Pořad, jehož scénář stále ještě nenabyl definitivního tvaru, zahrnuje v současné době 16 básní Oldřicha Mikuláška (mezi nimi i poému „Utrpení starého Werthera“) a 16 čtyřverší Jana Skácela v přednesu Ireny Hýskové a Radima Vašinky.
DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár
Pořad, jehož scénář stále ještě nenabyl definitivního tvaru, zahrnuje v současné době 16 básní Oldřicha Mikuláška (mezi nimi i poému „Utrpení starého Werthera“) a 16 čtyřverší Jana Skácela v přednesu Ireny Hýskové a Radima Vašinky.
Scénář večera je jakýmsi sirotkem toho původního, který byl scénářem divadelní produkce výsostně poetického charakteru: prostor arény měl být rozdělen bílými záclonami, mušelíny, gázovinou na jakési kóje, jimiž se dalo procházet, individuálně seshora střídavě osvětlované, takže procházející postavy muže a ženy, přednášející Mikuláškovy verše, by byly či nebyly vidět, prosvítaly by, mizely, hledaly se, nenacházely, míjely… Kdesi mimo, jako chór mělo být jejich bloudění v kontrapunktu komentovaného Skácelovými čtyřveršími…
Napřed nebyli interpreti, později, když by i byli, není zase prostor – v tom našem sálečku by to bylo příliš stísněné. A tak záměr osiřel a proměnil se v jakousi podivnou verzi, později i pozměněnou, pro dvě se míjející sóla mužského a ženského hlasu.
Pro mne se pak navíc stal tížící můrou marné snahy o ztečení mohutného valu Mikuláškova Vyvolavače, výhružně trčícího hned na samém začátku, kdy se člověk teprve začíná nadechovat a ještě trochu tápe ve světě Mikuláškových veršů. Hořkých, těžkých a přesto dávajících i útěchu katarze.
Shodou okolností se sešli v jednom večeru i dva básníci (z principálova rodného Brna), kteří mají osobitý vztah k přednesu poezie: Jan Skácel, nebyl-li přesvědčen o správnosti interpretace, začal pokašlávat, vrtět se, odvracet od přednašeče, nezřídka i odcházel, Oldřich Mikulášek pak začal dávat ostentativně najevo nezájem. Sám jsem ho zažil, jak coby porotce ústřední přehlídky českých a slovenských recitátorů, při uměleckém přednesu jedné z umělkyň, zeširoka rozevřel na stole ležící Rudé právo, deník obrovských rozměrů, a začal si v něm číst.
A verše těchto dvou bardů teď s Irenou Hýskovou přednášíme a oba dva sedí proti nám, v první řadě, hned u pódia…
Doufám, že ještě žádný z nich neodešel.
Radim Vašinka
Nedávno jsem objevil v materiálech rozhlasového pořadu Nežádoucí texty, který jsem před léty uváděl na Šestce Českého rozhlasu, dvě hezké vzpomínky na Oldřicha Mikuláška, jak je zaznamenal ve své vzpomínkové knize Vlastimil Maršíček, dlouholetý tajemník Svazu spisovatelů. Jednu najdete v programu našeho literárního pořadu, druhou si dovoluji ocitovat:
„... Víno vypátral Oldřich i na takových místech, o kterých by člověk nepředpokládal, že je tam sežene. Měl na ně nos jako velbloud na vodu. Objevil je i v tak nepoetickém prostředí, jaké skýtala budova ÚV KSČ na vltavském nábřeží. Tam si jednou pozval po Novotném nejvlivnější komunistický představitel Jiří Hendrych členy ÚV SČSS, aby jim dal nějaké naučení. /.../ Po mém boku seděl i Oldřich Mikulášek, ale po chvíli vstal a ještě než Hendrych spustil, odešel ze sálku se slovy: „To by v tom byl čert, aby v týhle tak velký budově nebyla nějaká hospoda! Přeci ho nebudu tady celou tu dobu poslouchat...“ Když se po nějaké době vrátil ze svého průzkumu a když zjistil, že Hendrych pořád ještě mluví a mluví, rozhořčeně něco zabrumlal a znovu se vytratil ze dveří. Ale do kantýny, kterou předtím skutečně našel, už se nevracel. V předsálí usedl mezi Hendrychovy strážce a vedl s nimi nabádavou řeč o bezperspektivnosti jejich nečinného konání. Čeho všeho by si mohli užít za ty tři hodiny, co tady zbůhdarma lelkují... “
Očima na mně spočinula.
Očima nehnutýma.
Tak utkvívá do noci luna.
Čistý průstřel nebe.
(Oldřich Mikulášek: Pohled)
Potkal jsem krásnou láliji.
Mnou prošla - navždy.
A počerných vodách mých pluje.
I vůně někdy zabíjí.
I květina někdy vraždí.
A záře usmrcuje.
(Oldřich Mikulášek: Lálija)
A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil
Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal
(Jan Skácel: Modlitba stará - stará!)
Když začne chřadnout bříza
před mým oknem
- jediné, nač mám se ještě dívat -
divoké víno na protější zídce
pozvolna růžoví
a chví se na omítce,
a zdá se ne mě každým listem kývat.
A z prstů listů těch
krev potom denně kane
a víno divoké mně rudne před očima
jakoby na něco stále víc navztekané,
však proč, to nikdo, ani já,
se nikdy nedoví.
Pak přijdou deště...
A krev divokého vína
s dešťovou vodou začne trpně splývat
v pláč u zdi nářků, dokud hrobový
klid všechny smutné listy nezutíná.
Co ještě -
ptáte se - tam u té zdi?
Jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý,
v řidnoucím listí břízy začne zpívat.
Však o čem, nikdo ani já,
se nikdy nedoví.
(Oldřich Mikulášek)
KÉŽ NEMUSEL BYCH KÁZAT
KÉŽ NEBYLO BY KÉŽ
A BYLA JENOM RŮŽE
A VŮBEC NIKDY LEŽ
(Jan Skácel)