Anton Pavlovič Čechov, Slawomir Mrožek
Labutí píseň a Kouzelná noc

Anton Pavlovič Čechov: Labutí píseň / Slawomir Mrožek: Kouzelná noc  

A. P. ČECHOV - V řadě autorových humoresek patří tato jednoaktovka mezi ty nejčastěji uváděné. My jsme si pro její ztvárnění zvolili poněkud výstřednější formu osobitého tvaru, vycházející z půdorysu módního žánru divadla u stolu, kolem stolu, na stole, pod stolem a pod. Tato půlčtená verze zaručuje i kontinuitu nejen výkonu našeho principála a navíc přeneseme inscenační důraz na slovní přetlumočení smyslu tohoto dramatického šperku. Uvádíme ve zkušebním provozu, jako předprogram večera.  

SLAWOMIR MROŽEK - Kromě všech prvků, zdůrazňujících osamělost jedince v současné společnosti a ztíženou schopnost dorozumění, je ve hře ukryta i jakási posmutnělá poezie člověka, stereotypem života už poněkud okoralého, unaveného, odevzdaného, ale přece jen ještě schopného rozpomenout se na dobu, kdy jeho svět měl svoji vůni, a on sám svoje sny, své ideály.

A. P. ČECHOV - LABUTÍ PÍSEŇ (jednoaktová humoreska)  

Není stáří, to všechno je nesmysl, pitomost. (Vesele se směje.) Co pláčeš? Ty můj bloudku, pročpak ses rozplakal? To není hezké. No, no, staroušku, nekoukej tak smutně. Co tak smutně? No, no… (Objímá ho plačky.) Nesmíš plakat… Kde je umění, tam není stáří, ani samota, ani nemoci a i sama smrt jen tak napolo.  

Anton Pavlovič Čechov  

Ruský spisovatel Anton Pavlovič Čechov je do té míry tak všeobecně znám, že se spokojíme jen jeho stručným medailonkem.  

Narodil se 29. 1. 1860 v Taganrogu, jako syn obchodníka se smíšeném zbožím, který brzy zkrachoval. Studoval medicínu v Moskvě a na živobytí si vydělával psaním humoristických příběhů. Pomohl tím živit svou matku i sourozence. Na svá díla se podepisoval pseudonymem. Živil se také jako reportér ze soudní síně a psal rovněž komické texty pro divadlo.  

V druhé polovině osmdesátých let měla Čechova tvorba vážnější formu. Rozvíjel svůj talent, snažil se psát prostě a stručně, ale vystihnout přitom pravdu života. Čechov si celý život přál napsat velký román a dramatické dílo, ve kterém by popsal nelehký život své generace. Jeho dramatická tvorba se však dostala mezi lid teprve po jeho smrti a získala si obdiv klasiků moderního divadla.  

V roce 1888 přešel Čechov na žánr psychologické povídky. Soustředil se na psychodiagnostiku postav a společenské atmosféry. V jeho dílech se i nadále uplatňoval jeho smysl pro humor. V posledních letech svého života Čechov tvořil pro divadlo. Jeho divadelní tvorba se odehrává především v prostředí ruské provinční inteligence.  

Anton Pavlovič Čechov umírá 15. 7.1904 na tuberkulózu v sanatoriu v německém Badenweiler. Bylo mu 44 let.  

K našemu uvedení Labutí písně  

Z řady jednoaktových humoresek patří Labutí píseň mezi ty nejčastěji uváděné. My jsme si pro její ztvárnění zvolili poněkud výstřednější formu, vycházející z půdorysu dnes téměř módního žánru divadla u stolu, kolem stolu, na stole, pod stolem a pod. Jednak nechceme zaostávat za současným vývojem českého divadla, jednak proto, že principál, který se ujal role Světlovidova, je do té míry přestárlý, že jeho paměť se vyznačuje jistou proděravělostí, nezaručující kontinuitu nejen výkonu, ale i hry, jednak proto, že v provedení této hříčky (rozsahem, nikoli tématikou či významem) přeneseme inscenační důraz z komplexního hereckého provedení se světly, aranžmá, kostýmy apod. (byť by nepochybně bylo na vysoké úrovni!), na "pouhé" slovní přetlumočení smyslu tohoto dramatického šperku. Jde nám tedy o posílení vnitřních výrazových prostředků na úkor oněch vnějších, které jsme nahradili vytvořením role vypravěče. Navazujeme tak ostatně i sami na sebe, neboť v prehistorii existence našeho divadelního spolku jsme se kdysi o tento způsob divadelní inscenace nejednou pokusili.  

Nikterak zanedbatelným důvodem je i fakt, že při současném ochuzeném složení souboru nejsme schopni vyprodukovat náležité množství tradičněji pojatých inscenací, a zabezpečit tak nejen kvalitu uváděných titulů, ale i jejich kvantitu, zaručující tak plynulejší návštěvnický koloběh našich příznivců.  

Nezbývá, než doufat, že tato první vlaštovka se dočká svého jara.

SLAWOMIR MROŽEK: KOUZELNÁ NOC  

Slawomir Mrožek (29. června 1930, Borzęcin, Polsko - 15. srpna 2013, Nice, Francie). Po ukončení gymnasia v Krakově začal studovat výtvarné umění, architekturu a orientalistiku. Počátkem padesátých let publikuje své práce v novinách. Krátce koketoval s komunistickým režimem, kdy jako dvacetiletý mladík, který přežil válku, napsal oslavné texty na Stalina a kolektivizaci vesnice. Později se zaměřil na krátké satirické povídky. První výbor satirických próz Praktické kyrysy (Połpancerze praktyczne) mu vyšel v roce 1953. První divadelní hru Policajti (Policja) napsal v roce 1958. V roce 1959 se přestěhoval do Varšavy. Zde pracoval pro časopis Nowa Kultura. Začátkem 60. let pociťuje Mrożek sílící tlak systému, který ho nutí přizpůsobovat hry. V roce 1963 se i s manželkou Marií Obrembovou-Mrożkovou usazuje v Itálii v Chiavari nedaleko Janova.  

V roce 1967 se Mrożkovi opět stěhují, tentokrát do Paříže. Ráno 21. srpna 1968 se Mrożek dozvěděl ze zpravodajství francouzského rozhlasu o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do té doby striktně apolitický Mrożek mění svůj postoj a sepisuje známé politické prohlášení odsuzující agresi, které hned další den otiskly mnohé významné světové deníky a některé exilové časopisy. Hned poté je jeho dílo v zemích socialistického bloku zakázáno. V roce 1990 se usadil v Mexiku a po pádu totality se v roce 1996 vrátil do Krakowa. V roce 2008 zamířit zpět do Francie.  

Již v 60. letech byl Mrožek po boku Václava Havla uznáván jako jeden z hlavních představitelů východoevropské větve absurdního dramatu. Jeho texty byly přirovnávány k dílům Harolda Pintera, Eugéna Ionecsa či Samuela Becketta.  

Jeho díla se často vyznačují překvapující pointou, neočekávaným vtipem či absurditou, takže se v polštině ještě za časů komunistické PLR vžilo rčení komentující něco absudrního a odporujícího zdravému rozumu: "Něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek" (Tego by nawet sam Mrożek nie wymyślił).  

K našemu uvedení  

Rozborů Mrožkova díla, her a jeho poetiky existuje v našem odborném i neodborném tisku bezpočet. Těch výsostně vědeckých i těch méně zasvěcených. Základní situace jeho her je sice absurdní, ale pomocnou složkou, pomáhající divákovi v orientaci, je děj. To dokumentuje i Kouzelná noc, poměrně často inscenovaná na našich scénách. Ale, i když ne zrovna na první pohled patrnou složkou, je i poezie se svojí metaforikou. Kromě všech prvků, zdůrazňujících osamělost jedince v současné společnosti a ztíženou schopnost dorozumění, je ve hře ukryta i jakási posmutnělá poezie člověka, stereotypem života už poněkud okoralého, unaveného, odevzdaného, ale přece jen ještě schopného rozpomenout se na dobu, kdy jeho svět měl svoji vůni, a on sám svoje sny, své ideály.

UKÁZKY Z TEXTU  

LABUTÍ PÍSEŇ  

(ukázka textu hry)  

Nikita, nápověda: Měl byste jít domů, Vasile Vasiliči, vyspat se domů.  

Světlovidov, starý herec: Když já byl mladý herec, když jsem šel z role do role, zamilovala se do mne - pamatuji se - jedna do mne jako do herce. Elegantní, ztepilá jako topol, mladá čistá a plná jasu jako letní ráno. Pohledu jejích modravých očí, jejímu kouzelnému úsměvu nemohla odolat žádná moc. Vlny moře se rozbíjejí o útesy, ale o vlny jejích kučer se rozbíjely útesy, ledové kry, ledovce. Pamatuii se, stojím tak před ní, jako teď před tebou… Byla tenkrát krásná, krásná jako nikdy a dívala se na mne tak, že na ten pohled nezapomenu ani v hrobě… Něha, samet, hlubina, oslnivý svit mládí. Opojen, šťastný, kleknu před ní a prosím o štěstí… Ale ona povídá: Nechte divadla. Nech-te di-va-dla… Rozumíš? Milovat herce dovedla, ale být jeho ženou - ne, to nedovedla. Toho dne jsem hrál, pamatuji se… mizernou šaškovskou roli… Hrál jsem a cítil, cítil, jak mi s očí padají šupiny… Tenkrát jsem prohlédl, tenkrát jsem pochopil, že neexistuje žádné svaté umění, že všechno je blouznění a klam, a já,, já že jsem otrok, hračka cizí kratochvíle, šašek a kejklíř. Pochopil jsem tenkrát obecenstvo. Od těch dob jsem nevěřil ani potlesku, ani věncům, ani nadšení. Ba, Nikituško. Tleská mi, kupuje si mou fotografii, ale já jsem mu cizí, jsem pro ně smetí, bláto, něco jako lehká holka. Z marnivosti vyhledávají mé přátelství, ale nesníží se k tomu, aby mi dali za ženu svou sestru, svou dceru… Nevěřím už.  

KOUZELNÁ NOC  

(Ukázka dialogu)  

PAN KOLEGA: Kromě toho máte k oknu blíž. (Drahý pan kolega vstane a přistoupí k oknu. Najednou uskočí nazpět.) Zavřel jste ho?  

DRAHÝ PAN KOLEGA: Pssst...  

PAN KOLEGA: No co je? Nedá se zavřít? (Drahý pan kolega mu přikryje rukou ústa. Pan kolega žbrblá skrz jeho prsty.) Co to vyvádíte?  

DRAHÝ PAN KOLEGA (šeptem): Tiše, prokristapána, tady někdo je! (Povolí stisk.)  

PAN KOLEGA (šeptem): Kde?  

DRAHÝ PAN KOLEGA (šeptem): Tamhle v koutě.  

PAN KOLEGA (šeptem): To se vám jen zdá.  

DRAHÝ PAN KOLEGA (šeptem): Můžete se přesvědčit. (Pauza.)  

PAN KOLEGA (šeptem): Co takhle rozsvítit?  

DRAHÝ PAN KOLEGA (hlasitě): Chraň pánbůh! (Šeptem) Jestli má zbraň, měl by nás jako na dlani.  

(Objeví se silueta Třetí postavy.)  

DRAHÝ PAN KOLEGA (hlasitě): Už jde! (Vyskočí na postel Pana kolegy, vedle níž stál.)  

HLAS TŘETÍ OSOBY (mladý ženský hlas): To jsi ty?  

DRAHÝ PAN KOLEGA (šeptem): To říká vám?  

PAN KOLEGA (šeptem): Ne! Já myslel, že vám!  

HLAS TŘETÍ OSOBY: Proč se neozýváš?  

PAN KOLEGA (šeptem): Řekněte něco, k sakru!  

DRAHÝ PAN KOLEGA (šeptem): Ale co?  

PAN KOLEGA (šeptem): To je jedno.  

DRAHÝ PAN KOLEGA (zahaleká, jako když se svolává vybraná společnost v lese): Hú - úúú!  

HLAS TŘETÍ OSOBY: Co je to za vtipy? Kde jsi?  

DRAHÝ PAN KOLEGA: Tady! V postýlce!  

PAN KOLEGA (šeptem): Vole!  

DRAHÝ PAN KOLEGA (šeptem): Tak si s ní mluvte sám!  

HLAS TŘETÍ OSOBY: Počkej, rozsvítím.  

PAN KOLEGA (v panice): Ne!  

DRAHÝ PAN KOLEGA: Ne, nerozsvěcujte, prosím!  

HLAS TŘETÍ OSOBY: Chci tě vidět!  

DRAHÝ PAN KOLEGA: Nejsem oholený.  

PAN KOLEGA: Ano, ano! Já taky nejsem oholený!