Oldřich Wenzl
Nemám se tak zle, jak jsem čekal a tak dobře, jak jsem se obával ...
divadelní představení z poezie Oldřicha Wenzla, Mělnického Pěvce

Představení sestává ze dvou částí, oddělených nepřestávkou s nepovinně inscenovanými básněmi v obou klubových prostorách. První část zahrnuje i prolog (juvenilie) a úvod. Předsíňka klubu je ozvučena podkresem záznamů předchozích Vašinkových inscenací Wenzlových veršů (A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu, 1964, Rozházené kopretiny, 1975, Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád, 1980). Do Wenzlovy poezie je možno se zaposlouchat i mimoděk, při použití našeho sociálního zařízení – na rozdíl od představení jde samozřejmě o poslech zcela dobrovolný, kontemplativní a relaxační, recituje sám principál.

Rozvzpomínám se ...  

... muselo to být někdy začátkem 60. let. Byl jsem už v Praze (dodnes nevím, jestli toho lituji či ne), ale často jsem jezdíval do rodného Brna. Při jedné z návštěv jsem se zastavil jako vždycky u Ludvíka Kundery. Seděli jsme, klábosili o divadle, pan Ludvík předčítal ze svého „Nežertu“. Pak povídal, že mi musí přečíst ještě něco. A vyštrachal odněkud jakési dopisy – a četl a pochechtával se. A tak jsem se seznámil s poezií Oldřicha Wenzla. Netušil jsem, že může existovat poezie tohoto druhu. I toť se rozumí, že inscenace z Wenzlovy poezie byla na spadnutí. Zvláště, když krátce na to jsem začal za básníkem jezdit do mělnické nemocnice, nejprve s panem Ludvíkem, k němuž jsem se vždy v Praze připojil, později i sám a s přáteli. 3. března 1964 byla premiéra představení A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu ... a měla rasanci bomby. Na prostějovské celostátní přehlídce dostala 3 ceny. Pravda, její účinnost byla podmíněna i suchopárem tehdejší oficiální tvorby a pouští doby. Ale tvar inscenace byl tak zajímavě nezvyklý, že Wenzlově poezii nebyla vytýkána její originalita a nepředpisovost. S odsudkem se setkal Wenzl jedině v „bouřlivácké“ Tváři – že je mimo hlavní proud současné české poezie! Spontánní přijetí (400 diváků z celé republiky!) ji pak učinilo nelikvidovatelnou bez následků. Snad byla tato inscenace tím urychlovačem, který způsobil, že konečně vyšla a okamžitě byla rozebrána i Wenzlova první sbírka – Yehudi Menuhin. Sice neuvěřitelně znehodnocena lajdáckou korekturou (poslední verš básně byl zařazen jako první verš básně následující apod.), ale básník byl pojmenován. Kdyby nevyšla, začala by se Wenzlova poezie zcela jistě šířit v opisech!  

Tehdy se dokonce pozastavila i Wenzlova choroba, ta nešťastná a progresivní skleróza multiplex. A Wenzl psal a psal. Přivezl jsem mu do nemocnice záznam představení – byl nadšen, ale asi by byl nadšen i kdyby to nestálo vůbec za nic. Napadlo mne tehdy na zbytek pásku nahrát povídání s Oldíkem (jak se mu kolem dokola říkalo). Mluvil krásně, přece jen trochu rozjařen záznamem představení, vzpomínal, jak jezdíval do Prahy za holkama, tatínek mu vždycky dal stovku ... měl na Václaváku svoji, tuším že Máňu... Až po dobré půl hodině se začal mechanicky usmívat a říkat dokola své: děkuji vám za návštěvu a vsedě se uklánět. I unaven zachovával společenskou noblesu. V Praze jsme si honem pustili záznam: bzučení a kdesi pod ním tichounký Wenzlův hlásek, zajíkavý, a smích, stříbrný, zvonivý smích. Jediného slova nebylo rozumět. Pásku pietně uchovávám dodnes. Třeba se jednou podaří ji rozpečetit ... Škoda, že kromě nás nikoho nenapadlo – na skok od Prahy – Oldíka nahrát. Jen nás, trouby boží. A jen jedinkrát ... Myslím, že mne Oldík vídal na Mělníce rád. Těšil se na mne: sotva jsme prohodili pár slov, odpochodovali jsme slavně na záchod. Osvobození od potupné mísy! Kráčel hrdě, opíraje se o mne, kynul vpravo, kynul vlevo. Poprvé, požádán v kabince, abych mu stáhnul gatě a posadil na mísu, mající vpravdě hodnotu královského trůnu, jsem byl poněkud zaskočen intimitou požadovaného úkonu, který mně, ctiteli Mistrovy Poezie Nadzemské Krásy, připadal tak nepatřičně prozaický. Později jsem přivyknul a snad i s úsměvem čekával před dveřmi toalety, až se ozvalo básníkovo „Úž!“ – a ty triumfální pochody zpět na lůžko! Se zastávkami u ležících kolegů! Tehdy pobýval na oddělení i jeden černoch, s nímž Oldík pohovořil anglicky. A mám dojem, že měl i partnera pro svoji franštinu. Ostatně anthologie francouzských surrealistů patřila k jeho každodenní četbě. Spolu s Rudým právem. Byla to dobrá kombinace.  

V roce 1966 byl jsem mezi těmi pár lidmi, s nimiž si uspořádal svůj večírek, koncipovaný jako pánskou jízdu, jak zdůrazňoval. Nebyli to ani moc přátelé, spíše šlo o lidi, o kterých Oldík usoudil, že by mu mohli posloužit ku prospěchu. I když to byli lidé, co jej měli rádi. Setkání se uskutečnilo v létě roku 1666 ve Wenzlově vile. Seděli jsme kolem stolu a čekali na něj. Posléze se otevřely dveře a Oldík, podpírán slečnou Vopičkovou, svojí hospodyní, vešel, zlehka se o ni opíraje, v druhé ruce hůl. Byl drobnější, než jak se zdával v nemocnici. A nevím čím tak dojemný, že by člověk zaplakal. (Pak jsem na to přišel: nejen jeho oblek byl staršího data, ale i košile dávno vyšla z módy – činily jej křehčím, jako když člověk vyroste z maturitních šatů.) Usmíval se. Pojedli jsme, velice bohatýrsky – škoda, že si nepamatuji co že to bylo! Na stůl přibyla červená Ludmilka, i Oldík si s námi připíjel. Asi po dvou hodinách (!) se omluvil, že si půjde odpočinout. A provázen slečnou Vopičkovou odešel do své bílé ložnice ...  

Přesunuli jsem se ven do altánku u vily, přesvědčeni, že večírek skončil. A bylo nám smutno. Ale za hodinku přišla slečna Vopičková, že pan doktor prosí. A znovu jsme seděli kolem stolu. Oldík pouštěl desky, co si kdysi za války nahrál na klavír (neuměl hrát) a nazpíval (rovněž) ve studiu AB v Lucerně. Leč s jakým to citem! A vykládal. A byl přešťasten. Zpil jsem se. Hrozně jsem se zpil ... Konce neznám. Já vím, že když mne nakládali do jakéhosi automobilu, tak jsem hrozně plakal a vykřikoval: „Když on byl jako živý ...“  

Domů jsem přesto přivezl košíček jahod a dvě červené Ludmily.  

Naše poslední setkání se neuskutečnilo. To už jsem byl rozvedený se svojí ženou Marií, která se starala o přepisování jeho kaligrafických hieroglyfů do srozumitelných znaků a nechtěl jsem Oldíka uvádět do rozpaků tím, že přijdu bez ní. (Blbec: i když ona beze mne za ním chodit musela.) Jednou jsem to přece jen nevydržel, to se nám zrovna podařilo převézt jej (spíše dopingově) na kliniku dr. Hennera do Prahy. Ale na oddělení měli infekční žloutenku. Zůstal jsem přede dveřmi, pár metrů vzdušnou čarou od něj ... Naposled. Krátce poté, už na Mělníce, zemřel.  

V roce 1975 jsem stvořil svoji druhou wenzlovskou inscenaci – snad nejproslulejší: Rozházené kopretiny. Na prostějovskou přehlídku se dostala až po ideologickém reparátu – zvláštní předváděčce v Praze! Ale dostala. Až jsem se divil, kolik veršů se u Oldíka příčilo době. Dostala „Cenu poroty“. O „Cenu diváka“ připravilo Oldíka nařízené zmanipulování výsledků hlasování. (Krátce po převratu nikdo nenapravil ani nejmenší zmínkou. Což už jsou detaily, dosvědčující etiku nové doby.)  

V roce 1980 přibylo ještě „Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád...“ – „Zvláštní cena poroty“, opět na prostějovské přehlídce.  

A dnes, skoro pro mne už nečekaně, končím posledním dílem wenzlovskou tetralogii. Budiž jí země lehká: svět je jiný, já jsem jiný, dělám ji s jinými lidmi a jinak a skoro mám dojem, že znovu objevuji neznámého básníka.  

Ať je vám s ní hezky.  

Radim Vašinka, nezávislý principál

Data a fakta života Oldřich Wenzla  

(jak je sestavil Ludvík Kundera – převzato z výboru veršů Oldřicha Wenzla – Pohodlný Život, Čs. spisovatel Praha, 1990, doplněno Radimem Vašinkou)  

1921 – narozen 3. října na Mělníce v rodině advokáta  

1938 – v březnu otiskuje první báseň v časopise Mladá kultura  

1940 – maturita na mělnickém reálném gymnáziu  

1940–1945 – zaměstnán na ředitelství Škodových závodů v Praze; seznamuje se stmalíři Jindřichem Štýrským a Toyen, s básníkem Jindřichem Heislerem  

1945–1948 – studium práv na Karlově univerzitě (promoce 19. 3. 1948)  

1946 – seznamuje se s členy Skupiny Ra; je zastoupen překlady dvaceti básní v Heislerově Výboru básní Pavla Eluarda  

1947 – na podzim je zastoupen svými básněmi na večeru Skupiny Ra; tiskne básně v Bloku, Kvartu a Mladých arších  

1948–1949 – advokátní koncipient u svého otce  

1949–1952 – právník v Advokátní poradně na Mělníce  

1952–1956 – zaměstnán ve Státním úřadu plánovacím v Praze  

1957–1958 – podnikový právník v n. p. Spolana v Neratovicích  

1959–1960 – houstnou pobyty v nemocnici; příležitostně vypomáhá místním úřadům, např. jako tlumočník  

1960–1969 – od léta v nemocnici na Mělníce–Podolí, v té době jen dvakrát kratší pobyty na klinice prof. Hennera v Praze na Novém Městě  

1964 – 3. 3. první večer poezie: představení Tzv. divadla poezie VUS Praha – A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu v režii Radima Vašinky; v květnu opožděně debutuje sbírkou Yehudi Menuhin (díky nezměrnému soustavnému úsilí svého přítele Ludvíka Kundery), během 60. let tiskne básně v těchto časopisech: Host do domu, Impuls, Kulturní tvorba, Květy, Literární noviny, Mladý svět, Plamen, Program, Průboj, Orientace, Nové knihy, Repertoár malé scény, Rovnost, Svoboda  

1966 – v květnu vychází sbírka Hřích ublížit; 24. 6. pořádá Oldřich Wenzl ve svém bytě „dýchánek“ pro přátele  

1968 – v března vychází sbírka Velký požár  

1969 – 7. 8. na Mělníce umírá; 12. 8. je pohřben na lesním hřbitově na Chloumku  

1971 – posmrtně vychází čtvrtá sbírka Lento  

1975 – druhá Vašinkova inscenace Wenzlovy poezie, tentokráte již s Orfeem: Rozházené kopretiny  

1980 – Vašinkova třetí wenzlovská inscenace (opět Orfeus): Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád  

1982 – vychází soubor Veškerá poezie  

1987 – 15. 11. – ustavení volné a neformální Společnosti Oldřicha Wenzla na Mělníce  

1990 – vychází výbor Pohodlný život  

1999 – 26. 2. závěrečný, souhrnný díl Vašinkovy tetralogie inscenací poezie Oldřicha Wenzla: Nemám se tak zle, jak jsem čekal a tak dobře, jak jsem se obával – Divadlo Orfeus, sekce Krytové divadlo

Veliký smích Oldřicha Wenzla  

Jsou básníci, jejichž dílo, je připomínáno takřka bezvýhradně. Oldřich Wenzl k nim rozhodně nepatří. Čtenářský tábor v jeho případě vždy byl a jistě i nadále bude rozštěpený. Ale ať už bývá Wenzl hodnocen jakkoli, panuje shoda v tom, že jde o svébytnou a originální individualitu, jejíž velkou předností je schopnost osvobodivého smíchu. Začneme-li klubíčko této schopnosti rozplétat, dostaneme se ke slůvku SURREALISMUS. Nebyl to jen psychický automatismus a nebyla to jen „motýlí“ imaginace, čeho se Wenzl stal šťastným dědicem. To hlavní, co od svých milovaných francouzských vzorů (Péret a hlavně Eluard) získal, byla hra. ¨Hra s barvami, představami, jazykem, hra se čtenářem, se sebou samým. Hra jako přístup ke světu a k realitě, kterou – s upomínkou na anarchisticko-destrukční atmosféru dada – převrací vzhůru nohama. Hra, otvírající dveře náhodě a nečekaným souvislostem, hra plodící.  

HUMOR, ve Wenzlově případě ovšem povětšinou s přívlastkem ČERNÝ. Humor vyjadřuje přirozenou touhu člověka po radosti, po naplněném a šťastném životě – tedy po všem, co bylo do jisté míry Wenzlovi osudem upřeno. Nevyléčitelná choroba básníka téměř izoluje, samotný život se v této souvislosti jeví absurdním. A tehdy se rodí myšlenka jediné možné obrany: překonat absurditu absurditou, učinit z tragédie triumf života: „Vůbec nechodím / Protože musím reprezentovat / Sebe a mých deset barevných pyžam“ – těmito verši jsou myšlenky na marnost či neodvratnost smrti poraženy na hlavu. Básník si teď už ve své poezii může dovolit vše: rozbíjet konvence a vytvářet nové, mluvit pravdu i lhát, důvěrně se svěřovat i napohled cynicky se vysmívat – jít na ostří nože a využívat k tomu  

MYSTIFIKACE. Kolik masek si dokáže Wenzl nasadit – a žádná není ta pravá! Tvář velkého dítěte se jedním veršem mění v ironika par excellence, střídají se výrazy a pózy, naivní i předstírané úsměvy. Oscilace mezi důvěrou a sarkasmem je permanentní a někdy těžko postřehnutelná, není však otázkou básnické techniky či zručnosti, ale výrazem autorské osobnosti, její vnitřní nejistoty. I proto jsou Wenzlovy básně především  

ZPOVĚDÍ. Zpovědí tragickou i šťastnou, neboť věřící v přátelství a krásu. Zpovědí básníka omylného a chybujícího, ale zpovědí člověka, který překonává svůj úděl poezií, který svou poezií žije. Už to bylo kdysi řečeno: Velikým požárem nazval Wenzl jednu ze svých sbírek, veliký požár spaloval jeho existenci; z jeho popela se však rodilo něco, co přetrvává. Poezie, jejíž ozvěna přináší smích básníka, který při vědomí smrti neopustil život a člověka. Veliký smích Oldřicha Wenzla.  

Rudolf Matys  

(úvodní slovo k rozhlasovému pořadu „Veliký smích Oldřicha Wenzla“)