František Vinant
Slepá noc mi klepá na dveře

Večer, kterým si chceme připomenout Františka Vinanta, českého básníka a spisovatele (1934-1980), dnes pozapomenutého, a jeho poezii, odrážející onu nepříliš šťastnou dobu, v níž mu bylo žít. Verše osobitého rukopisu, vydané převážně z pozůstalosti, si zaslouží být slyšeny. Posluchači se mohou seznámit s rozsáhlým výběrem básní, většinou za autorova života nezveřejněných, už i proto, že nebyl u normalizátorů pro svoji literární činnost i občanský postoj po roce 1968 oblíben. Kromě drobných lyrických veršů jsou zastoupeny i rozsáhlejší básnické skladby, zamýšlející se nad obecnou problematikou lidského života, (kromě jiného i nádherné verše, věnované jeho otci). Čas od času je nutné usednout občas někde v ústraní a v tichu naslouchat poselství životů, které nám zanechali naši mnohdy bytostně blízcí, byť i neznámí přátelé.

František Vinant
František Vinant
PREMIÉRA: 6. 3. 2009
OBNOVENÁ PREMIÉRA: 23. května 2014
ÚČINKUJE: Radim Vašinka


FRANTIŠEK VINANT  

Sám sobě napospas  

 

Pražské nakladatelství Torst vydalo v edici Poezie pod názvem Sám sobě napospas bezmála souhrnný výbor básnické tvorby Františka Vinanta (vl. jm. František Petiška, 26. 4. 1934 – 14. 12. 1980, civilním povoláním lékař). Jedná se z většiny o doposud nepublikované texty z autorovy pozůstalosti, v několika málo případech otištěné dobovými periodiky.  

Před vlastním literárním nahlédnutím vydaného titulu využijme tuto chvilku jako příležitost vzpomenout autora nejen coby básníka, ale především jako dobrosrdečného člověka, kterého jste mnozí znali, ať už jako obětavého obvodolékaře, svědomitého herce divadla Járy Cimrmana, náruživého sběratele kaktusů či společníka rozhledu vpravdě renesančního.  

Kniha přináší nepodbízivé setkání se čtivem, jež snese nejpřísnější měřítka na množství výsostných znaků hodnověrné poezie jak po stránce formální, tak i obsahové. Jsme toho svědky opravdu mnohokrát: především v případě jednoho niterného existenciálního zápasu, v němž zableskávají a uchvacují lyrické zpěvy inspirované Polabím, širokoslovanská citová plastičnost, ač maminka Němka, bohaté poučené výrazivo usvědčující pisatele nejen ze vzdělanosti. Problesknou i epizující pasáže z rodinné historie a není nouze ani o myšlenky, nechybí blues, slangové glosátorství. Když se promluví hovorovou češtinou, vždy s mírou a usedlostí. Zkrátka, je za co vzít, a to nejen ve smyslu, že kniha má mnoho přes 200 stran. Pravý opak nějaké nedonošené útlé sbírky z pera zakomplexovaného grafomana, ač je psána čistou poetičtinou. Běžný smrtelník tomu sice nemůže rozumět, avšak přesto lze z knihy nabýt vjemu reprezentativního přehledu české poezie 20 století. Že je zcela jistě nutné umět číst mezi řádky, nepopírám, avšak nakolik má tato potřeba vliv na to, aby se autor mohl dostat do čítanek, k tomu se neodvažuji vyjádřit. Jisté je, že svou poetickou tvorbou zaujímá František Vinant důstojné místo vedle díla takových básníků jako Ivan Blatný, František Listopad nebo Ivan Diviš.  

Co lze trochu v knize postrádat, je krystalický nonsens a tlučhubské kameňáctví, to však nelze mít autorovi za zlé, protože takový zkrátka nebyl jeho styl a mohla se na tom podepsat i doba. Humor zaujal místo děvčátka, co sedá v koutku, nepřetéká přímočarými hršlemi, o to víc je nenápadný a dosahuje nakonec svého podobně jako děvčátko ženicha. A ten jinotaj, o jakém se Angličanům nezdá ani v noci! A ty metafory, hrome! Superlativy by se na knihu dalo jenom hemžit, třebaže na první přečtení hektické emoce občas dosahují síly afektu, ale to se ostatně nevyhnulo žádným velikánům.  

Autor se zhostil i prubířského kamene myšlenkové svéprávnosti, totiž odvěké pravdy o obojetnosti protikladů: Není konečného tvaru / ale dobrat se ho je náš marný cíl / není marného cíle / je jen úsilí o konečný tvar.  

Dále vycházejí na povrch i další důvěrnosti: Otče náš / jak se máš  

anebo: já jedu pěšky (odpověď na dotaz, zda-li pasažér zaplatil jízdné) Tu zase: Řemeslo / se zlatým dnem / pokojné smrti  

A: Před hospodou onduloval netopýr noc / nad hlavou Velký vůz jel a dělal / jako by se nic nedělalo Ten třetí koňak byl moc  

Anebo: Bůh s myšlenkami bůhví kde / procinkává v kapse hvězdičkama  

A na závěr: Na křídle ještě zaschlou kapku Nilu / roztržitý špaček v bršlici po kolena  

Tolik tedy jen zlomkovitá ukázka z knihy, kterou bych rád doporučil nejen příznivcům poezie a kulturních tradic rodného Polabí. Kniha je zatím k dostání v knihkupectví Sylvie v Brandýse nad Labem a věřím, že se v dohledné době objeví na pultě i v Čelákovicích.  

 

Vladimír Pavlovič (autor článku je spisovatel žijící v Čelákovicích)


Slovo interpreta  

 

V mládí si člověk žije celkem bezstarostně, v porovnání s tím, co jej v životě čeká. I když podmínky, v nichž mi bylo tehdy existovat, nebyly zrovna idylické. Ale světlé momenty na ně dávaly kolikrát zapomenout. Jedním z takových momentů bylo mé setkání s Klubem přátel poezie, organizace, která měla trůnní zásluhu o vydávání poezie, vycházející v dnes už neuvěřitelných nákladech desetitisíců výtisků. A dobré poezie. S povinnou daní poezie méně dobré, ba prachšpatné, leč ideově na výši. Tajemnice klubu, Zdena Bláhová, pak organizovala zájezdy básníků, převážně mladé generace, mimo Prahu. Za desítkami až stovkami po ní prahnoucích posluchačů a ctitelů. Poezie tehdy pomáhala žít. A tak z Prahy za nimi vyjížděli mladí básníci Antonín Brousek, Pavel Šrut, Karel Šiktanc a jiní, mezi nimi i František Vinant. A doprovázeli je interpreti jejich veršů, protože autorský přednes má sice svůj půvab, ale odtud potud, mělo by se to taky umět. A já byl jedním z těch doprovázečů. Tak jsem se seznámil s Františkem Vinantem. A od té doby narůstal můj dluh za ty dny, které jsme na oněch zájezdech, mnohdy i vícedenních, spolu strávili. Dny příjemné, vpravdě harmonické atmosféry, kdy se mluvilo o všem možném a žil jsem z toho pěkných pár těch následujících dnů.  

Občas jsme se po příjezdu ještě chvíli poseděli v klubovně Vysokoškolského uměleckého souboru (šlo tedy cca o rok 63.-65. min.stol. (tento údaj mne vždycky fascinuje, ach ano, bylo mi tehdy 30 let (je to možné?), František měl třináctiměsíční náskok, resp. předskok), kde jsem byl zaměstnán jako umělecký vedoucí souboru, ale spíš jako úředník, poseděli jsme, někdo doskočil  

pro pivo – tehdy bylo za babku, takže jsme na ně měli, dnes už si na ně musím našetřit – seděli jsme a plkali. Všelijak. Poněkud stísněnější, ale přece jen verze rozmarného léta, i s tím, že onen způsob zdál se nám sice také poněkud podivným, ale ve vzduchu už byla atmosféra onoho nadcházejícího a dodnes nedoceněného ale zato pilně pomlouvaného 68. roku. Pro pivo se chodilo s baňkou od lustru, asi tak čtyřlitrovou, pamatuji si, jak jednou pro ně šel Pavel Šrut a cestou se dostal do debaty (to už šel asi potřetí!) s hlídkou VB a přesvědčoval příslušníka, že mu musí darovat svoje boty, pro Vašinku, že je to chudák a potřebuje nové a nemá na ně a on jako policajt, že může nafasovat nové - dopadlo to bez následků. I pikle jsme kuli: já tehdy začínal s "divadlem poezie" (teď si vzpomínám: tehdy tam s námi seděl i Jiří Šotola) a chtěl jsem z básníků vytvořit jakousi dramaturgickou radu nebo co, nakonec z toho pochopitelně sešlo, ale představa to byla povzbudivá.  

A po pár letech, to už se dávno dojezdilo, to už k nám dojeli Rusáci, aby zachránili náš socialismus, jak se tomu zřízení říkalo, jsme se s Františkem kdesi potkali, tehdy, v 72. roce, byl můj Orfeus honěn po Praze z místa na místo, my neměli kde hrát, ale nechtěli jsme přestat existovat, a nebylo kde zkoušet, František tehdy měl nějaký pracovní úvazek ve Vinohradské nemocnici a zařídil nám přístup do jejího přednáškového sálu, takže nějakou dobu jsme měli střechu nad hlavou. Pár týdnů – a pak jsme se už spolu neviděli a já jej vídal jen na fotografiích cimrmanovských představení.  

A teprve r. 2009 mne napadlo (tak svět odplácí) o Františkových 75. narozeninách, kdy mu konečně vyšla i kniha jeho básní, splatit dluh za ty krásné dny. Kterých s léty moc nepřibývá a proto se člověku vynořují z paměti, jak z amarcordové mlhy.  

A letos poznovu, kdy je mu už 80. Inu - i básníci stárnou…  

 

Radim Vašinka


FRANTIŠEK VINANT - UKÁZKA Z DÍLA  

 

Jednoho dne  

 

Jednoho dne  

spadaly hvězdy ke studni v naší zahradě  

hrál jsem si s lesním ptactvem a pranic se nebálo  

jednoho dne  

jsem spásl všechny své myšlenky a měl jsem stále hlad  

ryba chytila rybáře na tichou návnadu beze slov  

jednoho dne jsem byl voda a přesto jsem měl žízeň  

jednoho dne jsi mne políbila  

a já se ptal proč  

* * *  

Jarní vody kámen hladí  

sto let je nic neodradí  

 

Nad vodami těla buků  

lapený svist loňských lun  

stříbrný dým ke větvím  

Těla buků  

samé ňadro samý klín  

* * *  

Jak magnát nezkušenou služku  

čas touhu za touhou  

kurví  

děje se něco neděje  

Když vobtěžká no tak ji vyvdá  

Pořád je někdo Kdo za pár šupů  

ujme se cizí hanby  

Vždycky byl k mání lokaj bez skrupulí  

 

Z kolika vás už sou flundry  

S váma bych nešel ani na rais  

A byly jste krásný k zbláznění  

mý touhy  

mý touhy časem zkurvený  

* * *  

Nejmenuj  

Jmenováni  

hlasem byť sotva patrným  

vkradou se kam nepatří  

Do historie  

 

Nezáviď  

závidíš obecnímu bláznu  

jeho nedotčenou blaženost  

Za blahosklonného mhourání pana starosty  

vezdy s metařským koštětem vztyčeným  

mezi prapory a před muzikou vykračovali  

obecní blázni  

 

Kde jsou ty špatné časy  

a už jsou tady zas  

 

Muzika břinká  

blbec třímá koště  

blasfemický Kichot  

této křivičnaté chvilky za řehtání Mařen  

trapluje z jednoho konce obce  

na druhý  

 

A jestliže se už tvá žluč hnula  

žeň ji k veršům  

jež vyrabují čas  

jen proboha nejmenuj  

dost na prázdnotě  

co po nich setrvá  

 

1977  

* * *  

Dobrý den  

řekne ještě úplně malá smrt  

schovaná pod listem zimolezu  

 

Malá,  

řeknu, přál bych si ať nerosteš rychle  

hlavně ne zbrkle  

jak včera ten hrobařík  

co vlétl do kuchyně když jsme dávali maso do láku  

Rozbil si hlavu o horkou žárovku  

a nezahrabal nic  

Krásný den,  

řekne ještě úplně malá smrt  

navoněná květem pustorylu a pivoněk  

(to jak mi srdce párkrát bláznivě poskočilo)  

 

Krásný,  

přitakám  

Všechno chce svůj čas  

Poctivý a pomalý  

Netuším ještě několik docela hezkých veršů  

hodlám se však s nimi potěšit  

 

Nechci tě vidět o moc větší  

až se zase někdy setkáme  

 

13.6.1980  

* * *  

Není konečného tvaru  

ale dobrat se ho je náš marný cíl  

není marného cíle  

je jen úsilí o konečný tvar  

 

Nedosažitelné je naší mukou  

a umučené štěstí je naše nedosažitelnost  

Ztracené nálezy jsou naše svoboda  

A svobodná ztráta šťastným nálezem  

 

Pak ovšem každý návrat je cestou vpřed  

a nepřestajná protiřeč  

je jiným názvem  

pro smír bez výhrad