ČAN
Hrajte mi Schuberta, pane Konvalinka

Rozverné verše pod pseudonymem píšícího českého básníka-emigranta, žel – nedávno zesnulého.

Čan – český básník-emigrant, téměř exotického pseudonymu (tak mu říkali jeho přátelé), vlastním jménem Tomáš Ungár, se narodil 2. září 1946 v Praze. Nechtěl být ani emigrantem ani českým básníkem. Emigroval, jak se říká, vpodstatě nechtěně, když si r. 1968 zajel se svými rodiči do Švýcarska, ale místo aby se vrátil, octnul se v Izraeli. Jsa v Čechách vyučeným jaderným fyzikem, našel své uplatnění na univerzitě v Tel Avivu, kde získal doktorát z teoretické fyziky. Na fakultě matematiky posléze založil počítačovou laboratoř, která nese jeho jméno.  

Zemřel 9. září 1997 na rakovinu.  

Čanova prvotina „Červen“ má zajímavou genezi – sám o tom napsal svému příteli Václavu Trojanovi: „…Bylo to v září, před tou lednovou válkou (pravděpodobně se jedná o válku v Golfském zálivu v r. 1991 – poznámka V. Trojana). Ve vzduchu visela válka a taky situace na hranicích byla dost napjatá. A jednou mě napadlo napsat v hlavě takovou pohádku. Tak přes den jsem to napsal v hlavě a večer jsem to napsal do sešitku. Když jsem měl noční hlídku, tak jsem skládal v noci a přepisoval ve dne.“  

Čan znal starý Orfeus na Malostranském náměstí. Jednou do něj dělal i konkurs. Přednesl rusky Hamletův monolog. Přijat nebyl. Po třiceti letech pak požádal přes V. Trojana, jestli by mu náš principál nemohl nahrát jeho Červen a Sonety na kazetu. Principál souhlasil, dokonce si s Čanem vyměnili i nějaký ten dopis, ba poslal nám i peníze na divadlo, které s jeho programem uvádění poesie, považoval za nanejvýš úctyhodné, což rádi citujeme.  

Než stačil principál splnit jeho přání, Čan zemřel.  

Jako splátku pozdního dluhu uskutečnili jsme dva večery jeho veršů pro přátele, které obeslal V. Trojan. Přijeli i Čanovi rodiče ze Švýcarska, jeho žena a děti z Izraele. Syn se poté rozhodl učit česky.  

A principál se rozhodl sestavit z Čanovy poesie repertoárový večer. I kdyby ševci padali.  

Je to poesie rozervaná, hravá, krásná. Verše z nejosobitějších v české poesii. A že česká poesie je pěkně košatá …  

Na premiéru přišlo deset diváků  

Přesto Čanovy verše v podání Radima Vašinky je možno slyšet v literárním salonu Krytového divadla i nadále, jednou za 6 neděl.  

Hrajte mi Schuberta, pane Konvalinka  

Hrajte mi Schuberta pane Konvalinka  

tiše a lehounce zpomalinka  

hrajte mi Schuberta pane Konvalinka  

jako když otvíráte dlouhý dlouhý zip  

na jejích černých šatech večerních  

jako bych ani nebyl poslední váš host  

a tohle snad nebyla poslední má sklinka  

Hrajte mi Schuberta pane Konvalinka  

hrajte ho odboku  

lehce zpomalinka  

jako bychom tu byli navěčnost  

pan Schubert já a vy pane Konvalinka  

„...přestal jsem v češtině psát,“ píše v r. 94. Čan z Izraele Radimu Vašinkovi, zklamán nezájmem redakcí českých kulturních časopisů, odmítajících jeho verše, „je to nesmyslný. Sedět tady a psát do prázdného vzduchu. Píšu v jiných jazycích. V češtině si pište vy v Praze. Já si myslím, že ani moc nechcete, aby se v tý češtině psalo někde jinde,“ pokračuje v zatrpklém tónu, „Nějak to asi vadí. Dneska mně vrtá hlavou, jak jsem si toho svého pomyslného čtenáře mohl vymyslet. Ten neexistoval a neexistuje.“