Něžná a hravá provokace, sestávající z pěti vernisáží za přítomnosti Kontrolora kolotočů, muže bledé prdele a modrých vlasů, tvůrčích skupin Chlastárna a burčák, fanfár z Libuše bez přítomnosti pana prezidenta, textů N. V. jako podkladu surrealistických textům tvořených na místě všemi dostavivšími se účastníky; veřejně bude vyhlášen i Manifest Smeťáků a volného sdružení Nasrat na práci aj., vše v provedení abecedně seřazených herců v 1. pádě a podle pohlaví:
Hra se poněkud vymyká našim zvyklostem, možná, že bych ani neřekl, že jde o koláž nebo montáž, ale o všehochuť literárního díla a výtvarného umění. Jan Kadubec je samouk z dědiny Supíkovice na pomezí Moravy a Polska. Je to takový celoživotní provokatér a poznali jsme se náhodou. Člen našeho spolku si všiml cestou přes tuto vesničku barevných objektů vytesaných z kmenů stromů. Doporučil mi autora k pozornosti. Když jsme pak kočovali po Moravě, zastavili jsme u něj a viděli. Jan Kadubec byl a je takovým zapadlým vlastencem. Učil v jednotřícce, kde musel mít nejméně patnáct žáků, a protože z pohraniční vsi odcházeli mladí lidé, tak mohl každým rokem přijít kvůli nedostatku žáků o místo. Byl „sám sobě vším“, ředitelem, učitelem i školníkem. A jak se ukazuje malířem, sochařem i spisovatelem. Upozornil nás na svého kolegu Karla Hoffa (také on je povoláním učitel), který píše poezii, prózu i různá prohlášení a tak vznikl nápad spojit jejich tvorbu do jednoho celku.
Ten celek je tvořen ze střídajících se, ale kompaktních 29 scén, jejichž názvy jsou například i Chlastárna, Burčák či Smeťáci, skupinky lidí ve svérázných kostýmech a se svérázným manifestem či prohlášením.
Smeťáci – to nejsou jen lidé, ale i Kadubcovy objekty vytvořené z předmětů odhozených na smetiště. Věcem nepotřebným a imaginárním je věnována pozornost nejen bardem českých malých scén Radimem Vašinkou a jeho ženou Irenou Hýskovou, která si herecký křest odehrála v prostějovském Ha-divadle, ale i sedmi tvářemi tzv. nové generace. Radim Vašinka vystupuje v inscenaci jako ten, který zůstává v pozadí se svými osvětovými vysvětlivkami, glosami či prostým hlášením a je tedy i v křesle pod jevišťátkem klasickým principálem. Připomíná dobu vzniku surrealistických skupin, manifestů, jejichž odkaz vede k současnosti. I báseň ze slov vytažených z klobouku si divák může vyzkoušet a uplatnit při tom svou fantazii. Hra v pravém slova smyslu je principem inscenace. Vtipným, moudrým a dokonce i poučným kolotočem, který po jízdě nabízí těm, kteří se nechali vézt, zamyšlení, mimo jiné i nad tím kdo na takové jedné vísce škodil víc – fízl či nefízl. A klade mnohé jiné otázky – ovšem divákům, kteří jsou ochotni přemýšlet a smát se.
Poeticko – filosofická scéna vycházející z Kadubcovy „Socilogie andělů“ o očích Andělů je natolik magická, že by divák rád uvěřil, že se ocitne po smrti v nádherném světě, kde mají stromy oči a andělé je rozsvěcují do velikého údivu. Andělé a lidé – námět je úvahou o lidech, z nichž všechno andělské se vytratilo, vytrácí a bude vytrácet.
Máme doma veverku, má červenou prdelku...
Tak znějí dva ranné verše Karla Hoffa. Snad! Protože v originále jsou místo prdelky tři tečky, takže nevíme prokazatelně, zda tam autor tu prdelku mínil. Není vyloučeno, že ony tečky tam jsou z cudnosti, protože prdelka není vyjmenována ve výčtu slušných slov, jež nám mají být příkladem. Ovšem principál Krytového divadla, který zvolil toto dojverší za titul nedávno odpremiérované inscenace, inklinuje k heavy češtině, vycházeje patrně z faktu, že jeho divadlo se nalézá pod úrovní chodníku, v podzemí, cizím slovem undergroundu a - sám jsa častým interpretem undergroundové poezie, jež je samý hnůj - považuje tuto inklinaci za nutnou image.
Tím jsem, doufám, sdostatek omluvil svoji recenzentskou povinnost nazývat inscenaci Krytového divadla Orfeus, jež měla v tom jejich sklepě (nezaměňovat s tzv.divadlem Sklep, které ve sklepě není!) premiéru 25.3., názvem, který měla:
Máme doma veverku, má červenou prdelku...
(byť mně samému prdelka nejde zrovna od srdce). Inscenace ostatně nemá s prdelkou nic společného: jde o vroucí seznámení se se světem dvou neposedných učitelských existencí všestranného talentu a zakřiknutého osudu, neb nežijí - a ani nechtějí žít - v Praze:
Jan Kadubec žije ve svém předčasném a po finanční stránce zcela zanedbatelném učitelském důchodu v Supíkovicích, vesničce na polském pomezí. Na zahradě má krásné pajduláky, vytesané z kmenů ovocného stromoví, zaměnivšího svoji dočasnou ovocnou existenci za věčný život uměleckých objektů, hýřících veselými barvami všelikého původu. Ve stodole, uskladněny na patře, odpočívají desítky obrazů, malovaných na vše, co přišlo pod ruku a v nouzi o materiál jsou často zdvojeny po rubu.
Část z nich, převezena do Prahy, se po dvou letech konenečně dočkala svého zveřejnění jako součást inscenace Veverky s červenou prdelkou. Fakt je, že červená barva patří mezi oblíbené barvy pana Kadubce.
Karel Hoff dosud učitelem je. Žije ve Strážnici. Kreslí i jakési rozverné vtipy stejně rozvernou kresbou, ale hlavním polem, na němž výrazně orá, je umění slovesné: píše básně, popularizuje filosofii (přítel Kadubec mu vydal zcela nekonvenční Stručné dějiny řecké potažmo antické filosofie), má své připomínky k systematice našeho školství (marně hledá nakladatele!), sepisuje provokativní manifesty (Nasrat na práci! - věnoval své ženě při jejím nástupu do důchodu)... Momentálně pracuje na obsáhlém pojednání s prozatímním názvem "Dějiny chlastu".
Tolik tedy o autorech, jejichž dílo je základem principálova scénáře Veverky s prdelkou. Vše dopněno tu vtipnými, tu vážnějšími citacemi z korespondence. Poutavá je i část, v níž diváci mohou spoluvytvářet surrealistické texty dle metody Tristana Tzary, čímž se jim objasní i mnohdy nejasná tvorba některých básníků, at živých či mrtvých. Publikum, okouzleno nonsensem výtvorů, se usmívá tam, kde by jim dříve v tváři kypěl hněv.
Mezitím poskakují mezi stolky roztomilí andílci, na něž se snad nemohou mračit ani sebebigótnější diváci (s výjimkou jedné paní, které se nelíbili nejen andílci, ale ani pánbíček). Své udělá i Chopin, utkávající se s nelítostným Varésem. Zmatek je dovršen všelijakými nástupy a výstupy herců, kteří přicházejí odevšad (jeden srad dokonce i z kanálu - prý!) a mizejí kamkoliv. I sám principál, ve svém věku už i na první pohled dosti nepohledný, si nedá pokoj a účinkuje (ve vlastní režii!), někdy živě, někdy huhlaje přes schovaný mikrofon či pořvávaje do policejního megafonu, který mu darovali pražští anarchisti. Vrcholem ovšem bylo, když - pohodlně uveleben v ušáku pod lampou - při delším monologu se unavil do té míry, že při něm usnul a asistentka režie jej musela vzbudit výstřelem z poplašné pistole, což odnesl jeden z diváků, protože slepý náboj zabloudil.
Maličkým prostorem, připomínajícím film "Nejmenší kino na světě", se míhají i šípy ručně ovládaných světlometů. Nemluvě o černém divadle.
Pomineme-li režii, je těžké hodnotit herecké výkony. Mnozi z herců byli totiž zcela k nepoznání: jeden z nich, ještě před dvaceti lety zápolící mekotavým hlasem s interpretací jediné repliky, tvořící jeho celou roli, zvládne dnes suverénně i několik odstavců textu, se zaváháním jen při interpretaci těžších slov, jako jsou např.židle, guma, pometlo, druhý se úspěšně zhostil přednesu velice těžké básně o čtyřech (!) verších, kromě jiného, jen by se měl vyvarovat příliš častého omdlévání po replice, kterou se mu podaří dovést do tečky -představení se tak stává poněkud zdlouhavým, dvě mladičké herečky, absolventky herecké školy, se téměř podařilo odnaučit čemu se na škole naučily, takže časem mohou být i perspektivním přínosem, inteligentního výkonu jsme se dočkali i od herečky, původem novinářky, dokonce se slušně projevuje i paní z buffetu, těžko ovládající dar přírodního temperamentu, obtížným úkolem je pověřen i osvětlovač - zvukař - herec, kdysi téměř nepoužitelný, neboť zmítaný mohutným orgánem tak extenzívního charakteru, že když promluvil, otevíraly se dveře v sále, což rušilo nejen spoluherce, ale i diváky - tentokráte byl jeho projev tak inteligentní, že musel sám na sebe použít zesilovač, aby tak učinil patrnými jemné nuance svého přednesu, a výčet hereckých kvalit můžeme ukončit upozorněním na rozšířený výrazový rejstřík mistra vypíchnutých epizod, bravurně ovládajícího malý reflektor s nosem.
Nerad nejmenuji všechny tyto herečky a mistry slovního projevu, ale činím tak na jejich vlastní přání, neb na každé zkoušce jim jejich drsný učitel-principál klade na srdce, že hlavní, co má herec mít, je stud.
Závěrem ještě jedna poznámka:
Vzhledem ke značné prostorové omezenosti diváků, připouštějící jen kolem třiceti návštěvníků, se proslýchá, že obdobným způsobem hodlá správa klubu řešit menší návštěvnost literárních pořadů (kolem 35%) - budou scénicky ztvárněny tak, že umožní přítomnost maximálně tří diváků, čímž se dá předpokládat stoprocentní návštěvnost na večerech Vladimíra Holana, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Li-Pa, beatniků, Čana, Jana Mošťka, barokních textů, Josefa Sedláka, Miroslava Huptycha a jiných nekonzumních autorů.
vr - haf-haf (Radim Vašinka)
P.S.: Na premiéře přítomný Jan Kadubec se k představení raději nevyjádřil,ale vzhledem k tomu, že s účinkujícími poseděl v přátelské shodě až do poloviny noci a nenapadl principála, dá se předpokládat, že byl spokojen. A prodej jeho knihy stoupnul o 4 kusy. (Vydal se sám.) Pan Hoff omluven dálkou a t.č.nepodařeným zdravotním stavem.
Poslední divadelní recenze Ireny Gerové
Onehdy jsem se vcelku bezcílně přehraboval ve svém direktor-šuplíku. Ze změti různých papírů, uschovávaných nevím proč, se najednou vynořily dva popsané listy, na jejichž existenci jsem už zapomněl. Předala mi je k případné věcné korekci naše kamarádka Irena Gerová. Její rodiče dostali v restituci dům, sousedící s naším divadelním klubem a od té doby, co v onom domě měla i svůj jakýsi ateliér - pracovnu, nás často přepadávala svými nadálými i nenadálými návštěvami, vždy vitální, veselá, kolikrát i do noci poseděla a vedla své dlouhé monology, ba někdy i dialogy, při nichž ti mladí z našeho spolku jen valili oči. Chodila se dívat i na zkoušky a chtěla i něco napsat. A tak mi po premiéře naší „Veverky" přinesla jednou i tuto recenzi. Mezitím si dvakrát zlomila ruku a snad i nohu přetrpěla operaci očí, pak měla i své nemalé rodinné starosti, prostě recenze nedošla svého uplatnění.
A pak přišlo její parte.
A u nás po ní zůstalo prázdno.
Takže tato recenze je takovou připomínkou kamarádky, která chybí.
Andělé u Anděla aneb Máme doma veverku
Divadelní koláž z textů, dřevěných soch a expresionistických obrazů Jana Kadubce, slovních hříček, poezie a komických situací „kontrolora kolotočů“ Karla Hoffa „Máme doma veverku, má červenou prdelku“, měla premiéru v Krytovém divadle Orfeus v pátek 25. března. Autorem a režisérem inscenace je principál divadla Radim Vašinka:
„Hra se poněkud vymyká našim zvyklostem, možná, že bych ani neřekl, že jde o koláž nebo montáž, ale o všehochuť literárního díla a výtvarného umění. Jan Kadubec je samouk z dědiny Supíkovice na pomezí Moravy a Polska. Je to takový celoživotní provokatér a poznali jsme se náhodou. Člen našeho spolku si všiml cestou přes tuto vesničku barevných objektů vytesaných z kmenů stromů. Doporučil mi autora k pozornosti. Když jsme pak kočovali po Moravě, zastavili jsme u něj a viděli. Jan Kadubec byl a je takovým zapadlým vlastencem. Učil v jednotřícce, kde musel mít nejméně patnáct žáků, a protože z pohraniční vsi odcházeli mladí lidé, tak mohl každým rokem přijít kvůli nedostatku žáků o místo. Byl „sám sobě vším“, ředitelem, učitelem i školníkem. A jak se ukazuje malířem, sochařem i spisovatelem. Upozornil nás na svého kolegu Karla Hoffa (také on je povoláním učitel), který píše poezii, prózu i různá prohlášení a tak vznikl nápad spojit jejich tvorbu do jednoho celku.“
Ten celek je tvořen ze střídajících se, ale kompaktních 29 scén, jejichž názvy jsou například i Chlastárna, Burčák či Smeťáci, skupinky lidí ve svérázných kostýmech a se svérázným manifestem či prohlášením.
Smeťáci – to nejsou jen lidé, ale i Kadubcovy objekty vytvořené z předmětů odhozených na smetiště. Věcem nepotřebným a imaginárním je věnována pozornost nejen bardem českých malých scén Radimem Vašinkou a jeho ženou Irenou Hýskovou, která si herecký křest odehrála v prostějovském Ha - divadle, ale i sedmi tvářemi tzv. nové generace. Radim Vašinka vystupuje v inscenaci jako ten, který zůstává v pozadí se svými osvětovými vysvětlivkami, glosami či prostým hlášením a je tedy i v křesle pod jevišťátkem klasickým principálem. Připomíná dobu vzniku surrealistických skupin, manifestů, jejichž odkaz vede k současnosti. I báseň ze slov vytažených z klobouku si divák může vyzkoušet a uplatnit při tom svou fantazii. Hra v pravém slova smyslu je principem inscenace. Vtipným, moudrým a dokonce i poučným kolotočem, který po jízdě nabízí těm, kteří se nechali vézt, zamyšlení, mimo jiné i nad tím kdo na takové jedné vísce škodil víc – fízl či nefízl. A klade mnohé jiné otázky – ovšem divákům, kteří jsou ochotni přemýšlet a smát se.
Poeticko – filosofická scéna vycházející z Kadubcovy „Socilogie andělů“ o očích Andělů je natolik magická, že by divák rád uvěřil, že se ocitne po smrti v nádherném světě, kde mají stromy oči a andělé je rozsvěcují do velikého údivu. Andělé a lidé – námět je úvahou o lidech, z nichž všechno andělské se vytratilo, vytrácí a bude vytrácet.
Na reportoáru (Orfeus hraje každou středu a pátek) je mnoho zajímavých titulů: "Nejúspěšnější jsou Játra. Tedy celý název zní „Vrať mi moje játra“. Premiéra byla v prosinci 2003 a od té doby máme na každé představení vyprodáno. Což je obdivuhodné, protože hrajeme v odlehlé části Prahy ve sklepním prostoru (dříve to byl kryt civilní obrany, proto jsme Orfeus - Krytové divadlo), a přesto si nás diváci najdou. A také na předposlední inscenaci, kterou jsme připravili „Výhodná svatba - Ženiši“ (Saltykov – Ščedrin a Gogol) chodí dost lidí. Ve středu, v sálku se stolním vybavením (kde je 40 míst, divadelní „sál“ má o pět míst více) jsou doma beatnici,Vladimír Holan,Oldřich Mikulášek a.j. Na večer Jana Skácela „Na prázdné dlani kamínek“ chodívá, což je zajímavé, diváků nejvíc." Tolik principál.
Orfeus, v létě kočující, žije z grantů hl. m. Prahy a podpory Městské části Praha 5, které jakž takž pokryjí provoz, i případné honoráře herců (i těch ryze profesionálních - kromě principála a jeho ženy tady hrají i 3 absolventky Vyšší odborné školy herecké) jsou závislé na grantech. Orfeus má dlouhou historii a ti, kteří si ho pamatují ještě z prostor v podloubí na Malostranském náměstí, zjistí, že v poetice Radima Vašinky se nic nezměnilo. Zůstává tedy přes všechna příkoří nejrůznějších zřizovatelů věrný své poetice a získává tím nejen „pamětníky“ starého Orfea, ale i mladší (a na štacích kočování i ty nejmladší) diváky.
Andělé totiž v Praze neznamenají jen nákupní centra, zastávky tramvají, metra, hotel zn. Angel´s, ale dvě bílé, křídly třepetající dívky, jimž podává divadelní Pánbu kusy pomalovaných kmenů stromů - andělů. Pravda je, že Kadubcovy andělské kůry (jež nazývá sociálním rozvrstvením andělů) centrum Nový Smíchov na zastávce Anděl nezahrnuje.
Irena Gerová
Od té doby se leccos změnilo. Už nekočujeme. Kastelána Kravčenka na Hukvaldech zlikvidovala místní mafie, Marii Šindelkovou na Křivoklátě totalitně zlikvidoval ještě ministr Dostál, Kratochvíli opanovala šou Continua, táborů ubylo nebo jsou příliš mrňavé a na komedianty se přijde podívat na náves jen pár děcek bez peněz. Změn doznala i Veverka a mezitím jsme odpremiérovali i dva další tituly...
A odešla Irena. Chtěl bych věřit, že se ocitla po smrti v nádherném světě, kde mají stromy oči a andělé je rozsvěcují do velikého údivu...
Ale tady nám schází.
Radim Vašinka