Jacques Prévert
Není čeho se bát aneb Ten bláznivý dětský svět nedělního rána

Po jednoaktové komedii „Roura k rouře pasuje“ (neopomeňte si osvěžit svoji případnou vzpomínku nově zveřejněnou recenzí, vyzdobenou kolážemi jedné z našich divaček, Marie Niklové! – viz oznámení na titulní stránce našeho divadla!) tentokráte k jeho vzpomínkám na dnes již neexistující svět jeho dětství, který zanikl, vymlácen civilizačním vývojem, stranícím technickému pokroku, který, žel, likviduje poezii, přispívaje tak k citovému vyhasínání lidského cítění, když ruku v ruce s jeho likvidací přeměňuje lidský život v honbu za penězi, postavením a mocí.  

Náznaky krutosti, která je dnes běžným artiklem naší denní existence, ostatně už klíčí v náznacích i v jeho Pohádkách pro nehodné děti, jejichž inscenace se prolíná celým naším představením. Nostalgii večera ovšem ozařují záblesky Prévertovy poezie, přispívající tak k jeho smířlivě harmonickému závěru.  

Ano, inscenace sama není zatížena touto prózou výkladu, je hravá, jiskří humorem, i ta Prévertova nostalgie je úsměvná, smířená s prozaičností civilizačního vývoje, ale ve všem lidská, odkazující diváka i na jeho vlastní vzpomínky na léta dětství. Je pestrou podívanou, kterou doplňují i útržky populárních melodií francouzských hitů 20. a 30. let min. stol. a chýrná jména tehdy proslulých interpretů, důvěrně známých i generaci našich prarodičů: Mistinguet, Chevalier, Trenet, Arlety Prejean, Sablon aj., písní svým humorem, lyričností, textovou i hudební inteligencí ve srovnání s dnešní produkcí tak přesvědčivě dokládající vyprahlost dneška.  

Inu, jak říká otec svému synkovi, malému Jacquesovi, porovnávaje rozdíl mezi stínáním hlavy sekerou a gilotinou: „Pokrok, to je moc hezká, moc praktická věc, ale pěkné to není.“

Trochu chvály neuškodí, byť byla i pozdní… dávná objevená recenze z Neviditelného psa na našeho Préverta, kterého sice mezitím už nehrajeme, ale hrajeme jiného, o kterém by to snad mohlo při troše dobré vůle taky platit!  

10. 2. 2003, Neviditelný pes – KULTURA: Orfeus v podsklepí aneb zábava nemusí znamenat pitvoření  

Ivan Tomek  

Pokud se někdo chce pobavit trochu jiným způsobem, než nabízí většina televizního humoru (s úklonou výjimkám, naposledy nominačnímu večeru Českého lva), nabízím tip - Krytové divadlo Orfeus.  

V protiatomovém krytu z let padesátých, s těsnícími dveřmi Vás uvítají členky divadla, vysvětlí Vám,kde se poskytuje první pomoc v podobě občerstvení i druhá pomoc v podobě WC, kde je klub a kde divadelní sál. Už jen prostory samy stojí za vidění, s citáty, graffiti, fotkami a objekty všude kolem (hádejte, kde najdete diplom Radima Vašinky z recitační soutěže), zjistíte, jak nahradit cigaretu makaronem, můžete si dá zelňačku nebo utopence (můj syn jich snědl takřka nepočítaně) nebo dobré víno, nealko apod. K dispozici je čtení, hry i fotografie z představení minulých, časopis Krytového divadla (podrobnosti na www.orfeus.cz).  

Včera se hrály dvě francouzské aktovky, já šel, jak později vysvětlím, především na Préverta. Je to klasická fraška a současně parodie na všechno možné. Po základním vysvětlení principála se rozvíjí záplava vtipu, erotiky, divadlo, které je současně duchaplné i primitivní, s nadhledem vulgární (tedy nikoli doslovná ve stylu řady TV programů). To vše umocňuje Radim Vašinka a jeho ensemble. Herecké výkony jsou různé, od pana Vašinky, který je nedoceněným velikánem, po krásné dívky vhodně obnažované (ach, plášť Jacqueliny a záhada toho, co je pod ním) po role pánské, některé lepší, jiné o něco horší, ale o to nejde. Hraje se s publikem, s jeho reakcemi i proti nim, a aktualitkami i bez nich, ale s chutí a nadšením. Lidové divadlo nemusí dělat z lidí blbce (ač je to osvědčený recept, většinou, jak ukazují peoplemetery, také úspěšný). Nečekejte elitářství, nesrozumitelnost, ale dočkáte se radostí.  

Měl jsem včera trochu obavu, protože vím, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, přesto jsme vyrazili s rodinou a kamarády na představení francouzských komedií. Dvakrát do stejné řeky, proto, že představení Roura k rouře pasuje hraje divadlo Radima Vašinky od roku 1968 - byť nespojitě. Tehdy jsem je viděl v bývalém Orfeu na Malostranském náměstí jenom třikrát (přítel Oskar dvanáctkrát), dodnes vzpomínám na nádherné velké masky v těch sklepních prostorách, které po vyhození Orfea zprasil tuším MV SSM skleněnými obklady a vytvořil klub Rubín. Po nedobrovolném putování přes Švédskou je dnes Radim Vašinka na Plzeňské, obklopen nonstop hernami a bary. Je to příznačné i přízračné prostředí pro jedno z vzácných divadel, které je tu s námi skoro půl století.  

Klaním se hlavnímu městu Praze, že grantem podpořilo toto uskupení, které by ekonomickou šanci proti nonstop hernám nemělo a žebračky, které Vás po představení budou prosit o peníze (vstupné se neplatí) by se mohly stát realitou. Klaním se panu Vašinkovi za to, co vše mi objevil (Préverta jsem ve svých 16 znal, ale vnímal jinak), i za Camiho, pevně doufám, že se mi podaří amatérskou nahrávku barona Ritze vyčistit a zdigitalizovat, ale především za Oldřicha Wenzla, jehož fotografie visí v divadelním sále, za básníka nad jiné, na kterého bych bez principálových Kopretin asi v sedmdesátých a osmdesátých letech měl jen malou šanci narazit.  

Nicméně pravím: Nevstoupili jsme včera do stejné řeky, řeka byla jiná, část koryta byla tatáž, až stará, voda byla nová, ale skoro stejná, my konec konců také nejsme stejní. Nicméně v této řece teče živá voda.  

P.S. principála: Pan Tomek záznam Camiho Rice vyčistil, přehrál na CD a doručil!  

Neviditelný pes, politický, rodinný a psí denní www list

Vzhledem k tomu, že čas od času je třeba se u nadřazených institucí i tiskovými úsudky o našich produkcích, a přitom oněch se nám nedostává, píšeme si a zveřejňujeme recenze na svá představení sami. Zde je další z nich:  

Není čeho se bát aneb Ten bláznivý dětský svět nedělního rána  

(divadelní inscenace ze vzpomínek J. Préverta, z jeho „Pohádek pro nehodné děti“ a poezie)  

Svět Prévertova dětství, resp. připomínka zašlého světa, tak odlišného od toho dnešního, je tématem návratu Krytového divadla, nebo lépe řečeno divadla Orfeus vůbec, k autorovi, s nímž se principál tohoto spolku poprvé setkal ještě v Brně, v Iksce, v souboru, ve kterém začátkem 60. let začínal. Projděme tedy úvodem oblíbenou principálovu trasu: jinošství, mužství, kreténství, sklenutou jeho Prévertem do oblouku.  

V Brně to byly hlavně Prévertovy básně, milostné, nebo i provokativně protiměšťácké, z velké části z rukopisných překladů Adolfa Kroupy, ředitele brněnského Domu umění, kdy Ikska, odkojená teoretickými znalostmi Burianova voice-bandu aplikovala na přednes jeho principy.  

Po příchodu do Prahy, s příklonem k činoherním žánrům došlo na Prévertovy hříčky, mezi nimiž vévodila jednoaktovka Roura k rouře pasuje, která se dočkala mnoha premiér v nejrůznějším obsazení, počínaje starou gardou ve starém Orfeovi, po vyhnání pak na Hřebenkách ve Švédské, po zhroucení bolševického režimu, kterému jsme tehdy velkohubě říkali sametová revoluce, už v naprosto jiném obsazení i v našem Krytu.  

Letos se principál rozhodl v souladu s Prévertovými vzpomínkami přiblížit se dnes už neexistujícímu světu jeho dětství, s jeho radostmi i smutky, rozpomenout se na svět, na který snad má ještě alespoň matné vzpomínky generace principálových vrstevníků, a tak se můžeme zamyslet se nad krutou daní kterou platíme za podivný vývoj světa, za způsob života, daný technickým pokrokem, „moderním“ pojetím hodnot, vyčíslitelných jen a jen penězi, nostalgicky posmutnět nad nelítostnou likvidací mnohého z jeho nepraktických krás života, bilancovat nejen s Prévertem, ale i sám se sebou. S dětskou naivitou pak oživit svět dětských her, do nichž už zpoza rohu nakukuje právě ta proměna světa, v pohádkách, zdánlivě líbezných, ale v podstatě smutných a někdy i krutých. A občas dát zajiskřit kráse a průzračné čistotě Prévertových veršů.  

Sám se ujal partu vypravěče a recitátora. Obého s nadhledem, daným věkem a životnímu zkušenostmi. Interpretace vypravěčova partu je však prosta sentimentality, nepostrádá ani smysl pro humor. Svým způsobem je dojemný principálův zpěv (!), ve kterém se i on poohlédne zpět a s nelítostnou odvahou zanotuje melodii, kterou kdysi obdařil jednu báseň ještě v Iksce Petr Skoumal. I ukázka sólového voice-bandového přednesu, zafixovaného z mládí (Vojákovo volno), je hodna uznání. Do vypravěčského partu jemně a citlivě, téměř snově, vstupují pak i herci, představující Prévertovy rodiče i jeho samotného v různých životních situacích, neodolatelným půvabem okouzlují pouťové scény se svými klauny, krasojezdkyněmi, siláky aj. jarmarečními postavičkami.  

Zvláštní kapitolu tvoří interpretace „Pohádek pro nehodné děti“. Koncepci, z bezradnosti vnucenou hercům, tj. aby si hráli jak malé děti, podařilo se režisérovi prosadit snad i proti jejich vůli, s výslednou lehkostí a samozřejmostí, která je nakonec při věku interpretů i obdivuhodná. V představení jsou mnohá místa čisté krásy, která člověk vnímá se slzami v očích, byť objektivně jde kolikráte o situace zcela absurdní, neuvěřitelné, jako např. když střelená antilopa tančí na hudbu Saint-Saënsovy umírající labutě, slavného čísla světových primabalerin. A mnohé jiné stylově čisté výstupy.  

Herci sami se snaží ze všech sil. Způsob, kterým dovedou dát najevo své zaujetí pro všechny ty drobné role, kterých jim scénář štědře dopřává, je obdivuhodný – základem je bezelstná upřímnost, herecká i lidská, žádná velká gesta, žádný prázdný patos, žádná běžná pseudoprofesionální šmíra, ale s nadhledem a inteligencí podaný stylově čistý výkon, hra nejen tělem, ale i výrazem obličeje, ba i očí. Čistě odvedené vícehlasé voice-bandy lyricky ozvláštňují citově exponovaná místa, každý z herců má svůj osobitý rukopis. A jak už je u principálových režií zvykem – z lecjakého hercova nedostatku dovede udělat jeho přednost. Z níž časem při nenásilném technickém zdokonalování si herec může vypracovat svoji osobnost. Zde mají oba začínající pánové ještě rezervy, i když už nyní nikterak nevybočují z vynikající úrovně představení. Už teď můžeme typovat, že Kamil Kessler může vyrůst časem ve výborného komedianta a Tomáš Rychlý v originální a nezastupitelnou hereckou osobnost. Jako vždy, i tentokrát se osvědčuje pricipálovo heslo, že u adeptů herectví je nejdůležitější pevná vůle, protože když se chce, tak i zprvu zcela chybějící talent se časem dostaví.  

U tria už zkušenějších hereček (Moe Binarová, Petra Černohorská a Lucie Vašinková) by bylo nespravedlivé kvalitativně nadřazovat jednu nad druhou, všechny jsou skvělé a každá po svém: Lucie Vašinková zaujme svojí hereckou fantazií i všemi možnými mimickými kreacemi, Moe Binarová chytrostí i jímavostí svého projevu a Petra Černohorská způsobem, jakým suverénně zvládla role v žánru, který dosud neměla příležitost si vyzkoušet.  

Jednotlivé výstupy harmonicky skládají v jednolitý celek útržky dobových melodií francouzských šansoniérů a hlavně šansoniérek slavných jmen, která vstoupila i do světové literatury: Mistinguett, Baker, Trenet, Sablon, Reinhardt aj., dodávajíce tak představení opar atmosféry let Prévertova mládí. Výraznou, byť zcela nečekanou posilou Krytového divadla je Aniela Chudzik, mladá Polka, žijící v naší republice, jejíž výtvarná spolupráce (kostýmy, rekvizity a scénografické prvky) už na druhém repertoárovém titulu je výrazně znát: inscenace začínají být výtvarně sjednocené a svědčí i o jejím dokonalém porozumění pro styl tohoto osobitého divadla a jeho režiséra. Její rukopis je nápaditý a přitom neokázalý, bez tendence narcisistického exhibování.  

Krytové divadlo znovu akcentovalo ve své dramaturgii snahu uvádět inscenace stranící kladným hodnotám lidského života, dávajícím divákovi pocit štěstí a radosti, ignorujíc tendence adorace současného kultu hnusu, ošklivosti, krutosti, sexuality, amorálnosti, fetování a citové vyprahlosti. Otázkou patrně zůstane, jestli se taková dramaturgie může dočkat i patřičné divácké odezvy.  

vr-haf (Radim Vašinka)

UKÁZKY ZE SCÉNÁŘE  

Z Prévertových vzpomínek:  

Do ulice Jacques-Dullud, tak jako do ulice Louis-Philippe a do všech ulic, zase přichází ráno a já jdu pro mléko a noviny. Není to daleko. Nemusím lézt po schodech ani nahoru, ani dolů. Mám tedy čas a prohlížím si ve výkladu obálku „Malých ilustrovaných novin“. Pokaždé je tu velký barevný obrázek, každý den jiný, a vždycky krvavé zločiny, neštěstí, katastrofy.  

Jsou tu žertovné pohlednice pro zasmání, a já je nemám rád, zvlášť jednu, naníž je dechovka žlutých vojáků seřazených jako hudba Republikánské gardy. Místo hlavy mají zadek a tím foukají do trumpet.  

Otec, kterému to povídám u bílé kávy, mi říká, že není nic hloupějšího než dělat si legraci z lidského těla.  

Otec: Když jsou lidé krásní, tak jsou krásní, muži, ženy, a nezáleží na tom, odkud jsou. Stačí podívat se na sochy.  

A vypráví mi o Řecích.  

Pak se náhle přeruší a usměje se jako lidé, kteří přišli na dobrou myšlenku:  

Otec: A Arabové nebo Turci... Konečně, hned to všechno pochopíš, vylez se mnou na střechu!  

A za chvilku už lezeme velmi opatrně na střechu, odkud objevíme v dálce krásný dům, jako v Arábii, a skrze větve nejasně rozeznávám nahého muže a ženu, kteří se tu klidně procházejí jako na ulici.  

Otec: „Na mou duši, jsme opravdu uprostřed Tisíce a jedné noci...  

Kluk: Ale v Tisíci a jedné noci nejsou nazí …  

Otec: Ve tvém vydání, chlapče, ne, ale v jiných, třeba ve vydání doktora Mardruse, které budeš číst později, tam ano. (Říká, když leze dolů, a pak dodává:) Měli jsme štěstí, byli jsme úplně sami. Někdy tam bývá domovnice s přítelkyněmi.  

Později jsem se dozvěděl, že to byl opravdu dům doktora Mardruse, který volně, nádherně přeložil jednu z nejkrásnějších knih, jež byly kdy napsány.  

Nebo, libo-li, kousíček z jedné z Pohádek pro nehodné děti. Třeba z té O pštrosovi:  

Pštros: Á, pan Paleček tě bil, to je zcela nepřípustné. Děti své rodiče nebijí, proč by tedy rodiče měli bít své děti? Ostatně pan Paleček není zrovna moc velký chytrák. Víš, co řekl, když poprvé uviděl pštrosí vejce?  

Paleček: Ne.  

Pštros: Tak abys věděl, řekl: „To by byla báječná omeleta!”  

Paleček (zadumaně): Vzpomínám si, že když poprvé uviděl moře, několik vteřin uvažoval a pak řekl: „To je obrovské umyvadlo, škoda že na něm nejsou mosty.”Všichni se smáli, ale mně bylo do pláče, a tak mě maminka vytahala za ucho a řekla: „Nemůžeš se smát jako ostatní, když otec žertuje?” Já za to nemůžu, ale nemám rád žertování dospělých…  

Pštros: Já také ne. Vyšplhej se mi na hřbet, rodiče už neuvidíš, ale uvidíš kus světa.  

Paleček: Tak dobrá.  

A dvě z Prévertových básní nakonec, byť dnes poezií dnes přilákáme diváka do hlediště jen stěží (abyste byli překvapeni, tak vybíráme z těch, které v představení nebudou):  

Řeka  

Tvé mladé prsy zářily v měsíci  

ale on hodil  

zledovatělý kamínek  

studený kámen žárlivosti  

na odlesk  

tvé krásy  

jež v letní nádheře nahá  

na řece tančila si.  

Nedobytná dívka  

Nedobytná dívka nemilovala jsem nikoho na světě  

Nemilovala jsem nikoho jenom toho jediného  

Kterého jsem milovala  

Můj milý milý můj to byl ten co mě přitahoval  

Nyní všechno změnila nějaká síla  

Byl to on kdo mě přestal milovat  

Můj miláček který se přestal o mě zajímat?  

Nebo já to byla?  

Nevím a kdo si s tím vším poradit má?  

Nyní spávám na vlhké slámě lásky  

Úplně sama s ostatními sama samotinká zoufalá  

Dívka s nedobytnými vrátky rezivé na pantu visí  

Dívka co srdce dala  

Ach miláčku mrtvý nebo živý  

Chci aby ses rozpomněl že kdysi  

Se děly divy  

Můj miláčku tys mě miloval a já s tebou spala.