Radu Ţuculescu
Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku

Ke hře tohoto rumunského autora, pojednávající o rozporu mezi osobními a obecnými zájmy jsme se dostali čistě náhodou. Zatím, neznaje její důsledek, zdráhám se říci, že šťastnou. Text mne zaujal nejen svojí formou a inteligentními vtipnými dialogy, ale i myšlenkou. O níž jsem byl tehdy přesvědčen, že jí rozumím. Zaujala i naše herce. A provokovala nás k pokusu převést tuto hru, psanou pro normální divadlo, tím mám na mysli standardně velkou scénu, do podmínek toho našeho miniprostoru 6 x 3 m, vybaveného primitivními světly, nedokonalou zvukařskou technikou a herci, přivyklými jinému repertoáru, a tedy do jisté míry i jinému druhu herectví, herectví stylizovanějšímu, pracujícímu s nadsázkou a v žánru, kterému se ona velká divadla věnují jen velmi ojediněle. I s tím rizikem, že pro některé role nemáme zrovna nejideálnější obsazení.  

I dali jsme se do toho, riskovali jsme, a plni nervózního očekávání zvědavě vyčkáváme ortel diváků. O to nervózněji, že jsme se v průběhu nácviku dozvěděli, že jde o světovou premiéru Ţuculescovy hry. Což je zajímavá historie, s níž nás seznámil autor:  

„Za komunistů mi zamítli publikování divadelních her, protože jsem odmítnul změnit to, co požadovala změnit cenzura!!! Změnit byť jen jedinou repliku. V té době se u nás mohly hrát pouze hry, které vyšly tiskem!! Tedy ty cenzurované. Proto jsem přestal divadelní hry psát… Po revoluci mi vyšel první svazek divadelních her teprve v roce 2004!! Působil jsem spíše jako režisér studentského divadla a v televizi.“ Tolik autor.  

Račte se tedy seznámit s výsledkem našeho zápasu a snažte se zodpovědět otázku, vyplývající z onoho „aneb“ v názvu hry: kdo vlastně má dát komu přes držku a proč?

recenze na serveru Nekultura.cz / 17. února 2008 / Autor: Edita Langpaulová  

Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku  

Čím je dnes zajímavá absurdní hra, která byla napsaná téměř před třiceti lety? Může se podařit režisérovi podat její nadčasovost tak, aby o aktuálnosti byli přesvědčeni i diváci? A co vlastně může mít společného soubor čerpající z poetiky pouličního divadla s tímto druhem dramatiky? Odpovědi přináší Krytové divadlo Orfeus, které na konci ledna tohoto roku uvedlo světovou premiéru hry rumunského autora Radu Tuculescu.  

Drama, které přináší zprvu běžné setkání dvou přátel ze studií po letech na letní zahrádce nóbl restaurace, se postupně jeví být komplikovaně vykonstruovanou hrou bez jasného záměru. Propletené osudy a vršící se nejasné motivy postav přináší nová a nevysvětlitelná fakta. Obyčejní lidé se postupně začínají jevit jako pokrytci. Navíc prvky absurdna posiluje neustále se měnící se osazenstvo podniku, které svou „exotičností“ podtrhuje atmosféru zvrhlosti. To, čím autor před lety vyjádřil frustraci z dobového režimu, v aktualizované podobě platí dodnes. Manipulace lidí, sledování a ztráta soukromí, prožívání sexuality jako jediný únik z reality není třeba před dnešním divákem dlouze obhajovat. Ale zatímco dříve hra vyjadřovala skutečnost, z které není úniku, dnes je to odcizená skutečnost, do níž nemůže vstoupit.  

Oddělené světy lidí, z nichž jeden patří těm, co se baví na terasách drahých podniků, a druhý obývají bojovníci za kdovíco, přesně definují roztříštěnou realitu současnosti.  

Aktualizace působí nenásilně možná právě proto, že jí není tolik potřeba. Umakartové stolky nahradily plastové, slunečníky s logem oblíbené značky, jak je dneska zhusta k vidění (anebo parodie na produkt placement?) a rasta copánky jako znak tehdejších mániček se tolik neliší od toho, co znamenaly před lety. Co je více originální na této inscenaci, je spojení prvků pouličního a alternativního divadla s typem dramatiky, který se většinou hraje na jevištích kamenných divadel.  

Prvky absurdity jako podivně zavěšený telefon nad stolkem, nefunkční vysavač, který přesto vysává, láhve piva, z kterých nic neteče, a postavy, které pijí z prázdných sklenic, nesmyslné opakování stejných písniček. Dá se říci, že atmosféra je místy téměř snově a chladně surrealistická. Často se používají zvukové nahrávky zcizující dojem reality. Výprava a infantilně přezdobené šaty zpívající kuchařky připomínají bakelitový domeček pro panenky. Celková nesourodost výtvarného pojetí má však daleko k promyšlenému eklektismu.  

Míšení snových motivů s parodií pornografických časopisů a „šlágrů“ všemi oblíbené Helenky Vondráčkové může být dovolené právě v pouličním divadle. Pro takové divadlo je typická výprava z toho, co dům dal, a jednoduchá jevištní řešení. Zdá se, jako by z nedostatku vyrostl nápad. Ačkoliv divák může mít chvílemi pocit, že právě této nevýhody-výhody je zneužito místo zcela původního řešení. A občas se může dostavit podezření, že některé motivy už viděl i v jiných představeních. Přesto je tento „rozdováděný“ přístup u takového divadla logický. Jeviště, které volně pomocí rozestavěných stolků přechází v hlediště, a komorní, spontánní ráz takového představení navazují bezprostřední kontakt s diváky. Tohle divadlo je hlavně o důvěrném setkání, kde herci jsou spíš jako naši sousedé a strejdové, kteří si pro nás „něco přichystali“, než o novém uměleckém přístupu.

Tak tu byl Radu Tuculescu  

Po značně složitém jednání podařilo se uskutečnit návštěvu autora hry „Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku“, kterou jsme nedávno uvedli ve světové premiéře. Pobýval v Praze od 17. do 20. března. Stalo se tak za vydatné pomoci Rumunského kulturního institutu, který pozvání nejen zorganizoval, ale uhradil autorovi i cestu a diety. My jsme jej pak ubytovali.  

Byť návštěva dramatika, jehož hra je v Praze uváděna, je přinejmenším zajímavá, nepodařilo se nám tuto zpráva, i když jsme se poctivě snažili, protlačit na stránky kulturních rubrik našich deníků. My to chápali, autorovi se nám snad také podařilo vysvětlit tohle ohrňnosové fouňovství redaktorů kulturních rubrik pražského tisku. Ovšem nezájem toho odborného, např. Divadelních novin, je přece jen zarážející. Mohli se leccos dozvědět. Zbytečně jsme upozornili i Obec spisovatelů. Protože Radu Tuculescu je i členem rumunské spisovatelské obce. (Snad se budeme moci seznámit i s jeho znamenitým románem „Stará mama”, o jehož českém překladu se v současné době už vede jednání.) Není ani Američan, ani Číňan. Je to jen neatraktivní Rumun.  

Rumunský kulturní institut s ním uspořádal ve svém centru besedu, k nám přišel na představení své hry. Není lehké hrát před autorem. Ale nic jiného nám nezbylo. A podařilo se nám hru odehrát od začátku až do konce. Tedy skoro do konce.  

O přestávce zavedl principál v naší šatně, jsa nadán patrně věštím duchem, řeč na nejrůznější druhy kiksů, kterými může být postiženo představení. Jako nejkatastrofálnější možnost uvedl brept v poslední replice. Všichni jsme se tomu zasmáli. Netušili jsme, že toto maximum může být minimem proti tomu, co se ještě může stát i po oné replice.  

Představení končí atakem na publikum, které je obviněno z občanské pasivity, jak to vyplývá ze hry. Tato ataka je zhmotněným slovem, jež je zastoupeno dýmem, který se vyvalí zpoza dekorací. Leč: Lena Tomšů, znamenitě demonstrující silně podnapilou hrdinku hry, v průběhu hry porazila řadu slunečníků, opřených o horizont, upadších v dominovém efektu s výrazným rámusem na zem. Hospodský personál hry je zas o horizont opřel a hrálo se dál. No a v závěru dochází k onomu agresivnímu aktu vůči publiku. Herec, předstírající vzadu, že zavazuje tkaničku u boty, marně mačká vypínač, spouštějící kouřomet (což nemůže učinit nikdo z technického personálu v zákulisí, protože všichni jsou na scéně a hrají!). Pád slunečníků přerušil vedení a není-li vedení, nenastane efekt. Uprostřed scény stojí nebohý principál, který se má nastalému apokalyptickému výjevu netknut usmívat, stoje vprostřed dýmu jako Mistr Jan Hus na břehu Rýna – a místo toho po rozpačité pauze oznamuje konec představení, omlouvaje divákům toto nedopatření, s tím, že obměkčeni kvalitou publika upustili jsme od jeho potrestání.  

A další vyprodané představení (už páté!) končí opět téměř standing ovulací (principálův odborný termín, počesku kombinující živý jazyk anglického původu s mrtvou latinou). Chybovati jest lidské a v tom jsme jako divadlo hluboce humánní organizací.  

Pak jsme si chtěli pobesedovat s autorem, ale pomícháni s hosty z řad Rumunského institutu jsme z toho moc neměli. Nějak se nám to vymklo z rukou. A tak z toho byl jen jakýsi společenský večírek, na jehož účastníky hleděli herci poněkud nevrlým zrakem.  

Z toho, co zvěděl principál, je možno usoudit, že autor byl spokojen (zlí jazykové tvrdí, že při děkovačce i slzel), měl jen drobné připomínky praktického charakteru. Ocenil pak obzvláště Lenu Tomšů, jejíž postavu opatřil dvoustránkovým monologem, s jehož funkční disproporčností kromě jí samotné vydatně zápasil i sám režisér.  

Druhého dne sešel se Radu Tuculescu v doprovodu svého přítele a překladatele pana Cetkovského s principálem u nich doma, principálová zimprovizovala i chutný oběd a mluvilo se o tom, o čem se nemohlo mluvit večer po představení. Ale to už jsou záležitosti výsostně odborné či nevhodné k zveřejnění, že lépe o nich pomlčet. Byť nelze říci, že by byly nezajímavé. A taky jsme se jen tak bavili, vykládali si, prohlíželi fotky a pořád jsme se smáli. Což se principálovi daří málokdy.  

Příštím rokem bychom měli jet s touto hrou na festival do Rumunska, do Kluži. V květnu. Ale to je daleko, a my nevíme ani co bude zítra…  

Radim Vašinka

Radu Tuculescu: Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku  

Neuvěřitelné stalo se skutkem – po téměř ročním zkoušení, mnohokráte ovšem přerušovaném chatrným zdravím krytových herců, tu zápal plic, tu vymknutý obratel či vymknutý kotník, chřipky a katary průdušek nepočítaje – podařilo se tomuto podařenému spolku předvést veřejnosti konečně něco nového. (Pomineme-li fakt, že při neschopnosti fixovat konečný tvar představení v nějaké stálejší podobě činí vlastně z každé produkce tohoto spolku premiéru…)  

Nahořklou komedii rumunského autora Rada Tuculesca uvedli krytovci ve světové premiéře. Na tomto poněkud bombastickém označení trval autor, což budiž Orfeovi omluvou. V hledišti na rozdíl od předchozích 15i let všemožných premiér zasedli dokonce dva divadelní kritici, což mělo alespoň částečný vliv na následnou publicitu na Šestce ČRo, kde ovšem musela být reference přerušena dotazem posluchače, aby se k ní referující referent už nevrátil. I tak šlo o dosti vyčerpávající příspěvek. Přinášíme jej na našich stránkách v audioakustické podobě po náležitém poklepu na klávesnici.  

V touze zpraviti veřejnost o nově uváděné hře pokračujeme v zavedené tradici a referujeme svépomocí:  

Aby se hra jevila jako podobenství (za které ji označuje sám autor), snažili se inscenátoři znejistit diváka v pochopení žánru komedie stylem realistického postmodernismu, opovrhujícího modernou a nesměle zabrousivším občasným odskokem do oblasti ireálna, což se zračí už v ekletické výpravě, kde divák, znalý repertoáru divadla, se setkává se svými starými známými: jsou tu obláčky z Apollinairova Zvražděného básníka (mimochodem vysoce nedoceněné inscenace!), překližkové zelené keře ze Sněhurky, Kulfáčka a Měsíčků, stolky z Dubillardových Kuliček apod. To vše v takové míře, že to nelze zdůvodnit chudobou divadla, ale spíše jakousi morovou stylotvorností režiséra bez výtvarníka. Ireálno znásobuje i stylově různorodé ztvárnění hereckých partů: od stylizovaného personálu přes realismus, expresionismus, až k herectví, jež by se dalo definovat jen s velkou fantazií.  

Oproti výtkám různorodého či méně dokonalého ztvárnění hereckých partů se režisér, původem přírodní vědec, obrnil prohlášením, že má jen takové herce, které má a ti že dělají co mohou ( byť v skrytu duše je přesvědčen, že dělají i co nemohou, snad dokonce že ani nechtějí co by mohli, či mohou co nechtějí ). Čas brzdil práci, neb je jasné, že kdyby herci zkoušeli tuto – sice těžkou, pravda a ideově vícerozměrnou komedii ještě o nějaký ten rok déle, dopracovali by se jistě jiného výsledku. I za cenu, že vzhledem k plynule narůstajícímu věku interpretů by se musely některé role přeobsadit, nelze vyloučit i případné úmrtí starších aktérů. To však jsou úvahy jen zdánlivě optimistické. Opusťme jejich parket a tančeme na Rhodosu, jak by řekl senátor Mejstřík latinsky.  

Hra je sepsána jako hra bez přestávky. Režisér přírodní vědec ji však přepůlil, s energií, již by člověk v člověku jeho věku nečekal. A navíc přesně v půlce. Čímž docílil zcela logicky jejího rozpůlení, které, pokud byla hra jedním celkem, nebylo patrné. Dá se říci, že je to řešení, které bylo ku prospěchu věci: pro diváky, trčící 55 minut na celkově (s výjimkou 6i kusů) nepohodlných a nepolstrovaných židlích, je to přinejmenším maximum tělesné únosnosti jejich vnímavosti, přeneseně řečeno: láska k srdci prochází žaludkem. Zelňačka paní principálové, jež se dle Stanislavského o přestávce převtělí v neodolatelnou bufetwoomanku, postaví pak každého pokleslého ducha na nohy. Navíc: během 1. poloviny inscenace courají se na scénu postupně a rafinovaně téměř všechny postavy hry, aby pak v polovině 2. plně propukly a pozvedly hru do dramatičtější roviny.  

Právě pak v oné 2. polovině stupňuje se buzerace personálu oproti hostům této zahradní restaurace na téměř nesnesitelnou úroveň, v souladu s hlukem zákulisní demonstrace, v níž jsou postupně třískány různé ty zelené a jim podobné Kateřiny Jacquesové bez ohledu na pohlaví, jež má patrně znamenat nezlomnou vůli lidského pokolení po svobodě, ale ne takové té blbé, jakou máme dnes, ale skutečné. Což, protože v zákulisí, správně není vidět, protože to by muselo být toto divadlo podstatně větší, jako kdysi byla dnes ta nešťastná letenská pláň, co na ní nepustili Vaculíka, aby řekl už tehdy lidem co si myslí a co je dnes na nic, protože to už skoro není komu to říkat. I proto je tato hra nic než podobenství. Ne o době, ale o lidech, kteří nemohou být jiní, než jací jsou, šťastní i nešťastní ve svých radostech a strastech, které už z desetimetrové výše jsou tak drobounké, že až roztomilé, kteří jsou při veškeré své hlučnosti tak sami ve své prázdnotě, že by jich mohlo být jednomu líto, kdyby si za svoji bídu nemohli sami, kteří v zabřednutí do svých střev nejsou s to vzchopit se k odporu proti diktátu mocenské zvůle nenápadně rašící kolem dokola právě díky tomu, že pro onu nasycenost svých střev, nejen fyzických leč i duchovních, ji prostě nevnímají tak dokonale, že i protestující zoufalec působí jako směšný exhibicionista, v nejlepším případě pak co Beránek Boží.  

Vše zahaleno nakonec v kouřovou clonu, tak naléhavě působící dojmem koncertu popmusicheavymetálů s jejich vymýváním mozků neviňátek, přinutí i nevinného k pláči. Vlastně všechny, kromě těch co drží tento svět ve svých rukách, aby žrali zlatými příbory moci.  

Povšimněme si nakonec i hereckých kreací představitelů jednotlivých rolí. Stylizované herectví, které režisér nasadil na skupinu personálu (Veronika Chruščová, Lucie Vašinková, absolventky Vyšší odborné školy herecké, a Petra Černohorská), má v průběhu komedie stále výraznější roli mechanizmu mocenského aparátu. Pohybová strohost, místy strojově sladěná do kolektivního projevu, pak v samém závěru téměř nahání hrůzu. Monstrum zpěvačkykuchařky (Izabela Balonová, další absolventka) děsí obdobně jako Moliérův Komtur v Juanovi. Ostatně – nakonec i zde se dočkáme pekelného dýmu, jemuž odolá jen onen přízračný personál a záhadná postava Křováka, asociující svým významem smutného Pánaboha, přihlížejícího, nezasahujícího, marně doufajícího, že jeho práce byla k něčemu…Role, na míru šitá samotnému principálovi.  

A pak tu máme dvě výrazné ženské role: Darja Ireny Hýskové, začínající s vitální expresí, aby nakonec končila ve skeptickém osamocení marně se snažící naivní konspirací získat pro svého současného partnera výhody, jež by mohly plynout z dávného románku s jeho spolužákem z vysoké, ubitá nudou a bezbarvostí vztahu, z nějž vyprchal veškeren dávný snad i půvab… Postava s perfektně zvládnutou emocí, od začátku tak nadsazenou, až budí dojem něčeho zastíraného. Ovládá širokou škálu hereckého projevu: od oné nadsázky k srdečnosti, zábleskům žárlivosti, lhostejnosti, citové vyprahlosti až ke smutku osamělosti  

Lena Tomšů má snad nejtěžší herecký úkol: zvládnout roli rafinované hloupoučké naivky, postupně se v průběhu hry opíjející až skoro k bezvědomí, aniž by upadla do banálního naturalistického mustru. Za každým gestem, pohybem, slovem, za originální, živou mimikou, věrně zpodobňující tento stav, je patrná kontrola mozku, aniž by z toho trčela, aniž by otupovala krevnatost výkonu. Fyzická ekvilibristika dotvrzující tento stav je virtuózní. S jakou bravurou opovrhuje nezbytným vykloubením svých obou kotníků! S jakou samozřejmostí a půvabem dovede jen tak mimochodem odhalit při tanci kus svého bílého zadku – byť tato obětina krásy dívčího těla mohla dojít plného uznání jen u diváků v první řadě nebo předvést cucflek (jak praví autor) vysoko na svém stehně, až člověk závidí.  

Ostatně před každým představením je herečka tak rozrušená, že musí ve své šatničce ponořit na několik minut hlavu do sudu se studenou vodou, který si k tomu účelu pořídila, a před svým vstupem na scénu, který posléze vrcholí otřesným erotickým až sexuálním desetiminutovým monologem, se pomodlí a udělá deset dřepů.  

Hůře jsou na tom pánové v hlavních rolích: Štěpán Smolík a Miloš Rotter, jimž není ku pomoci žádná ženskost, byvše muži. O prvním z nich je známo, že ve své roli se zabydluje až posléze. A je to těžká role: jednak by měl být starší, což není a jednak, ač totální abstinent, má sehrát roli posléze zpitého a eroticky planuvšího partnera spolkové Lolobrigidy. Držet ji navíc po deset minut v náručí, kde je mu k dispozici, a on musí nebýt než být jí partnerem a nereagovat přitom jako civilista! Inu – role je to přetěžká. Původní nesmělost ve hře s partnerkou, která je navíc s vysokými podpatky vyšší než on, už má za sebou. Teď ještě denaturalizovat tu opici.  

Miloš Rotter pak je ve své roli poněkud postižen přemírou rozumu. Režisér, přidržující se rady, jíž se mu kdysi dostalo od Václava Havla: „S augustem se nebav!“ je s tímto hercem nucen se bavit. Zábava je to ovšem poněkud jednostranná. Zvláště o pauzách. Rotter, v minulosti vyškolený spíše na malých rolích výrazného typu, zatím neví, jak hrát normálního člověka, vyhaslého manžela, navíc postupem času rovněž opilého. Takže dva abstinenti hrající dva podnapilé jsou zatím ve vývoji.  

Pak je tu ještě Petr Škopek v roli Invalidy – vozíčkáře. S vozíkem zachází, jako kdyby nemohl chodit, jeho vitalita, způsobivší v minulosti zranění mnoha jeho hereckých partnerů, je tentokráte vkována do vozíku a kontrastujíc s charakterem této role, je až překvapivě autentická. Pokud nedrmolí a nepřehání svoji přirozenou hlasitost, s níž má permanentní potíže ve všech svých rolích. Jen přílišná plynulost jeho promluv je trochu na závadu jeho výkonu. Pauzování se asi dá nacvičit až v pozdějším věku, až dostane herec rozum.  

Štěstí měl režisér u epizodistů v jejich dvojrolích: jak Pavel Urík tak Jan Lukeš jsou přesní ve výraze i úměrní v nadsázce. Urík jako Kamelot nejvíce trpěl při kostýmování, kdy mu byl na hlavu natahován prezervativ – trvalo, než se našla správná velikost a než se mu dobře usadil na temeni jeho poměrně velké hlavy, naštěstí bezvlasé. Tiskoviny prodává skvěle. Má i krásné slipy a odpovídající hlas.Jako Mladý muž dovede se rozčílit tak jak přináleží jeho věku a postavení, miluje Mozarta naprosto věrohodně a je panensky čistý.  

Lukeš coby Fízl je odporně slizský, aniž by deformoval svoji dikci a nadsazoval přirozenou blbost orgána, bodrý Policista až dojímá svou nevinností a úplatností.  

Poslední rolí je role Demonstranta, ztvárňovaná Jiřím Sládečkem, maniakem svého pracovního vytížení. Hrdého demonstranta hraje s důstojností milé směšnou, odskočiv si ze své osvětlovací a zvukařské kabiny, kterou by jinak neměl kdo obsluhovat. Na děkovačku chodí správně okrvavený, když se byl dal přesvědčit, že má-li on potrhanou košili na zádech, že divák z toho nic nemá, protože se dívá zepředu.  

Dalo by se psát ještě mnohé – o zvládnutých obtížích na desetinu vteřiny zvládnuté synchronizace pohybu a hudby, o kostýmech, nadějích splněných i nesplněných, o nadšených divácích… ale už mě to nebaví. Ostatně – kdo neviděl, neuvěří.  

Radim Vašinka

Divácké ohlasy na nové představení Letní zahrádka  

Milé divadlo,  

tak jsem se byl podívat na tom Vašem novém představení „Letní zahrádka" a byl jsem překvapen s čím jste přišli – jak uvádíte v programu, je to první činohra, na kterou jste si troufli. Tedy první skutečná činohra, tak jak se hrává na divadle – zatím jste dávali atypické kusy, v nichž jste bezpečně doma. A myslím, že je to zajímavý pokus: přenést na to Vaše mrňavé jevišťátko činohru, určenou pro velkou scénu vyžadovalo pořádný kus odvahy! A povedlo se na 100 %. Divácký dojem je přitom z toho velice zvláštní, myslím si, že v tom velkém, kamenném divadle by to působilo asi úplně jinak. Tím nechci říci, že líp nebo hůř, ale prostě jinak. Rozhodně ale ne tak zvláštně.  

Překvapilo mne, jak se v tomto pro Vás novém žánru uplatnili Vaši herci, přivyklí na jiný druh dramatiky. Herečky byly skvělé, nejen tím, jak hrají, ale i na pohled! Pánové trochu zaostávají (i když ne všichni!). Raději je nebudu vyjmenovávat, aby se někteří neurazili. Ale poctivě se snažili všichni. Škoda, že jste tolik šetřili s tím kouřem – měl by zaplavit celé hlediště! Opravdu žijeme všichni velice sobecky a snažíme se nepálit si prsty tím, co se nás přímo netýká a na co nakonec můžeme všichni dojet.  

Děkuji za velký zážitek, i za výběr titulu. Škoda, že o tom nikdo nic nenapsal…Asi jste příliš osobití a pro normální lidi.  

Zdravím za sebe i svoji přítelkyni (kupodivu jí nevadily ty velice odvážné – i na dnešní dobu – pasáže!). Tak mě napadlo, jak by to vypadalo, kdybyste zinscenovali třeba Jiráskovu Lucernu.  

Váš horlivý divák  

Josef P.  

------------  

Část odtajněné principálovy korespondence  

Teprve po několika reprízách Zahrádky odhodlal se principál zveřejnit část své korespondence s překladatelem Zahrádky, panem Cetkovským, která předcházela premiéru, v dobré víře, že si zaslouží publicitu.  

Milý pane Cetkovský,  

jsem zdrcen! Celá ta záležitost dostává svojí přílišnou oficiálností pro mne velice nepříjemný charakter. Tyhle obavy jsem začal mít už krátce před premiérou, natož teď. Mé tušení mne neklamalo: pan Ţuculescu přes všechna má varování si o tom našem divadle udělal nepatřičný obraz: nejsme a ani nechceme, ba ani nemůžeme nebýt než neoficiální divadlo proletářského charakteru. Pokud se o nás v poslední době psalo, bylo to proto, že jsme se některým novinám hodili k jejich vyřizování si účtů s orgány, které nás diskriminovaly, a ne kvůli tomu jaké děláme divadlo. Jsme mimo jakékoli umělecké proudy a struktury, divadlo si děláme podle svého, spíše s návratem do minulosti divadelničení, než ve snaze o nějakou formálně ohromující modernu, a když, tak realizovanou tak skrytě, že pro naprostou nevyzývavou organičnost našich postupů si to odborník není schopen ani uvědomit. Naše „postmoderna” je naprosto nenápadná – v tomto představení např.ve svícení a zvukařině.  

Divadelní kritikou jsme přezíráni. A tak jsem si píšeme jakési „kritické” vyjádření na naše stránky sami.  

Plakáty žádné nejsou. Nemáme na to peníze.  

Pozvánky a programy jsme si udělali sami, díky podloudnické činnosti spřátelených návštěvníků na množících strojích v jejich zaměstnání. Co je, dostane pan Ţ, od nás v Praze, v požadovaném množství. A záznam. Amatérský. Patrně nedokonalý, protože všichni hrajeme a nemá to jinak kdo natočit. A kamera (statická!) není schopna zabírat celou scénu.  

Pokud jde o ubytování – zabezpečíme nějaký ten nepříliš drahý (iluze: v Praze!) hotel či penzion, což bude vlastně onen autorský honorář, kterého se pan Ţuculescu vzdal.  

Kdybych byl na začátku tušil, že se jedná o světovou premíéru, patrně bych velice zvažoval uvedení této hry. Ale už bylo pozdě, dostali jsme grant. Jediný za celou sezonu.  

K otázkám Radu Ţuculesca pro klužské noviny:  

Ten na začátku mého psaní podtrhovaný text je možno považovat za odpověď na 1. otázku. K čemuž ještě dodávám:  

Prehistorie divadla Orfeus je velice obsáhlá. Spolek začínal kdysi inscenacemi poezie, které patřily ke špičkovým představením tohoto žánru v celé, tehdy ještě Československé, republice. Později přešel na divadelní produkci, když získal prostory ve sklepních prostorách na Malostranském náměstí (Praha). Zde byly v čs.premiérách uvedeny hry Tadeusze Rózewicze (Kartotéka), Bertolta Brechta (Baal), René de Obaldii, P.H.Camiho aj. V roce 1971 byl Orfeus na zákrok sovětské ambasády zrušen: nelíbila se hra Šárky Smazalové – Čaj. A nelíbilo se i publikum, které na naše představení chodilo. Toulali jsme se Prahou, měnili působiště a vždycky, když jsme se někde zabydleli, byli jsme znovu likvidováni. Pozornost nám věnovala StB, nejen kvůli repertoáru, ale i kvůli tomu, kdo na nás chodil a že v našich řadách pracovala i řada potomků různých osobností českého disentu.  

Po převratu jsme neměli kde hrát, tak jsme existovali 4 roky jako Bytové divadlo v bytě principála a jeho ženy. Náhodou jsme se posléze dostali k prostorům bývalého krytu civilní obrany, který jsme polidštili a hrajeme v něm už 15. sezonu. (A teď by následovalo to, co jsem podtrhal už nahoře.) Uvádíme hry, které pro svoji atypičnost nemohou být uváděny na kamenném divadle. Letní zahrádka je první z her, které byla napsána pro velké divadlo a kterou jsme se snažili přizpůsobit poměrům naší miniscény o rozměrech 5 x 3 m (!).  

Přecházím k otázce č. 2:  

Výběr repertoáru je zcela v rukou principála. Hrajeme to, co se mu zalíbí nebo to, to kdysi v dřevních dobách Orfeus uváděl. Pochopitelně že ne v nějaké pietní podobě.  

Otázka č. 4:  

Letní zahrádku si netroufnu charakterizovat. Je mi sympatická nadhledem nad životem. Smutným pochopením osudů všech zúčastněných postav, kladných i záporných dohromady. Nacházím v ní stále nové a nové významy. Nebo jí je přidávám. Ten nejnovější: smutná samota lidských bytostí, v podstatě zoufalých. Týká se i postavy demonstranta!  

Otázka č. 5:  

Přežije-li divadlo svou dobu? Pro určitý druh menšiny lidstva snad bude mít svůj význam vždycky. Pokud přežije všeobecnou tendenci zábavnosti za každou cenu. A zálibu stále většího množství populace v přebujelé sexualitě a škaredosti vůbec. A jistě budou i takoví, pro které bude nezbytnou součástí jejich citového života. Pokud bude existovat. Ten citový život. Pokud nevyhyne.  

Srdečně zdravím – už aby to bylo za námi…  

Radim Vašinka  

P.S.: Otázky se nezachovaly, principál plně neovládá taje počítačového záznamu. Vyplynou z odpovědí. Jen u odpovědi na 3. otázku nebylo jasné oč šlo, tak jsme odpověď vynechali.  

vr - haf  

-----------  

Z korespondence našeho principála s překladatelem Letní zahrádky, panem Ladislavem Cetkovským  

Vážený a milý pane C.,  

žasli jsme v němém údivu nad čtyřmi výtisky klužské Tribuny, na jejíž celé titulní stránce se skvěla fotografie z našeho představení. Ještě větší údiv se nás zmocnil, když jsme zjistili, že celé číslo těchto novin je proloženo našimi fotografiemi. Toť u nás nevídané. K naprosté spokojenosti nám chybí už jen překlad Ţuculeskova úvodníku, abychom věděli, co dosud nevíme. Najdete-li si volnou chvílku, budeme Vám zavázáni, rozdělíte-li se s námi o českou verzi pojednání.  

++++  

Vážený pane principále,  

Tak jsem přeložil ten Ţuculeskův úvodník z Tribuny:  

Radu Ţuculesku  

Po čtyřiceti letech...  

Poprvé jsem byl v Praze v roce 1968! Byl jsem student prvního ročníku klužské konzervatoře. Hrál jsem na housle, na kytaru a trochu na klavír. Přijel jsem do města na Vltavě několik měsíců poté, co do země vtrhla sovětská armáda, aniž by se jí někdo – nebo „něco“ – postavil na odpor. V Praze byla omítka budov ozobána kulkami vypálenými bůhvíproč. Jedinou obětí byl jakýsi mladík. Jeho tělo bylo neseno celým městem, za naprostého ticha, několika stovkami dlouhovlasých hippíků v květovaných oděvech. Ti mu postavili pomník a zase se vrátili pod mosty, pod nimiž přebývali, hráli, zpívali, kouřili trávu a milovali se. Tenkrát o nich nikdo nemluvil ve zlém, dokonce ani ženy v domácnosti ne. Hrál jsem s nimi na kytaru, pil, kouřil, aniž bych příliš chápal něco z toho, co se vlastně stalo. On to vlastně nikdo nijak nekomentoval, nevysvětloval. Nikdo nezvyšoval hlas, nikdo se nehádal, nikdo nikomu nehrozil, i když po ulicích chodili uniformovaní vojáci a jako obrovští čmeláci nám nad hlavou vrčela vojenská letadla. V noci jsem pak vyrážel do ulic spolu s jinými mladými lidmi, kteří si nesli kbelíky s bílou barvou a malířské štětky. Psali jsme po zdech, co největšími písmeny „Dubček“. A na druhý den neznámí mlčenliví a trpěliví lidé pečlivě smazali každičké písmeno, aby se následující noc mohlo vše opakovat... a ráno opět ti neznámí mlčenliví trpělivci.... jako perpetuum mobile. Restaurace byly plné, ani jediné volné místo v nich nebylo, ale když do nich člověk vcházel, mohl si pomyslet, že tam není ani noha... všichni mlčeli s pohledem upřeným na pěnu ve sklenici piva. Byla to vskutku kafkovská atmosféra, jež ve mně vyvolávala paralyzující úžas.  

Přijel jsem na mezinárodní festival pantomimy a divadla. Hráli jsme na improvizovaných pódiích přímo v ulicích, na březích Vltavy, na terasách... Japonci si všechno fotili a filmovali – to vše k údivu nás všech, kdož jsme dosud nikdy předtím podobné přístroje neviděli. Stejně tak jako jsme dosud neviděli živé Japonce. Publikum bylo na všech představeních početné a často jsem měl pocit, jako kdyby se ti diváci na nás dívali skrze jakousi clonu z mlhy. Byl to pro mne první kontakt s evropským hlavním městem v němž žily, a během uplynulých století tvořily, významné osobnosti z celého světa. Domů jsem se však vrátil bezradný, jen s mlhavou představou o zlaté Praze a o událostech jež ji v tom roce postihly.  

A hle, po čtyřiceti letech jsem se do Prahy vrátil. Stopy po kulkách zmizely, zmizeli i dlouhovlasí hippíci, kteří tehdy zpívali o lásce... Jistý blázen do rumunštiny (jménem Ladislav Cetkovský) si mě našel na internetu a jen tak z legrace přeložil soubor mých divadelních her. Poté se jednomu režisérovi moje texty zalíbily a rozhodl se jednu z her zinscenovat. Počátkem roku se konala její světová premiéra , a tak se rumunský kulturní institut v Praze rozhodl mě pozvat ke shlédnutí inscenace mé hry Letní zahrádka a uspořádal mi přitom i autorský večer, neboť Ladislav Cetkovský přeložil z vlastní iniciativy i můj román Vyprávění staré mamy, který v roce 2006 vydalo nakladatelství Cartea Românască. České vydání se připravuje... Četl jsem úryvky z románu a ředitel institutu, Mircea Duţă je bezvadně česky „replikoval“. Byl jsem velice potěšen, když jsem slyšel na adresu překladu ocenění z úst těch nejuznávanějších osob, jež si nás přišly poslechnout. Potěšen v prvé řadě proto, že překladatel byl až dosud pro pražské filologické odborníky neznámou osobou.  

V „podzemí“, v němž žije divadlo Orfeus, jsem cítil závan atmosféry let kdy jsem hrál na mostech spolu s hippíky... Byl jsem mimořádně rozrušen z toho, zda poznám své postavy, z toho, že je uvidím naplněné životem, z toho, jak budou vypadat „naživo”... Svým rytmem, důvtipem, a zásluhou talentovaných herců, kteří se po malé scéně pohybovali znamenitě, vyvolávala hra nadšení diváků. Ve chvílích, kdy vybuchli ve smích či spontánně tleskal, snažil jsem se připomenout si text, abych pochopil nač reagují...  

Čtyřicet let po mém prvním příjezdu do Prahy, nebyly už ve fasádách díry a na Karlově mostě stály na místech kde hrávali na kytaru mírumilovní hippíci stánky s tretkami. Všude samí veselí a hluční lidé. Jen ta Vltava teče pořád stejným směrem a Japonci si dál všechno fotí se stejnou zběsilostí. Už jsem nebyl studentem prvního ročníku, hloupý a naivní, který toho o životě moc nevěděl. Byla jsem „čestným hostem” a reprezentoval Rumunsko. Lpěla na mě nálepka vážnosti.... To vše až do okamžiku, kdy jsem zůstal sám. Tehdy jsem se rozhodl zajít na Hrad, navštívit historická místa a místnosti, s nichž jsou uloženy umělecké předměty, zastavil se ve Švejkově hospodě a poté se zeptat na hospodu Hrabalovu. Tu Švejkovu jsem našel rychle, a ... stejně rychle ji opustil. Je to turistická restaurace, kde točené pivo stojí ... jako tři! Vypil jsem ho, marně přitom očima hledal obraz císaře pána.... a ve spěchu odešel. Zavolal jsem režisérovi, přesvědčen, že zná oblíbenou Hrabalovu hospodu. Když Radim uslyšel mou otázku, začal se smát. Pak mi řekl: Člověče, on měl oblíbené snad úplně všechny, zejména malé hospůdky, kam chodí obyčejní a ukecaní lidé... Podívej, hned kousek od našeho divadla máš jednu, kde se dá v klidu vypít pivo a možná budeš sedět na stejné židli, na níž seděl kdysi Hrabal. Učinil jsem tak, a vskutku, po chvilce se mi zdálo, že do místností vešla dívka s vlasy až na paty, která zrovna sesedla s kola.. šla rovnou ke mně s úsměvem na rtech, jakoby se mi chystala povědět, že právě zaslechla, že spisovatel Radu Ţuculescu se hraje úspěšně v Praze a že se už nemohla dočkat, až mě pozná osobně... Natáhl jsem ruku, abys se jí opatrně dotknul... když v tom mi číšník přinesl pivo.  

++++  

Pane Cetkovský!  

Váš překlad překlad mi pořádně zamotal palici, asi tak, jak jsem ji zamotal Raduovi, když se vyptával na ty hospody, protože tam zpatlal jedno s druhým, že vypadám jak blbec. To jsou ty jazykové bariéry dorozumívání přes tlumočníky! U Hrabala jsem mu vysvětlil, že k Tygrovi se jít nedá, že je to turistická atrakce na objednávky, a totéž jsem řekl o Bojišti. Tam jej nakonec zavedli jeho krajané po skončené besedě v Institutu rumunské kultury. Haška se pochopitelně týká i ta hospoda pod Černým vrchem, kde se mu odehrál nakonec ten hrůzný sen, kterak si chtěl v Haškově a Longenově hospodě osáhnout náhodou tam na bicyklu na pivo přijedší Hrabalovu maminku paní Vášáryovou, a namísto ní dostalo se mu půllitru.  

Jak teď z toho!?! Inu – otisknu to asi s tímto svým komentářem, který Vám posílám. Zajímavá je Raduova vzpomínka na 68. rok pominulého století.  

Srdečně – Radim!  

A slovo to stalo se i skutkem, jak jste si mohli výše přečíst.  

vr-haf