Náš Othello je pozůstalým příbuzným po střeleckoostrovním Othellovi Divadelní pouti, na které měl svůj křest, při mu byl v r. 1985 (?) rodným kmotrem Jiří Gogela, tehdy ještě jako osoba bez minulosti a bez problémů: proč by se tento dosti zalidněný a poněkud zdlouhavý dramatický text nemohl vměstnat do půlhodinové komedie pro čtyři herce?
Mohl. A stal se hitem divadelních poutí, které za bolševika byly ostrovem svobody ve vyprahlé postnormalizační poušti tehdejšího života. (Nešlo tedy jen o blábolení opilých herců pro podnapilé diváky, jak to jednou povedeně komentovala umělkyně Eva Holubová v jednom televizním pořadu!)
Tehdy ovšem ten Othello vypadal trochu jinak, hráli jsme jej na šikmé plošině dvoukoláku, situovaného mezi dva staré kaštany, kolem dokola obklopeni desítkami diváků…
Když po rozkladu Pouti po převratu, kdy jsme se mezi sebou podle staré dobré české tradice začali všichni, co jsme tam hráli, štěkat, až jsme se z toho rozpadli (neberu v potaz ještě následující ročník, odehrávající se pod patronací skupiny Sklep a spol., kde šlo o něco už úplně jiného a bez Othella), přišlo nám Othella líto a tak jsme s ním začali jezdit. Později když otec Gogela od nás odešel, přešel černý hrdina zcela pod křídla spolku Orfeus. Doznal textových úprav, doznal většího množství improvizací a extempore a žil si po vlasti, za našich Putování, i pod střechou, nejprve Bytového divadla, po přechodu do podzemí i pod střechou našeho podzemního krytu. Už skoro 20 let. Byť dnes už jen výjimečně, neb principál už nestačí tolik s dechem, jsa na rozpadnutí.
Ale i tak, čas od času přece jen můžete shlédnout tento tragikomický příběh vygumovaného černého lampasáka, příběh, který jsa vyprávěn starou češtinou (sepsaný ostatně starou angličtinou!) je tak patinován do podoby takřka autentické. Navíc – a to je převelice důležité: nehrajeme vlastně ani tak Shakespeara, ale příběh o tom, jak se kočovní komediant, nadšeni dramatickou předlohou, která se jim nějakou náhodou dostala do ruky, pokoušejí ztéci onu horu, jíž Shakespeare byl.
I když v případě Othella si myslíme, že je traktován jako tragedie nějakým dávným omylem, který se s ním táhne po věky. A největší tragedií je, vidíme-li Othella, předváděného anglickými herci, nudně, realisticky, jak se u nás dřív hrávala Maryša. Jejich Othella se snažil náš principál několikráte shlédnout do konce, ale nikdy se mu to nepodařilo, když po několika málo minutách byl zcela zmožen bezesným spánkem.
Z Národního divadla pak byl vyveden, neb si, trouba, myslel, že je to sranda.
Někdy uvádíme před touto komedií – protože sám Othello je dost krátký – ještě poučný didaktický program, sestávající ze sledu našich divadelních výbojů, rozšiřujících hranice současného světového divadelnictví jiným směrem, než jakým se nakonec rozšířily.
Ale to záleží na skladbě publika, stavu herců a hlavně principála.
V mnoha případech je tato divadelní předehra delší než sám příběh Othella (který – mezi námi – je dnes ve své podstatě téměř neuvěřitelný…).
vr-haf (Radim Vašinka)
