Egon Bondy
Bez paměti žilo by se lépe

Bondy a Orfeus spolu souznějí skoro od samého vzniku našeho podivného divadelního klubu v r. 1968, když jsme ještě jsme ani neměli oficiálně otevřeno a poněkud civilizovali získané sklepní prostory v domě na Malostranském nám. 9.

O existenci Egona Bondyho jsem se dozvěděl kdysi od Bohumila Hrabala. V r. 1962, kdy jsem se pokoušel uchytit se svým pojetím inscenací poezie v divadle Na zábradlí, poslal mne jeho tehdejší šéf činohry, Jan Grossman, s nezvykle sepsanými scénáři, které by snad mohly připadnou v úvahu, právě k jejich autorovi, panu Hrabalovi. Něco jsme si k tomu pověděli, a při odchodu mi pak řekl, že tady má zajímavé texty, které by stály za přečtení. Byly to dva svazky podivné poezie jakéhosi Egona Bondyho. Neřekl mi říci kde bydlí, na moji prosbu – nahlédnutím jsem zjistil, že opravdu stojí za pozornost! – jestli by mne s ním nemohl seznámit, mi odpověděl, že za ním nemůže jít, protože by tam uvíznul patrně na delší dobu.  

Takže jsem dostal do rukou Malou a Velkou knihu z edice Petlice. A tady to končilo.  

Po šesti letech (!) seznámil jsem se pak s jistým Emilem Hokešem. Při jednom našem setkání padlo jméno Egona Bondyho. A toho Emil znal, tuším, že říkal dokonce že z vězení, kde se octnul kvůli nějaké krádeži motorky (po čase se o té motorce zmiňuje Bondy ve svých pamětech a uvádí jako spolupachatele Iva Vodseďálka (což velice kultivovaný I.V. nese velice těžce, neb zásadně popírá svoji účast na tomto dobrodružství). Bylo to v souvislosti s Bondyho pašováním zlata do Rakouska protihodnotou za silonky, aby měli za co žít, v epoše Honzy Krejcarové. No a Emil věděl, kde Bondy bydlí, a tak nás seznámil. (Napřed si nás přišla prohlédnou Julie, jeho životní družka, aby zvěděla, co jsme zač a zda jsme toho hodni. Když viděla, jak to tam u nás v tom sklepě vypadá, uznala nás za vhodné.  

A pak už přišly na řadu Bondyho večercovečerní návštěvy. A Velká kniha, Malá kniha, Zbytky eposu, Velká naivita. A Bondyho hra „Nic jsem tím nemyslel“, kterou pro nás napsal.  

Když nás bolševik v r. 72. zlikvidoval potulovali jsme se po Praze po různých zařízeních, než jsme zas museli jinam a já dával Bondyho verše tam, kde jsme momentálně byli. Před představením, bez povolení Národního výboru a razítka cenzury. A někdy i u nás doma.  

Verše představení „Bez paměti žilo by se lépe“ jsou sestaveny většinou z dnes již populární Velké knihy. Jejich humor by mohl být označen skoro za třeskutý, nebýt oním „zrcadlem doby“, jejíž krutost je v nich i hluboko pod povrchem skryta. Je to jakýsi hořký humor, znásobený navíc umnou naivitou básnického vyjádření. Člověk se směje, ba někdy i řehtá, aby nakonec došlo na onen pověstný Gogolův „úsměv skrz slzy“.  

Radim Vašinka

Záznam přednesu Bondyho veršů v pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy (v časech 0:57 a 25:47): https://www.ceskatelevize.cz/porady/10744312704-jasna-rec-josefa-chuchmy/215411000180029/

V jednom Salonu z r. 2010 vzpomíná Egona Bondyho jeho dvorní editor a vykladač Martin Machovec, při příležitosti vydání svého výboru z Bondyho díla „Ve všední den i v neděli…“  

Jak jste se setkal s Bondym?  

S Bondym jsem se setkal velice záhy, protože jako doktor Fišer, nikoliv jako Bondy, s tím pseudonymem on ne vždycky vyrukoval, byl nejdřív tak trochu žákem a poté kolegou mého otce na pražské filozofické fakultě. Otec mu mj. prosadil k publikaci jeho filozofickou studii, která v r. 1967 vyšla v nakladatelství Academia, Útěchu z ontologie.  

Chodil k nám, jako chlapec jsem ho vnímal, byl ochoten se bavit, a když mi bylo čtrnáct patnáct, tak jsem se začal zajímat víc, a on mě začal půjčovat své literární texty. Mě to nadchlo a nasměrovalo dál do undergroundu, k literatuře vůbec.  

Jak se stavěl k vydávání svých básní po listopadu 89? Bylo mu to příjemné nebo mu to bylo jedno?  

Rozhodně mu to nebylo jedno, i když se tvářil, jako že je nad věcí. Vydával od roku 49 svoje texty v samizdatu a od 70. let, kdy se stal velmi významnou osobností v podzemním společenství, zaměstnával kolem sebe hned několik písařů. Měl tedy „svoje lidi“ na šíření samizdatu. Vydával hodně, to už se dá těžko spočítat. Byl jeden z nejplodnějších autorů samizdatu, je jedno, zda v tzv. divokém nebo v edičních řadách. Texty mu posléze vycházely i v exilových nakladatelstvích, takže pro něj rok 1989 zas nemusel být takovým zlomem.  

Tehdy jsme byli amatéry téměř všichni, takže jsme udělali při vydávání mnoho chyb, vydávalo se překotně a příliš mnoho. V tom, co vyšlo v těch devíti svazcích v letech 90–93, je hodně nedostatků – a za to bohužel já nesu největší zodpovědnost. Dokud nepořídím něco lepšího, k čemuž je tento výbor jen malým závdavkem, tak mě to bude strašit.  

Chyby byly i v mnoha samizdatech, ovšem to se netýká jen Bondyho, to je prokletí samizdatů vůbec, a pokud nebyli autoři pečliví, tak to pak pronikalo i do tištěných edic z 90. let.  

Je známo, že Bondy se hodně zabýval Buddhou, ale když jsem si teď pročítal ten výbor básní, na nic o buddhismu jsem nenarazil. Je to jen náhoda?  

To je náhoda. Výbor je samozřejmě subjektivní, ale co se týče filozofických témat včetně buddhismu, tak se literární i přímo básnické texty s filosofickými u něho často prolínají. On záměrně rozrušoval žánry, byl schopen dát filozofický traktát nebo esej do veršů a presentovat to jako poezii. Připadalo mu zřejmě, že takhle by to spíše mohlo působit. V prozaizaci poezie však jistě nebyl ojedinělý, jedním z jeho velkých učitelů byl např. Robinson Jeffers.  

Našla by se řada básnických textů, kde se orientálního myšlení dotýká, ale je možné, že tady to je zastoupeno v menším počtu, než by to bylo v celku díla.  

Zato jsem často narazil na stylizaci „prasáka“, ale takový on jako člověk vůbec nebyl…  

Rozhodně. U něho to často svádělo k dezinterpretaci, k Bondyho nejpopulárnějším básním patří díky Plastikům takové „neumělé říkánky“, které vypadají „dementně“, ale v úhrnu jeho díla jich zas tak moc není. Takových neumětelů a hlupáků je spousty, kteří dají pár vzdechů či sprosťáren na papír a myslí, že je to poezie.  

U něho to tak nebylo, když se to porovná s těmi paralelně vznikajícími texty od 50. let, šlo jen o různé autostylizace, přičemž tuto tak často citovanou já sám označuji jako „pseudoprimiti­vismus“. Básník zde rezignuje na tzv. vysokou poezii a oprošťuje texty od tzv. básnického krásna prostřednictvím toho, čemu sám říkal nejprve „totální realismus“, k čemuž pak přibyly další stylizace, tak třeba v Ožralé Praze je „lyrickým subjektem“ jakoby opilec. To má ovšem genealogii velice hlubokou, mohli bychom nacházet podobnosti nejen v Haškově Švejkovi, ale mohli bychom jít třeba až k Rabelaisovi. Vypadá to objevně, ale vlastně to zas tak nové není, ovšem když vezmeme v úvahu, že Bondy začínal svoji literární dráhu jako surrealistický básník, pak jeho odklon od surrealistické poetiky v r. 1950 byl vskutku velice zásadní.  

Ovšem protože ve standardním literárním kontextu a provozu se jeho dílo po čtyřicet let nenacházelo, tak ještě v roce devadesát mnoho čtenářů nebylo na něco takového připraveno.  

Taky jste uvedl, že některé texty vám Bondy odmítal korigovat, škrtal a vyhazoval to…  

Ano, my jsme měli ohledně toho jakýsi spor, Bondy si v posledních letech potrpěl na to, aby působil hodně extravagantně, a to i v přístupu ke svému dílu. On si to představoval tak, že by vlastně jen dál a dál škrtal z původní edice Básnického díla, a to podle toho, jak by se mu v dané chvíli zdálo být nejen umělecky, ale i politicky konjunkturální. Tj. ponechávat chtěl jen to, co v okamžiku práce s textem mu připadalo jako „nejsdělnější“.  

Sice je nutno připustit, že i na takovýto přístup ke svému dílu mají autoři právo, ale já jsem si „svůj“ bondyovský výbor opravdu představoval jinak: chtěl jsem, aby byl objektivnější, aby nebyl jen plodem momentálního autorova „duševního rozpoložení“.  

Bondy nejprve chtěl jen pár dodatků, tak např. si přál, aby ve výboru byl i poslední zpěv poémy Pražský život, který jsem tam tedy zařadil, ale pak chtěl další a další dodatky, by i úpravy jednotlivých textů, a tehdy jsem pochopil, že se neshodneme. Bondy ovšem na své koncepci trval a posléze „svůj výbor“ předložil bratislavskému nakladateli Augustinu Fischerovi, který stále počítá s tím, že jej časem vydá. To je v pořádku, ať si je pak čtenáři porovnají. Nikterak si nemyslím, že by „můj výbor“ měl být jednou pro vždy směrodatný, závazný.  

Mám pocit, že ke stáří trpěl Bondy více depresí, a proto chtěl všechno škrtat.  

To je samozřejmě možné, já se neodvažuju reprodukovat jeho diagnózy, ale to, že měl co dělat s psychiatrií už od roku 1948, s tím se on sám netajil. Často se však v souvislosti s jeho hospitalizacemi zmiňovala tzv. maniodepresivní psychóza a ví se, že u tvůrců takto postižených se vyskytují období euforie a období, kdy všechno spalují a ničí.  

Jak řekl jednou znalec Bondyho poezie Radim Vašinka: ve jménu díla je třeba před samotnými autory jejich dílo hájit a chránit a nedovolit jim, aby je znova a znova předělávali – žel ne vždy ku prospěchu věci.  

Vždy mě na Bondym trochu mátlo, jak se stavěl k marxismu.  

Patřil k marxistům z přesvědčení, jeho marxismus byl vlastně jakýmsi kvazináboženstvím. Bondyho marxismus byl především učením o tom, že je nutno bojovat proti vykořisťování, proti zotročování lidí, k němuž dochází jen pro maximalizaci zisku, že je třeba jednou přece jen nastolit onu „říši svobody“.  

Bondy naprosto nezavíral oči před tím, co se dělo v SSSR, naopak, byl jedním z prvních u nás, kdo postavil mezi stalinismem a nacismem rovnítko, ale to ho nedonutilo k tomu, aby škrtl to, co vnímal na marxismu jako pozitivní, osvobodivé. Ovšem pro to, co se v Československu učilo na vysokých školách pod označením „marxismus-leninismus“, tzv. „marxák“, měl jen posměch. Bondy snil o tom, že svobodnou lidskou společnost se přece jen jednou podaří uskutečnit. Proto se zajímal už v 50. letech o trockismus a proto v 60. letech inklinoval k maoismu, i když ten si v dobové konjunktuře nepochybně strašně idealizoval. Chtěl ho vnímat jako nástroj, jehož prostřednictvím by šlo zničit třídní společnost nejen na Západě, ale především v tehdejším SSSR a v sovětském bloku vůbec.

Egon Bondy. Vzpomínky na malinkána  

14. 4. 2007, František Kostlán  

Umřel „profesionální“ udavač. Pojďme si o tom pomlčet  

Motto: Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi.  

Egon Bondy, nejmenší autor 70. let, zemřel ve své bratislavské emigraci. Častěji se připomíná jeho spolupráce s StB, než jeho tehdejší spisy. Bondy si to rozhodně zaslouží.  

Myslím, že parafráze titulku a perexu článku Petra Holuba (netučná kurzíva) plně vystihuje zdejší oblíbený sport: Vytváření kýčovitých legend, namísto snahy o dobrání se pravdy. U publicisty formátu Petra Holuba je takové počínání obzvlášť tristní. Pravděpodobně nesmrtelným se stane jeho výrok: „Dnes veřejnost básníka Bondyho především odsuzuje za spolupráci s StB. Ale je to skoro stejné, jako mít někomu za zlé, že tehdy dělal kulturu na nejvyšší úrovni.“  

KOMENTÁŘE  

Bedřich, 23.4.2007 20:19  

Ty ošklivý hochu, primitivní antikomunisto, takhle shazovat undergroundového titána Bondyho, hanba Ti!  

František Kostlán, 23.4.2007 21:32  

Bedřichu díky. Už jsem se lekl, že jsem nějak vadný, když toho velikána adorují i jinak rozumně uvažující lidi, z nichž někteří jsou naši společní kamarádi.  

weishaar, 23.4.2007 22:15  

Františku Kostláne, hrdino s rovnou páteří a čistým štítem, to se ti to plive na kotníky Velikána, když je po smrti. Stýkal jsem se s Bondym od roku 1980, tedy celých 9 totalitních let, a to asi 5 let aspoň 4 x týdně a spolupracovali, na tu dobu, na dost „ostrých“ materiálech, m.j. i pro Pavla Tigrida (klidně si plivni i na něj, Velikánům to nevadí a plivačům to odebere jedu z huby). Nikdy nikoho z nás neudal. Věděli jsme, že nemusí vědět vše a on ani nechtěl, věděli jsem že je to člověk chatrný, který by komunistický koncentrák nevydržel. Neměl ten kořen Ivana Martina Jirouse. On by nepřežil. Byl to Velký filosof, avšak s křehkým tělem. Nebyl to ten typ filosofa jakým byl Ladislav Klíma, který své tělo i ducha huntoval o sto šest – a taky se dožil jen padesátky. Bondy už ve svých 20 letech byl vystaven situacím, kdy kolem něj byli lidé popravováni a skákali z oken, to nebyla žádná prdel, vašnosto vznešené mysli! Nevím sám zda bych to zvládl. Pokud vím, nikomu Bondy nějak zásadně či fatálně neublížil. Když šlo do tuhého raději se stáhl do ústraní. Nebyla to žádná svině, jak se z něj snažíte už v titulku vašeho plivance. A těm kterým ublížil, když ze strachu příliš hovořil, ti mu již dávno odpustili. A vy se proto uklidněte. A to co Bondy řekl o důvodech udávání – vy jste ho asi neznal, protože jinak byste poznal, že je to mystifikace, udělal ze sebe špatného, opovrženíhodného člověka, aby měl pokoj od vás – bulvárních hledačů pravdy. Udělal toho pro naši nezávislou kulturu víc, když byl zachován na svobodě než kdyby ho zničili či zabili. Není ho již a je to škoda, bude chybět – byl to Velikán -„květ na hnojišti, kterého sežralo to prase – Československá socialistická republika“.  

Marek, 26.4.2007 02:38  

Víte, i když máte v lecčems pravdu, František ji má taky. Přece nejde, i když jde právě o Bondyho, zatajovat či upravovat část pravdy. Krom toho, že Bondy ovlivnil několik generací lidí včetně mě, byl dost hnusný udavač a tuhle část své minulosti reflektoval tak příšerně hnusným způsobem, že je zcela namístě na ni upozorňovat. Nikomu se neomluvil, nelitoval, ba dokonce své udavačství obhajoval! Že Bondy nebyla žádná svině? O tom velmi pochybuji. Každý člověk v sobě nosí boha i ďábla, obrazně řečeno, Bondy zkrátka nebyl výjimkou.  

Sám za sebe nikoho nesoudím, že „tajným“ podlehl, já sám jsem se dožil konce komunismu v tak mladém věku, že jsem se nikdy nesetkal s oním nátlakem, který znám třeba z vyprávění své matky, takže jasně říkám, že nevím, jak bych se zachoval. Co však vím, že jsem stihl za těch třiatřicet let svého života zcela prostě a hloupě ublížit spoustě lidí, pravděpodobně úplně stejně, jak to stihli všichni ostatní, a že se snažím k tomu nějak postavit. Tohle Bondy nikdy neudělal a právě tohle mu mám za zlé.  

Jinými slovy – o Bondym se dá říct hodně, říká se o něm hodně a většina lidí, kteří o něm hovoří, Františkem zmiňovanou část minulosti opomíjejí. A to je špatně.  

František Kostlán, 26.4.2007 21:42  

Kritik plivačů plivačem. Opravdu krásná role.  

mejla, 17.5.2007 12:52  

Pane Kostlán tohle snad nemůžete myslet vážně!?  

koza, 7.6.2007 21:52  

ja ty jeho knížky četl a zaplaťpanbu za ně!!!!!!!  

Radim Vašinka, 30. 9. 2011  

Bondy byl prostě Bondy.