DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár
René de Obaldia: Nebožtík & Jacques Prévert: Roura k rouře pasuje
Poslední premiéra Krytového Orfea je vlastně druhou polovinou plánovaného „francouzského večera“, který zahrnoval i premiéru předposlední, čistě obaldiovskou – Katovu oběť a Dusík. Ale výsledný tvar byl nakonec tak časově rozsáhlý, že z toho povstala dvě představení.
Nebožtík je černohumorná hříčka. Potud, pokud o ní nezačneme přespříliš meditovat. Pak se v ní začneme motat tak dokonale, že se v ní nevyznáme – najdeme tolik významů a podtextů, až jde hlava kolem. Což se nám ostatně může přihodit v jakékoli situaci a se vším – jen si zkuste rozebrat třeba jen prostý pozdrav: Dobrý den. A při troše dobré vůle a náležitém vzdělání budete žasnout!
Zůstaňme tedy raději jen u té brilantní hříčky, po vrch naplněné skvělým černým humorem. Nedělejme z toho Maryšu. Dobře radím.
Préverta inscenuje režisér tohoto představení už potřetí Dvakrát tomu tak bylo, když jsme zahajovali v novém divadelním prostředí. Tentokráte přece jen ale o něco později. Hříčka je textem malého Préverta, provokujícího měšťáka v polovině 30. let min. stol. Tehdy hrával s proletářskou skupinou Říjen, pro kterou napsal řadu drobných i delších hříček. V Rouře si vystřelil z tehdy módního freudismu. Ironií osudu je, že dnes můžeme tuto jednoaktovku pomalu brát skoro jako psychologické drama ze současnosti. Drama – pravda – poněkud nevázané. Říkám skoro, protože jiskřivý Prévertův humor tento výklad nepřipustí.
Faktem ovšem je, že náš principál v téhle taškařici tvrdošíjně viděl metaforické zobrazení naší stranické společnosti a název Roura k rouře pasuje neustále nesprávně nahrazoval titulem Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.
Lid se baví a my to hrajeme rádi.
RECENZE (Původní nezkrácená verze recenze Jiřího Brixiho, Lidové noviny)
DIVADLO ORFEUS
pokračuje ve své nové premiéře v dramaturgické linii, která bezesporu stojí za pozornost divácké i odborné veřejnosti. K neoddernierovatelnému Camimu si dramaturg a režisér Radim Vašinka v loňské sezóně přibral de Obaldiovy aktovky Katova oběť a Dusík. V první letošní premiéře doplnil tyto tituly další de Obaldiovou aktovku Nebožtík a hříčkou Jacquese Préverta Roura k rouře pasuje.
Aktovky spojuje téma jakési sexuální a citové nezávaznosti a nevázanosti.
Hrdinky první aktovky se kdesi scházejí, aby vzpomínaly na jakéhosi více či méně reálného nebožtíka, manžela první z nich a milence druhé. V jejich vzpomínkách jsou slova jako paralýza či znásilnění ve spojení se slovy babička či holčička kontinuální součástí slovníku těch dvou ani mladých ani starých, ani ošklivých ani hezkých žen, řešících v absurdních dialozích své i obecně společenské frustrace. Vzorně svorná rodina (podtitul Prévértovy hříčky) se vyznačuje milostnými spíše touhami než vztahy incestnými a homosexuálními. I její hrdinové jsou sociálně frustrovaní, ale protože jde o komedii, platí tu, že “konec dobrý, všechno dobré". Pokud je to ovšem konec.
Vašinka se vrací k Prévertovi po dobrých třiceti letech. Není to návrat samoúčelný - lehkou formou řešené problémy jsou dnes pravděpodobně aktuálnější než tehdy. Možná podobně jako ve Francii v roce 1934, kdy autor tuto hříčku napsal. Hereckým tahounem představení je Irena Hýsková, hrající v prvním případě manželku a ve druhém matku té vzorně svorné rodiny. Sexuálně stále aktivní penzionovaný podplukovník Radima Vašinky je ve svých rozpacích až roztomilý, nejschematičtější postava hry kněz-instalatér-syn vychází v podání Jana Lukeše svěže a objevně. Pavel Urík v roli homosexuálního zuáva Claudineta dokazuje, že není malých rolí...
Škoda, že Vašinkův Orfeus už nesídlí na Malostranském náměstí. Cestou na košířský konec Smíchova dnes musí člověk u Anděla zdolat nástrahy dvou multikin, KFC a McDonalda dohromady. Básníci jeviště jsou na ně často krátcí... Hle, jak výmluvná výpověď o stavu naší civilizace!
jbx
Recenze Ivana Tomka na Neviditelném psu (10. 2.)
KULTURA: Orfeus v podsklepí aneb zábava nemusí znamenat pitvoření
Ivan Tomek
Pokud se někdo chce pobavit trochu jiným způsobem, než nabízí většina televizního humoru (s úklonou výjimkám, naposledy nominačnímu večeru Českého lva), nabízím tip - Krytové divadlo Orfeus.
V protiatomovém krytu z let padesátých, s těsnícími dveřmi Vás uvítají členky divadla, vysvětlí Vám,kde se poskytuje první pomoc v podobě občerstvení i druhá pomoc v podobě WC, kde je klub a kde divadelní sál. Už jen prostory samy stojí za vidění, s citáty, graffitii, fotkami a objekty všude kolem (hádejte, kde najdete diplom Radima Vašinky z recitační soutěže), zjistíte, jak nahradit cigaretu makaronem, můžete si dá zelňačku nebo utopence (můj syn jich snědl takřka nepočítaně) nebo dobré víno, nealko apod. K dispozici je čtení, hry i fotografie z představení minulých, časopis Krytového divadla (podrobnosti na www.orfeus.cz).
Včera se hrály dvě francouzské aktovky, já šel, jak později vysvětlím, především na Préverta. Je to klasická fraška a současně parodie na všechno možné. Po základním vysvětlení principála se rozvíjí záplava vtipu, erotiky, divadlo, které je současně duchaplné i primitivní, s nadhledem vulgární (tedy nikoli doslovná ve stylu řady TV programů). To vše umocňuje Radim Vašinka a jeho ensemble. Herecké výkony jsou různé, od pana Vašinky, který je nedoceněným velikánem, po krásné dívky vhodně obnažované (ach, plášť Jacqueliny a záhada toho, co je pod ním) po role pánské, některé lepší, jiné o něco horší, ale o to nejde. Hraje se s publikem, s jeho reakcemi i proti nim, a aktualitkami i bez nich, ale s chutí a nadšením. Lidové divadlo nemusí dělat z lidí blbce (ač je to osvědčený recept, většinou, jak ukazují peoplemetery, také úspěšný). Nečekejte elitářství, nesrozumitelnost, ale dočkáte se radostí.
Měl jsem včera trochu obavu, protože vím, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, přesto jsme vyrazili s rodinou a kamarády na představení francouzských komedií. Dvakrát do stejné řeky, proto, že představení Roura k rouře pasuje hraje divadlo Radima Vašinky od roku 1968 - byť nespojitě. Tehdy jsem je viděl v bývalém Orfeu na Malostranském náměstí jenom třikrát (přítel Oskar dvanáctkrát), dodnes vzpomínám na nádherné velké masky v těch sklepních prostorách, které po vyhození Orfea zprasil tuším MV SSM skleněnými obklady a vytvořil klub Rubín. Po nedobrovolném putování přes Švédskou je dnes Radim Vašinka na Plzeňské, obklopen nonstop hernami a bary. Je to příznačné i přízračné prostředí pro jedno z vzácných divadel, které je tu s námi skoro půl století.
Klaním se hlavnímu městu Praze, že grantem podpořilo toto uskupení, které by ekonomickou šanci proti nonstop hernám nemělo a žebračky, které Vás po představení budou prosit o peníze (vstupné se neplatí) by se mohly stát realitou.
Klaním se panu Vašinkovi za to, co vše mi objevil (Préverta jsem ve svých 16 znal, ale vnímal jinak) za Camiho, pevně doufám, že se mi podaři amatérskou nahrávku barona Ritze vyčistit a zdigitalizovat, ale především za Oldřicha Wenzela, jehož fotografie visí v divadelním sále, za básníka nad jiné, na kterého bych bez principálových Kopretin asi v sedmdesátých a osmdesátých letech měl jen malou šanci narazit.
Nicméně pravím: Nevstoupili jsme včera do stejné řeky, řeka byla jiná, část koryta byla tatáž, až stará, voda byla nová, ale skoro stejná, my konec konců také nejsme stejní. Nicméně v této řece teče živá voda.