Radim Vašinka, Jan Moštěk
Detektiv Tom Šark
sociálně detektivní drama o 17 obrazech podle dvou povídek Jana Mošťka

Po úpěnlivé, vyčerpávající práci, při níž padli 3 zvukaři a osvětlovači, 6 hereček a 3 herci, dotáhlo tuto inscenaci do samého konce nakonec pouhých 12 statečných (5 dívek a žen a 7 pánů), dělících se o 42 (slovy čtyřicet dva!) rolí, v úhrnu značně překvapivém, jako jsou exekutoři, milionář, zpěvačka, kuchař, slečna, která se svléká, lúza, vodní víly, milenky aj., jimž všem vévodí Tomáš Rychlý v hlavní a titulní roli Toma Šarka!

Jan Moštěk je autor, který nás po léta přitahuje svoji nezastupitelnou originalitou autora, jímž se nechtěl stát. Podivín, který měl svůj vlastní svět. Malíř samouk, restaurátorský pomocník, podivín, žijící v ústraní v chatrči u lesa na Českomoravské vysočině a až ve stáří na faře, kam mu dopomohl jeho bratr farář, jeden z mnoha jeho sourozenců. Podivný básník, který teprve po velkém přemlouvání své sestry dal souhlas k vydání svého literárního díla, ke kterému se nechtěl hlásit, a které si získalo sice nepříliš velký, ale nadšený okruh svých čtenářů.  

Jeho detektivní povídky patří k tomu nejkurióznějšímu, co ve své samotě vytvořil. Jsou jakousi láskyplnou parodií dávných šarkovém, detektivních příběhů, kterým kraloval onen chutný Tom Šark. Pro Mošťka vůbec je typické míšení chtěného a nechtěného humoru, v případě jeho detektivních povídek pak má naše chápání o to více ztíženou pozici, že jde o vědomou nápodobu šarkovém, jakýsi dětinský hold tomuto žánru. Do nějž autor přimísil ještě ozvěny svého sociálního postavení i svého vztahu k pro něj nedostupnému fenoménu ženství, které jej přitom tak přitahovalo.  

Abychom mohli vytvořit jeden celistvý příběh, museli jsme spojit dva povídkové syžety v jeden, i s přihlédnutím k našim inscenačním možnostem. I tak dramaturg představení předložil režisérovi ke zpracování několik kokosových ořechů, které mu bylo rozlousknout jen se značnými obtížemi. (Snad nemusím zdůraznit, že dramaturg a režisér jsou jedna a táž osoba!) Pospojovat pak tuto mozaiku v souvislý děj se podařilo jen s vypětím všech sil, ani ne inscenátora, ale hlavně herecké osádky, která při své křehké psychické konstelaci jevila místy značnou nervozitu, podmíněnou nedůvěrou v konečný výsledek. Ne každý ze zúčastněných byl s to vychutnat slovesnou kvalitu tohoto osobitého rukopisu, z nějž měl adekvátně vyrůstat i styl jeho prezentace. A nesmělo přitom jít o lacinou parodii či primitivní zábavnost, na kterou je český lid nasměrován zásluhou všech večerních programů našich mozek vymývajících televizních stanic.  

Tak dlouho jsme se s tím mordovali, až nás to nakonec začalo bavit. A teď je na divákovi, jestli našemu svěžímu dílku hodlá i on přijít na chuť. My jsme pro to udělali co jsme jen mohli.  

Jen pro zajímavost: původně končil detektivní příběh, z nějž jsme převzali většinu textu slovy: „…Můžu se na to vykašlat, řekl si otráveně detektiv a poslouchal zpěv zpěvačky, která právě vystupovala.“ Ale to už se nám zdálo až příliš originální.  

Radim Vašinka

Jan Moštěk  

9. srpna 1923, Nová Říše – 2. března 2001, Volfířov  

český malíř a spisovatel, jehož výtvarné dílo vychází z expresionismu  

Vyrůstal v početné rodině 15 dětí v Nové Říši nedaleko premonstrátského kláštera. Měl snivou povahu, od dětství rád maloval. Jeho sestra vzpomíná: „Tatínek sedí na stoličce a drží Janův výkres, na kterém je znázorněn rybník s vrbami a rákosím, kresleno tuší a redisperem. Obrázek se mi moc líbil a je mi smutno, že půjde jako mnoho jiných do tatínkových bot jako vložka. Tatínek, obchodní cestující, konal své obchodní cesty po celém kraji pěšky.“  

Zprvu se vyučil malířem pokojů, později pracoval se skupinou restaurátorů, v padesátých letech chtěl být na volné noze, což se mu částečně podařilo. Bydlel v opuštěném domě nedaleko vesnice, maloval, psal, živil se u rodičů. Později byl z chalupy vypovězen a jeho samota přerostla v bezdomovství. Prodal tehdy všechny své obrazy. Posledních dvacet pět let strávil v naprosté izolaci na faře ve Volfířově u Dačic. Zde také na jaře roku 2001 zemřel, v době kdy se v plném proudu připravovalo jeho první výtvarné uvedení v Praze.  

Jan Moštěk je ojedinělá osobnost našeho literárního a výtvarného života. Jeho výtvarné dílo vychází z expresionismu. Obrazy se vyznačují syrovou malbou, barevností a jistou intimitou daného okamžiku (zvláště u krajin). Z jeho děl sálá opravdovost a hluboké zaujetí tvorbou, do které se úplně ponořil.  

Václav Vokolek, který se Mošťkem zabývá již 25 let, hodnotí jeho literární dílo jako velice sugestivní, které nemá v literárním kontextu obdoby. Některé Mošťkovy texty nastudoval pro rozhlas Radim Vašinka a později je také uvedl v Krytovém divadle Orfeus. Retrospektivní výstava Jana Mošťka a jeho první prezentace širší veřejnosti vznikla z velkého zaujetí Pavla Vlčka a Martina Soukupa z agentury Ecquo pro dílo tohoto autora a vstřícným přístupem Galerie Franze Kafky, v jejíž výstavní koncepci je kromě jiného také uvádění méně známých, či úplně neznámých umělců, jejichž díla mají nadčasovou myšlenkovou i estetickou hodnotu.  

(zdroj: wikipedia.org)

Názor jedné z našich divaček na premiéru:  

… Představení se mi moc líbilo! Je to taková barevná, svěží imprese plná roztomilého, naivního humoru. Inscenace hýří velkou hravostí a tvořivostí, myslím, že je to opravdu ojedinělé, imaginace puštená z uzdy...  

Pokud divákovi ujde, jak se rozluštila detektivní zápletka, nevadí, poněvadž je stržen barvami, operním zpěvem, pohádkovými postavami, nečekaným vtrhnutím sexy-tanečnic...  

Tomáš Rychlý (pozn. postava Toma Šarka) mi místy připomínal Tatiho tím, jak je dlouhatánský, měl dlouhý baloňák a ten deštník, a jeho roztomilá nemotornost...  

Hudba to dobře stmeluje, propojuje. Přestavby jsou vtipné! To se, myslím, v žádné inscenaci ještě nepodařilo. Herečky jsou všechny krásné a mají jiskru.  

Morálně-sociální vyznění musí být všem divákům jasné, ale zdá se mi, že je to vyjádřené „akorát“, ne tak na plné pecky jako ve Vavřincovi, líbí se mi, že na prvním místě je především fantazie, umění, tvořivost - flašinet... Je moc hezké, jak na závěr zůstane jako jediný obraz „Moštěk“…

KULTURA: Jan Moštěk v Krytovém divadle (1. května 2013)  

(https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/kultura-jan-mostek-v-krytovem-divadle.A130429_233450_p_kultura_wag)  

Byl to sice Václav Vokolek, kdo objevil pro českou kulturní veřejnost Jana Moštěka (1923-2001) (Radim skloňuje Mošťka a já koneckonců kolegovi Houdkovi říkám Houdeku jenom když chci zdůraznit náš československý původ) a kdo dokonce dokázal vydat i knihu jeho "sebraných spisů" Tenkrát v Paříži (ISBN 80-90-901861-3-0), ale je to Radim Vašinka, kdo dokázal skutečně objevit prozaika Mošťka pro nepříliš širokou širší veřejnost. a jsem to já, kdo potřebuje k opravdovému vychutnání Mošťkových próz Vašinku, který jej na rozdíl od autora této recenze dovede, jak říkával jeden prezident, smysluplně přečíst i v okamžiku, kdy jeho slova moc smyslu nedávají…  

Jan Moštěk měl totiž svůj vlastní svět. Byl to malíř samouk, restaurátor, podivín, který žil v obecní chatrči u lesa na Českomoravské vysočině a až ve stáří na faře, kam mu dopomohl bratr farář, jeden z jeho čtrnácti sourozenců. Svérázný autor, který teprve po velkém přemlouvání dal souhlas k vydání svého literárního díla. Nerad a velmi neochotně se k němu totiž hlásil. Neměl zkrátka svého Vašinku (a když se ho ten jednou pokoušel navštívit, zvítězila Mošťkova nekomunikativnost, a milého Radima prostě vyhodil). Cítil se koneckonců spíše malířem a také jeho povídky se týkají především malířů, ať už francouzských, které bez ohledu na nějaké zbytečné časové limity navštěvoval v té své Paříži, nebo třeba Josefa Mánesa.  

Jeho detektivní povídky patří k tomu nejkurióznějšímu, co ve své samotě vytvořil. Jde vlastně o jakousi láskyplnou parodii dávných šarkovek. Pro Mošťka je typické naivní míšení chtěného a nechtěného humoru. V případě těchto povídek jde navíc o vědomou nápodobu šarkovek, jakýsi dětinský hold žánru detektivní literatury, v níž postavu bájného detektiva vytvořila před 2. světovou válkou německá autorka (!). Navíc obsahuje i nevědomé ozvěny autorova sociálního postavení, postavení bezdomovce své doby i jeho vztahu k fenoménu ženství, který jej celý život beznadějně přitahoval.  

Takřka osudový materiál pro divadelníka Vašinku! Vzal dvě Mošťkovi povídky a vytvořil z nich ve skromném prostoru velkolepé (podle vlastních slov) sociálně detektivní drama Detektiv Tom Šark, které není ani sociální ani detektivka, ale jakási feérie rychle se střídajících obrazů příběhu detektiva, který v podání Tomáše Rychlého zdaleka není takovým supermanem, jakým kdysi býval (blíží se spíše Sharkovi Michala Dočolomanského z ještě nevečeřící Adély) a milionářI, skvěle podaném Štěpánem Smolíkem, který je podobně naivní a bezprostřední jako Šark a původní autor sám. Aby byl příběh, jak je u Vašinky – režiséra zvykem, kompletní a komplexní, jsou dvě ústřední postavy ve výpravě a kostýmech Aniely Chudzik a sedmnácti obrazech doplněny množstvím dalších figur. Děj skvěle posunuje především trojice ženských postav, které se v ději stále proměňují (střídají se tu talentované Veronika Chruščová, Michala Součková, Kamila Trnková a Lucie Vašinková). Především ony děj skvěle dynamizují i svým půvabem i zlyričťují.  

Zkrátka k dosavadnímu trháku repertoáru Krytového divadla, podobně naivistickému představení Vrať mi moje játra, přibyl v této sezóně u Vašinků další trhák. Jen škoda, že jsou tyhle spektákly ve Vašinkově divadle komerčně (dá-li se v jeho případě mluvit o komerci) úspěšnější než pořady, v nichž je největší Vašinkova tvůrčí síla – v oduševnělých a obohacujících pořadech interpretace poezie tu Egona Bondyho, jindy beatníků, Vladimíra Holana či Jaroslava Seiferta. Nakonec i to je výpověď o této naší době a i za to vlastně patří nestárnoucímu Vašinkovi dík!  

Jiří Brixi

Ukázka scénáře  

Sedmý obraz  

(Krčma, nabitá, velký hluk mísí se s tklivou melodií harmoniky. Ač nemá detektiv tuto krčmu rád pro smutné pověsti, přeci se tam cítí doma. Chlapi hovoří i prdí, občas někdo notně prdne. Jsou mezi nimi i ženy a slečny, škaredé i hezké. Všechno je ve varu, hulákání, smích, mluvení, bručení, zpívání a občas bouchnutí pěsti na stůl. Chvílemi se zdá, že se celá krčma od základu pohnula, jak tam vše je živelné.)  

ŠARK (rozhlíží se a přemýšlí; mumlá si pro sebe): Každého člověka na světě si nezískáš, ale sou lidé neboli jedinci, kteří by vám srdce rozdali. Všichni tu jedí tlačenku s cibulí. Proto tak prdí. (Někdo si uprdne. Pak jiný. Velice mocně.) Někteří si dávají dvojitou porci. (Po chvíli.) Tuším, že mě mají za špicla.  

JEDEN CHLAP (tlumeně): On vám čmuchá i do talíře.  

ŠARK (to schválně udělá, když kolem nesl talíř krčmář, ale podiví se, neboť na talíři ležel levolver! Honem po něm chňapne:) Komu ho nesete?  

KRČMÁŘ: Tám tomu (ukáže na chlapa).  

CHLAP (vstane, zařehtá se a zvolá): Chci zastřelit milionáře!  

VŠICHNI (zvedají ruce nahoru a volají): My chceme také k moři! Máme špinavý ruce, máme špinavý ruce, a jsme celí špinaví, chceme se tam vykoupat!  

ŠARK (celý vyjevený s namířeným revolverem, vidí v tom vzpouru proti kapitalismu, zvolal na řvoucí dav): Umyjte se doma ve vaně! Špinavá chátro!“  

(Dokonce jedna hezká slečna se svlékne do naha a zvolá:)  

SLEČNA: Podívejte se, jak jsem špinavá! (Někteří z hostů si svlékají košile, pod nimi mají rudá trička, a taky volají.)  

ŠARK: Co je mi po tom! Milionáře nechte na pokoji! Nic vám po něm neni!  

VŠICHNI: My chceme mít každý tolik peněz jako milionář! My chceme rovnost!  

ŠARK: Rovnost, to je rovina! Rovina, to je nuda! A nuda, to je nudismus!!! (Přitom ukáže na svlečenou slečnu.)