DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Kozma Petrovič Prutkov
Triumf ctnosti aneb Organismus se vyčerpal

Divadelní inscenace ze života a poetického, myslitelského, dějepravného, jakož i dramatického díla Kozmy Petroviče Prutkova.  

Divadelní představení, navazující na tradici našich inscenací typu Vrať mi moje játra, sestává ze dvou her Kozmy Prutkova, komediálně rozhojněných o Dědovy zápisky a zdramatizovanou poezii tohoto ruského předchůdce našeho Cimrmana. Inscenace, čerpající nejen z dokumentární citace autorova pohřbu, ale i z jeho záhrobního života, ztvárňuje naprosto vyčerpávajícím způsobem odporný nehynoucí typ vysoce postaveného stokilového samolibého byrokrata, jež je obludným permanentním evrgrýnem i naší současnosti.  

Hráno s chutí a elegancí, na hranici lidských sil interpretů. Bohaté přehršle již předem kladných referencí, včetně Spojených Států a Číny. Pochvalně by se zajisté vyjádřil i Dalaj Láma.

Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
PREMIÉRA: 30. 1. 2009
PŘELOŽILI: Bohumil Franěk a Petr Pospíchal
HRAJÍ: Moe Binar, Veronika Chruščová, Lucie Vašinková, K. K., Jan Lukeš, Štěpán Smolík, Petr Škopek, Pavel Urík
V ROLI K. PRUTKOVA: Radim Vašinka
VÝTVARNÁ SPOLUPRÁCE: Aniela Chudzik
SCÉNÁŘ, REŽIE, SCÉNA: Radim Vašinka
Inscenaci byl udělen grant Hlavního města Prahy
1. video: Vzpomínka na minulost / 2. video: Průvodčí a tarantule / 3. video: Proslov Kozmy Prutkova / 4. video: Pošeptmu a hlasitě... / 5. video: Triumf ctnosti
AUDIORECENZE Vladimíra Justa, část z pořadu Kritický klub Jana Rejžka (Český rozhlas 6, 5. 2. 2009)

KOZMA PRUTKOV  

Kozma Prutkov je fiktivní autor, jenž za svůj původ v roce 1860 vděčí bratrům Žemčužnikovovým, Alexeji Tolstému a několika málo jiným. Na vylíčení průběhu jeho života podílí se dokonce – a to ví málokdo, snad jenom náš principál! – i F. M. Dostojevský. Výše jmenovaní vymysleli si nejen autora, ale i jeho životopis, včetně portrétu, který byl dokonce prodáván jeho ctitelům a zájemcům.  

Kozma Petrovič Prutkov se narodil 11. dubna 1803 a zemřel 13. ledna 1863. Mezitím žil životem samolibého, sebevědomého, tupého, ale zároveň i dobrosrdečného a bezelstného literáta a komisního vysokého byrokrata a hodnostáře své epochy, jako ředitel Cejchovního úřadu a držitel řádu sv. Stanislava I. stupně, který veškeru svoji služební „prázdeň“ pilně zasvěcuje tvorbě.  

Jako básník, bajkař, dramatik, filosof, jakož i autor neuvěřitelného „Projektu o zavedení rovnosti na Rusi“, po desetiletí tam permanantně budovaného, si vymýšlí půvabné zhovadilosti, jimž dává punc naprosté věrohodnosti.  

Po více než stu letech si pak obdobně vymysleli Cimrmani Cimrmana…  

Největší skandál spojený s braty Žemčužnikovovými se odehrál v roce 1851, kdy pod šifrou, tedy ne ještě jako Prutkov, zadali ředitelství Imperátorských divadel v Petrohradě veselohru „Fantazie“. Ta se opravdu hrála a skončila skandálem. Báťuška car vší Rusi, větře nějakou neplechu, opustil o přestávce představení, v jehož samotném závěru hry pak herec, hrající hlavní roli, předstoupil před publikum s prohlášením, že v takovém nesmyslu nebude hrát, což ovšem bylo součástí jeho role! Skandál! Humor bratrů Žemčužnikovových byl vpravdě originální…  

 

PRUTKOV A ORFEUS  

Orfeus si s Prutkovem ve svém životě rovněž užil svého - inscenovali jsme jej (v naprosto odlišném tvaru, než jak hodláme v nastávající sezoně) v 80. letech. Když v říjnu 1982 zemřel Brežněv, nechal nás Zdenek Potužil zahrát Prutkova ve svém Rubínu. Pohostinské vystoupení v našem bývalém divadle (vnitro a sovětská ambasáda nás tam zlikvidovali už v 71.!) jsme oslavili vskutku pumprdentálně. Bylo to někdy kolem Brežněvova pohřbu a v divadlech se nehrálo. My jsme hráli. Hrál jsem Prutkovovo umírání, udělal jsem si jako vždy ono typické brežněvovské obočí, klesl v agónii na židli, kolegové mne na ní vyzvedli pěkně na ramena a odnášeli a já do toho vykřikoval různé Prutkovovy podnětné myšlenky, jak: „Každý kapitán nemusí být od policie!“ nebo „Každý generál nemusí být nejvyšší!“ apod. K tomu zněl obřadní popův zpěv z pravoslavného pohřbu, který jsme měli zaznamenaný na nějaké staré gramofonové desce. Bylo to velkolepé. Dobré bylo i to, co následovalo několik minut poté.  

Před představením říkám spolku: „Prosím vás, zcela jistě tady budou fízlové. Nedělejte žádná extempore, stačí, že hrajeme to, co hrajeme. Janku,“ obrátil jsem se na jednoho z bratří Vaculíků, kteří s námi hráli divadlo, „prosím tě, dej si pozor - jak tam říkáš to: „…bylo to, tuším, 21. března“, tak tam tu pauzu mezi jednadvacítkou a březnem nedělej, aby si lidi dnes odpustili asociaci připomenutí 21. srpna!“ „Jasné, pane řídící.“  

A pak nadešlo ono místo. Janek, pamětliv mého varování, se soustředil, zapřemýšlel, a vylezlo z něj: „ …bylo to, tuším (pauza), 21. srpna… (pauza) ne - října!“ A dílo bylo zdárně dokonáno.  

V témže roce jsme pak měli dostat jakousi cenu za nejlepší pražskou amatérskou inscenaci. Nedostali jsme nic: „Spolek, který znevážil úmrtí s. Brežněva…,“ atd., atd…. Jak jsme se později z dobře zasvěcených kuloárů dozvěděli.

Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti
Kozma Petrovič Prutkov, Triumf ctnosti

UKÁZKY Z DÍLA – Plody přemýšlení Kozmy Prutkova  

 

– Chráněnec vrchnosti se někdy pokazí.  

– Angličan nemiluje nepolosyrové maso.  

– Velice duchaplně podotýká Feuerbach, že zraky zhýralého obuvníka, místo, aby si hleděly šídla, pasou po vývrtce, od čehož jsou potom kuří oka.  

– Nebýt barev, všichni bychom byli barvoslepí.  

– Povětří je dech a bezvětří zatajený dech přírody.  

– Jen v carské službě poznáváš pravdu.  

– Štěstí je jako koule, která se přikutálí dnes k prvnímu, zítra k druhému, pozítří k třetímu, potom k čtvrtému, pátému atd., podle počtu a pořadí šťastných lidí.  

– Když házíš kamínky do vody, pozoruj kola, jež tvoří; jinak je takové házení prázdná zábava.  

 

A jako červená nit se táhne dílem Kozmy Prutkova jeho korunní heslo:  

Nikdo neobsáhne neobsáhlé.  

Naprosto nikdo neobsáhne neobsáhlé!  

Ještě jednou opakuji: nikdo neobsáhne neobsáhlé!  

 

A ještě jedna krátká lyrickou báseň:  

 

Vzpomínka na minulost  

Jakoby Heine  

 

Bylas mi ty ale děcko!…  

Už to bude čtyřicet;  

mělas zástěrku jak ze skla,  

posteskla sis na korzet.  

 

Škrtil určitě až hrůza!  

Pošeptlas mi: „Máš-li cit,  

povol mi tu šněrovačku,  

chci se kapku proskočit!“  

 

Strašně se mi chvěly ruce…  

Ten korzet jsem rozvázal…  

Zasmála ses,utekla jsi,  

a já v zamyšlení stál.


Triumf ctnosti aneb Organismus se vyčerpal  

 

Po celkově docela vydařeném pokusu inscenovat celovečerní činohru, psanou pro velkou scénu (Ţuculescuova Letní zahrádka), přichází Orfeus s premiérou představení v žánru, ve kterém je nejvíce doma. Tím je dramatická koláž. Tentokráte zahrnující kromě veršů a próz i dvě kratší hry. Vše z pera Kozmy Prutkova, inspirátora autorů cimrmanovských taškařic, po léta provozovaných divadlem Járy da Cimrmana.  

Na rozdíl od něj není humornost těchto textů tak prvoplánově inzerovaná a rozhodně není ani tak líbivá. Naopak: humor Kozmy Prutkova (fiktivního autora, jehož si na Rusi vytvořili v polovině předminulého století ku své potěše bratři Žemčužnikovové a hrabě A.K.Tolstoj) je těžkopádný, nevystavující se na odiv, je evidentně tak blbý, že až posléze, když jsme již byli absolvovali několik jeho ukázek, nás zaujme a začneme se obdivovat jeho blbosti a posléze se jí i bavit. Je to ovšem trochu hra vabank: kdo si tohle neuvědomí, jen zírá a ničemu nerozumí. Ale od toho jsou mu vodiči ti, kteří už pochopili a tak postupně mu všichni přicházejí na chuť. Je to o to složitější, že verše, stejně jako aforismy, jimiž je scénář protkán, vytvářejí navíc a hlavně charakter hlavní postavy toho večera – Kozmy Petroviče Prutkova: nabubřelého, zkostnatělého, do sebe zahleděného byrokrata, trpícího utkvělou představou, že nejen snědl veškeru moudrost světa a je tedy i filosofem, ale je i skvělým básníkem a dramatikem, jehož dílo přispívá k vývoji myšlení veškerého lidstva. Naštěstí není obdařen výkonnou mocí, kterou zajistě by byl obdařen, být Čechem a dožít se dneška.  

Hned na začátku hry se Kozma Prutkov (Radim Vašinka) představí publiku in natura. Divák je pak seznámen s uzlovými body Prutkovova uměleckého života, dokumentovanými ukázkami představení před samotným Jeho Veličenstvem, carem veškeré Rusi, báťuškou Mikulášem. Portrét Kozmy Prutkova je pak dotvářen jeho poezií aforismy a úvahami. První polovinu ukončí hra-dramatické pořekadlo Krajkoví.  

Druhá polovina začíná (!) úmrtím Kozmy Prutkova, monumentálně ztvárněným pohřebním obřadem a pokračuje probírkou jeho pozůstalostí, včetně literární tvorby rodu Prutkovů (Dědovy zápisky) a posléze vrcholí hrou jeho bratrů Antona a Agapyje – Triumf ctnosti.  

Texty všeho druhu interpretují herečky a herci Krytového Orfea s obrovskou lehkostí a přesvědčivostí. Herecký kolektiv dosáhl naprosto vyrovnané výkonnosti, i když – pravda – v přednesu veršů daly by se najít drobné vady na kráse, dané určitou výrazovou toporností, patrně těžko odstranitelnou, protože danou nahluchlostí vůči žánru přednesu veršů. Dramatizující scénky, ztvárňující drobné prózy jsou pak zcela bez závad. Zvláštní kapitolou je trojice dívek-moderátorek (pozor! v našem případě výsostně inteligentních!), osvěžující nemožnými autorovými aforismy mezery mezi verši a scénkami. Prutkovovy aforismy jsou velice rafinované, protože tvoří směs banálních pravd, považovaných za svrchované objevy bádavého ducha na straně jedné (Paměť je list nepopsaného papíru: někdy ho člověk popíše dobře, někdy špatně.), někdy je sdělení banální pravdy roztomilé nečekaností přirovnání (Slábnoucí paměť podobá se hasnoucí lampičce)a někdy jde zničehonic o vtipný, bystrý satirický šleh (Nespravedlivé bohatství je jako lebeda; bují na každém kompostu) a někdy jejich zdánlivá banalita, domyslíme-li ji, se stává skutečnou myšlenkou (Brání ti někdo vynajít nevlhnoucí střelný prach), o které můžete hodiny přemýšlet. Takže posluchače pak tato směsice nutí být pořád ve střehu. Čemuž napomáhá ono dívčí trio svižným, ale emocionálně neutrálním projevem, protkaným složitě prováděným osvěžujícím aranžmá.  

Obě divadelní hříčky, Krajkoví a Triumf ctnosti, dávají pak vyniknout nejen obludně zveličenému banálnímu motivu (Krajkoví), rozvedenému téměř k nesnesitelnosti (ovšem na rozdíl od současných televizních seriálů rozvedenému na vysoké řemeslné a literární úrovni!), ale i zdánlivě absurdním primitivním machinacím, rozepsaným do skvělé komediálnosti, které kupodivu vzhledem k naší současné realitě jsou mnohem méně absurdní, než jak se nám jevily za bolševika. To vše, násobeno chutí všech interpretů bez rozdílu, dává pak dohromady skvělou a výsostně zábavnou podívanou.  

Premiéra, jako vždy, proběhla bez zájmu pražského tisku. Světlou výjimku představuje několikaminutový šot ČT, zařazený do cyklu „Divadlo žije”.  

Diváci chodí, jsou spokojeni, někdy i nadšeni, skandovaný potlesk není výjimkou. Stále ovšem čekáme na návštěvu Dalaj-lámy.  

vr - haf (Radim Vašinka)