DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár


Důrazné připomenutí beatniků (Beatnici I.) a Byli i jiní (Beatnici II.)
dva pořady z veršů básníků americké beat generation

Beatnická poezie, která se k nám přenesla přes hranice koncem 50. a 60. let XX. století (nezní mi to tak příšerně, jako kdybych napsal minulého století) šokovala tehdejší mladou a střední generaci jak tím, o čem byla, tak i tím, jaká byla. Tu starší, utlučenou životem a smířenou s tím, že se už nedá nic změnit, nezasáhla. Leda snad šokovala narušováním ustálených konvencí, ať už šlo o běžné používání tzv. vulgarismů (které ovšem tím, že jejich používání nebylo samoúčelné, se rehabilitovaly na stylotvorný literární prostředek), nekonvenční chápání lidské sexuality nebo příliš zjevné napadání samotných společenských základů, které se týkalo nejen základů kapitalismu, ale dvojnásob i toho systému, jemuž jsme si u nás přivykli říkat socialismus. (V obou případech šlo o systémy zcela zparchantělé.) Až z toho šel strach.  

 

Pro nás, co jsme tehdy ještě nebyli staří, to byl závan čerstvého vzduchu, ve kterém se dalo dýchat. Který přinášel naději. Který nás posiloval v našem přesvědčení, že je nám lháno ze všech stran. A že v tom přesvědčení nejsme sami. Beatnici se svojí životní zkušeností existence v konzumní společnosti a napadáním jejích zkostnatělých konvencí dovedli situaci pojmenovat slovy, která jsme my zatím jen hledali. Byli pro nás zjevením. S poezií z jiného světa. A byli i inspirací, někdy až příliš zjevnou, pro mnohé z našich mladých básníků. Možná by jejich vliv nebyl tak hmatatelný, kdyby tato generace znala poezii Egona Bondyho, vyrůstající ze stejných kořenů, tj. z pohrdání konzumní společností a vědomou provokací ustálených společenských kánonů své doby. Je to absurdní, ale k beatnikům jsme se dostali mnohem snadněji, než k tehdy již existující poezii Egona Bondyho. Ten se stal inspirací až o generaci později, až bylo možné se k jeho veršům dostat, poznat je - až v 70. a 80. létech.  

V době, kdy u nás po listopadu 89. začínalo být pomalu jasné, že sametová revoluce nebyla žádnou revolucí, ale pouhým rozpadnutím se režimu, v době, kdy místo diktatury proletariátu, zastupovaného partajním aparátem, začala se restituovat diktatura peněz, které se začalo vznešeně říkat zákonitosti tržního hospodaření, jsem se domníval, že je vhodná doba přijít na trh i se zapomenutou beatnickou poezií, která může mladé generaci znovu ukázat směr, inspirovat ji k něčemu užitečnějšímu, než že anarchisti, jedna z mála aktivních politických složek naší společnosti, se budou mlátit za dozoru státního aparátu s vygumovanými skiny. A navíc v době, kdy ona bájná sametová pseudorevoluce se nám pod rukama proměnila v pouhé převzetí státní moci.  

A to bylo mé velké zklamání, když o tu naši tehdy milovanou, pašovanou a tajně přednášenou beatnickou poezii, neprojevili ani návštěvníci našeho divadla takřka žádný zájem.  

Přesto si dovolíme alespoň čas od času a alespoň pro těch pár diváků čas od času uvést v našem Krytu beatnickou poezii. Kladouce důraz na autory méně známe, snad i méně bouřlivácké, však o to více apelující na stále snad ještě existující rezidua lidství v každém z nás.  

Radim Vašinka

PREMIÉRA: 25. 4. 2001
PREMIÉRA (Beatnici I): 25. dubna 2001
Ukázky z poezie čte Radim Vašinka.

Divadelní noviny, č. 10, roč. 10, 15. května 2001, Jan Kerbr: A já jsem Král Máje

Kenneth Patchen  

Smím se vás na něco zeptat,  

pane Plechy a Roury, Youngstown?  

 

Ubohé špinavé domy, rolety pořád dole  

Proti hnědožlutému kouři,  

co se valí dovnitř  

od rána do večera den co den.  

A od večera do rána noc co noc. Píct koláč nebo mít dítě  

s pachutí dehtu v puse. Prát šaty nebo klohnit večeři  

s pachutí dehtu v puse. Och, zato ty nádherné pohřby…  

Déšť bubnuje  

na lesklý pohřební vůz. „A jakej dobrák to byl, chudák matka  

v něm měla  

takový zastání. - V květu mládí, jak spálenej mrazem.“  

Ložnice  

šedě zamžené šepotem starého potu a moče. Dušené maso  

a vařené brambory; „Lásky na ranči“ a „Krvácející srdce  

Pána našeho“ - „Buď hodnej kluk … skoč starýmu tátovi  

k Timovi s tímhle mrňavým džbánkem.“ Děti  

rostou jak z jara zelený listí, já už ale nejsem žádnej jura  

a moje už taky nemá líčka jak růžičky.  

(A v sobotu večer pak u Tima O´Sullivana, přímo v krčmě U fešáka:  

„Tohle je smutnej svět, co v něm žijem, Micky, kamaráde.“  

„Jo, to je. Tak abysme se na to napili.“  

„Leda ještě jedno, už jsem měl dávno bejt doma.“  

„Jo, jenže kde je to doma pro lidskou duši?“  

„A to musí bejt sakra pařez, komu dneska večír neukápne slza.“  

Déšť ucrkává z rezavého okapu  

do mastné šedé škváry na továrním dvoře...  

Denní směna pokračuje v práci za pět minut.  

 

+++  

 

Třiadvacátá ulice vede do nebe  

 

Stojíš u okna a světla pomrkávají  

po obou stranách ulice. Někde rachotí  

trolejbus, co veze domů prodavačky a úředníky  

sabatem hodiny před večeří. V uličce zavřeští kočka,  

když najde zavřenou popelnici; kluci kameloti  

vyrážejí na štreku vyměnit vraždu za pár mincí.  

 

Jsme tu zavřeni, na chvíli v bezpečí, už do zítřka  

nám nic nehrozí. Svlékáš si šaty, shrnuješ  

punčochy dáváš pozor, abys nezatrhla očko.  

Teď jsi nahá.  

Hebké světlo ti padá na hebkou pleť, na okamžik  

strneš, pak se otočíš a podíváš se na mě -  

usměješ se, jak to dovedou jen ženy,  

které dlouho ležely se svým milence  

A jenom tím víc zpanenštěly.  

 

Večeři máme chudou, ale jsme oba moc prima.


S kým pak nehne v době propouštění v mladoboleslavské automobilce, zavírání našich skláren (rodinné stříbro), likvidace podniku Solo Sušice (další rodinné stříbro), další zdražování plynu při zachování zisku plynárenského monopolu a ostatní první vlaštovky vývoje naší nové svobodné společnosti, a tedy komu nic neřekne ani sociální poezie beatniků, může se pokochat alespoň její novou estetikou:  

 

LeRoi Jones  

Hetii  

 

Má žena je levák.  

Což sebou nese nezvratné před-  

určení. Úplně jiný  

názor na Svět. TO JE ZVLÁŠTNÍ, MILÁČKU.  

Takhle chtějí někteří  

lidi být originální  

za každou cenu.  

Hanba a hřích.  

 

Jenže ona byla celý život  

Velký bohém... černé punčochy  

si nedají poroučet. Sedím  

jak tvrdé y a pokouším se jí vysvětlit,  

jak na to. DEJ TU ZATRACENOU  

TUŽKU Z TÝHLE RUKY. PÍŠEŠ  

POZPÁTKU. A PODOBNĚ. Ale  

to k ničemu nevede. A projevuje se to  

na tom, co dělá. Kafe na levačku,  

vejce na levačku; když za mnou  

v noci přijde... nastrčí mi k polibku  

zas jenom levou ruku SAKRA.  

 

A teď jí břicho přepadává ze židle.  

Říkají, že je to dítě. Jenže  

já si tím nejsem tak docela jist.  

 

+++  

 

Diane di Prima  

Píseň ve čtyřiadvaceti  

 

Čas  

spolknul mou nevinnost jak pistaciovej ořech  

láska odkráčela s mou naivitou  

ó patetická první lásko tak paďourská tak zelená  

cos udělala s mým smíchem  

cos udělala s penězma který jsem ti dávala každej pátek  

a s ďourama ve střevících?  

 

A DALŠÍ UKÁZKY  

 

Kvílení  

(z 1. zpěvu lyrické poemy Allana Ginsberga)  

 

Viděl jsem nejlepší hlavy své gnerace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,  

vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,  

hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,  

kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou a kontemplovali o džezu...  

...které vyloučili z akademií pro bláznovství a publikaci obscénní ódy na oknech lebky,...  

...které zkopali do přirození, když se vraceli přes Laredo s opaskem marihuany pro New York...  

...kteří zmizeli v mexických vulkánech a nezanechali po sobě nic než stín montérek a lávu a popel poezie roztroušený v chicagském krbu,...  

...kteří prochodili celou noc v botách plných krve po zasněžených docích a čekali u East River, až se otevře místnost plná horké páry a opia,...  

...kteří plakali nad romantikou ulic s vozíky plnými cibule a špatné hudby,...  

...aby stvořili syntax a měřítko ubohé lidské prózy a stáli před vámi neschopni slova a inteligentní a otřásaní hanbou, zavržení, ale zodpovídající se z duše, aby se přizpůsobili rytmu myšlenky v obnažené a neomezené hlavě...  

 

+++  

 

Gregory Corso  

Zizi naříká  

 

Jsem zamilovaná do bláznivého smíchu,  

moc by mi pomohlo, kdybych tu nemoc dostala -  

nosila jsem lesklé šaty ze Súdánu,  

 

oblékala nádherné halivy od bratří Boudodinů,  

líbala zpívající Fatimy adenského pasáka,  

 

napsala slavné žalmy v Ali Babově kavárně,  

ale nikdy jsem se nesmála jak blázen,  

 

zač tedy stojím?  

Břichatý kupec mi nabízí opium, hašiš, kef, ba i velbloudí šťávu,  

to všechno mi nemůže udělat radost -  

Ó proklatá hořká noci! zrovna ty! musím si už vytrhnout falešný chrup,  

vysvléct se z nakaboněného já,  

uložit ke spánku tu melancholickou hlavu?  

Dokud se nebudu smát jak blázen, jsem k ničemu.  

Táta tu nemoc dostal, děda ji měl,  

strýc Fez ji dostane, ale já, já,  

které by pomohla nejvíc,  

 

mám šanci, že se jí někdy nakazím?  

 

+++  

 

Michal McClure  

z Ódy pro něžný hlas  

 

A občas ve studené noci vidím že jsi zvíře  

JAKO ŽÁDNÉ JINÉ A MÁŠ ZVLÁŠTNÍ PACH JAKO  

VŠECHNA A MŮJ DECH  

a energie ti jde vstříc.  

 

A vidí lásku jako invenci a hraje ji extempore.  

A já který neumím milovat dokážu milovat tebe.  

Ó TOHLE TOHLE TOHLE JE TA BOLEST  

ŽE KOPNUTÍM NEZBOŘÍME  

ZDI A ŽE JE NEVIDÍME:  

A nebolí mě nic dokud tě neucítím. A já  

tě necítím. Dech námi hýbe. Dech je...  

 

+++  

 

Gary Snyder  

Seno pro koně  

 

Jel dobrou polovinu noci  

z dalekého San Joaquinu v údolí  

přes Mariposu, nahoru  

po nebezpečných horských cestách  

a v osm ráno zarazil  

s velikou fůrou sena za stodolou.  

Kladkou a provazy a vidlemi  

skládali jsme slisované balíky sena  

k hrubým santalovým trámům,  

vysoko ve tmě byly skvrny Lucinky  

v puklinách šindelů, kterými zářilo světlo,  

senný prach nás svrběl pod propocenou košilí a v botách.  

Za poledne pod Černým dubem,  

venku na horkém výběhu pro dobytek  

Stará klisna očichává jídelní misky,  

cvrčci vrzají v trávě -  

"Je mi osmašedesát," řekl,  

"a prvně jsem nakládal seno v sedmnácti.  

Ten den jsem si myslel,  

že bych nikdy nevydržel dělat to celý život.  

A proto asi taky, hrome,  

jsem u toho zkejsnul a dělal jsem to."  

 

+++  

 

Philip Whalen  

Zápis z 20. 7. 58  

 

V NĚMŽ POPÍRÁM POJEM JAKÉKOLI  

SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI  

 

V okamžiku, kdy jsem za městem,  

moji přátelé onemocní, začnou znovu chlastat,  

zapletou se do nešťastných milostných afér,  

píšou mi dopisy a já si dělám starosti  

 

Jsem já jejich mozek, jejich zdravý rozum?  

 

Všichni chceme něco dělat.  

Dýchám. Nespím.  

V tomto kontextu Fenollosa překládal "No"  

(japonské slovo) jako "Dovršený výkon"  

(Slovní hříčka, které budou rozumět jen hipsteři)  

(část básně)  

 

+++  

 

Diane di Prima  

Noční můra 1  

 

No jo tak jsem se dostala do končin teplejších k hladovění a žila jsem na plážích a zdálo se mi že by všecko mohlo bejt prima kdybych tam měla nějakou knížku. Tak jsem napsala matce (papír jsem sehnala) odeslala jsem jí to nevyplaceně a šla jsem zpátky na pláž a čekala. Noci byly dost teplý dalo se spát ryby braly a občas jsem na kus papíru naškrábala báseň až pak se mi zdálo že už utekla spousta času a šla jsem na poštu.  

Mám tu balíček řekla jsem knížku jmenuje se tak a tak a oni řekli legitimaci prosím. Prohledala jsem všecky kapsy ale nějaká šťastná vlna mi průkazy spláchla.  

Prosím řekla jsem prosím prosím prosím. Je v něm knížka Rimbaud otevřte to a koukněte se tam proboha vás prosím. Bohužel řekli skočte si domů a přineste legitimaci.  

Jistě řekla jsem řeknu si o ni tý vlně až ji zas příště uvidím ale teď mi dejte můj balíček.  

Bohužel řekli a dali ho na regál vysoko za dráty a za mříž. Je v něm Rimbaud a možná je tam přibalíno i něco k jídlu. Salám nebo nějaké konzervy jak to v balíčcích bejvá znáte to.  

Prosím vás řekla jsem prosím vás tak tedy sbohem.  

Sbohem řekli.  

 

+++  

 

Kenneth Patchen  

"Na ramenou ti sedí malí ptáci"  

 

Na ramenou ti sedí malí ptáci,  

tak bílí jako padlý sníh.  

Na ramenou ti sedí malí ptáci,  

ta bílá líbeznost je v nich.  

 

Nic kromě lidí a zlých časů  

nad ničím nemá žádnou moc.  

Na ramenou ti sedí malí ptáci  

a zpívají mi celou noc.  

 

+++  

 

LeRoi Jones  

Hettii  

 

Má žena je levák.  

Což sebou nese nezvratné předurčení.  

Úplně jiný názor na svět.  

TO JE ZVLÁŠTNÍ, MILÁČKU.  

Takhle chtějí někteří  

lidi být originální  

za každou cenu.  

Hanba a hřích.  

 

Jenže ona byla celý život  

velký bohém...černé punčochy  

si nedají poroučet. Sedím  

jak tvrdé y a pokouším se jí vysvětlit,  

jak na to. DEJ TU ZATRACENOU  

TUŽKU Z TÝHLE RUKY. PÍŠEŠ  

POZPÁTKU. A podobně. Ale  

to k ničemu nevede. A projevuje se to  

na tom, co dělá. Kafe na levačku,  

vejce na levačku; když za mnou  

v noci přijde...nastrčí mi k polibku  

zas jenom levou ruku SAKRA.  

 

A teď jí břicho přepadává ze židle.  

Říkají, že je to dítě. Jenže  

já si tím nejsem tak docela jist.  

 

+++  

 

Kenneth Rexroth  

 

Schovej bílý kamínek  

do levé ruky.  

Schovej bílý kamínek  

do pravé ruky.  

Jsem tvůj tajný bratr.  

Tys ho spolkl,  

ty hnusný parchante.  

...  

Malbruk do války táhl,  

Cavendish zůstal doma.  

Malbruka zabil syfl,  

Cavendishe bomba.  

Dobře jim tak, hajzlům.  

 

(Ukázky beatnické poezie přeložil Jan Zábrana.)