literatury druhé poloviny 20. století. Přes určité literární vlivy je jeho poezie vyhraněná a nezařaditelná do žádného z dobových proudů a směrů. Spočívá ve svébytné básnické filozofii dialektického světa, prožívaného naplno smysly i intelektem a zprostředkovaného výrazným lyrickým gestem. Vztahuje se především k hodnotě vzrušeného prožitku lidské existence v okamžicích závrati, strmého vzestupu a pádu, tedy pohybu, vyvzdorovaného na všudypřítomném riziku nehybné lhostejnosti, poklidného živoření a pohodlí jednoduchých odpovědí, v nichž se odehrává naše „kližkovité“ pobývání. Báseň se stává prudkým dramatickým střetem protipólů života a smrti, citového zúčastnění v lásce a netečnosti, vášnivého štěstí a prázdnoty. Odtud pramení také základní kompoziční východisko básně, kterým je kontrast. Projevuje se v častém dialogickém charakteru textu, v sousedství zdánlivě nesouladných, paradoxních obrazů, v paralelismu. Jazyk básně je poznamenán vlivy lidové poezie, stejně jako je obohacován o neologismy, zaumná slova nebo hovorové výrazy. V autorově díle je možno vysledovat tradici Halasovy meditativní lyriky i projevy blízké civilismu Skupiny 42. Často bývá připomínána také inspirace Vladimírem Holanem i jeho blízký vztah k poezii Karla Hynka Máchy.  

(Převzato i internetových stránek Moravského zemského muzea aj.)


…dosud se místo balónku  

červených, zelených, modrých a bílých –  

nevznášejí nafouklá bříška vyhladovělých dětí  

nad olympijskými stadióny,  

ale už to bude brzy,  

dosud to jaksi jde  

po důstojných nohách ptáků-bahňáků,  

zvysoka nakračujících v jezerech krve,  

mlátíme přes hlavu starší paní,  

topíme děti, znásilňujeme sestry,  

vháníme si slznými bombami do očí  

umělý žal,  

neumějíce už plakat…  

 

-- -- --  

 

Agogh  

 

Tato Mikuláškova sbírka byla vydána v Mnichově v roce 1980. U nás až v roce 1989 - deset let od svého vzniku. Oficiálně. Neoficiálně kolovala jako samizdat mezi lidmi. S mnoha chybami, ale kolovala. Vedle Ortelů a milostí a Žebra Adamova patří sbírkaAgogh k vrcholům Mikuláškovy tvorby. Básník sám o ni řekl:  

 

„Všichni básníci, i já, se pokoušejí každou knížkou nějak docelit, zúplnit svůj obraz o světě, do kterého jsme byli vrženi. Vím, že je to marné úsilí a že i nejucelenější dílo zůstává jaksi torzem. Ale krása je snad právě v onom úsilí i v oné srázné marnosti, tak ryze lidská, protože člověk je si jí vědom. Kdy a v čem jsme nakonec beze zbytku celí?“  

Mikulášek skutečně provedl v této sbírce bravurní pokus o ucelení svého obrazu světa. Agogh - sám název navozuje představu nějaké tajemné, temné a snad i hrozivé síly, nebo možná implikuje obraz jakéhosi tragického hrdiny. Jako by ho básník přivolával, aby zodpověděl otázku, kdy a v čem jsme nakonec celí. Teprve při pozorném čtení čtyř oddílů sbírky s názvy Metafory, Nekrology, Fantómy, Meandry se nám podaří odhalit tajemství hádankovitě tajemného názvu. Původní dojem „temné síly“ nebyl falešný. V hymnickolitanickém tvaru básní sbírky je v expresívních výkřicích a metaforách vyjádřen až děsivý strach ze ztráty komunikace mezi lidmi. Z básně do básně se přelévá tragika, skepse, ohrožení světa běsy. Najdeme zde typicky mikuláškovský tvar básní konstruovaných jako složité syntaktické celky, jako básně - věty rozlévající se do šíře a působivosti někdy až biblického žalmu. Časté anafory, paralelismy, dialogy stupňují klima básně i její tempo a pak nastává zdroj k pointě, někdy šokující, tím ostřeji však vyjevují pravdu zobrazené situace. V jazykovém ztvárnění využívá básník současného jazyka, fragmentů lidové písně, někdy i způsobů složitého vyjadřování Holanova. Mikuláškova poezie, vášnivě pulsující v mikrodramatech jeho básní a přeludně sugestivní, je pro nás prahem, z něhož vycházíme k hledání vlastního jistého bodu.  

 

(Text převzat z internetových stránek, autor neznámý.  

 

-- -- --  

 

…některý, zvláště navštěvovaný pár stehen,  

přijde denně dráž  

než měsíčně vesnička opuštěných dětí,  

DOSUD VŠAK STEHNA JSOU STEHNA,  

SNAŽ SE ROZUMNĚ VKLÍNIT,  

nebudeš dělat aspoň blbosti  

v nepřiměřených úhlech –  

krom rozměru hrudi a pasu a boků  

chápem ten čtrvtý jen jako výšku  

své nízkosti…  

 

-- -- --  

 

Vyjádření Daniela Strože, mnichovského vydavatele naší samizdatové literatury, k vydání Mikuláškova Agogha  

 

…K Mikuláškově básnické sbírce Agogh, považované často za jeho dílo stěžejní, se musím několika větami vrátit. Její samizdatová podoba mi totiž byla předlohou ke knižnímu vydání v mém mnichovském nakladatelství PmD, a to v roce 1980, u příležitosti oslavy básníkových sedmdesátin. Vyšla v ediční řadě poezie Meritum, v nákladu číslovaných tří set padesáti výtisků (kromě odlišně značených padesáti výtisků tzv. recenzních, jejichž část byla určena k propašování autorovi do ČSSR). Je dlužno zároveň poznamenat, že tato sbírka byla poněkud zkrácenou samizdatovou variantou, zatímco vydání, které čtyři roky po básníkově smrti k tisku v Praze připravil Zdeněk Drahoš, se naopak značně rozrostlo v poměru k oběma předešlým verzím. Pod názvem Agogh vyšly tedy celkem tři různé Mikuláškovy básnické knížky (neopomíjejme ani, že autor doposledka v jednotlivých básních prováděl změny), a všechny byly označeny jako „vydání první". České písemnictví má prostě svá specifika, a vyznat se ve všem není úděl záviděníhodný.  

 

-- -- --  

 

„ …Jsou zde dvě skladby koncipované jako tragické promluvy starců. První představuje hrdinovo intimní drama a jmenuje se Utrpení starého Werthera. Jde o závěrečnou báseň Žebra Adamova, jakousi ironickou rapsodii, pro Mikuláška vůbec příznačnou, v níž se každodennost potkává s osudem.  

Druhá exponuje drama světa propadlého apokalyptické budoucnosti, monolog starozákonně zoufalého krále jménem Agogh ze stejnojmenné sbírky.“  

 

(Z pojednání Milana Uhdeho o Mikuláškově poezii.)  

 

 

Epilog  

 

Mám k poezii Oldřicha Mikuláška osobní vztah, nejen kvůli tomu, že jsem za svých studentských let žil v Brně, stejně jako Oldřich Mikulášek, ale i proto, že v brněnské Iksce, divadle, které ve svých začátcích inscenovalo poezii a kterou jsem spoluzakládal, patřil Mikuláškova poezie k těm nejfrekventovanějším a sám Oldřich Mikulášek chodíval na představení tohoto souboru.  

Později, tuším někdy v r. 1982, dostalo se mi pak shodou okolností té pocty, že jsem byl prvním interpretem Mikuláškových veršů, které se směly, byť podivným omylem, ale přece jen, po letech mlčení kolem jeho jména, objevit na televizní obrazovce. Dokonce i s jeho souhlasem, byť zprvu litoval, že mu jako interpreta nepovolil režim Rudolfa Hrušínského. Ale po odvysílání relace nelitoval.  

 

P.S.: Naše pojednání je doplněno několika citacemi z Mikuláškovy básně Metafora sedmá (Trůnní řeč Agogha krále, lítosti krále a smutku.)  

 

Radim Vašinka


RECENZE  

 

Byli jsme na premiéře  

 

Nový pořad z veršů Oldřicha Mikuláška, kterým Krytové divadlo připomenulo básníkovy sté nedožité narozeniny, je sestaven v převážné většině z básní jeho sbírky Agogh. S její historií a s historií autorova života se můžete podrobněji seznámit v předchozím pojednání na těchto stránkách. Chci se teď věnovat pouze premiérovému představení.  

Na rozdíl od ostatních literárních pořadů bylo situováno nikoliv do literárního salonu, ale do divadelního sálu. Každý z těchto prostorů má svůj charakter – salon je na poslouchání, divadelní sál s náznakem jeviště pak už sám o sobě naznačuje, že by mělo jít i o podívanou. I když výtvarné a inscenační prvky, s nimiž režisér pracoval, nebyly nikterak rasantní, přece jen celkové uspořádání vybočovalo z tradičního způsobu prezentace básníků. Své hrál už prostor sám o sobě, pečlivě nasvícená scéna s nenápadným, ale působivými světelnými změnami, stejně jako za tylovým horizontem se objevující a mizející partnerka Irena Hýsková. Své pak udělala jako vždy i pečlivě vybraná hudba předělů. Začátek byl trochu poznamenán nervozitou hlavního interpreta Radima Vašinky, který zmařil dobře myšlený pokus o začlenění „přednáškového“ příspěvku Věry Mikuláškové přímo do kontextu Mikuláškových veršů, protože principál na to zapomněl (!) a hodlal text skočit, což si Lucie Vašinková, pověřená přednesem tohoto textu, nenechala líbit a vnutila se o báseň později, trochu mimo souvislosti.  

Pak už vše probíhalo, jak mělo. Přednes „Plátků“, s něhou, smutkem a výsostnou citlivostí tlumočených Irenou Hýskovou, možná poněkud utrpěl na své bezprostřednosti, oddělen právě oním tylovým horizontem, možná jím i trochu utlumený, ale působivost tohoto výtvarného prvku byla nesporná. Byť zrovna nejde o nějaký originální nápad. Stejně jako i u ostatních dvou básní. Stálo by za to doplnit obraz přednesem přes mikrofon, který by zesílil reprodukci a přitom zachoval intimitu přednesu. Na zkouškách se o to místní technika pokoušela, ale chtělo by to dokonalý mikrofon a dokonalou reprodukci, na což divadlo v současné době nemá peníze. Škoda. Najít milion korun na veřejnou projekci fotbalového mistrovství Evropy místní radní umějí, aby podivní fandové mohli poskakovat a hiphopovat nesmyslný slogan „Kdo neskáče, není Čech“, ale peníze na provoz Krytového divadla nejsou. A to, čím přispějí diváci, stačí na nájem apod., v současné době důležitější účely. Leč zpět k premiéře.  

Oproti tradičnímu pojetí nejen Mikuláškovy poezie, ale přednesu poezie vůbec, je pak principálovo pojetí výrazně a přitom nekašírovaně niternější, osobnější. Bere si Mikuláškovy verše za své, jejich citovost zmnožuje zkušeností vlastních zážitků a tímto osobním přístupem k interpretaci dostává se i mnohem přesvědčivěji k posluchači, než jak je možno přednesem sice kultivovaným, ale citově vykastrovaným. Čemuž napomáhá i pečlivé sledování básníkovy myšlenky, zakódované do každého slova každého verše, stavěného na významové hierarchii. Nepřehlédnutelnost správného kladení hlavního i vedlejšího důrazu na jednotlivá slova je charakteristickým interpretovým znakem. Stejně jako hledání a nalézání hierarchie jednotlivých veršů v kontextu celé básně. Tomu všemu je tu ku pomoci i snaha o netradiční intonaci, zabarvení slov, pauzování, zviditelnění práce s dechem, zlidšťující přednašeče, odlišující jej od pečlivě promazaného hlasového robota. To vše jej vede u občansky nasupené Mikuláškovy poezie k podání až téměř beatnickému, kde úporné sledování myšlenky hází za hlavu všechny ostatní atributy tzv. uměleckého přednesu, obdobně občansky vyhrocenému. Jak je tomu např. v Agoghově „Metafoře sedmé (Trůnní řeči Agogha krále, lítosti krále a smutku)“.  

U této básně – poémy (Mikulášek o ní za bolševika, kdy nesměla na světlo boží, prohlásil, že jednou bude v čítankách), dnes, v době záhuby moří nikoli naftou, ale nenažraností kapitálu, snadno zopakovatelnou v kterémkoli oboru lidské činnosti, obzvláště aktuální, se na chvíli zastavme. Má rytmus zrychlovaného a zpomalovaného lidského dechu, v závislosti na emocionálním pohnutí autora a tedy i interpreta. Zádrhel pak je v tom, že to vše se musí podřídit stavbě básně, že pocity musí být korigovány tak, aby bylo možno poému i náležitě gradovat, ale nezabít pudovým řvavým rozhořčením. A to je, oč se principál už pěkných pár let marně pokouší, pořád s výsledkem nespokojen. Je to tvrdý, vyčerpávající souboj, o kterém ale stále doufá, že jej jednou vyhraje. Souboj s básní a se sebou. Tentokráte byl docela blízko, ale v závěru už mu znatelně docházely síly. Dokonalejší formu symbiózy citu a rozumu představovalo tentokráte i přednesově efektnější „Utrpení starého Werthera“, pojednané ve stoje u principálova oblíbeného pultíku, divadelně využitého jako rekvizita. Tady večer poněkud předčasně vrcholil. Zatím. Odstranění rezervy, které má interpretace Trůnní řeči, by při reprízách mohla tento kompoziční nedostatek odstranit.  

Všechno toto snažení, zjevné i posluchači skryté, má jedno úskalí: nakolik se interpret tohoto typu začíná podobat člověku z masa, krve a kostí, u určitého druhu publika pak přestává platit za umělce, protože takto „dělat umění“ není u nás zvykem. Trochu se mi zde připomíná Halasovo dvojverší „pro zrcadla oblýskaných loktů / ne pro fraky“.  

Máme to štěstí, že naše publikum není tvořeno estétskými sodomity, ale spíše lidmi, kteří jsou stejně normální jako všichni ti naši herci-neherci a jsou schopni vnímat poezii jako řeč nikoliv jedním uchem dovnitř, druhým ven, ale od srdce k srdci. A i když je jich kolikrát jen pár, bývá s nimi hezky a člověk má pak dojem, že všechna ta vynaložená práce má i pro ně nějaký smysl.  

 

vr-haf (Radim Vašinka)  

 

-- -- --  

 

Divadlo Orfeus během festivalu Den poezie oživilo Mikuláškovy verše  

Tereza Tlachová, 24. 11. 2010, topzine.cz  

 

V krytovém divadle Orfeus se ve středu 10. listopadu od 19 hodin konal poetický večer s názvem Mikulášek stoletý. Pocta tomuto moravskému básníkovi je jedním z literárních večerů festivalu Nekonečný kraj Den poezie.  

Letošní rok není jenom dvoustým výročím narození Karla Hynka Máchy (ač je jeho jméno skloňováno ve všech pádech a na jeho podobiznu narážíme nejen v hromadné dopravě), ale také stým výročím narození Oldřicha Mikuláška, na něž se v máchovském opojení nějak pozapomnělo.  

 

Cesta do neznáma  

 

Krytové divadlo Orfeus však Mikuláška oživuje. Přestože cesta do divadla byla spletitá (někteří Pražané nevědí, že takové divadlo vůbec mají), po dlouhém hledání se zdařilo. Opatrné sestupování do ponurného sklepení nás zavádí až do krytu, kde se ozývá Pojďte za mým hlasem. Trochu netradiční přivítání.  

To, co následuje, když vejdete, vám však trochu vyrazí dech. Jako kdybyste se ocitli v jiném světě. V pohádkovém? Možná. Červeně osvětlená místnost, křiklavé malby na zdech. O zdech se dozvídám, že trochu víc bílí, a proto je zde pohotově připraven kartáč na očištění oděvu. Dále plastické vyobrazení hory Říp a na dveřích zobrazení ideálního muže: G. Frištenského, svalovce z doby první republiky.  

 

Atmosféra jako z filmů pro pamětníky  

 

Nejen plakát připomíná v divadle Orfeus dobu, kdy filmy s Oldřichem Novým byly žhavou novinkou. Usměvavá slečna nás zavádí do sálu, kde si můžete před představením vypít sklenku něčeho dobrého. Stolky potažené zelenými ubrusy, židle jako v babiččině starém pokoji a k tomu hudba připomínající zašlé doby první republiky. Ocitáte se v jiném světě.  

Přichází první zvonění, kovový zvonek, jímž slečna uvaděčka oznamuje, že zatím se nic závažného neděje. V sále je prý chladno a kvůli nízkému počtu diváků jsou k zapůjčení královské pláště, do nichž se vejdou i dva. „Přestože jsme v krytu, i sem zabloudí signál, proto si prosím umrtvěte své mobilní telefony.“ říká slečna.  

 

Utrpení starého Werthera a Agogh  

 

Představení začíná. Utrpení starého Werthera recituje či spíše žije Radim Vašinka. Werthera doplňuje úryvek z knihy Věry Mikoláškové Dům u Mikuláška. Následují verše ze sbírky Agogh – v Čechách vydané až v roce 1989. Střídání přednesu Radima Vašinky a Ireny Hýskové navíc podpořené vizuálními efekty (změna pohledu na recitaci obou umělců pomocí nasvícení) i hudby podtrhující význam slov se stává dokonalou souhrou. Jediným trnem v oku (anebo spíš uchu) zůstává hluk z projíždějících tramvají a příliš tvrdé židle ve srovnání s hodinovou délkou pořadu.  

Přesto všechno divák odchází Oldřichem Mikuláškem okouzlen. Básník, jenž dokáže v sobě spojit vulgarismy i jemné obrazy květin, smutné i melancholické nálady, drsnost i jemnost vyjadřování. Možná neodcházíme naladěni příliš radostně, ale dokonale to vystihl Radim Vašinka: „Nebyl to nejveselejší večer, ale když se člověk zamyslí nad životem, občas to neuškodí.“  

 

Převzato z www.topzine.cz