František Vinant
Slepá noc mi klepá na dveře
Večer, kterým si chceme připomenout Františka Vinanta, českého básníka a spisovatele (1934-1980), dnes pozapomenutého, a jeho poezii, odrážející onu nepříliš šťastnou dobu, v níž mu bylo žít. Verše osobitého rukopisu, vydané převážně z pozůstalosti, si zaslouží být slyšeny. Posluchači se mohou seznámit s rozsáhlým výběrem básní, většinou za autorova života nezveřejněných, už i proto, že nebyl u normalizátorů pro svoji literární činnost i občanský postoj po roce 1968 oblíben. Kromě drobných lyrických veršů jsou zastoupeny i rozsáhlejší básnické skladby, zamýšlející se nad obecnou problematikou lidského života, (kromě jiného i nádherné verše, věnované jeho otci). Čas od času je nutné usednout občas někde v ústraní a v tichu naslouchat poselství životů, které nám zanechali naši mnohdy bytostně blízcí, byť i neznámí přátelé.
František Vinant
PREMIÉRA: 6. 3. 2009
OBNOVENÁ PREMIÉRA: 23. května 2014
ÚČINKUJE: Radim Vašinka
zavřít
FRANTIŠEK VINANT
Sám sobě napospas
Pražské nakladatelství Torst vydalo v edici Poezie pod názvem Sám sobě napospas bezmála souhrnný výbor básnické tvorby Františka Vinanta (vl. jm. František Petiška, 26. 4. 1934 – 14. 12. 1980, civilním povoláním lékař). Jedná se z většiny o doposud nepublikované texty z autorovy pozůstalosti, v několika málo případech otištěné dobovými periodiky.
Před vlastním literárním nahlédnutím vydaného titulu využijme tuto chvilku jako příležitost vzpomenout autora nejen coby básníka, ale především jako dobrosrdečného člověka, kterého jste mnozí znali, ať už jako obětavého obvodolékaře, svědomitého herce divadla Járy Cimrmana, náruživého sběratele kaktusů či společníka rozhledu vpravdě renesančního.
Kniha přináší nepodbízivé setkání se čtivem, jež snese nejpřísnější měřítka na množství výsostných znaků hodnověrné poezie jak po stránce formální, tak i obsahové. Jsme toho svědky opravdu mnohokrát: především v případě jednoho niterného existenciálního zápasu, v němž zableskávají a uchvacují lyrické zpěvy inspirované Polabím, širokoslovanská citová plastičnost, ač maminka Němka, bohaté poučené výrazivo usvědčující pisatele nejen ze vzdělanosti. Problesknou i epizující pasáže z rodinné historie a není nouze ani o myšlenky, nechybí blues, slangové glosátorství. Když se promluví hovorovou češtinou, vždy s mírou a usedlostí. Zkrátka, je za co vzít, a to nejen ve smyslu, že kniha má mnoho přes 200 stran. Pravý opak nějaké nedonošené útlé sbírky z pera zakomplexovaného grafomana, ač je psána čistou poetičtinou. Běžný smrtelník tomu sice nemůže rozumět, avšak přesto lze z knihy nabýt vjemu reprezentativního přehledu české poezie 20 století. Že je zcela jistě nutné umět číst mezi řádky, nepopírám, avšak nakolik má tato potřeba vliv na to, aby se autor mohl dostat do čítanek, k tomu se neodvažuji vyjádřit. Jisté je, že svou poetickou tvorbou zaujímá František Vinant důstojné místo vedle díla takových básníků jako Ivan Blatný, František Listopad nebo Ivan Diviš.
Co lze trochu v knize postrádat, je krystalický nonsens a tlučhubské kameňáctví, to však nelze mít autorovi za zlé, protože takový zkrátka nebyl jeho styl a mohla se na tom podepsat i doba. Humor zaujal místo děvčátka, co sedá v koutku, nepřetéká přímočarými hršlemi, o to víc je nenápadný a dosahuje nakonec svého podobně jako děvčátko ženicha. A ten jinotaj, o jakém se Angličanům nezdá ani v noci! A ty metafory, hrome! Superlativy by se na knihu dalo jenom hemžit, třebaže na první přečtení hektické emoce občas dosahují síly afektu, ale to se ostatně nevyhnulo žádným velikánům.
Autor se zhostil i prubířského kamene myšlenkové svéprávnosti, totiž odvěké pravdy o obojetnosti protikladů: Není konečného tvaru / ale dobrat se ho je náš marný cíl / není marného cíle / je jen úsilí o konečný tvar.
Dále vycházejí na povrch i další důvěrnosti: Otče náš / jak se máš
anebo: já jedu pěšky (odpověď na dotaz, zda-li pasažér zaplatil jízdné) Tu zase: Řemeslo / se zlatým dnem / pokojné smrti
A: Před hospodou onduloval netopýr noc / nad hlavou Velký vůz jel a dělal / jako by se nic nedělalo Ten třetí koňak byl moc
Anebo: Bůh s myšlenkami bůhví kde / procinkává v kapse hvězdičkama
A na závěr: Na křídle ještě zaschlou kapku Nilu / roztržitý špaček v bršlici po kolena
Tolik tedy jen zlomkovitá ukázka z knihy, kterou bych rád doporučil nejen příznivcům poezie a kulturních tradic rodného Polabí. Kniha je zatím k dostání v knihkupectví Sylvie v Brandýse nad Labem a věřím, že se v dohledné době objeví na pultě i v Čelákovicích.
Vladimír Pavlovič (autor článku je spisovatel žijící v Čelákovicích)
Slovo interpreta
V mládí si člověk žije celkem bezstarostně, v porovnání s tím, co jej v životě čeká. I když podmínky, v nichž mi bylo tehdy existovat, nebyly zrovna idylické. Ale světlé momenty na ně dávaly kolikrát zapomenout. Jedním z takových momentů bylo mé setkání s Klubem přátel poezie, organizace, která měla trůnní zásluhu o vydávání poezie, vycházející v dnes už neuvěřitelných nákladech desetitisíců výtisků. A dobré poezie. S povinnou daní poezie méně dobré, ba prachšpatné, leč ideově na výši. Tajemnice klubu, Zdena Bláhová, pak organizovala zájezdy básníků, převážně mladé generace, mimo Prahu. Za desítkami až stovkami po ní prahnoucích posluchačů a ctitelů. Poezie tehdy pomáhala žít. A tak z Prahy za nimi vyjížděli mladí básníci Antonín Brousek, Pavel Šrut, Karel Šiktanc a jiní, mezi nimi i František Vinant. A doprovázeli je interpreti jejich veršů, protože autorský přednes má sice svůj půvab, ale odtud potud, mělo by se to taky umět. A já byl jedním z těch doprovázečů. Tak jsem se seznámil s Františkem Vinantem. A od té doby narůstal můj dluh za ty dny, které jsme na oněch zájezdech, mnohdy i vícedenních, spolu strávili. Dny příjemné, vpravdě harmonické atmosféry, kdy se mluvilo o všem možném a žil jsem z toho pěkných pár těch následujících dnů.
Občas jsme se po příjezdu ještě chvíli poseděli v klubovně Vysokoškolského uměleckého souboru (šlo tedy cca o rok 63.-65. min.stol. (tento údaj mne vždycky fascinuje, ach ano, bylo mi tehdy 30 let (je to možné?), František měl třináctiměsíční náskok, resp. předskok), kde jsem byl zaměstnán jako umělecký vedoucí souboru, ale spíš jako úředník, poseděli jsme, někdo doskočil
pro pivo – tehdy bylo za babku, takže jsme na ně měli, dnes už si na ně musím našetřit – seděli jsme a plkali. Všelijak. Poněkud stísněnější, ale přece jen verze rozmarného léta, i s tím, že onen způsob zdál se nám sice také poněkud podivným, ale ve vzduchu už byla atmosféra onoho nadcházejícího a dodnes nedoceněného ale zato pilně pomlouvaného 68. roku. Pro pivo se chodilo s baňkou od lustru, asi tak čtyřlitrovou, pamatuji si, jak jednou pro ně šel Pavel Šrut a cestou se dostal do debaty (to už šel asi potřetí!) s hlídkou VB a přesvědčoval příslušníka, že mu musí darovat svoje boty, pro Vašinku, že je to chudák a potřebuje nové a nemá na ně a on jako policajt, že může nafasovat nové - dopadlo to bez následků. I pikle jsme kuli: já tehdy začínal s "divadlem poezie" (teď si vzpomínám: tehdy tam s námi seděl i Jiří Šotola) a chtěl jsem z básníků vytvořit jakousi dramaturgickou radu nebo co, nakonec z toho pochopitelně sešlo, ale představa to byla povzbudivá.
A po pár letech, to už se dávno dojezdilo, to už k nám dojeli Rusáci, aby zachránili náš socialismus, jak se tomu zřízení říkalo, jsme se s Františkem kdesi potkali, tehdy, v 72. roce, byl můj Orfeus honěn po Praze z místa na místo, my neměli kde hrát, ale nechtěli jsme přestat existovat, a nebylo kde zkoušet, František tehdy měl nějaký pracovní úvazek ve Vinohradské nemocnici a zařídil nám přístup do jejího přednáškového sálu, takže nějakou dobu jsme měli střechu nad hlavou. Pár týdnů – a pak jsme se už spolu neviděli a já jej vídal jen na fotografiích cimrmanovských představení.
A teprve r. 2009 mne napadlo (tak svět odplácí) o Františkových 75. narozeninách, kdy mu konečně vyšla i kniha jeho básní, splatit dluh za ty krásné dny. Kterých s léty moc nepřibývá a proto se člověku vynořují z paměti, jak z amarcordové mlhy.
A letos poznovu, kdy je mu už 80. Inu - i básníci stárnou…
Radim Vašinka
FRANTIŠEK VINANT - UKÁZKA Z DÍLA
Jednoho dne
Jednoho dne
spadaly hvězdy ke studni v naší zahradě
hrál jsem si s lesním ptactvem a pranic se nebálo
jednoho dne
jsem spásl všechny své myšlenky a měl jsem stále hlad
ryba chytila rybáře na tichou návnadu beze slov
jednoho dne jsem byl voda a přesto jsem měl žízeň
jednoho dne jsi mne políbila
a já se ptal proč
* * *
Jarní vody kámen hladí
sto let je nic neodradí
Nad vodami těla buků
lapený svist loňských lun
stříbrný dým ke větvím
Těla buků
samé ňadro samý klín
* * *
Jak magnát nezkušenou služku
čas touhu za touhou
kurví
děje se něco neděje
Když vobtěžká no tak ji vyvdá
Pořád je někdo Kdo za pár šupů
ujme se cizí hanby
Vždycky byl k mání lokaj bez skrupulí
Z kolika vás už sou flundry
S váma bych nešel ani na rais
A byly jste krásný k zbláznění
mý touhy
mý touhy časem zkurvený
* * *
Nejmenuj
Jmenováni
hlasem byť sotva patrným
vkradou se kam nepatří
Do historie
Nezáviď
závidíš obecnímu bláznu
jeho nedotčenou blaženost
Za blahosklonného mhourání pana starosty
vezdy s metařským koštětem vztyčeným
mezi prapory a před muzikou vykračovali
obecní blázni
Kde jsou ty špatné časy
a už jsou tady zas
Muzika břinká
blbec třímá koště
blasfemický Kichot
této křivičnaté chvilky za řehtání Mařen
trapluje z jednoho konce obce
na druhý
A jestliže se už tvá žluč hnula
žeň ji k veršům
jež vyrabují čas
jen proboha nejmenuj
dost na prázdnotě
co po nich setrvá
1977
* * *
Dobrý den
řekne ještě úplně malá smrt
schovaná pod listem zimolezu
Malá,
řeknu, přál bych si ať nerosteš rychle
hlavně ne zbrkle
jak včera ten hrobařík
co vlétl do kuchyně když jsme dávali maso do láku
Rozbil si hlavu o horkou žárovku
a nezahrabal nic
Krásný den,
řekne ještě úplně malá smrt
navoněná květem pustorylu a pivoněk
(to jak mi srdce párkrát bláznivě poskočilo)
Krásný,
přitakám
Všechno chce svůj čas
Poctivý a pomalý
Netuším ještě několik docela hezkých veršů
hodlám se však s nimi potěšit
Nechci tě vidět o moc větší
až se zase někdy setkáme
13.6.1980
* * *
Není konečného tvaru
ale dobrat se ho je náš marný cíl
není marného cíle
je jen úsilí o konečný tvar
Nedosažitelné je naší mukou
a umučené štěstí je naše nedosažitelnost
Ztracené nálezy jsou naše svoboda
A svobodná ztráta šťastným nálezem
Pak ovšem každý návrat je cestou vpřed
a nepřestajná protiřeč
je jiným názvem
pro smír bez výhrad