Lawrence Ferlinghetti, Radim Vašinka
Je svět opravdu báječné místo k narození,
kde se dají dělat legrační kousky a milostné kousky a psí kusy … a vonět ke kytkám a okukovat sochy a dokonce i myslit a líbat lidi … a tancovat a chodit plavat do řeky a na pikniky …?

PREMIÉRA, SAMOZŘEJMĚ, ŽE SVĚTOVÁ, STEJNĚ JAKO VŠECHNY NÁSLEDUJÍCÍ REPRÍZY!  

Původní hříčka L. Ferlinghettiho (Čekárna), rozšířená o jeho pražské rozhovory koncem 90. let min.stol., zásadně obohacená přítomností dopsaných, vymyšlených postav (fanatický recitátor, Ginsberg, kterého bolí zuby, záhadná postava, podobající se Václavu Havlovi, roznašečka vody na umývání od krve aj.), funkčně zahrnující i provokativní Ferlinghettiho sprostou erotickou poezii, reprezentuje obraz současného světa, v jeho asociálnosti, krutosti, názorové rozpolcenosti, vše pak se smyslem pro humor, pracující se zkreslující nadsázkou; staré Krytové divadlo v novém složení ve svém prvním vystoupení!

Lawrence Ferlinghetti,  

vlastním jménem Ferling (24. března 1919), americký básník a překladatel.  

Narodil se italským rodičům v USA, ale mládí prožil ve Francii, kde pobýval i začátkem druhé světové války, poté sloužil u amerického námořnictva. Válka ovlivnila Ferlinghettiho pozdější politickou aktivitu, jeho někdy téměř pacifistický postoj, který podle některých kritiků získal, když byl poslaný do Nagasaki šest týdnů potom, kdy bylo město zničeno atomovou bombou.  

Vystudoval žurnalistiku, poté poezii na Sorbonně. R.1953 založil spolu s P. D. Martinem dnes již proslulé paperbackové nakladatelství City lights books, ve kterém vyšla velká část knih beat generation. Pro přátelství s beatniky je považován za jakéhosi jejich souputníka. Jeho dílo sice do tohoto hnutí do určité míry zapadá, ale ve skutečnosti se Ferlinghetti mezi beatniky spíše jenom pohyboval, pomáhal jim a vydával jejich knihy. Má s nimi společný, vyhraněný postoj ke státnímu establishmentu. Básníky beat generation považuje za anarchisty, anarchii pak nechápe jako politické hnutí nebo filosofický směr, ale jako způsob boje za individuální svobodu. Toto pojetí ho dovedlo k poměrně zajímavým a kontroverzním názorům. V tomto "odbojném" duchu píše i své drobné dramatické pokusy, některé mají takřka surrealistickou podobu. A to je náš případ!  

Jeho cca čtvrthodinovou hříčku (Čekárna) jsme proměnili v celovečerní inscenaci, v níž kromě původních postav vystupují i všeliké jiné, v souhrnu reflektující nepříliš růžovou realitu současného světa. S humornou fantazijní nadsázkou vše ústí do takřka panoptikálního konce, útěšné citace onoho starého termínu „Teatrum mundi minoris“, kdy svět je prezentován jako divadlo, v jehož kulisách se pohybuje člověk-herec. Přidáme-li k tomu obdobně omšelé, ale realitou života nevyvrácené rčení "Nic nového pod sluncem", vystihne to ideovou postatu naší inscenace, humorem, pravda ne zrovna nejbělejším, povýšenou do osvobozujícího úsměvného nadhledu.

Kenneth Rexroth  

„…Mnoho současných básníků... prostě opustilo společnost, dezertovalo z ní jako ze společnosti odsouzené ke zkáze nebo již mrtvé. Ferlinghetti je do ní zcela ponořen. Vnímá její zla jako zla namířená proti němu; jak se říká, bere to osobně. /…/ Mnoha básníkům kontrakultury tohle všechno připadá, že všechno, co se děje, se děje jinému živočišnému druhu, který se sám žene do záhuby, ne však Ferlinghettimu. Neumí pochopit, proč jeho druhové zešíleli, a přece to chápe - protože je jediným humorným básníkem ze sanfranciské skupiny. Mnoho jeho básní je zábavných záměrně.“  

Jan Zábrana o Carlu Sandburgovi  

„…Přes všechnu ironii, které je plný, Ferlinghetti věří na krásu. Nebojí se toho slova použít, nebojí se té nebezpečné široké a duté rozlohy abstraktního pojmu... Jeho protest rozlišuje, nepřipomíná běsnivý amok za každou cenu; nikde nevylévá s vaničkou i to proslulé dítě z otřelé metafory. Také tuto okolnost, že totiž některé věci bere příliš vážně, vytýkali mu mnozí jeho beat přátelé, jimž se tak zalíbilo v nezávazné roli šašků. Ferlinghetti však vždycky bral vážně právě ty hodnoty, díky nimž člověk nepřestává být člověkem. Šibeniční humor je podle mě příznakem nejhlubšího soucitu s lidstvem.“  

Z Ferlinghettiho inaugurační řeči  

„Přišel jsem s mnoha lehkovážnými i vážně míněnými návrhy…Co se to děje se svobodným poetickým životem? Co ničí poezii města?Automobily ji ničí, ale ty ničí víc než ji. Celá Amerika, vlastně celá Evropa, velkoměsta i města jsou pod útokem automobilů, jsou doslova ničeny automobilovou kulturou...  

A zmíním i dalšího ničitele: obchodní řetězce... vyhlazující dlouho zavedené nezávislé prodejce, hubící místní barvu, místní tradice a - v případě knihkupectví - literární historii…  

A... dovolte mi připomenout, že centrum kulturní vzdělanosti ve městech se vždy nacházelo jak ve velkých knihovnách, tak ve velkých nezávislých knihkupectvích...  

Další troufalosti z mého seznamu přání jsou:  

Za prvé - dejte cyklistům a chodcům absolutní přednost před automobily a uzavřete většinu původně vnitřního města autům...  

Za druhé - udělejte z města centrum pro alternativní rozhlas a televizi s daňovými úlevami pro vysílající.  

Za třetí - odkryjte opět městské potoky a řeky a otevřete pobřežní koridory k Zálivu.  

Za čtvrté - Přemalujte Zlatou bránu nazlato.  

Za páté - Nakloňte Coit Tower - jen uvažte, co to znamenalo pro Pisu…“  

P. S.: A ještě k dokreslení významu termínu "Teatrum mundi" - přijde mi to velice podnětné a zajímavé, je to odstaveček z pojednání Hany Bočkové: „Teatrum mundi minoris jako svědectví o člověku jedné epochy.“  

„/…/ Metaforické zpodobnění světa jako velkého divadla, v jehož kulisách se pohybuje člověk-herec náleží k motivům, které se staly svou přizpůsobivou a mnohostrannou využitelností oblíbenými nástroji pro výklad světa, jeho struktury a fungování; evropská literatura jich využívá od nejstarších dob. Půjdeme-li po jeho stopách zpět proti proudu času, nalezneme jeho počátky v antické a raněkřesťanské literatuře. Německý literární vědec a kritik E. R. Curtius ho zachycuje už u Platona. /…/“  

Jen mám dojem, a to už říkám já a ne Hana Bočková, že ta jedna epocha je jediná, od začátku světa až po jeho neslavný konec.

OHLASY NA INSCENACI  

"…plna dojmů z včerejší premiéry píši Vám a posílám hlubokou poklonu a dík za Delikatesu roku." (LM)  

A LM ještě jednou, po 1. repríze:  

"…Já dnes utekla jako malej kluk, přesto, že jsem chtěla jít po představení do šatny a znovu Vám děkovat za tu řež, protože je to fakt perfektní hra s hřebíčky na hlavičky. (A to je máma zdravotní sestra, i tak budu se teď bát chodit k doktorům.) Určitě si to dopřeju někdy dotřetice, poprvé jsem přišla pozdě."  

…díky za páteční představení. Viděl jsem to s dcerou (19), bohužel jsme museli domů hned po divadle. Po cestě byla upřímně zoufalá a o čem že to bylo a že se tam cítila mezi ostatními úplně blbá. Přestože jsem jí něco o Ferlinghettim a beat generation před tím říkal, moc si z toho nepamatovala. Ale na Orfeus byla po těch letech zdravě zvědavá.  

Moc jeho texty neznám, nevím kolik toho bylo z něj a kolik z dalších. Asi mi to nakonec bylo jedno neb jsem se nechal vést, schválně. Chvíli na předku lodi, chvíli vzadu. Koukaje dopředu, viděl jsem jakési autorovo proroctví a rady kormidelníkovi kudy tedy jako plout a kudy ne ve vidině věcí příštích, které on už má dávno za sebou. Je to úžasné cítit moudro mudrce vlastně na cestě za ním. No a za lodí je svět jiný, to potom jsme všichni už nějak poučeni tím kudy jsme vlastně propluli, jaké šrámy na těle i na duši. Jaká hrůza to asi byla, když jsme tím peklem proplouvali. Ale to peklo tam nebylo, to bylo někde za scénou a bylo to dobře.  

Asi poslední třetina byla věnována konci, začalo se to nějak na sebe vršit, trochu vibrovat. Konec byl pád do čehosi, sopky, reality, černé díry, pekla, naší rodné hroudičky. Žádná velká legrace, alespoň pro mne ne.  

Představení mi připadlo kompaktní, vizionářské, dost těžké ke ztrávení na jednu návštěvu. Tady bych dceru omluvil, ale ať se holka trochu potrápí. Do pojetí bych asi vandrovat nechtěl, necítím se na to kvalifikovaný. Uvažoval jsem o maskách každého z herců (šaržích?), o stylistice, o rolích Jana V. a Vaší. O rozdělení na dvě části ve dvou různých prostorách. (Jo, napadlo mě, že by odměny, ceny, mohla získávat vždycky jedna osoba, vždycky na stejné číslo. Vždyť je vytahuje z klobouku a čte nezávislý slepec, toho nikdo nemůže podezírat!)  

Nějak mi tam některé scény (jejich části) přišly trochu příliš předvídatelné. A to by na divadle nemělo být. Taky mi trochu přišel rozpor mezi textem v programu slibujícím "osvobozující úsměvný nadhled" a úsměvnou, nicméně hořkou absurdní realitou představení. Ale už toho nechám.  

(MH)  

Právo, 16. ledna 2014 - Jiří P. Kříž  

Orfeus vyvádí z podsvětí Ferlinghettiho  

Radim Vašinka a jeho Krytové divadlo zůstává nespoutaným omývačem a nosičem světla  

Bouřlivákům bývá svět těsný. Nalézají ale blížence. Radim Vašinka Lawrence Ferlinghettiho. V Krytovém divadle Orfeus na Smíchově - čecháčkům a straníkům vstup nedoporučuje se - měla před Vánocemi premiéru jeho asi pětistá zdravá provokace předlouhého názvu:  

Je svět opravdu báječné místo k narození, kde se dají dělat legrační kousky a milostné kousky a psí kusy... a vonět ke kytkám a okukovat sochy a dokonce i myslit a líbat lidi... a tancovat a chodit plavat do řeky a na pikniky...? - Kdo by si to nebyl schopen zapamatovat, k tomu je Vašinka milosrdný a nabízí výmluvnější podtitul: (ferlinghettiáda).  

Revoluce v Římě  

V Brně kdysi stvořil Divadlo X. S nebožtíkem už Zdeňkem Čecháčkem, který jím nebyl tak, že používal raději jméno Turba (po ženě a švagrovi Ctiborovi), aby to těm pravým nemusel pořád vysvětlovat. V roce 1958 stvořil(!). O rok dřív než Suchý se Šlitrem Semafor.  

Provokovali originálními výklady poezie poroty Wolkrova Prostějova. Ale vítězili. V roce 1967 založil v Praze klub U Orfea (dnes A Studio Rubín). V roce 1971 mu ho zakázali normalizátoři - po bratrské přímluvě sovětské ambasády. Orfea stěhoval pak Vašinka na Solidaritu, na Dobešku, až skončil v podsvětí.  

Po převratu se totiž zmocnil doupěte Civilní obrany. Krytové divadlo Orfeus Radima Vašinky dál dráždí přebarvený, avšak nepřevychovaný establishment. Už dvacátou sezónu. A koho jiného pozvat si na pomoc v čase všeobecného znechucení politikou, politiky, oportunisty a otci národa, když ne beatnika-nebeatnika, znesvětilete chrámů, avšak angažovaného a nekompromisního ironika, sarkastu, fantastu i fantasmagorika Lawrence Ferlinghettiho.  

Ten kdysi v Římě, kde nevybíravě "fuckoval" a urážel buržousty při přebírání jakési ceny, a oni mu opláceli frenetickým aplausem, vedl pak, zlomený tou křivdou, disputaci s Janem Skácelem o pozitivním vlivu drog na básnickou tvorbu. Umřeli na ně všichni jeho o generaci mladší souputníci. Skácelovi odpustil, až když ho ujistil, že "u nás na Moravě taky máme drogu: moc dobré víno".  

Pomodleme se  

Vašinka z Ferlinghettiho krásně oprášil jeho miniaktovku Čekárnu, a s ní také Ginsberga a Havla, Sartra, Préverta, Zábranu, otce sanfranciské renesance Rexrotha, ale i Kožíškovu říkanku Polámal se mraveneček. V jímavě srandovní, ale naprosto vážné a závažné koláži nemohou chybět ani pacienti, kterým v zákulisí řežou nejprve nohy, a hned potom hlavy.  

Uvede-li vás do krytu obřadník, není již úniku. Stanete se svědky i aktéry velkého divadla světa, poezie rozpoutané, protože jen těžko spoutatelné. A když už jste obrnění lhostejností, dostane vás Ferlinghettiho modlitba: "Otče náš jenž spíš na nebesích / obrať se v rakvi své / než svět se změní / V řiť grázlovství ponořena / Je vůle tvá / prd platná v nebi / jako na zemi..." Ano, Orfeus i Ferlinghetti v podsvětí.  

(psáno z reprízy 3. ledna 2014. - Hodnocení: 85 %)  

ANKETA KRITIKŮ 2014  

Jiří P. Kříž  

5. HRA ROKU 2013:  

1. Vladimír Fekar: Palubní deník Hanzelky a Zikmunda.  

(Uvedlo Městské divadlo Zlín v premiéře 20. dubna 2013 v režii Petra Štindla, dramaturgie Vladimír Fekar.)  

A pak že se nedají velká témata objevit v českých, tradičně ovšem spíš čecháčkovských vodách. Ti dva proslavili Československo na všech kontinentech. A jako tolik jiných pokoušeli se je domácí slouhové zadupat do prachu. Malost v přímém sváru s velikostí. Dovedeno do našich dnů - Klaus proti Havlovi. Oba mají svůj fan klub - podle vlastní mravní vzdělanosti a vztahu k moci... Zikmund se scénické satisfakce dočkal, společenské se nedočká nikdy. A je ve svých pětadevadesátí mladší než kluci, co se v parlamentu spolu handrkují o cizí kuličky.  

2. Alena Kastnerová, Jan Borna: O líné babičce.  

(Uvedlo Divadlo v Dlouhé Praha v premiéře 23. listopadu 2013 v režii Jana Borny a Miroslava Hanuše, dramaturgie Ilona Smejkalová.)  

Vzácný text určený pro malé diváky, na jehož realizaci se ale nebudou nudit ani jejich rodiče nebo pedagogové. Hravost, nápaditost, vtip a fantazie podnikavou babičku zdobí. To jenom její potomstvo zlé, blbé a ošklivé považuje ji za línou. Čím jiným se dá konkurovat molochu televize?! Loutkáři měli loni pauzu, a tak jejich štafetu převzali v Dlouhé.  

3. Radim Vašinka: Je svět opravdu báječné místo k narození, kde se dají dělat legrační kousky a milostné kousky a psí kusy... a vonět ke kytkám a okukovat sochy a dokonce i myslit a líbat lidi... a tancovat a chodit plavat do řeky a na pikniky...? (Ferlingettiáda)  

(Uvedlo Krytové divadlo Orfeus Praha v premiéře 20. prosince 2013 v režii Radima Vašinky, dramaturgie Radim Vašinka.)  

Na území Lawrence Ferlinghettiho vtěsnal stejný bouřlivák a člověk spravedlností a společenskou kritikou posedlý vlastní pochyby o světě a o lidech v něm, o angažovaných postojích, které jsou ostatním proti srsti, a také o globální nenapravitelnosti... Znamenitá koláž, která má smysl, i když napravování světa je nesmyslné. Ó, jak bývalo na světě krásně! Pozval si Vašinka na tu trachtaci Ginsberga i Havla, lidi taky vždycky jen k vzteku.

Dvě ukázky ze scénáře  

PRVNÍ UKÁZKA  

LF (který trochu nervózně naslouchal debatě, k N.): Nadnárodní monokultura, která je svou podstatou vlastně americká, pohlcuje svět, takže všechno na celém světě začíná vypadat úplně stejně (kašle). Když pojedete do města někde v Indonésii nebo já nevím kam, uvidíte zase ty americké mrakodrapy - města ve světě začínají vypadat stejně jako americká města. Nebo: přijedu do Prahy a hned narazím na McDonalďs. (Kýchne.) Tahle nadnárodní monokultura je ohavně nudná kultura. (Smrká.)  

PACIENTKA: Promiňte, že vás ruším: tedy máte dojem, že první věc, kterou většina bývalých totalitních států udělá, sotva se zbaví svých diktátorů, je, že honem honem přebírá to nejhorší z americké kultury? (K FERLINGHETTIMU:) Capisci? (NOVINÁŘ pokyvuje hlavou na souhlas.)  

LF: Yes. (Tišeji, posléze hlasitě.) A taky je faktem, že na celém světě se velké říše rozpadají - rozpadla se ruská říše (smrká), rozpadla se sovětská říše (smrká), rozpadla se britská říše (smrká), rozpadla se francouzská říše (smrká) - a tedy že se časem musí rozpadnout I naše novověká Římská říše - říše americká. (Kýchne.) A to jsem řekl ještě když neexistovala Evropská unie. (Smrká.)  

(Přichází PACIENTKA O BERLI. Rozhlédne se a nejistě se zeptá:)  

PACIENTKA O BERLI: Jsem zde dobře?  

VŠICHNI: Kde?  

PACIENTKA O BERLI: Tady.  

VŠICHNI: Ano.  

PACIENTKA O BERLI: Na schůzi občanského hnutí za sociální spravedlnost?  

VŠICHNI: Ne.  

PACIENTKA O BERLI: To je jedno. (Hřímá):  

Chudí ať jsou chudší  

bohatí bohatší  

movitějši zámožnější  

Chudí ať se zlobí  

ohnou se a shrbí  

s kapsama naruby  

Pokorně a vkleče  

vzdej se státní péče  

vzdej se péče o zdraví  

vzdej se blahobytu bytu  

vzdej se hospodářské reformy  

Drž chudé u huby  

bohatým drž palce  

DRUHÁ UKÁZKA  

Pomoc! Pomoc! (Dveře toalety se rozletí a v nich se objeví SESTRA v rozervaných šatech, s rozcuchanými vlasy atd., následována ROZNAŠEČKOU.) Ochranka, ochranka! (Vrazí do ordinace.)  

ROZNAŠEČKA (volá za ní): Vóda na umývání od krve!  

2. PACIENT (zakvravený, vychází z toalety, trhnutím si povytáhne kalhoty. ROZNAŠEČKA jej omývá)  

(LF podpisuje Havlovi svoji knihu, H. se šourá pryč, míjí ROZNAŠEČKU, ta jej omývá.)  

(PACIENT 2 bez pomoci zamíří ke dveřím ordinace a vtrhne dovnitř. Dveře za ním hlasitě prásknou. Za nimi je slyšet, jak řve na doktora. [Co je ti do toho, ta vyflusnutej impotente! Jak to se mnou mluví, ty sráči?!? Kdo je u tebe sráč? Říkala si o to, dyk je to normální kurva! Já že jsem kurva? Já ti dám kurvu, ty hajzle… apod. Doktora musí řvát Jaroslav.] Zvuky zápasu. Pak je ticho. HAVEL chce platit.)  

ROZNAŠEČKA: Ne, ne, vy to máte zadarmo.. (HAVEL děkuje. Má se k odchodu. ROZNAŠEČKA se obrací k LF) Moh byste se mi taky podepsat? (Obnažuje si kus zadnice. F. se činí.)  

HAVEL (tleská ručičkami): Já taky, já taky. (ROZNAŠEČKA mu vyhovuje.)  

HAVEL: S věnováním?  

ROZNAŠEČKA: (stydlivě): Ano prosím.  

HAVEL (mumlá si slova věnování): Pravdu a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, i kdyby čert na koze rajtoval… (Odchází a cestou si ještě pobublává, chodí do kolečka, občas se nejistě zakymácí, ROZNAŠEČKA jej podepírá a odvádí jej pryč, aby se převlíkla na závěrečný výstup, kde dělá onu zdevastovanou Sochu svobody; HAVEL se jí v půlce sloky vymkne: "To je ještě dál!" , dorecitovává sloku do konce a pak teprve mizí.)  

Srdce to lidské - ach bože, přebože -  

za zlobu móže snad, za lásku nemóže!  

Že prý jsi, národe, božím tom na světě  

jako to bodláčí, v cestě jež zakvete,  

jako to děťátko, které se z chudiny  

zrodilo za těžké, neblahé hodiny.  

Takému dítěti, nouze jež kolíbá,  

každý se ve světě z daleka vyhýbá,  

a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně;  

"Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!"  

(Zvenčí je slyšet zvuky slavnostního pochodu, prolínající se se vzdalující se recitací - nejlépe Sousa: Pod hvězdnou vlajkou - doprovázeného výkřiky a výbuchy dělbuchů a rachejtlí. FANATICKÝ RECITÁTOR povstává (?), oberlen, a recituje.)  

FANATICKÝ RECITÁTOR:  

Svět je báječné místo  

k narození  

jestli vám nevadí  

že štěstí vždycky není  

tak velký požitek…  

Lawrence Ferlinghetti  

Hlasitá modlitba  

Otče náš jenž spíš na nebesích  

obrať se v rakvi své  

než svět se změní  

V řiť grázlovství ponořena  

je vůle tvá  

prd platná v nebi  

jako na zemi  

V chlév náš zdejší dej se vést  

alespoň třikrát denně  

a odpusť nám naše skopičiny  

neboť i my odpouštíme  

všivárny hříšníkům  

A neuveď nás v podroušení  

příliš často ve všední dny  

ale zabav nás  

pomocí chleba a her  

a měn  

(Převzato z Gogole, překladatel neuveden)