O Jančuškovi a Marčušce, Princezna-ptáček, Jak rom vyhrál husu a jiné literární skvosty

Diváci běžně žasnou! Nejen nad příběhy samotnými, ale i nad jejich traktováním – principál v mentálním převleku za Roma by se mohl stát cikánským baronem! Fenomenální večer s bouřlivým ohlasem! Nejnovější verze pořadu z romských textů. Celkem dost úchvatné. A na nádherně vyzdobené scéně našeho svatostánku.

Je tomu už jistě přes deset let, co jsme zahájili náš takřka nekonečný cyklus, věnovaný Romům a jejich literatuře, přes všechny debaty, o jejich postavení v naši společnosti, neznámé pro většinu bílé populace.  

Ten poslední je zásadně inovovanou sumarizací všech předchozích. V premiéře zahrnuje v nadpisu uvedené tituly skvostných romských vyprávění, delší i miniaturní a přitom brilantně podávané příběhy, čerpající z tradic romského etniky, jak je zaznamenala Milena Hübschmannová. Život z nich zrovna srší, i když samotné příběhy jsou tématicky tu a tam tradiční, tj. společné všem pohádkám světa. Jen autorský podíl, daný vkladem vypravěče, je rozdílný. Všem pak je společné adaptování prvků současné reality, mnohdy právě té, která ztrpčuje Romům jejich život. Zajímavé na tom je, že toto připomínání není plačtivé, ale spíše humorné, mírně provokativní. I míra poetičnosti záznamů je rozdílná a zřejmě opět závislá na osobnosti vypravěče. Někdy ovšem je pohádkový syžet naprosto originální a charakter pohádky je zachován jen stylem podání. Jde o jakousi úsměvnou mystifikaci, kde autorský podíl vypravěče je zcela absolutní. Autorský po všech stránkách. V romské kultuře jde o příběhy, které si vyprávějí především dospělí mezi sebou. Proto pochopitelně jejich tématika i otevřenost v jistých oblastech je naprosto odlišná od české. Ostatně, kdo zná pohádky grónské, indiánské či třeba orknejské, ten to jistě ví a necítí se tím zaskočen.  

Tento nově uváděný výběr jsem pak doplnil skvělým, originálním a vtipným vyprávěním Matyldy Rafaelové - Jak chudý cikán hledal štěstí, jak je zapsala a do češtiny převedla Helena Rudlová. Po dlouhém váhání jsem pak po intervenci fanklubu hraběte Hiči(ho) zařadil i ukázku současné tvorby, děsně, až životu nebezpečnou hororovou povídku Hrabě Hiči (podle pana Baty opět ze záznamu Mileny Hübschmannové. Je to hit všech našich romských večerů. Doklad toho, že tradice romských vypravěčů má i své pokračování, byť, pravda, patrně ne asi v takové míře, jak bylo zvykem v době, kdy neexistovala televize, ba ani rozhlas, a kdy si lidé dovedli v podvečer spolu sednout a vyprávět si, kdy spolu mluvili a uměli se i poslouchat.  

A nakonec jsem neodolal pokušení připojit i adekvátní ukázky stejného druhu vyprávěné literatury, zastoupené výběrem z cerhenických "pohádek", jak je v XIX. století zapsal Zdeněk Václav Tobolka, etnograf, zakladatel knihovny Národního muzea. Vzhledem k tomu, že všichni tito sběratelé, zastoupení v dnešním večeru, zaznamenali a vydali ona vyprávění bez vylepšujících stylistických úprav, nabízí se tu zajímavé srovnání národní mentality obou etnik, jejich humoru a fantazie. Ty cerhovické mají mnoho společného s romskými, a přesto jsou úplně jiné. Sledovat myšlenkový pochod vypravěče představuje fantastický zážitek.  

U všech těchto záznamů setkáváme se pak se slovy, na která nejsme v literatuře tohoto druhu běžně zvyklí. Tady bych si dovolil odcitovat několik řádků z reprintu Kryptadyí K. J. Obrátila:  

„…Některá slova udělala necudnými civilizace. Ze starých literárních dokladů víme, že Řekové a Římané (Aristofanes, Horac, Martial aj.) užívali takových slov, dle našeho pojmu oplzlých, zcela veřejně, v literatuře, na jevišti i v rodinném kruhu. A ještě ve středověku např. Hus užívá ve své Postile výrazů, jichž dnes ve slušné společnosti nelze vůbec užíti.  

Ačkoli tedy oplzlá slova původně oplzlými nebyla, časem se vyslovovala s vyvinující se kulturou a jemnocitem méně a méně často, až se stala sama sebou nedovolenými, proskribovanými, necudnými, a lid, jenž zakrývá z vnitřního pudu vše, co se týká pohlavní otázky nebo co se mu hnusí, jako výkaly apod., chtěje míti výrazy, nad nimiž by se nikdo nepozastavoval, byl nucen vymysliti si pojmenování nová, slušná, ale nahrazující pojmenování dřívější. Časem se však i toto eufemistické pojmenování opotřebovalo a nabylo opět neslušné příchuti, a bylo potřebí opět označení nového, aby se mohl neslušný výraz nahraditi slušným. A tak se věc stál opakovala až po dnešní doby."

Několik ukázek:  

/…/  

"Máš meč?" ptá se kůň.  

"Nemám."  

"Tak ti jeden půjčím. Vezmi si meč, rozetni princeznu na dvě půlky a zevnitř ji vymyj."  

Přišli k potoku, vzal meč, rozťal princeznu na dvě půlky a hezky ji zevnitř vymyl, vymyl všechnu špínu, co do ní draci naskládali.  

Kůň dal chlapci zlatou hůl, volá: "Uhoď princeznu ptáčka tou holí."  

Uhodil ji zlatou holí, princezna srostla a už byla zase taková zlatá jako předtím. Přijeli domů, starý král zemřel, a tak se vzali, vládnou a žijou ještě dnes. Jen když se princ opije, přijde domů opilý a chce princeznu bít, tak se princezna vždycky promění v ptáčka a odletí pryč, ale pak zase přiletí, protože žena nemůže být bez muže a muž nemůže být bez ženy.  

(O Jančuškovi a Murčušce)

Kupec a Kačenka  

Jeden kupec měl služku Kačenku a k němu šli jednou kupovat raubíři a ty řekli tý Kačence, aby přišla do jedné skály, že tam mají hezký koně a že jí jednoho daj. Ten kupec řek Kačence, aby tam šla. Vona tam šla a tam u trního byl hezkej kůň přivázanej. Ty raubíři [ain čekali, toho koně jí dali a vona šla domů. Pak ty raubíři zase přišli k tornu kupci a řekli Kačence, aby šla do skály a tam aby si utrhla Šípek. Vona tam šla a ty raubíři tam byli. Vona zase přinesla ten Šípek domů a ty raubíři tam přišli zase kupovat a řekli jí, aby tam do skály přišla zase. Vona tam Šla a zase tam byli ty raubíři. A ty nynčkyn vodvedli ji do jednej síně skrz moc pokojů. A jeden byl lepší než druhej. Tam v tej síni byl nůž, sekera siročina (říkají siročina a ne Širočina) a špalek a k němu vedli jednoho mládence, a když ho tam přivedli, tu tornu mládenci na tom Špalku usekli hlavu. Ta Kačenka, když to uviděla, skovala se do nůše, ale voni ji vytáhli a usekli jí sedm prstůch. A vona si ty prsty vzala a Šla domů. A když přišla domů, tak ten kupec se jí ptal, co se jí stalo, a vona řekla, že jí usekli prsty. A potom šla kupovat s těma třema prstarna. A tu ten kupec řek, aby Šla vod něj. A vona šla pryč a přišla do krániu a ptala se jinýho kupce, jestli by ji vzal. A von ji tam vzal a nedával jí nic jíst a potom hlady umřela a voni ji vodnesli na hřbitov.  

(Z cerhovických pohádek, zapsaných Zdeňkem Václavem Tobolkou.)  

K tomu všemu ještě dodávám, že čtení je zcela neakademické, snažím se, dle příkazu pana Dzurka - dej mu pánbů věčnou slávu - dát textům náležitý temperament, i když, žel, nejsem s to dbát jeho doporučení, abych to nečetl, ale vyprávěl svými slovy (!), neb co že by to bylo za romské vyprávění, když jsem párno a ne kálo. Rovněž dodávám, že scéna je upravena v romském duchu, ovšem podle mých představ, pravda, poněkud romantických, já sám jsem oděním připodoben literární předloze, takřka k nepoznání.  

Prostě - nebudete se nudit, ani na poslech, ani na pohled. Vítáni budete obřadně a individuálně.  

Radim Vašinka