DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Milan Kozelka
Zjevení I. performera Milana Kozelky

PREMIÉRA prvního z řady provokativních pořadů tohoto originálního autora, bořitele estetických i společenských svatyň českého národa, vpravdě buditele, jehož veřejné akce zaujaly našeho principála natolik, že se rozhodl je zastřešit! Ukázky z Egoniášova proroctví (možno na místě zakoupit!) a ukázky z Manhattanského deníku za přítomnosti autora přednese Radim Vašinka.  

Autor přislíbil účast nějakého muzikanta, svoji přítomnost a případnou spoluúčast na interpretaci uváděných textů (patrně těch výrazově hutnějších). K zakoupení budou i jeho knihy – vzácná příležitost před zdražením!

Milan Kozelka
Milan Kozelka
PREMIÉRA: 30. 3. 2011
PŘEDNES: Radim Vašinka

Milan Kozelka  

(nar. 1948 v Kyselce u Karlových Varů), je performer, básník a prozaik. Vystudoval školu života, načež se zabýval ponejvíce výtvarným uměním (performance, akce, land-art, happening, minimalismus apod.). V době normalizace byl opakovaně perzekvován a několik let vězněn (Pankrác, Bory, Mírov...). Pobýval střídavě v různých městech Čech i Moravy, kde vykonával rozličná dělnická zaměstnání. Po roce 1989 se věnoval také organizační, redaktorské a editorské práci. Byl mimo jiné pořadatelem tří antologií mapujících aktuální slovesné a výtvarné dění v regionech Ostravska, severních Čech a Olomoucka. V současné době žije v Praze a ponejvíce se věnuje literatuře. Vydal několik knih, jeho práce jsou zastoupeny v domácích i zahraničních galeriích. Žije v Praze, provozuje vlastní nakladatelství Gulu-gulu.  

(Milan Kozelka zemřel 5. října 2014 v Praze)  

 

Slovo interpreta  

Milana Kozelku jsem neznal. Jednoho dne mne oslovil jako pamětník starého malostranského Orfea, kam chodíval před mnoha a mnoha lety před jeho znárodněním. Pak jsme se sešli a já začal pomalu poznávat, co je to za člověka, jak charakterem, tak znalostmi, ke kterým se tvrdě po léta dopracovával. Zaujaly mne jeho pouliční provokující performance, kterých jsem se sice neúčastnil, protože blbě chodím, ale viděl jsem nějaký ten jejich záznam. Nebyly, na rozdíl od Brikciových hepeninků, samoúčelné, ale chytré, o něco v nich šlo, aniž by postrádaly básnickost (nemám na mysli poetičnost!), byly promyšlené a chtěly probrat lidi ze samolibého pocitu páchnoucí spokojenosti. Zbytečně. Lidé se zastavovali, přihlíželi a po chvíli zase šli dál, obtěžkáni taškami s nákupy a přiblblými výrazem tváře. Je těžké dnes být buditelem. Nejsou lidi, jak se říkalo už za bolševika.  

Vážím si jej i proto, že je jedním z mála „androšů“, kteří nezpeněžili bolševickou persekuci, nezměnili se a přitom neokorali minulostí, neprodali se za post, nesedli na zadek před realitou, s bolševikem vyhandlovanou a zaprodanou místo starých lží lžím novým.  

A když jsem si přečetl pár jeho knih, rozhodl jsem se zastřešit jeden večer, věnovaný jeho tvorbě. A po něm možná i další.


Ukázky z jeho tvorby  

 

SPÁLENÉ ŠANCE  

Přes Brooklynský most dokázal přejít málokdo. Alois Jirásek došel do půlky a vzdal to. Božena Němcová si dala podmínku, že když ho přejde tam a zpátky, přestanou Amíci cpát prachy akvéry sionistům, Izrael se převexluje do Utahu a území vrátí Hamásu. Nepochodila, vyhostili ji. Praotec Čech se na most podíval, mávl rukou a stal se lídrem Černých panterů. Potom přijel Karel Gott, postavil se na most a zazpíval píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš. Od tý doby se lidi na most báli, deset let na něj nepáchla ani noha. Rozmontovali ho a střelili do frcu. Čas letí – most je v prdeli, Karel Gott zpívá i pod narkózou, Černé pantery pozavírali do lochu.  

 

EXPERT  

Slunce je v zenitu, lidi se hemží jako mravenci. „Vy zasraný Francouzi ste banda debilů!“ ječí na mně nalitej cholerik. „Nejsem Francouz,“ říkám mu. „Francie je prdel světa a starý smažky tam mrdají mladý ovce!“ ječí dál. „Nejsem Francouz,“ protestuju. „Francouzská whisky je šit,“ zvedá fakováka. „Nejsem Francouz,“ zůstávám cool. „Francouzi dali světu akorát smradlavej sejra a syfla,“ mele strvačností. „Eště impresionismus a Fantomase,“ doplňuju. „Zasraný Francouzi!“ řve na celou ulici. „Nejsem Francouz,“ opakuju. „A co seš?“ ptá se nasupeně. „Čech,“ říkám. „Vy žrouti kaktusů ste stejný čuráci!“ řve a odchází. Lidi se hemží jako mravenci, slunce je v zenitu.