PREMIÉRA: 16. 12. 2009
UKÁZKA Z KNIHY
Anděl v kulichu
Příběh o Felixi Marschnerovi z Kořenova, o kulichu z modré a červené vlny a také o rozličných papírových květinách pro Ježíška.
Marschnerovi z Kořenova měli tenkrát malého chlapce a ten se jmenoval Felix. Nebyl kdovíjak poslušný, ale jinak to byl dobrý kluk, a tak to mělo být. Víc bychom od správného malého kluka ani neměli očekávat. Felix bydlel s rodiči v malé chaloupce pod lesem. Byla tam jenom kuchyně a jedna jediná komůrka a úplně vzadu ještě zvenčí přístupný chlívek a v něm místo tak akorát pro dvě kozy. Třetí by se tam už stejně nevešla.
Felixův táta pan Antonín Marschner byl koštišťář. A i když byl člověk pilný, rodinu výrobou košťat uživit nedokázal. Felixova maminka tudíž z nouze musela ještě vedle obstarání domácnosti a dvou koziček vázat papírové květiny, každý den plný prádelní koš. Dvakrát týdně pak táta Marschner odvážel koše s hotovými květinami do Rýnovic, v zimě na saních, v létě na kárce. A v Rýnovicích je odevzdával panu velkoobchodníkovi Wondrakovi, který je pak prodával dál, do Liberce a do Prahy, do Vídně a bůhvíkam ještě.
Tenkrát takto podomácku vyráběla papírové květiny spousta hospodyň, nejen Felixova maminka. Drát na stonky dodával pan Wondrak a pestré hedvábné papíry na lístečky a květy rovněž. A za každý koš s hotovými květinami platil ženám po dvou krejcarech. To nebylo moc, ani tehdy ne. Někdy Felixova maminka celý týden nevázala nic jiného než karafiáty, jindy růže, někdy chrpy, jindy zase pomněnky, prostě to, co bylo zrovna potřeba. A to pak seděla u okna a Marschnerovic Felix se nestačil divit, jak rychle jí jde práce od ruky.
Maminka byla křehká, drobná paní s velikýma očima a černými vlasy. A i když chudá, přesto byla milá a krásná. A pokaždé, když si v neděli uvázala kolem hlavy modrý šátek, ptával se Felix sám sebe: „Nevypadá skoro jako Panenka Marie?“
Jeden obrázek Panny Marie jim visel v koutě vedle okna. Nebeská Matka z něj s přátelským úsměvem shlížela do světnice. A líbezné Jezulátko, které jí sedělo na klíně, se také usmívalo. V levé ruce drželo zlaté jablko na znamení toho, že je Pánem světa. A pravou rukou tomu zlatému jablku žehnalo, to milé Jezulátko.
Jak už bylo řečeno, Marschnerovic Felix sice nebyl kdovíjak poslušný, ale jinak to byl dobrý a správný kluk. A nikdo přece nemůže po malém správném klukovi chtít, aby pořád dřepěl ve světnici. Správní kluci musí totiž čas od času vyšplhat na nějaký ten strom nebo přeskočit potok, musí házet kamenem po starém plechovém hrnci, který si předtím pověsili na sousedův plot. A když nastane zima, musí vyzkoušet, jestli je už unese led na rybníce u mlýna. A v létě zase musí hloubit jeskyně a v lese stavět chatrče – zkrátka, na světě je tisíc věcí, které musí správní kluci bezpodmínečně dělat, aby byli správní kluci.
A když si pak při šplhání roztrhnou kalhoty nebo košili? Když se kamenem trefí nejen do hrnce, ale i do sousedovic okna? Když se vším oblečením spadnou do potoka nebo i jen do bláta? Proti tomu se nedá nic dělat, to měli holt smůlu. A že pak za to budou doma vyhubováni? To musí holt nějak spolknout. A že k tomu čas od času dostanou pár na zadek? S tím musí holt počítat. Ostatně Felixovi to potom bylo pokaždé strašně líto, když vyvedl podobnou hloupost, poněvadž si pokaždé všiml, jak je kvůli tomu maminka smutná. Ale žádný člověk se nemůže vysvléci ze své kůže a přirozenosti, natož pak správný malý kluk.
To všechno by ani nebylo třeba vyprávět, kdyby se jednoho dne – a bylo to zrovna na Vánoce – nestala ta příhoda s kulichem.
Toho kulicha totiž náš Felix dostal od Ježíška spolu s malými dřevěnými sáňkami. Když se ráno na Boží hod vánoční probudil, stály ty sáňky u jeho postele. A na sedátku ležela čepice s bambulí. Překrásný nový kulich z červené a modré vlny s bílou bambulí skoro tak velikou jako to zlaté jablko od Jezulátka! A ten kulich byl navíc naplněn jablíčky a oříšky, sladkými placičkami a cukrovím a malými kousky kandovaného cukru. Dozajista si umíte představit, jakou z toho měl Felix radost.
Ještě téhož odpoledne vyrazil se svými novými sáňkami za kamarády dolů do vesnice. A jelikož toho dne mrzlo až praštělo, tak si předtím, než vyběhl ven, nasadil toho svého krásného velkého nového teplého kulicha z modré a červené vlny, od toho tu přeci kulichy jsou, že ano? No, a tak tam Felix a jeho kamarádi jezdili celé odpoledne na sáňkách. Bylo tam i pár holek. Některé děti sáňky měly, jiné ne. Ty, které žádné neměly, jezdily s ostatními a někdy sjížděly kopec jen tak po zadku. A všechny děti, ať už se sáňkami nebo bez, si toho odpoledne na svahu užily náramnou legraci.
A večer, když se Felix s novými sáňkami zase vrátil domů, byl celý od hlavy až k patě od sněhu. A rudý v obličeji. A špičku nosu měl studenou a tváře rozpálené a uši od mrazu skoro modré. „Ještě štěstí, že ste tam nevomrzli!“ pravila maminka, „proč sis nevzal toho kulicha?“ – No jo, toho kulicha!
Felix se hrozně vylekal. Právě ten kulich, ten krásný nový kulich, který mu nadělil Ježíšek – tak právě tenhle kulich byl pryč! Musel ho ztratit při sáňkování, aniž by si toho v tom zápalu všiml.
Druhý den ráno, když se pak s maminkou vydali dolů do vesnice hledat tu čepici, byl celý svah pod vrstvou nového sněhu, co přes noc napadal. A ta čepice ležela někde hluboko pod sněhem. A ač ji dlouho hledali, nic nenašli.
Felix byl toho rána velmi sklíčený a maminka také. „Chlapče, chlapče,“ pravila mu, „pořád musíš tropit ňáký skopičiny! Jen si představ, jak je teď Ježíšek smutnej, že si toho novýho krásnýho kulicha zase zašantročil.“
Na Ježíška si Felix doteď vůbec nevzpomněl. Mlčky a zkroušeně se za maminkou ploužil domů a přemýšlel, co by měl udělat, aby kvůli němu nemusel být Ježíšek smutný. A protože to byl chlapec dobrý, jak už všichni víme, tak ho také skutečně něco napadlo.
Když pak zase přišli domů, vzal Felix jednu z maminčiných papírových květin – byl to červený karafiát, který ležel v horním koši s již hotovými květinami – a ten karafiát položil pod obrázek s Jezulátkem.
„Ježíšku, nebuď kvůli tomu kulichu smutnej,“ řekl, „příště už si dám na svý věci větší pozor, to ti slibuju.“
Do druhého dne ráno ten červený karafiát zmizel, polička byla prázdná a Felix si zhluboka oddechl úlevou. Nyní s naprostou jistotou věděl, že mu Ježíšek odpustil. Tedy přinejmenším do příště – protože, jak Felixovi maminka říkávala, s každou vyvedenou skopičinou mu pokaždé způsobí novou starost.
To byla slova – slova, která si Felix zapsal za uši. Ale brzy na to měl zase smůlu, to když o dva dny později narazil se sáňkami do stromu a udělal si na hlavě pořádnou bouli. A tak tedy znovu položil jednu z maminčiných papírových květin Jezulátku pod obrázek – tentokrát to byl žlutý měsíček – a znovu prosil Ježíška o odpuštění. A opět byl do rána měsíček pryč.
A od této chvíle už Felix nikdy nezapomněl při příhodné příležitosti položit Jezulátku na poličku některou z maminčiných papírových květin – jednou to byla růže, podruhé tulipán, jindy astra, vždycky podle toho, co zrovna bylo po ruce. A když uvážíme, kolik má rok dní, a když si k tomu domyslíme, co všechno musí takový správný malý kluk den co den provádět, tak si můžeme snadno spočítat, že těch květin nebylo zrovna málo, které Felix v průběhu roku musel Jezulátku položit pod obrázek v koutě světnice vedle okna.
A když se sešel rok s rokem a nadešel Štědrý večer, lehl si Felix do postele plný očekávání, co mu asi tak Ježíšek následujícího jitra nadělí. A v hlavě se mu vybavovaly všechny ty hlouposti a skopičiny, které v poslední době natropil. Z toho usoudil, že si kvůli zítřejšímu ránu nemusí dělat žádné přehnané naděje.
No, a tak ten náš Felix od Marschnerů z Kořenova usnul. A jak tak spí a spí – i jeho rodiče už byli dávno v posteli – tak najednou zničehonic slyší, jak někdo zvenčí ťuká na okno, jen zlehýnka, jakoby malíčkem. Ale na probuzení Felixe to stačilo. Felix tedy přistoupil k oknu a na jedné okenní tabulce si mezi ledovými květy vydýchal malý kruhový průhled. A jak vykoukne ven, vidí před oknem stát malého andílka. Stojí tam bos, v bílém andělském rouše, a Felix se podivuje, jak to jen v té zimě, že by psa nevyhnal, venku na sněhu a ledu může vydržet. Pouze na hlavě měl ten andílek kulicha – kulicha z modré a červené vlny a s bílou bambulí. Felix ale nemá čas se tím zabývat. Ten andílek mu totiž dává znamení a říká, aby za ním vyšel ven. Povídá to tichým hláskem, a přece mu Felix i přes zamrzlou okenní tabulku rozumí každé slovo. Marschnerovic Felix se tedy oblékl, rychle a tiše, aby tím nevyrušil rodiče ze spánku, a pak se nenápadně protáhl ven před chalupu k andílkovi a zeptal se ho, kam že to s ním má jít.
„No, kam asi?“ pravil andílek. „Kam jinam než do Betléma, to je snad jasný, ne?“
„Do Betléma?“ zeptal se Felix. „A je to vodsaď daleko?“
„Ale kdež!“ odpověděl andílek, „posaď se, Felixi, tady pěkně na sáně a já tě potáhnu!“ Sáně stály pod stříškou vedle vchodových dveří. A tak se tedy Felix posadil na sáňky a andílek zavelel: „Vodjezd!“ S lehkostí a radostně svištěl sněhem, šňůru od saní v ruce. Takto táhl Felixe za sebou. Nejdříve je cesta vedla lesem, pak přes luční stráně dolů k Tesařovskému potoku a potom přes dřevěný můstek zase vzhůru do dalšího lesa. A když pak vyjeli z lesa ven, spatřili dole v údolí střechy Betléma, a nad tím vším zářila hvězda betlémská.
Chlév s jesličkami byl jasně osvícen nebeskou září. A o této Svaté noci se líbeznému Ježíškovi přišlo poklonit i padesát sedm řádně zvolených starostů a představených obcí z okresů Liberec, Jablonec nad Nisou a Turnov, stejně jako již chvíli před nimi pastýři. Stáli tam, přivedeni anděly, v černých kabátech a černých kloboucích a někteří měli dokonce na hlavách cylindry a kolem krku zlaté řetězy na znamení svého úřadu. Těch sedmapadesát pánů tam před chlévem s jesličkami s ponížeností postávalo a trpělivě čekalo již přinejmenším půl hodiny na to, až budou vpuštěni k Ježíškovi. Ale Felix od Marschnerů z Kořenova, ten náš Felix, čekat vůbec nemusel. Jen co se objevil na svých sáňkách, dva jiní andílci před ním otevřeli vrata od chléva a ten s kulichem ho uvedl dovnitř.
Matka Boží tam seděla na malované truhle, s velikýma očima a černými vlasy pod modrým šátkem. V prvním okamžiku Felix opravdu věřil, že ta paní, co tam sedí na té truhle, je jeho máma.
Za ní stál vousatý muž s holí a zlatým kroužkem v uchu, takovým, jaký nosívají tesaři, zkrátka a dobře svatý Josef. A před nimi ležel v kolébce ze smrkových prken líbezný Ježíšek. A neležel ani na seně, ani na slámě, nýbrž na samých překrásných barevných květinách – na růžích, narcisech a chrpách, měsíčcích a astrách, na fialkách a rudém máku – a to teď, uprostřed zimy!
Jak to těch sedmapadesát starostů a představených skrze vrata od chléva zahlédlo, nemálo se podivili. A liberecký starosta pan doktor Bayer pronesl to, co si už ostatně všichni při té podívané myslili: „U sta hromů!“ zvolal, „takové krásné květiny! To by člověk nevěřil, že je něco takového v tuhle dobu vůbec možné!“
Sotva to dořekl, milý Ježíšek se v kolébce napřímil.
„Tyto květiny zde,“ pravil jasným hláskem, „ty jsem dostal od mého přítele, od Marschnerovic Felixe z Kořenova, který tady stojí po mojí pravici. Patřete všichni na něho! Není kdovíjak poslušný, ale jinak je to dobrý kluk – a to je to nejlepší, co se může od správného malého kluka očekávat.“
Jak to Felix uslyšel, zrudly mu uši, zčásti radostí a hrdostí a zčásti rozpaky. A pak poklekl před kolébkou a sklonil hlavu.
A Ježíšek ho žehnající rukou lehce pohladil po vlasech. A Felixovi bylo náhle tak nádherně teplo a blaženě, že měl pocit, že už je v království nebeském.
Ale nebyl v království nebeském, ale v chlévě betlémském. A venku nadále čekalo těch sedmapadesát starostů a představených na to, až konečně budou také vpuštěni do chléva.
Proto také jeden andílek – ten s kulichem – zašeptal Felixovi do ucha, aby ho teď následoval. Zatím ještě ne domů, Bože chraň, ale jenom pár kroků stranou, do zadní části chléva k ostatním dětem.
Tam vzadu totiž, u volka s oslíkem, bylo již několik holek a kluků, všichni tak ve věku Marschnerovic Felixe. I oni dnes o Svaté noci přišli k Ježíškovi do chléva betlémského. I oni byli doma andílky probuzeni ze spánku a přivedeni k jesličkám. A všechny ty děti nebyly, stejně jako Felix z Kořenova, kdovíjak poslušné, ale jinak to byli správní kluci a holky.
Konečně smělo také těch sedmapadesát starostů a představených obcí z okresů Liberec, Jablonec nad Nisou a Turnov předstoupit před Ježíška a poklonit se mu. Jeden po druhém přistupovali ke kolébce, smekali uctivě klobouky a hluboce se klaněli. Jeden každý z nich pronesl k Ježíškovi krátkou, ale nadmíru slavnostní řeč, většina v jazyce německém a někteří také v jazyce českém. Ale Marschnerovic Felix z Kořenova spolu s ostatními dětmi těm pánům starostům a představeným nenaslouchal a raději se v zadní části chléva zabýval interesantnějšími věcmi.
Kluci si tam se svými andílky hráli v seně na schovávanou. Holky zase s těmi svými seděly na fošně, kterou jim svatý Josef připevnil pomocí dvou provazů na příčný trám pod seníkem, a společně se houpali, což bylo dozajista velmi legrační.
Když pak těch sedmapadesát starostů a představených bylo se svými poklonami a chválořečmi v obou zemských jazycích hotovo a když konečně v hlubokých úklonách opustili chlév betlémský, směly děti opět přejít dopředu k Ježíškovi. Ze dvou koz na řezání dřeva a jedněch starých dveří pro ně svatý Josef narychlo zhotovil veliký stůl a Matka Boží na něm děti pohostila – horkým medovým mlékem a jáhlovou kaší, perníkem a anýzovým pečivem, skořicovými hvězdičkami, mandlovými koláčky a vánočkou.
A zatímco malí hosté hodovali, ona s Ježíškem v náručí chodila kolem stolu a měla radost z toho, jak u ní dětem chutnalo. A milý Ježíšek a svatý Josef, volek a oslík a všichni andělé se v chlévě betlémském radovali s ní.
Děti už ale pomalu musely jít domů. Jedno po druhém přicházely k Matce Boží a za všechno se poděkovaly a Ježíšek každému na rozloučenou ještě jednou požehnal a promluvil pár milých slov, načež byly svými andílky zase odvedeny domů do svých vyhřátých postýlek.
Také Marschnerovic Felix z Kořenova se u Matky Boží poděkoval se slovy „zaplať Pámbu“ a Ježíšek mu, stejně jako ostatním dětem, na rozloučenou požehnal. „Zůstaň i nadále dobrý chlapec,“ pravil mu a přitom ukázal na množství květin, které mu Felix během uplynulého roku věnoval. A pak dodal: „Tolik jich ani nebylo zapotřebí, příště jich může být o pár méně.“
A Matka Boží, jejíž hlas zněl stejně jako hlas Felixovy mámy, přikývla a dávala slovům svého děťátka za pravdu: „Ach ano, klidně by stačila i polovina, chlapče,“ pravila. „Hezky se snaž, abys nám ty květiny nemusel dávat tak často.“
No, co na to měl Felix Matce Boží odpovědět? Ovšemže se bude snažit, říkal. Od teďka se prý pokusí být o trošičku poslušnější, to jí slibuje. Přitom se jí díval pevně a upřímně do očí, dokud mu andílek – ten s kulichem – nepoložil ruku na rameno a nenaznačil, že teď už ale opravdu musí jít domů.
No, a tak ten andílek odvezl Felixe na jeho saních zpátky domů až před Marschnerovic chalupu pod lesem v Kořenově. Tam ho vysadil a počkal venku, dokud se přes to vydýchané kolečko na okenní tabulce nepřesvědčil, že už Felix leží ve své posteli.
Až teprve pak se zase andílek odebral zpátky na věčnou blaženost. A teprve teď Felixe napadlo to, co ho mělo napadnout již mnohem dříve. On se totiž měl andílka zeptat, zda by se za něho, Felixe z Kořenova, u Ježíška nepřimluvil, aby mu ještě jednou nadělil nějakého kulicha – takového krásně teplého z modré a červené vlny, jakého bohužel loni ztratil hned první den při sáňkování.
No škoda, na to už bylo pozdě, to už milý Felix propásl.
Ale v takovýchto příbězích to nezřídka končí úplně jinak, než by rozumný člověk očekával. Když se tedy Felix ráno na Boží hod vánoční probudil, nemělo by nás udivit, že na stoličce před jeho postelí modročervený kulich neležel. – Zato tam ale byl jiný! Tentokrát ze zelené vlny s hnědým vzorem a žlutou bambulí.
A když si ho Felix vyzkoušel, jen tak v noční košili a bos, tak ke své radosti zjistil, že je ten nový kulich ještě mnohem, mnohem teplejší, než byl ten loňský. A také mnohem, mnohem měkčí. Tak hřejivý a měkoučký, jako by ho pro něho, Felixe z Kořenova, nechal Ježíšek uplést přímo Matkou Boží.
