Radim Vašinka
Ach, Čechy krásné, Čechy mé, duše má by se ráda s touhou pnula, ale nepne se …

Raffinovaný divadelní kompilát z bájí o českých hradech, poezie K. H. Máchy a Jaroslava Vanči, umně zčinoherněný vysněnými dialogy Radima Vašinky.  

Obmyslná mystifikující komedie, dehistorizující tradiční pojetí naší historie, za účasti významných osobností našich dějin a literatury, též známých zvířat. Odvážný exkurs do Máchovy básnické kuchyně! Mnohé z jeho veršů vděčí za svůj původ zcela prozaické situaci, posvěcené božskou jiskrou jeho talentu, stejně, jako bezděčné souloži dvou jedinců vděčíme kolikráte za zrod génia.

Mezi námi: představení je spíše o lidské pouti životem, od romantických tužeb po pozdní pragmatické „zmoudření“ Jeníků Ratkinů. Veselá, nehezká podívaná. Řekl bych to krátce takhle: Stárnoucí básník, sám sobě si bilancující svůj život, prochází krajinou cest svého mládí, která se snovou nevypočitatelností (půjčuji si slova Vladimíra Justa z jeho recenze) ožívá dávnými bájnými příběhy, jež se v ní odehrály, pravda, s jistým humorným nadhledem vypravěče.  

Výprava obohacena o dva další březové kmínky, dar ing. Jana Vaculíka z dobřichovického ořeší!  

Název hry je mírně výstřední, takřka pumprdentální, ale jinak to nejde, protože v pražské konkurenci hra musí získat pozornost už i svým názvem, nemusí být ale vtipný, jako třeba Jasná páka, Chrchel a hlen či podobně.  

Kostelec nad Sázavou – hrad  

Několik cest, jimiž se ke hradu chodívalo, schází se před valem. Předně sem běží pěšina, kterou se od řeky na hradiště chodí a které se snad již za staré doby pro pěší a soumary užívalo. Tu přijde se na mostnici. Naproti ní za příkopem byla první brána. Mostnice ještě dobře drží a co z ní schází, bylo vylámáno od chtivých lidí. Poněvadž je průjezd po mostě a zvoditém mostě již přes 400 let přerušen, leze se nyní do příkopu po schodech a z něho zase do vrchu a obchází se brána, protože hradba v těch místech již dávno za své vzala. Průjezd stojí celý. V něm byly po obou stranách, když se přicházelo neb přijíždělo, výklenky k sedění i s okny; oboje snad nejprve v pozdním věku, aby se tu jednalo s lidmi, nežli byli vpuštěni do hradu. Na pravé straně jest kromě toho malý výklenek pro odložení nějaké věci.  

Jde o jakousi textovou koláž, vytvářející celistvý příběh konfrontaci romantického pojetí minulosti, dokumentované zdramatizovanými výjevy z pověstí o českých hradech na straně jedné a střízlivějším pohledem, vycházejícím ze současnosti vyvěrajících básní Jaroslava Vanči, na straně druhé, která je protkávána řadou dialogů všemožných postav českých dějin. Jaroslav Vanča a K.H. Mácha (zapadlý na hradě Houska do ozubí stroje času) se setkají na svých oblíbených hradech, kterými kdysi procházeli, zaplétají se do dějů pověstí, či lépe řečeno principálových pověstí o pověstech, sám Mácha je jimi inspirován k mnoha svým básním, mimo jiné i ke svému chýrnému Máji (toho budete svědky na vlastní oči!), objevíme keltské kořeny omamující hudby Plastiků…

Hru samotnou dovolíme si vám představit formou nepřímých důkazů:  

Uvidíte 15 herců (postupně!) kteří mají k dispozici na asi 37 kostýmovaných rolí (přesně se to nedá spočítat!) odhadem asi v 17 hracích prostředích (některá z nich jsou hypotetická, což ztěžuje počítání).  

SEZNAM REKVIZIT  

čutora  

lahvička s likérem (druh bude upřesněn v průběhu zkoušek)  

špalek, sekera, dříví  

národopisný kůň (Šemík)  

mince, váček s mincemi (?)  

tulácká deka, stan, tyče na postavení stanu  

ruksak, kuchařka, židle, notes s Vančovými básněmi  

kartáček na zuby, pasta  

Máchův zápisník  

potřeby k namixování aperitivů  

meče (asi dřevěné, natřené stříbřenkou? no to snad ne!)  

Indiáni u Ludmily: oštěpy, luky, tomahavky, čelenky, péra (paví aj.?)  

mapa okolí Kunratického lesa se stojanem na tabuli  

druhá, zmenšená  

pochodně (podle toho, kdo by ji měl nést)  

Panova flétna  

středověké poháry na víno (nejlépe originál)  

džbán, - " -  

umělohmotné pivní půllitry  

umyvadlo  

ručník  

slunečník Algida (bez lednice)  

konev  

atd.  

ZVUKAŘINA  

mixáž záznamů všedního dne (z archivu p. Rychlého)  

nahrávka volání Dále od hradu dále… (megafon)  

tajuplná hudba uvádějící hrady (Vyšehrad 0:56, n. 1:43-2:35; Blaník 3:32-4:20)  

koňská jízda (vícekoňská)  

štěkot dvou psů (Sultán a Tyrl)  

hudba k Bráně: Varrése, do toho namixovat: Oči má sněhem zaváté, Alexandrovci  

rachocení ozubených kol + skřípání (orloj)  

hromy a blesky  

Plastici ke keltským obřadům s Indiány  

bzukot včel  

trauermarš na buben (případně můžeme dát i pohřební dechovku)  

jitřní ptáci (cvrlikání a kos)  

kokrhání kohouta  

lovecká hudba z českých zámků  

Ernst Bloch: Schelomo, nebo Schuman - Koncert a - moll pro violoncello a orchestr, 1. věta  

Mahler - IV. věta V. symfonie, od 5:58 do konce (k babičce)  

Čechy krásné, Čechy mé - v úpravě pro mužský sbor  

totéž ve vlasteneckém sólu  

totéž s valdhornama  

JINÉ  

šibenice  

kláda pro vězně  

Máchův klobouk a plášť  

přenosná břízka  

projekce hradů bych nahradil papundeklovými kulisami zalesněného kopce a vyměnitelnými malými namalovanými hrady na vršku (odpovídajícími skutečnosti)

Vašinka, Vanča, Mácha? To je paličaté divadlo  

Vladimír Just, teatrolog  

Lidové noviny, 1. 6. 2011 - (https://www.lidovky.cz/kultura/vasinka-vanca-macha-to-je-palicate-divadlo.A110531_134158_ln_kultura_wok)  

Vašinka, Vanča, Mácha – jak se to rýmuje? Budete se divit, ale docela dobře. Společným jmenovatelem je totiž Krytové divadlo Orfeus, sklepní ostrůvek kultury na jinak nekulturní Plzeňské třídě.  

Orfeus je jedno z mála našich divadel s nezaměnitelným interpretačním stylem. Drží se totiž paličatě tradice sousedského divadelního pobývání (divadlo jako pobyt, řečeno s kolegou Etlíkem: divadlo jako sdílení, nikoli sdělení).  

Divadlo, v němž jsou nejen účinkující, ale i diváci neanonymně představeni hned při vstupu, divadlo, jež neútulný protiatomový kryt obydlelo opravdovou kulturou (kulturou v širokém slova smyslu, od obrazů přes hudbu až po domáckou bramboračku, vařenou účinkujícími) – na takovouto divadelní vzpouru proti neosobní dokonalosti budete už podvědomě přikládat hned od počátku úplně jiný divadelně sudičský metr než na různé dokonale seřízené a promazané mašiny na úspěch, ať už se dějí na scénách kamenných, či sklepních.  

Spíše než o prezentaci divadelního tvaru jde tu o renesanci dávného sousedského divadelního "hraní si" pro radost. Nepletu-li se, Vašinka kdysi nazval svůj inzitní styl "selským realismem", já bych si jen – vzhledem k snové nevypočitatelnosti jevištního dění – občas dovolil připojit k tomu realismu kdykoli odpojitelnou předponu "sur".  

Na cestě za Máchou  

Je vlastně docela logické, že na cestě za Máchou tentokrát potkal Vašinka (jako autor, režisér i interpret) současného básníka – ale taky poutníka a chodce po hradech českých – Jaroslava Vanču. Spojení těchto dvou autorů skvěle funguje, a to v romantice i v ironii, stejně tak sem dobře zapadá i motiv mytologie krajiny i dávných naivních pověstí, jakož i tu hovadný, tu dojemný motiv vlastenecký (ale od věci tu kupodivu není ani autentické, ironieprosté Husovo/Vašinkovo spílání našemu konzumerismu).  

Kruciální je tu však motiv cesty (respektive putování, jež je vždy tak či onak putováním k sobě). Vašinkovo, řečeno spřízněnými slovy Josefa Čapka, kulhavé divadelní poutnictví neselhává už proto, že všechno dopředu přiznává.  

K první dubnové repríze (jež prý bývá nejhorší) mám jen dvě výhrady: nekonečné přestavbové mezery mezi jednotlivými obrazy, jež – i při zachování inzitnosti – dokonale zabíjely už tak pomalé tempo a brzdily její vnímání.  

Druhá výhrada se týká postavy Vašinkovy společnice na cestách Dobromily, jež se měla podle programu ve finále proměnit v bestii, ale namísto toho se ve finále včetně klaničky zcela vytratila ze scény. Ale i takovéto šumy svým způsobem patří k dané poetice.  

---------  

Po delší době dostalo se nám i písemné odezvy od diváků. Rádi zveřejňujeme.  

Milý pane principále,  

včera jsem se královsky bavila a blahopřeji k tomu gejzíru nápadů. Bylo to sice opravdu velmi dlouhé, ale ani na chvíli jsem se nenudila. Skvostná byla Irena Hýsková ve sv. Ludmile, vůbec ta scénka s těmi "chlapci" (Boleslav a Václav – pozn. přepisovače) byla k popukání.  

Jediné, co bych - s odpuštěním za tu dilatanskou drzost - vynechala, by byla kněžna z Lucerny. Nějak mi tam nepasovala.  

Verše byly výtečné - na takové slyším ráda a s požitkem. Těžko stravuju poezii o ničem či s obsahem tak skrytým, že se ho nedovedu dopátrat. Mea culpa?  

Přeji krásný víkend po dobře vykonané práci a moc se těším na další setkání. Čechy krásné bych si dala ještě jednou...  

S mnoha pozdravy M. S.  

----------  

Milý pane řídící,  

díky za včerejší představení, moc se mi to líbilo.  

Naložil jste si na sebe těžké břímě, s tím putováním. Jakkoli krásné a důkladné ve svém obsahu i formě, považuji jej za prakticky neuhratelné. Je tak různě (hrůzně) vysilující, že udržet je do konce bez újmy na hercích a divácích se nedá. Přemýšlel jsem pragmaticky za jakých podmínek by se dalo, zvláště když přestane být vyprodáno. Jednou z možností je pozvat diváky na jeviště, vlastně je tam přinutit, jako křoví, jako lid obecný, aby si to tedy sami prošli. Ve volných chvílích přestavování scény a převlékání herců by nosili principála na ramenou a on by tiše hýkal a dával režijní instrukce.  

Další variantou je látku filmově natočit, dokud je čas. Mohlo by se to jmenovat Procházení...  

No nic, to jsou jen takové nejapné nápady...  

Mějte se moc hezky, snad zase brzy nashle.  

Milan H.  

fejeton Jaroslava Vanči  

JAK JSEM SE STAL POSTAVOU  

Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU  

Kdepak, milí čtenáři, taková věc se jednomu nestane každý den. Někomu za celý život, a jinému dokonce ani po smrti ne. Řeč je o zážitku, jemuž jsem zřejmě věkem dorostl, a proto jsem se mohl stát jeho svědkem i aktérem v jednom. Stal jsem se totiž postavou, alespoň tedy na divadle. To se odehrálo tak: Principál mytického (abych nemusel použít dnes tolik nadužívaného adjektiva legendární, to raději významově i výrazově přitvrdím) divadla Orfeus Radim Vašinka stvořil zbrusu nový divadelní kus, jakési lyricko-epické balábile, v němž se zjevují dva pěší básníci (anebo je lépe použít jiné významové konotace v nabízejícím se výrazu básníci-chodci?), lyricko- romantičtí tuláci českou krajinou a pilní přespavači na hradních zříceninách, totiž jistý K. H. Mácha a – nastojte – Jaroslav Vanča, podepsaný rovněž pod tímto fejetonem. Je to samozřejmě celé – tedy onen divadelní kus – lyrická legrace, jakož i tento můj úvod má být spíše legrací než sebeprezentací, najmě z toho důvodu, že vám teď nechci zároveň nenápadně sdělit, kdy bude repríza a kolik stojí vstupenka, zato chci zobecnit možné konsekvence takového zážitku.  

Stát se ještě za života postavou...  

Jest to věc ošemetnější, než si jeden může myslet. Především principál Vašinka je o dobrých dvacet let starší, než jsem já, a přitom hraje mne, o dobrých dvacet let mladšího, než jsem teď. Cha! Co z toho vyplývá? Nejen to, že ví – podotýkám, že výhradně z mých dávných básní – kým a jakým jsem byl, ale zároveň mne anticipuje, svým podáním mé postavy ukazuje na své vlastní duši a vlastním těle, jaký bych v jeho věku, dožiji-li se jej, být mohl.  

Joj, jak já bych chtěl takovým být! Nemyslím teď jen na to, že je – coby postava – provázen jakousi mladou a povýtce osobní múzou básnickou, a vůbec že je – coby principál – obklopen ve svém divadle mladými, múzám divadelním ještě spontánně, snad až idealisticky oddanými herci obojího pohlaví… Chtěl bych takovým být i proto, že jsem v jeho podání ožil nejen v dramatickém slova smyslu. Při svých inscenovaných výstupech na vrcholy hor a hradní zříceniny je jaksi stylizovaně dýchavičný – a já mám ve svém věku už velmi skutečné astma. Provázen je na své stylizované scénické cestě nejen zmíněnou múzou, ale i rekvizitou v podobě francouzské hole – a já mám ve svém věku už velmi konkrétní artrózu v koleni. Co je ale nejvíce provokující – mluví, jak já jsem kdysi stylizovaně mluvil, tedy psal... A to je teprve to pravé zcizení postavy od jejího konkrétního, živého předobrazu! Neboť, kdo je mlád, nepoznal by sebe sama v stáří, tak jako my starší jen s velkou mravní a psychofyziologickou námahou nahlédneme sebe sama v mladém vydání. Takto to znají jistě všichni, kdož se k něčemu vyjadřují, takto to znají umělci všech oborů, takto to ovšem nejsnáze zakoušejí ti psaním se vyjadřující, šrajbři, literáti. Těm je v jejich starých mladých textech nejsnáze přistihnout se ve vlastních zvetšelých ideálech, prostopravdách, a třebas i milosrdných lžích mládí...  

A cože míním oněmi milosrdnými lžemi? Třeba onu známou lennonovskou maximu: „Nevěř nikomu, komu je nad třicet!“ Vícekrát jsem se k tomu výroku nikterak obezřele hlásil, dokonce snad častěji po mé vlastní třicítce než před ní. Myslil jsem to zhruba pověděno takto: Nechceme-li své vlastní mládí zavrhnout (proč bychom to také dělali, vždyť jeho překonáním jsme se dožili té nejkouzelnější výhody spjaté s dospělostí, nadhledu nad sebou samým, nadhledu nad vlastními nadějemi a snad i nadhledu nad bezdůvodnou radostí jako takovou), měli bychom po třicítce začít nedůvěřovat sobě samým; relativizovat své vlastní sny, konfrontovat ideály, prověřit naději. Neboť co nad třicítku jest, od skutečnosti jest.  

A tak jsem na scéně tohoto – ještě se slavnými šedesátými léty spjatého – divadélka viděl skrze ono „postmoderně romantické“ bujení principálovy imaginace i návod na to, jak nezestárnout, jak se stát postavou v postavě, myšlenkou v myšlence, jak nikoli navzdory, ale prostřednictvím ochabujícího dechu a kloubního vaziva dospívat k romantickému žití, třebas na stylizovaných hradních ruinách. Když už se nám k jejich zlézání nedostává sil, učiníme je scénickými kulisami pro ruiny vlastního fyzického těla a tlumočíme smysl ještě živé poezie dál.  

Žije-li takto poezie jaksi za nás ostatní, říkám si: co s oněmi mladými respondenty dotazníkových akcí, odpovídajícími údajně, že básně spolu s básněním jsou pro ně čímsi minulým, zmrtvělou součástí samotné historie. Mají ti mladí truhlíci ovšem jiné vyžití, jiné špumprnágle, sami se přece snadno mohou například stát postavami povýtce dramatických, „kontaktně“ virtuálních her. Jsou však v nich a potažmo i skrze sebe sama sami. Jaksi tím více sami. V divadle ne. V divadle se po premiéře povídá a popíjí. Postava se tak spontánně setká se svým předobrazem, zvláště když autor je hercem a básník divákem a poté si to u vína vyříkávají, Mácha třeba ještě v širáku a haveloku. Dramaticko-psychologické zcizení se tu stává souvěrectvím ve společné, společenské podvratnosti v časech vítězně vrcholících ekonomických vazeb. Jako scenárista rovněž vím, jak z bližního udělat postavu. Jde o to, jak udělat z postav své bližní. To umí Radim Vašinka v divadle Orfeus. To uměli básníci, to umějí básníci. Byť by měli být, tak jako jistý Mácha, vyvoláváni z minulosti.

ukázky z textu  

ZÁVĚR VANČOVA KARLŠTEJNA  

Utečme Karle Hynku Otče romantické vlasti  

Na hradě stejně jako v podhradí  

prý chudé básníky neradi  

Hrom zblízka burácí a daleko do Prahy  

(básníci nevozí se, veršují kroky svými)  

Až zmizí zář klenotnice za námi  

změní se suché listí opět v zlato  

v paprscích slunce s večerem pijícího  

ze studánky pod Svatým Janem  

Spěchejme, chlapče, musíš psát  

poslední požár kvapem hasne  

i nebe, jenž se růžojasné  

nad modrými horami míhá  

vždyť víš sám  

UKÁZKA ZE HRY  

(účinkuje mlynář a kněžna z Jiráskovy Lucerny a babička z Babičky Boženy Němcové)  

Kněžna: Ale? Tos ty? Kdeže se tu bereš, babičko? Sama v noci?  

Babička: Sama, sama... Uletěly mi včeličky, včeličky uletěly. Tak je hledám, že by snad rojem uchytily se ve větvích stromů. Sama, jak se člověku v stáří samoty víc a víc dostává.  

Kněžna: Krušná tvá pouť. Krušná a obdivu hodná. A hladu nemáš, muselo se ti vytrávit?  

Babička: Ale kdeže. Nežli jsem se na pouť vydala, pojedla jsem brambory a kyselo.  

Kněžna: Kyselo? Snad stravu z octa připravenou?  

Babička: Kdeže, paní kněžno! Kyselo je hustá polévka připravená z kvásku: chlebové těsto polijeme v hrnečku vlahou vodou a ponecháme po 4 hodiny v teple stát. Čerstvé hříbky nakrájíme a na másle 5 minut nejprvá dusíme, pak vložíme do vařící slané vody na polévku, v ní rozmícháme i připravené těstíčko z hrnečku a stále míchajíce povaříme 15 minut. To je strava chudého lidu v Krkonošských horách celý rok a děkujeme Pánubohu, když o to nouze není, ale bývá často, že se ani otrubů nenajíme.  

Karel Hynek Mácha  

…  

Darmo však se leká srdce ticha hrobu,  

darmo strach zatají dech člověku v prsu,  

spatří-li kdy smrti obraz;  

stínem jest jen uleknutý! -  

Nechť jsem v hrobce tiché, nejsem opuštěný!  

S sluncem zajde-li den, sklesne-li noc šerá;  

vzejdou hvězdy nebeské,  

svítí Lůna i na hroby.  

Jen když den zahalen byl v šedivé mraky;  

pak černá panuje noc v světě; na hroby  

pak ni hvězdy nebeské  

nesvítí, ani Lůny zář! -