DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Pierre-Henri Cami
To nejlepší z Camiho

V nejnovějším vydání našich nejoblíbenějších Camiho skečů vám umožníme setkat se s netušeným světem autorova osobitého humoru, a stát se svědky zkázy zloducha, usilujícího o jediný poklad nevinné hadrářovy dcery (Věno osiřelé dívky), přesvědčíte se o příšerné škodlivosti alkoholu, jež učiní z dítěte vraha otce (Opilcovo dítě), i jaká prasácká dramata se mohou odehrávat v palácích nejvyšších (Dramata v paláci Borgiů), pochopíte, jak je dobré, že Zelená Karkulka není Červená (Zelená Karlulka), uzříte, kterak pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, byť za přispění sedmasedmdesátinásobného znásilnění milovanou bytostí v převleku (Fregolitto) a jaké zrůdě dala vzniknout láska Romea a Julie (Syn Romeův). To vše pak je provázáno neskonale vtipnými, trapnými erotickými historkami sexuálně vyhladovělého smolaře barona Rice, Nově obsazeno, režijně osvěženo! Musíte vidět, abyste popukali!  

Skeče, minikomedie plné absurdismu, velkolepých nesmyslů a elegantních slovních hříček. Ch. Chaplin o Camim kdysi řekl, že je „největším humoristou na světě“. Provedení seriózní, nekabaretní, odnaturščikované, takřka operní.

Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Věno osiřelé dívky
PREMIÉRA: 22. 1. 2010
HRAJÍ: Irena Hýsková, Tomáš Rychlý, Jiří A. Sládeček, Štěpán Smolík, Petr Škopek, Kamila Trnková, Moe Binarová, Pavel Urík, Radim Vašinka, Lucie Vašinková, Jana Vodseďálková
SVĚTLA A ZVUK: Petr Škopek
PŘEKLAD: Jiří Konůpek a Miloš Rotter
REŽIE: Radim Vašinka
foto: Jan Lukeš

• Věno osiřelé dívky (Starý hadrář – Pavel Urík, Sirota – Lucie Vašinková, Syn hadráře – Štěpán Smolík)
• Dramata v paláci Borgiů (Lukrécia Borgia – Lucie Vašinková, Zlověstná důvěrnice – Jana Vodseďálková, Cudný šlechtic – Jiří Sládeček, Laurencie – Pavel Urík, Stráž – Štěpán Smolík, Angeliko Stahovač – Tomáš Rychlý)
• Syn Romeův aneb Dítě nenávisti (Ctihodný Kapulet – Pavel Urík, Kapuletův tajemník – Petr Škopek, Romeo – Jiří Sládeček, Julie – Lena Tomšů, Syn Romea a Julie – Štěpán Smolíček, Kojná – Jana Vodseďálková)
• Zelená Karkulka (Otec Zelené Karkulky – Baron Ric, Matka Zelené Karkulky – Irena Hýsková, Zelená Karkulka – Jana Vodseďálková, Vlk, který sežral Zelenou Karkulku – Jiří Sládeček)
• Fregolitto (Královský superintendant nad orgiemi – Tomáš Rychlý, Kapitán halapartníků – Štěpán Smolík, Markéta Burgundská – Irena Hýsková, Blanka Burgundská – Jana Vodseďálková, Fregolitto – Petr Škopek, nezprzněná Tanečnice Vesuvia /mimo obraz/ - Lena Tomšů, przněná Tanečnice Vesuvie – Lena Tomšů, zprzněná Tanečnice Vesuvia – Lena Tomšů)
• Opilcovo dítě aneb Malý mstitel (Hodné dítě – Štěpán Smolík, Ubohá matka – Irena Hýsková, Hanebný otec – Petr Škopek)
• Jak baron Ric vstoupil na nebesa… (Svatý Tomáš – Jiří Sládeček, Svatá Nituška – Len Tomšů, Svatý N.N. – Pavel Urík, Baron Ric – Radim Vašinka)
Video ukázka z 1. dějství Zelené Karkulky: Radim Vašinka - otec | Irena Hýsková - Matka
Honza Vodseďálková - Zelená Karkulka

HENRI-PIERRE CAMI vyznává krajnost, přehání ve všem, aniž si je čehokoliv vědom. Z toho důvodu se člověk ptá, byl-li si vědom svých skvělých objevů, pro které nenalézáme před ním v literatuře obdoby: ztřeštěný dávno před Morkovou kostí (Pierre Dac), byl surrealistou, aniž o tom věděl a aniž ho surrealisté uznali, průkopník černého humoru, aniž se dočkal takového titulu, komický a šílený jako bratři Marxové – nadšený pro nesmysl nikdy necouvne před žádným bláznovstvím.  

Má své oblíbené gagy a postupy: parodie nebo dokonce plagiát teatrální lyriky, vášeň pro úderný kontrast, zvláště mezi konvenčním chováním osob a absurdností jejich reakcí, mezi falešnou noblesou jejich projevů a nejapností, které pronášejí. Miluje bláznivá citoslovce, slovní hříčky a dvojsmysl. Právě proto, že soustavně ignoruje hranice mezi obhroublým žertem a erotikou, svedl rozbouřit i klidnou hladinu posvátných pojmů. Protože se nevyhýbá pastem, je schopen toho nejlepšího, pokud se nějakým zázrakem vyhne nejhoršímu. Miluje dějiny a legendy, používá všech zdrojů fantastiky, pomateného blábolení, černého humoru a realizmu, přivedeného do takových krajností, že už přestává být pravdivý. A především je tu jakási zcela úchylná logika, druhá logika, kterou Cami uplatňuje s matematickou přesností a s obdivuhodnou nenuceností v nejroztodivnějších situacích.  

 

Teoreticky není Cami v našich zemích zcela neznám - překlad několika jeho hříček vyšel již za 1. republiky. Prakticky se s ním ale seznámila naše veřejnost až zásluhou překladatele Jiřího Konůpka, který si Camiho texty přivezl v roce 1967 z Paříže. Protože patřil mezi příznivce Orfea, bylo logické, že jsem uvedli Camiho v československé premiéře, ještě před vydáním knižního překladu. A stal se nám láskou na celý život.  

Později přeložil další texty člen našeho spolku, Miloš Rotter. Ten pro nás objevil i figurku barona Rice - výstředního smolařského erotomana, většinou nerealizovaného, jehož milostná dobrodružství rozhodně nejsou žádnými romancemi, spíše můžeme mluvit o milostném hororu. V nejlepším případě.  

 

Camiho fabule má zhruba toto schéma:  

Byl jednou jeden mladý muž, který velice žárlil na svou dívku, ostatně dosti přelétavou. Jednoho dne jí řekl: "Tvé oči se dívají na všechny lidi." I vydloubl jí oči. Potom pravil: "Tvé ruce jsou schopny vábivých gest," a usekl jí obě ruce. Může také promluvit na jiné, pomyslel si a uřízl jí jazyk. Pak jí vytrhal zuby, aby se nemohla usmívat na případné obdivovatele. Nakonec jí uřezal obě nohy. Takhle budu klidnější, říkal si. Pak teprve mohl ponechat bez dozoru dívku, kterou miloval. Je šeredná, myslel si, ale bude jen moje, do smrti. Jednoho dne, když se vrátil domů, ji nenalezl. Unesl ji majitel pouťového panoptika.

Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Star Lena Tomšů vítá diváky
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Věno osiřelé dívky
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Věno osiřelé dívky
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Miloš Rotter (postavička uvádějící losování Sportky a Deset šťastných čísel, rovněž překladatel části Camiho textů) uvádí barona Rice (Radim Vašinka) (Jediná, kradmo, proti zákazu zhotovené fotografie, omluvte její zhoršenou kvalitu!)
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Baron Ric zaujatě vypráví o svých podivných milostných dobrodružstvích.
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Dramata v paláci Borgiů
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Dramata v paláci Borgiů
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Dramata v paláci Borgiů
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Dramata v paláci Borgiů
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Dramata v paláci Borgiů
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Syn Romeův aneb Dítě nenávisti
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Zelená Karkulka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Fregolitto
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Opilcovo dítě aneb Malý mstitel
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Opilcovo dítě aneb Malý mstitel
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Opilcovo dítě aneb Malý mstitel
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Jak baron Ric vstoupil na nebesa…
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Jak baron Ric vstoupil na nebesa…
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Závěrečná děkovačka
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Někdy se pan překladatel převtěluje a bere na sebe podobu Ireny Hýskové!
Pierre-Henri Cami, To nejlepší z Camiho
Pierre-Henri Cami

CAMI Pierre (jindy Henri-Pierre) je jméno, které nenajdete v žádném literárním slovníku, v žádné literárně-historické studii. Budiž, Cami byl povoláním humorista, nikdy nesložil žádnou sonátu, nemaloval nohama, neprobádal žádnou oblast Polynézie, je tedy přirozené, že byl vyobcován z Nejvyšších Planin Velkého Pohoří Literatury. Je tedy třeba hledat níže, v zákoutích literatury, v mlžných oblastech - ve vzácných studiích, věnovaných humoru, ve specializovaných antologiích. Co se zdá být logické, stává se překvapujícím: ani zde nenalezneme zmínku.  

A přece se jedná o autora ve své době velmi slavného.  

Narodil se roku 1884 v Pau ve Francii. Původně se chtěl stát toreadorem. Jeho rodiče však nepovažovali zápasy s býky za dostatečně seriózní zaměstnání. Roku 1903 tedy vstupuje na konzervatoř a krátce poté již činí své první kroky na prknech divadla Odéon. Je obsazován do němých rolí, jedna z jeho prvních rolí je dokonce role beznohého mrzáka. Divadlo samo se mu stává nevyčerpatelným zdrojem inspirace - podstatnou a nejlepší část jeho díla tvoří krátké divadelní hry.  

Do literatury vstupuje zadními vrátky - zakládá „Malý ilustrovaný pohřební furgon“, spolkový a humoristický orgán zaměstnanců pohřebních ústavů. V časopise se to vesele hemží funebráky, mrtvolami, pozůstalými, pohřebními vozy a rakvemi. Pařížští funebráci jsou hrdi na svého Camiho. Často, ve dne v noci, ho vozí ve svých furgónech domů, když jedou právě s prázdnou. Ale protože hrkajícími pohřebními vozy se to záhy před Camiho redakcí netrhne, jak si funebráci zajíždějí cestou ze hřbitova pro „své číslo“, stěžují si nájemníci svorně na hluk a svými zákroky zabíjejí časopis. Orgán, jehož heslem bylo „Humor, Radost, Márnice“, zaniká po sedmém čísle, ironií osudu právě na Dušičky. Cami tak objevil svoji oblíbenou barvu - černou, a užívá-li někdy i jiných barev, tedy jen proto, aby ji mohl lépe oslavit a dát jí vyniknout.  

V roce 1914 vydává svoji první knihu - „Muž se špendlíkovou hlavičkou“. Odtud i jeho portrét: buclatý mladík, oblečený v černém, s černou kravatou a právě tak černými uhlazenými vlasy, baculatá, bledá, hladce vyholená tvář a velmi tmavé kulaté oči, zářící jako dva uhlíky. Cami je již všeobecně znám, má styky s divadelníky a filmaři, byl objeven i Amerikou. Vrcholu popularity dosahuje ve 30. letech, kdy spolupracuje s desítkami věhlasných časopisů. Je autorem i několika románů, textů písní a operet, rozhlasových a filmových scénářů.  

Charlie Chaplin, se kterým si Cami pilně dopisuje, jej považuje za největšího světového humoristu. Octave Aubert nazývá ho Balzacem fantazie, Ramon Gomez de la Serna jej má za nejreprezentativnějšího spisovatele své doby a zároveň za nejnapodobovanějšího. Mezi jeho přátele patří i Jacques Prévert.  

V letech 1921–1951 napsal a vydal přes padesát knížek.  

Po druhé světové válce se stává úplně zapomenutým. Život má pro něj už jen strasti, které krátce před smrtí vrcholí amputací nohy. „Vidíte, končím tak, jak jsem začínal: jako beznohý mrzák,“ posteskne se svému věrnému příteli a obdivovateli, Gianninu Finlandiovi.  

Umírá 3. 11. 1958 v Paříži. Nikdo nenapsal ani nejmenší nekrolog. Mnoho lidí se ostatně domnívalo, že už je dávno mrtev.


Něco z historie camiovskýc představení  

S Camim se seznámil principál ještě v minulém století. Již tehdy ve sklepě: na Malostranském nám. 9, kde měl Orfeus své divadlo. Dnes je tam místo nás Rubín.  

Bylo to v roce 1967 možná 68. Na představení k nám chodívali občas tehdy ještě neznámí výtvarníci (Olbram Zoubek, Aleš Veselý, Petr Šmaha, Budil, František Pacík a j.), rád se zastavil Ludvík Vaculík, chodil básník Zogata, Petr Chudožilov, fotit u nás začínal Bohdan Holomíček, fotili i Jaroslav Krejčí, Laco Déczi nejen že u nás hrával, ale chodil i na naše produkce, stejně jako Vlasta Třešňák, opruzoval nás svým věčným opilstvím a žebráním bezdomovec Benýšek, stálými hosty byli redaktoři z Odeonu, zásobující nás četnými dramaturgickými nápady (ne vždy realizovatelnými) – Irena Wenigová, Eva Štrebingerová, Miroslav Žilina, Vlasta Dvořáčková, Alena Hartmannová, cestou z Národního se stavoval pan Macháček, bylo jich mnoho – úplný seznam je někde v archivech StB.  

A chodíval i pan Konůpek. Překládal z franštiny. Konečně se vracím k tématu. Tehdy – tedy v tom 67. nebo 68. se vrátil z Paříže (svých snů) a přivezl vzácný úlovek: dramatické texty Pierra-Henri Camiho. To že by pro nás bylo asi jako stvořené. A bylo. Začali jsme Camiho hrát ještě z mokrého rukopisného překladu. Hrajeme ho podnes. I když se na něm vystřídaly skoro generace interpretů.


Principálovo prohlášení ke znovuuvedení skečů P. H. Camiho na půdě sklepa Krytového divadla Orfeus  

 

Nejsem již nejmladší a proto se vyhýbám všemu, co mne unavuje. V poslední době pak ale přibývá velice únavných dotazů mladých lidí, které se obracejí na naše solitérní podzemní divadlo s dotazy: „Dědeček mi vyprávěl, jak kdysi, když byl ještě mladý, zažil neuvěřitelně krásné večery na inscenacích minidramat P. H. Camiho v Orfeovi. To jste vy? A je to pravda?“  

Nesnesitelně tedy unavován těmito dotazy, rozhodl jsem se revitalizovat rozpadlé trosky této slávy formou jejich pokusu o vzkříšení. Bylo to velice obtížné, protože mnozí z dávných představitelů našeho prvního Camiho vašich dědečků, milí mladí přátelé, jsou dávno po smrti, jiní zase v průběhu let doznali tak podstatných změn své vizáže a v neposlední řadě i mentality (z hejsků se stali mnohočetní otci rodin, z úspěšně propadajících studentů ambiciózní úředníci, z mužných vitálních interpretů málem vozíčkáři, neschopní samostatného pohybu, ze štíhlých bystrých dívčin macaté, vdavekvhodné matróny, či beznadějí života zmítané alkoholičky), nicméně po několika návštěvách našeho předního fitcentra a absolvování aerobikových lekcí podařilo se nám mnohé z těchto trosek restituovat do vizuálně i mentálně přijatelné podoby, umožňující jim zúčastnit se této reinkarnace. Někde ovšem muselo nutně dojít ke změnám v obsazení: dřívější jinoch dnes hraje starce, stařec dělá inspicienta, několikanásobně rozvedené dámy těžko mohou dnes přesvědčivě poprvé sdílet milencovo lože, namísto bachratých herců, kteří nemohli projít úzkým vchodem na scénu, jsme byli nuceni najmout náhradníky toho schopné.  

Navzdory těmto obtížím podařilo se přece jen vzkřísit ducha Camiho komedií, o čemž svědčí i účast jednoho z jeho překladatelů na samotném představení.  

Doufáme, že při poctivé snaze podaří se nám zamezit onomu únavnému přílivu výše uvedených otázek, aniž mladí dojdou zklamání a starým spadnou klapky pamětnických očí.  

 

Lidstvo se nedělí na třídy podle vztahu k výrobním prostředkům (Karel Marx), ani podle toho, kdo jimi disponuje (Bondy), ale podle vztahu k humoru (Vašinka).  

„No právě,“ dodává principál, „Cami se totiž tváří jako autor zcela jednoduchý, takřka lidový. Těm, kteří ho mají rádi, aniž by o tom přespříliš meditovali, nepřijde nijak složitý. Ale narazí-li Cami na milovníka realistického dramatu nebo klasického tradičního divadla, preferujícího sledování děje a neschopného ocenit způsob, jímž je děj traktován, jak slovně, tak i samotnou hereckou akcí, narazí-li na diváka puritánského, sexuálně zakomplexovaného, vycmrndlého intelektuála, prasáka na duchu i na těle, nebo na diváka nacvičeného na jiný druh humoru, než na humor značně ztřeštěný, trochu přičerněný, realisticky absurdní, šťavnatý, leckdy záměrně i toporně trapný, až téměř – promiňte mi to neliterárněvědecké slovo – blbý, v souhrnu pak prostě camiovský, je ztracen. Divák i Cami. Výsledek je ve svém důsledku katastrofický. Doufám, že jsem to řekl sdostatek jasně.“  

 

Pro pochopení Camiho poetiky uvádíme fabulační schema jeho minidramat:  

Byl jednou jeden mladý muž, který velice žárlil na svou dívku, ostatně dosti přelétavou. Jednoho dne jí řekl: „Tvé oči se dívají na všechny lidi.“ I vydloubl jí oči. Potom pravil: „Tvé ruce jsou schopny vábivých gest,“ a usekl jí obě ruce. „Může také promluvit na jiné,“ pomyslel si a uřízl jí jazyk. Pak jí vytrhal zuby, aby se nemohla usmívat na případné obdivovatele. Nakonec jí uřezal obě nohy. „Takhle budu klidnější,“ říkal si. Pak teprve mohl ponechat bez dozoru dívku, kterou miloval. „Je šeredná,“ myslel si, „ale bude jen moje, do smrti.“ Jednoho dne, když se vrátil domů, ji nenalezl. Unesl ji majitel pouťového panoptika.  

 

Následující ukázky by vás pak měly připravit na onen druh camiovského humoru, který se táhne večerem jako červená nit:  

Zoufalým úsilím podařilo se umíněnému domovníkovi rozrazit dav a octl se před pověstnou károu právě v okamžiku, kdy jeho pán, markýz, s ní sestoupil a kráčel k popravišti. Uklonil se uctivě před odsouzencem a natáhl širokou dlaň pro spropitné: „Pane markýzi,“ pravil, „dovoluji si vám přát šťastný a veselý nový rok!“  

(Za revoluce)  

 

DOMOVNÍK: Vysvětlím vám to… Jsem slabý na nohy, mám, jak se říká, loupání v kolenou. A proto každý den, když listonoš donese poštu, místo abych ji roznášel do poschodí, posadím se na dvorku. Zazvoním na zvoneček, nájemníci se vykloní z oken, a já jim nahlas předčítám jejich dopisy.  

(Záhada mrtvého boxera)


LITERÁRNÍ UKÁZKY  

 

REŽISÉR, pozdraví obecenstvo: Dámy a pánové! Jeden z našich herců nesehnal taxík a musel uběhnout celý kilometr z domova až k nám do divadla. Je velice unaven a prosí vás o deset minut strpení, aby se mohl vydechnout, než zde před vámi ztělesní legendární a nesmrtelnou postavu běžce od Marathonu.  

(Marathon)  

***  

NEÚSLUŽNÁ SLUŽEBNÁ: Pane, je tu nějaký holohlavý muž a přeje si s pánem mluvit.  

JÁ: Holohlavý muž?  

NEÚSLUŽNÁ SLUŽEBNÁ: Ano, pane. Říkal dokonce, že pán bude šťasten, že se s ním opět shledává. Tvrdí, že je pánovým přítelem z mládí.  

JÁ: To není možné, žádný z mých spolužáků nebyl plešatý.  

(Rekord v lásce aneb Sto let rozkoše)  

***  

JAPONSKÝ MLYNÁŘ: Řeka, která poháněla náš mlýn na pepř, už neplyne.  

SYN JAPONSKÉHO MLYNÁŘE: Běda. Řeka postupně vysychá od té doby, co se v ní potopila loď naložená savým papírem.  

(Hara-Kiri aneb Japonská dramata)  

***  

CHUDOBNÁ MATKA: Naše situace je tak černá, že musíme rozsvěcet už ve tři hodiny odpoledne, abychom viděli v naší ubohé mansardě.  

(Strašliví prarodiče)  

***  

„Co však obsahuje lednice, kterou vám vrah ukradl?“ zeptal se velitel policie.  

„Je v ní uložena čest mé dcery, pane!“  

(Pannou přese všecko)  

***  

„Smiluj se nade mnou,“ prosil kata. „Vzpomeň si, kdysi jsem ti podal sklenici vody.“  

„Vzpomínám si,“ odpověděl kat, „a jsem rád, že ti dnes mohu stonásobně oplatit tvou šlechetnou službu.“  

Kat opatrně vsunul trychtýř odsouzenci do hrdla a vlil do něh první vědro vody.  

(Sklenice vody)  

***  

1. dějství – Domácnost břichomluvcova  

(scéna představuje obydlí břichomluvce)  

ŽÁRLIVÝ BŘICHOMLUVEC: Tato žena, se kterou jsem se oženil, je hluchoněmá.  

BEZPEČNÝ PŘÍTEL: Hluchoněmá?  

ŽÁRLIVÝ BŘICHOMLUVEC: Ano. Vybral jsem si hluchoněmou, poněvadž jsem hrozně žárlivý. Její neduživost jí zabraňuje naslouchat galantním návrhům a odpovídat na ně.  

BEZPEČNÝ PŘÍTEL: Dobrá myšlenka.  

ŽÁRLIVÝ BŘICHOMLUVEC: Pro větší bezpečnost nedovolím žádnému muži proniknout ke mně do bytu. Vy jste výjimkou. Díky vaší příslovečné ošklivosti jste pro mne bezpečným přítelem. atd.  

(Žárlivý břichomluvec)