Jaromír Šavrda
Vyloupen z podoby

Literární pořad z veršů a próz Jaromíra Šavrdy  

Jaromír Šavrda – básník, prozaik, disident a chartista.  

Otec byl technik, matka učitelka. Babička Anna B. Šavrdová (1872–1953) byla loutkářka, tajemnice Světové loutkářské unie. Jeho bratrancem byl spisovatel Bedřich Golombek. – Šavrda studoval gymnázium v Českém Těšíně (maturoval roku 1951) a český jazyk a literaturu na FF UK (absolvoval roku 1956 prací o S. K. Neumannovi). Jeden rok pracoval jako osvětový pracovník v Jilemnici, od podzimu 1957 v Ostravě nejprve jako knihovník, od roku 1959 jako středoškolský učitel. Roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Od dubna 1968 působil v redakci krajského deníku KSČ Nová svoboda, téhož roku v srpnových dnech spolupracoval na vydávání ostravských Spojených deníků. V tomto roce také vstoupil do KSČ, v domnění, že tak přispěje k upevnění změn. Na jaře 1969 dostal výpověď a přešel do redakce Moravskoslezského týdne, jehož vydávání však bylo zastaveno v říjnu 1969. V roce 1970 je vyloučen z KSČ. Šavrda, který v této době dálkově studoval na Právnické fakultě UK (ze studia byl vyloučen těsně před promocí roku 1972), se stal vedoucím právního a personálního oddělení v ostravském nakladatelství Puls. Po jeho zániku (1971) pracoval v Geologickém průzkumu. Roku 1974 nebyl pro nesplnění kvalifikačních požadavků prověřen ve funkci samostatného skladníka a k 1.1.1975 mu byla nabízena profese dělníka ve skladu, manipulačního dělníka nebo vrtného dělníka čerpacích skupin, tedy manuální práce, vyžadující značné fyzické nasazení. V té že době však byl hospitalizován a dlouhodobě nemocen. Pro těžké onemocnění ledvin mu byl 19.12.1975 přiznán plný invalidní důchod.  

V roce 1978 byl odsouzen na dva a půl roku vězení za vydávání samizdatové edice Libri prohibiti a za přechovávání nepovolených tiskovin. Po návratu (1981) podepsal Chartu 77, v září 1982 pak byl znovu zatčen a za údajné pobuřování a přechovávání tiskovin odsouzen na dvacet pět měsíců. Byl jedním ze zakládajících členů Společenství přátel USA.  

Zemřel 2.5.1988 v Ostravě. Doktorát na právnické fakulte UK mu byl udělen až posmrtně. Po Jaromíru Šavrdovi je pojmenována ulice v Ostravě – Hrabůvce. R. 1993 byl jmenován Čestným občanem města Ostravy. V 1998 mu byl udělen Řád T.G.M.  

Pochován je na hřbitůvku v Ostravě-Hrabové.  

Náš pořad je sestaven z jeho vězeňských veršů a próz.

Zpráva o konání literárního večera  

Na začátku dlužno připomenout článek Petrušky Šustrové v Lidových novinách, kde si v jednom ze svých Posledních slov pozasteskla, jak se zapomíná na Jaromíra Šavrdu (bylo to o výročí jeho smrti). Tak jsme si mysleli, že ji určitě potěší, když náš Krytový Orfeus připomene zase naopak 75. výročí jeho narození. Zatvářila se ne snad zrovna rozmrzele, ale ustaraně určitě: „To budu muset přijít. Snad se už v tu dobu vrátím z … (a teď si nepamatuji odkud – ale asi buď z Polska nebo Mongolska, jak mi sdělila naše tajemnice, vyřizující jí naše pozvání).”  

„Nemusíte, Petruško, my vás jen zveme. Mysleli jsme, že z toho budete mít radost.”  

Tak narvaný sál našeho divadla jsme už dlouho neměli, jako by byl nafukovací.  

Večer, připomínající památku a dílo Jaromíra Šavrdy, který jsme uspořádali ve spolupráci s Knihovnou Libri prohibiti, vyšel nádherně. Perlou mezi diváky byla paní Dolores Šavrdová, křehká stará paní s mladistvou noblesou šlechtičny. Principálovi připomínala anděla s tváří pánbíčka, jak se byl po představení emfaticky vyjádřil.  

Pořad sestával z vězeňské poezie a deníkových próz, propašovaných z bolševického kriminálu, vše v přednesu principála. Jeho role, stejně jako role publika, byla ztížena atmosférou tropického skleníku, které těch 60 diváků (v sálku pro 45 lidí) dalo vzniknout. Nepříjemně působila přítomnost ostravské televize, kterou principál byl nucen připustit, protože natáčí dokument o Jaromíru Šavrdovi. Dělali co mohli, aby nerušili, pravda, včetně toho, že nám ze zásuvek vyhodili naše videokamery, které Honza Lukeš hodinu šteloval, abychom měli co pustit panu starostovi, kdyby se za námi přišel podívat, coby zástupce názoru, že naše činnost není sdostatek pestrá, aby zasloužila grantovou podporu jeho MěČ. Vzhledem k tomu, že točili i jiní, snad dáme dodatečně přece jen něco dohromady. Dodají-li nám k dispozici.  

Verše Jaromíra Šavrdy, něžné, smutné, ironické, veselé, patetické i prosté tlumočil principál s pietní úctou, byť leccos v nich si vzal po svém za své, s intenzitou, která vyčarovala mezi posluchači nehnuté, pozorné, soustředěné ticho. Jen jeden pán si musel jít zatelefonovat a když se chtěl vrátit zpět do sálu, byl zfackován našimi servisgirls a vyhozen z divadla. Principál kupodivu nechal jeho počin, z úcty k paní Šavrdové, bez komentáře.  

Kromě pamětníků bolševických kriminálů, disidentů a chartistů (Gruntorád, Uhl, Hořec, Placák, Dana Němcová…), kteří si k nám přišli připomenout Šavrdovu památku (po zahájení výstavy o jeho životě v Klementinu), nás potěšilo i množství mladých lidí, kteří s nimi vytvořili i na pohled hezkou symbiózu.  

Zvláštní kategorií návštěvníků byla česká básnířka Inka Machulková, emigrující v r.1968 do Německa a žijící ve spořádaném svazku manželském v Mnichově. Jedna z mála autentických beatnických autorů či autorek, oživujících jak svou tvorbou, tak i svým způsobem života zatuchlou atmosféru bolševického kulturního světa. Ctitelka Jacka Kerouacka, Corsa, snad i Ginsberga, s nímž se v Praze kdysi setkala. A i dávná kamarádka našeho principála. Rozpovídala se parádně - nejzajímavější bylo její vzpomínky na natáčení Vláčilovy Markéty Lazarové, kdysi dávno, v minulém století… Které – a nejen ty – nedokáže napsat, protože když začne psát, píše verše…  

V průběhu večera pak došlo k dohodě pořádat ve společné spolupráci s Knihovnou Libri prohibiti obdobné večery autorů „Nežádoucích textů” i v průběhu následující sezony. Lze doufat, že na tuto dohodu, učiněnou, pravda, v poněkud pozdějších nočních hodinách, si bude pamatovat i ředitel této knihovny, Jiří Gruntorád..  

Dlužno zaznamenat, že už delší dobu nebylo vidět našeho principála, až tak marnotratně hýřícího dobrou náladou. A snad i spokojeného.  

Škoda jen, že se Petruška Šustrová nestihla vrátit z Polska nebo Mongolska, aby měla radost z toho, jak na Jaromíra Šavrdu nezapomínáme.  

vr - haf (Radim Vašinka)

Testament  

III  

Vůbec bych nepřežil  

vědomí že nemám komu odkázat  

tisíce věcí:  

I chudoba a svízel  

má něco do sebe a prostě musí být -  

z čeho by jinak vyrůstali chlapi?  

Všem  

nejen bratřím které miluji  

i protivům co při pohledu na ně  

zhořkne i pivo  

beztak trpké dost  

Všem nyní testuji  

svou vzdálenou i blízkou minulost  

co jsem kdy dělal  

čím jsem byl  

čím jsem –  

Sám sebe odkazuji všem