Richard Aldington (nar. Edward Godfree Aldington), anglický spisovatel a básník, se narodil 8. 7. 1892 v Hampshiru, zemřel 27. červenec 1962 de francouzském Sury-en-Vaus. Po zkušenostech z první světové války přesvědčený pacifista, patří spolu s Američany Ezrou Poundem, Amy Lowellovou, Hildou Doolittlovou, která se později stala jeho první manželkou, s Angličanem D. H. Lawrencem, Irem Jamesem Joyesem aj. do skupiny imagistů, kteří pokládali báseň za obraz oproštěný od jakéhokoli citového a intelektuálního aparátu. Jejich postoj zasadil smrtelnou ránu zdobné tradiční dikci a zdůvodnil oprávněnost volného verše. Řecká poezie, z které nejvíce miloval Eurípida, naučila Aldingtona přesnému, ukázněnému výrazu. U nás je znám hlavně svými romány Smrt hrdinova a Všichni lidé jsou nepřátelé. Jeho Snem v Lucemburské zahradě se u nás těšilo jen málo čtenářů. Přeložil jej Arnošt Vaněček pro edici Omnia v Synkově nakladatelství, kde vyšel v nepatrném nákladu v roce 1930, jen o pár měsíců později než originál.
(Stanislav Zedníček, redakční poznámka k vydání těchto veršů v KPP, československý spisovatel, Praha, 1973.)
PREMIÉRA: 27. 3. 2007
Do krásného snění vtáhnul své diváky v úterý 20. března Radim Vašinka čtením lyrické skladby Sen v Lucemburské zahradě Richarda Aldingtona. Dílo anglického básníka v překladu Arnošta Vaněčka mělo v divadle Orfeus v cyklu Velkých poém světové i naší poezie svou premiéru. Poemu přednesl Vašinka za doprovodu hudby Ottorina Respighiho, Clauda Debussyho a Maurice Ravela.
Lyrického hrdinu Snu v Lucemburské zahradě trýzní neopětovaná láska k ženě, doléhá na něj smutek z křehkosti a pomíjivosti milostných citů a vztahů. Ve stínu stromů Lucemburské zahrady, za slunného odpoledne, se mu v mysli prolíná skutečnost s představami, hlásí se kouzlo snu o milované ženě. Ocitá se v Anglii a dostává od té, kterou beznadějně miluje, zprávu, aby urychleně přijel na francouzský jih, kde již sama měsíc pobývá. Zamilovaný muž se v záchvatu vášně a plný naděje do míst okamžitě rozjíždí, aniž by tušil smysl ženina pozvání a aniž by věděl, co si od pobytu může slibovat. Protože se ocitá v prostoru bdělého snu, vše se odehrává podle vlastních nejtajnějších tužeb: podaří se mu získat srdce milované ženy… Ale brzy z mámení procitá a nezbývá než hořká skutečnost samoty a neopětované lásky.
Vašinkův přednes Snu v Lucemburské zahradě je podmanivý a mnohotvárný. Pečlivým a promyšleným střídáním hlasové polohy, tónu a rytmu citlivě dosahuje zachycení a navození proměnlivé atmosféry, nálady a duševního stavu hrdiny, přičemž se vyhýbá monotónnosti, časté v recitacích podobně dlouhých poem. Jeho přednes je místy teskný jindy naopak energicky živý, jako je tomu v napínavé pasáži příjezdu zamilovaného muže za svou láskou. Děj v tu chvíli jako by se odvíjel přímo před divákovýma očima.
Ve Vašinkově čtení vynikají Aldingtonovy subtilní obrazy snu „roztříštěného v prach jak zmírající fontána, jež se rozlila v prach bílé vody, v prach jak roztříštěná benátská sklenice…“ Lehce a nenásilně přenáší recitátor diváky z jednoho rozpoložení do jiného, přičemž poema neustále zdůrazňuje právě proměnlivost citů a pomíjivost světa. Tuto křehkou notu se Vašinkovi podařilo během přednesu naladit a především udržet. Hudební doprovod už jen zpestřuje, jindy zdůrazňuje rytmus poemy.
Měsíční úterky divadla Orfeus se liší od pravidelných hracích dnů značnou komorností. Jsou určené, jak hlásí program, „křehkým bytostem neokoralého srdce a dětského cítění“. Vašinka tentokrát nevystupuje před diváky jako principál, ale jako člověk toužící podělit se o zážitek ze čtení textů svých oblíbených autorů. Večery jsou proto velmi osobní a přátelsky důvěrné.
V rámci Měsíčních úterků si diváci vyslechli Hungerfielda Robinsona Jefferse a napříště se mohou těšit na Píseň o starém námořníku S. T. Coleridge.
Moe Binar
