Carl Sandburg
Život je těžký aneb Tiché prase hodně zchlemstá aneb Neočekávej příliš mnoho

Večer, věnovaný jednomu z nejpopulárnějších amerických básníků, o čemž svědčí fakt, že mnoho let po jeho smrti se konají na farmě, kde trávil svá poslední léta, od června do srpna vystoupení z jeho tvorby. Ročně navštíví toto místo více než 26 000 návštěvníků. Vy je můžete navštívit u nás v Krytu!

Moje známost s Carlem Sandburgem je už věkovitá. Měl jsem v životě občas i štěstí. A k jednomu z těch šťastných okamžiků patřilo i mé setkání - dávno, dávno je tomu… připadám si jako když Božena Němcová psala Babičku se Zdeňkem Urbánkem. Od něj jsem dostal jeho překlady Sandburgovy poezie ze sbírky (tuším!) Lid, ano, lid. Konec štěstí. Dvakrát jsem si na těchto verších vyrazil zuby: poprvé někdy začátkem 60. let, kdy jsem se snažil odrecitovat je s doprovodem dixielandu v pražské fučíkárně, kdy na premiéru přišli 3 lidé, na 2. a 3. reprízu nikdo, podruhé u nás v Krytu, a předpokládám že tomu bude obdobně i tentokrát, s nově sestaveným pořadem. Ne, že bych byl pesimista, ale mám takové tušení. Ale docela se na ten večer těším.

„Ať vám v životě neunikne radost. Až kolem vás poběží, vztáhněte ruce a chyťte ji.“  

Carl Sandburg žijící v letech 1878-1967 byl slavným americkým spisovatelem a editorem, který se proslavil zejména svou poezií. Za svého života získal dvě Pulitzerovy ceny - jedna byla za jeho poetické dílo a druhá za životopis Abrahama Lincolna. Režisér Steven Spielberg uvedl, že Sandburgova tvář byla jedním ze vzorů pro vytvoření tváře E.T. mimozemšťana.  

Sandburg se narodil ve městě Galesburg ve státě Illinois a měl švédské předky. Původně byl farmářem a zedníkem, posléze navštěvoval Lombard College v Galesburgu a stal se hotelovým sluhou v Denveru. Bojoval ve španělsko-americké válce s 6. pěchotou Illinois a podílel se na invazi do Guánica v Portoriku v roce 1898. Svou literární kariéru započal jako novinář pro chicagské listy Daily News. Psal poezii, historii, biografie, romány, dětskou literaturu i filmové recenze. Zajížděl do různých částí Ameriky, do vesnic i zapadlých farem, šířil lidové písně, při nichž se doprovázel na osobně vynalezený nástroj. Současně sbíral a zaznamenával lidovou poezii a zpěv Než se přestěhoval do Severní Karolíny, prožil většinu života na Středozápadě.  

Národní historické místo Carl Sandburg Home se nachází nedaleko Hendersonville ve Flat Rock v Severní Karolíně. Najdeme zde Conemara Farms, kde spisovatel se svou rodinou strávil posledních 22 let svého života. Kromě hlavní rezidence se na této farmě nachází nejrůznější přístřešky pro zvířata, v okolí jsou rozsáhlé lesy a protkáno je turistickými stezkami středně náročného terénu. Památka se rozkládá na ploše 1,07 km2. Na tomto pozemku stojí celkem 32 staveb. K vidění jsou zde dva malé rybníky, zahrady plné květin, ovocných sadů, stromů a zeleně. Návštěvníci této farmy si mohou prohlédnout místnosti, které spisovatel obýval, ale také nedalekou stodolu a mlékárnu. Nyní se na farmě chová asi 15 koz.

UKÁZKA SCÉNÁŘE  

Modré oči říkají miluj mě, nebo zemřu, černé oči říkají miluj mě, nebo tě zabiji.  

Rty jakkoli růžové se musí i krmit.  

Život uplyne než víme co to je.  

I Boha unaví příliš mnoho halelujá.  

Někteří jsou tak líní, že vstávají brzy ráno, aby měli dost času válet se  

a nic nedělat.  

Zeptali se hlupáčka, jak našel ztraceného koně, kterého nikdo jiný nemohl  

vystopovat, a vysvětlil jim: "Pomyslel jsem si, kam bych sám asi šel,  

kdybych byl kůň, šel jsem tam, a on taky."  

Hezké ženy obyčejně upadají do rukou mužů, kteří nestojí za dvě podívání.  

Miluj souseda jako sebe samého, ale plot nech stát.  

Plot má mít výšku koně, tloušťku prasete, sílu býka.  

Stydliví dostanou vždy míň, mimo v pohádkách.  

Zdvořilá slova otvírají železné brány.  

Buď zdvořilý, ale ne moc zdvořilý.  

V jednom starém francouzském městě  

nařídil starosta lidem  

zavěsit lampy na průčelí domů  

lidé je zavěsili  

ale lampy nedávaly světlo  

starosta tedy nařídil že musí  

do lamp dát svíce  

lidé je tam dali  

ale svíce v lampách nedávaly světlo  

a tak starosta nařídil  

že musí svíce v lampách rozsvítit  

lidé je rozsvítili  

a pak bylo světlo  

Květák je zelenina s universitním vzděláním.  

Pro svou domácí práci nepotřebujete nic víc než otvírač na konzervy.  

Vylétnou vysoko, dáte-li jim křídla.  

Každý mluví o počasí a nikdo s ním nic nedělá.

A ještě pár řádků, věnovaných překladateli poezie Carla Sandburga  

ZDENĚK URBÁNEK  

Narozen 12. října 1917, zemřel 13. června 2008. Český spisovatel, překladatel a vysokoškolský pedagog.  

Po maturitě (1936) studoval na filosofické fakultě UK. Po uzavření vysokých škol studium nedokončil a pracoval jako redaktor nakladatelství Evropský literární klub (proslulý ELK). V roce 1945 se stal redaktorem, poté přešel na ministerstvo informací. Od roku 1949 je zaměstnán v Československém státním filmu jako lektor a brzy jako dramaturgický tajemník umělecké rady. Od roku 1957 se zabýval především překlady a přispíval do různých časopisů o divadle, po roce 1968 se stal zakázaným spisovatelem. Z toho důvodu jeho překlady v této době vycházely pod jmény jeho přátel. Po roce 1972 přispíval do samizdatových a exilových literárně zaměřených periodik. V roce 1977 se přidal k disentu. Po roce 1989 byl jmenován docentem a krátce poté rektorem Akademie múzických umění. Izrael jej vyznamenal titulem Spravedlivý mezi národy.  

Byl jedním z nejbližších přátel Václava Havla. Není na škodu - zvláště dnes - z Havlovy vzpomínky na přítele Z.U. z Havlova článku v Mladé frontě Dnes, 23. dubna 2010:  

Svět bez Zdeňka  

„…Předcházet jakémukoli psaní volebního programu musí asi úvaha o tom, proč se prohlubuje propast mezi politikou a občany. Vždyť na prvních dvou místech v žebříčku popularity či důvěryhodnosti premiérů a vlád - vysoko nad ostatními - se skvějí v posledních dvaceti letech zásadně vlády takzvaně "úřednické" a "úředničtí", tedy "nepolitičtí" premiéři (Josef Tošovský a Jan Fischer). Tato velmi smutná a velmi nebezpečná nedůvěra k politice, hrozící přerůst až v nedůvěru k demokracii, má podle mne svou příčinu v české tradiční "partajokracii", totiž v nabobtnalé váze politických stran (při jejich relativně malém počtu členů). Ano, strany jsou důležitým instrumentem demokracie, to nikdo nepopírá (ani já, kterého z toho už třicet let podezírají), ale právě jen (odkrytým!) instrumentem, ničím víc. U nás jsou strany jakýmisi podivnými pololegálními metastrukturami státu, v příšeří žijícími bratrstvy kamarádů, jejichž stínový pseudostát má svou stínovou vládu, stínový parlament, stínová členství v různých lukrativních dozorčích radách a - což je možná nejhorší - svůj stínový rozpočet založený na utajovaných svazcích s místními oligarchy. Jde samozřejmě o svazky převážně korupční, byť všechny strany velmi hlasitě vyhlašují svůj úmysl bojovat s korupcí. Postavení ve státě za této situace odvisí víc od loajality k vedení strany, od bravury v pohybu kongresovými kuloáry a od vnitrostranické kariéry než od dovednosti jednotlivce. Jednotlivec, chce-li vzhůru, musí tedy jako za komunismu do strany.  

Po desetiletí jsem své texty dával před jejich zveřejněním k posouzení svému celoživotnímu příteli spisovateli Zdeňku Urbánkovi. Zdeněk před časem umřel. Bude-li vám to, co jsem tu napsal, připadat naivní, ne-li přímo hloupé, pak vězte, že za to může ten, kdo Zdeňka povolal do ráje a mne nechal ve světě bez Zdeňka.“