Josef Topol
Poezie

15. června 2015 zemřel po dlouhé nemoci ve věku 80 let jeden z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století Josef Topol. Dnes je známý především díky divadelním hrám, které napsal v šedesátých letech. Mnohdy se však zapomíná na jeho poezii.

Opouštějí nás básníci a snad zapláče i kraj  

Země, která vzpomene svého básníka víc než jedním slovem, si zaslouží úctu. Josef Topol svou tvorbou oslavoval její jazyk, její nejniternější podstatu. Proto před tichem, které bude následovat, vyřknu několik slov, kterými se aspoň pokusím zabránit tomu, aby byl zapomenut, kterými doprovodím jeho duši na věčnost. Pak přijdou slzy, a nebudou jen moje, shoří i hvězda, která nad ním bděla, zpění se místo, které mu bylo domovem.  

Josef Topol zemřel v pondělí 15. června ve věku osmdesáti let. Dnes je známý především díky divadelním hrám, které napsal v šedesátých letech. Mnohdy se však zapomíná na jeho poezii. Ale moje slova budou patřit hlavně jeho básním. Snad i proto, že se před mnoha lety coby autor odmlčel ze strachu, že jeho jazyk už dnes nikdo nepochopí, že mu dnešní člověk zcela neporozumí. Je tomu však přesně naopak. Díky tomu, že jeho tvorba promlouvá skrz tradici, jakou představuje Mácha, Deml a mnozí další, je stále aktuální. Možná i proto, nakolik se na tuto linii v dnešní poezii zapomíná.  

Z jeho veršů zní obrovská pokora. Slova vnímal jako dar, protože správně tušil, že jsou to právě ona, co lidi probouzí, aktivizuje. Znal prastarou moudrost, která člověka nabádá k tomu, aby zacházel se slovem obezřetně a šetrně.  

Jazyka si vážil nejen jako nástroje, kterým lze nechat mluvit duši, ale považoval ho také za její součást. Odtud pramenil jeho strach – když totiž člověk ztratí vztah k jazyku, ztratí i něco primárně lidského. A naopak, když zazní dobrá báseň, zůstane po ní světlo, záře.  

Jitřní flétna  

Je to jen pár měsíců, co nakladatelství Torst vydalo k Topolovým osmdesátým narozeninám doposud nepublikované verše z padesátých let. Díky tomu se čtenářům otevřela možnost nahlédnout na počátky básnického snažení tohoto autora.  

Krátké básně v sobě nesou zárodky pozdější tvorby. Hlavně jemnou radostí, okouzlením světem, jež vyslovují. Obojí stojí proti tichému smutku, který je v člověku, který je mu vlastní stejně jako duše. Přímá jednoduchost veršů v sobě nese krásu. Nezaříkává jazyk a nehraje si s ním. Právě v tom je jedinečnost, na kterou dnes tak snadno zapomínáme. Jedná se o juvenilie a jako takové v sobě určitě nesou nedostatky, přesto však ukazují, že dobrá báseň unese sentiment i patos. Verše v sobě mají naivitu a ta se stává absolutním protipólem některých dnešních zhuštěných básní, které se pokoušejí o tu troufalost a s ní zahrnují poezii každodenností, pouhým sarkasmem a ironií a už se nepokoušejí přesněji vystihnout místo člověka ve světě. Topol však toto neopouští, vede dialog mezi člověkem a krajem. Nejsou u něj známky rezignace na slova. Ponechává si okouzlení vnějším světem, něco, co nám dnes tak bytostně chybí.  

Jsme pouhá cesta k nebi  

Sám Topol ve svém eseji O čem básník ví hovořil o funkci poezie jako o polidšťování a zlidšťování světa i člověka. Protože právě člověk je vědomím světa. Básník toto vědomí pojmenovává a vytváří spojnice mezi jednotlivými vjemy a tím napomáhá hlubšímu pochopení všeho, co nás obklopuje. Básníkům zůstalo mnohé z dětského pohledu na svět, kde se pojí zvědavost i strach, které pak člověka nutí vyrovnat se s neznámým za pomoci lidských vlastností a schopností. Zde Topol dodává, že tou nejdůležitější je láska.  

A právě to se Josef Topol snažil zpřítomnit ve své tvorbě. Nejen svým uvažováním o poezii, ale i přimknutím se k dnes již málo oceňované tradici. Netajil se svým vztahem ke Kollárovi, obdivoval Máchu. Právě Mácha v Topolových verších zaznívá. /…/ Neustále připomíná, že svět, který nás obklopuje, není možné opomíjet, naopak, je to on, kdo nás dotváří. Právě v něm je milost, klid a Bůh oproti nehostinnosti. Zlo vychází z člověka, je součástí nás samotných, skrze nás zasahuje do světa a proměňuje ho. Jediná možnost, jak se mu ubránit, je pohyb po vertikále vzhůru, prosba i modlitba. Jen ty nakonec pomohou nést břímě, kterým se pro nás může svět stát.  

/…/  

I přes velikost své poezie zůstal Topol srozumitelný. Psal civilním jazykem, ale nikdy ho neokleštil o možnosti obraznosti. Zakomponoval do lyrických pasáží příběhy, a tak zůstal stále nablízku životu. Věděl, že je potřeba udržet ve verších hlavně člověka ve všech jeho projevech, což je hlas, který bude česká poezie bytostně postrádat.  

Autoři, jakými byl Josef Topol a Ludvík Vaculík, v sobě shromažďovali víru v jazyk, pečovali o něj jako o dar. Snad, a nejen proto, je budu postrádat. Vždyť těch, kteří by přijali tohle břímě po nich, není. I to je jeden z důvodů, proč píšu těchto několik slov. Budou mi chybět, přestože každý jinak. /…/  

Převzali jsme z Internetu, bez vědomí autorky, Barbory Čihákové. Snad nám to promine . Ale nesvedl bych to říci výstižněji.

O čem byly ty pohádky?  

Čtu jen fabuli a uniká  

kouzlo které si pamatuji:  

Pásali jsme husy u jezu  

sestřenka ta Miluška dětství  

četla nahlas Bylo to za války a z bombardérů  

na nás sněžily lesklé stanioly  

svět byl krásný  

Taky v pohádkách fungovalo zlo  

ale husy se vytrvale pásly  

velebné matky dukátových housat  

a v Boženě Němcové i když s potížemi  

nakonec vítězilo dobro  

Hnali jsme z pastvy a nic netušíce  

jako do vrat jsme vstupovali do dějin  

kde se utínají nohy a ruce  

a stínají hlavy doopravdy  

x x x  

Je to jak vypořádat se se saní  

bez pohádkového meče  

ještě se tak někdy podaří  

zfascinovat ji očima  

a trnout blahem v prodlení nehybnosti  

Ale pak není na cukr  

a popíjím svou hořkou kávu  

a k přemýšlení si beru látku  

tak tuhou nepoddajnou nevstřícnou  

která mi nepřiléhá  

ani nesluší  

jako bych si vatou myšlenek  

vycpal ramena a vyztužený  

byl zase ten svůdný mrchožrout  

co se s tím patlá  

patlá a sere