dříve uváděno jako: Diablogy a jiné vynálezy pro dva hlasy
V sérii sedmi skečů, jiskřících absurdním humorem se představí dvě dvojice interpretů: Veronika Chruščová a Lucie Vašinková (divadelní sekce Skupinka) za věkově méně opotřebovanou generacia, Irena Hýsková s Radimem Vašinkou za generaci rozumově a pohybově ustálenější.
Roland Dubillard – stručně o autorovi
Autor divadelních her a herec, narozený v Paříži v roce 1923. Zprvu působil v rádiu a v kabaretech na levém břehu Seiny, kde jeho skeče (Grégoire a Amédée) odhalily jeho herecký talent a jazykovou vynalézavost.
Jeho divadelní hry (Naivní vlaštovky, Dům z kostí, Zahrada řep a Kde pijí krávy) představují zvláštní a absurdní svět, jehož směšnost a vtipnost zlehčuje zdánlivou tragičnost.
Jeho dílo zahrnuje i soubor básní, evokujících prokletého básníka Charlese Crose (sbírka Řeknu, že jsem upadl). Vydal také sbírku povídek (Olga, moje kráva), za kterou mu byla roku 1974 udělena cena Černého humoru.
Na Rolanda Dubillarda upozornil první Eugéne Ionesco. Je jedním z nejpozoruhodnějších autorů tzv. „nového divadla“. Zaujímá zvláštní a neobvyklé místo v období po avantgardě, které je těžko pojmenovatelné.
Dnes je autorem, jehož hry se hrají po celém světě (zvláště ve frankofonní oblasti). U nás jej poprvé uvádíme v našem Krytovém divadle Orfeus.
Jeho Diablogy (uvádíme jako „Kolik kuliček ...“) vznikly na základě seriálu rozhlasových skečů Grégoire a Amédée, v nichž slovní hříčky proměňují věci a svět. Poprvé vyšly knižně v roce 1976.
NÁVŠTĚVA U LÉKAŘE
malá ukázka textu Diablogů
PRVNÍ: Dobře, dobře. Velmi dobře. Posaďte se pane, hmm... jak že se jmenujete?
DRUHÝ: Commandon.
PRVNÍ: Pane Commandone. Hned uvidíme, co můžeme udělat pro zlepšení vašeho stavu.
DRUHÝ: Ano. Taky po telecím mívám závratě.
PRVNÍ: Uvidíme, uvidíme. Já se vás nejdříve zeptám, kdo vás, prosím, ke mně doporučil.
DRUHÝ: No pane doktore, já se k vám dostal postupně. Radil jsem se s řadou specialistů. Zjistil jsem, že mám určité potíže vždycky, když se koupu. Tedy potíže s dásněmi. Zavolal jsem proto svého specialistu instalatéra. Měl jsem totiž dojem, že mé potíže by mohly souviset s pravým kohoutkem v koupelně, který skřípal.
PRVNÍ: Skutečně, nezřídka můžeme konstatovat potíže příbuzné těm, které jste mi popsal, v případech vyvolaných chrapotem oběhového systému vody.
DRUHÝ: Že ano? Moje hypotéza nebyla tedy tak nepravděpodobná. Nicméně můj instalatér mne od první návštěvy soustavnou kůrou vyváděl z omylu.
PRVNÍ: Jak se jmenoval, ten váš instalatér?
DRUHÝ: Tolstoj, Lev Tolstoj, ale byl to úplně normální člověk.
PRVNÍ: V každém případě znamenitý instalatér. Dobře ho znám.
DRUHÝ: Ten mi řekl: „ Pane, váš kohoutek s tím nemá co dělat. Pokud skřípete zuby, pak to musí být od zubů." A dal mi adresu svého zubaře.
Tak jsem tam šel.
atd...atd...atd...
ČLÁNEK V MĚSÍČNÍKU PRAŽSKÁ PĚTKA
Olympský bard v krytovém podsvětí
Zpěv Orfeův byl vzácným balzámem pro duši, jak vypráví prastará řecká báje. A vzácným balzámem pro duši jsou i představení jeho jmenovce – krytového divadla Orfeus, které se nalézá v kasematovém sklepení jednoho letitého činžovního domu na Plzeňské třídě. A nejen balzámem na duši, ale i výživnou krmí pro intelekt.
Skutečný znalec poezie a humoru, jakož i běžný divák s podvědomým citem pro uměleckou krásu jazyka či groteskna, ocitá se návštěvou tohoto takřka utajeného divadla v příslovečném háji múz. Zdejší přátelská atmosféra sestávající vedle sálu i z útulné kavárničky, kde mimochodem podávají výsostně chutnou zelňačku, je branou do světa arciděl známých i zapomenutých básníků, dramatiků a literátů. Principála Radima Vašinku a jeho nepočetnou, o to však odvážnější hereckou družinu, lze bez nadsázky nazvat strážci chrámu poezie. Těžko jinde naleznete místo, kde z toho samého jeviště hřímají, poťouchle mrkají, útočí, provokují, smějí se, důvtipně plivou i jemně hladí takové formáty světové a české dramatiky a poezie, jakými byli či jsou Jacques Prévert, René d’Obaldia, Ivan Wernisch, Vladimír Holan, H. P. Cami, Roland Topor, M. J. Saltykov-Ščedrin, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Li-Po, Robinson Jeffers, N. V. Gogol, W. Shakespeare, Roland Dubillard a jiní. Nemůže se státi, že by návštěvník odešel zpět do košířské noci duchovně neobohacen a v srdci nezahříván bezpočtem motivů čarokrásného všehomíra, jak jej vnímají a zprostředkovávají nadaní tvůrci.
Špumprnágle v tůni slz
Že repertoár družiny Orfeovy je opravdu výjimečný (jedná se o jedno z hrstky útočišť nepodbízivého a nezištného ducha lidské kultury), dokládá mj. jevištní inscenace skečů pozoruhodného francouzského autora Rolanda Dubillarda nesoucí název Kolik kuliček je v pytlíku aneb Jsou pojistky proto, aby lítaly aneb Chtěli zůstat tuzí na elektrické pohovce aneb Tak kolik bylo těch kapek: 10, 12, nebo 11? aneb Chtějí nám plyn parfémovat? Představení dříve v Orfeovi hrané pod názvem Diablogy a jiné vynálezy pro dva hlasy nabízí českému diváku úchvatnou groteskní pouť Dubillardovou fantazií. Fantazií nesmírně hravou, s tísnivým podtónem laskavého a moudrého osiřelce. Rodilý Pařížan Roland Dubillard (1923), onen filozof „rozverného nebytí“, se mihl rozhlasem, poezií i prózou, filmem i divadlem a všude nechal veselou a trvalou šmouhu. Za jeho ranou divadelní hru Naivní vlaštovky se postavil sám Eugéne Ionesco, vycítiv z Dubillardovy poetiky bez zdánlivé zápletky a tradiční dramatické výstavby onen motiv „zrušení literatury ve prospěch divadelnosti“, čímž autor pracoval přesně v duchu tzv. nového divadla. Roland Dubillard se záhy stal jedním z nejpozoruhodnějších autorů světové dramatiky, dle slov Geneviéve Serreau, zaujímá zvláštní a neobvyklé místo v období po avantgardě, které je těžko pojmenovatelné. Za sbírku povídek Olga, má kráva získal roku 1974 Cenu černého humoru. Jeho brilantní skeče Diablogy vzniklé na základě rozhlasového seriálu v sobě ukrývají ďábelsky svůdnou hru se slovy, všední frázovitá řeč nafoukne absurditu té dané situace do obřích rozměrů a divák se ošívá, nadneseně řečeno vnímá tisícitunové těleso ladně unášené babím létem, čemuž se musí smát i plakat zároveň. Dojemně groteskní vzpruhou jsou všechny ony mikrosituace v kavárnách, obývacích pokojích, u promítacího přístroje či jinde, kde se setkávají jen dva lidé a řeč. Roland Dubillard francouzskou kritikou nazvaný coby „Buster Keaton jeviště“ je výsostným žonglérem se slovy, hříčkotepec par excellence, noblesní zjev orající šimravým pluhem v mozkových brázdách. Teprve v jeho přítomnosti je diváku názorně ukázáno, jak famózně, očistně, a hlavně nezákeřně lze pracovat s blábolem, o čemž vládcové tohoto světa nemají, a bohužel již zřejmě nikdy více nebudou mít ani potuchy.
Když hlas pěvcův moc škrtí
Principál divadla Orfeus Radim Vašinka je mj. bravurním recitátorem, tudíž zde vedle divadelní produkce zaujímají rovněž významné místo i literární večery, kdy krytovými prostorami pluje paní Poezie. Bohužel jí pšenka v uřvané době hesel a tlachů (proboha zase?!) příliš nekvete, o to více je nasnadě každý její háj chránit a opečovávat. A tím se dostáváme k meritu věci. Divadlu Orfeus (resp. občanskému sdružení, které košířské sklepní divadélko zastřešuje) nebyl tohoto roku po patnáctileté kulturní a umělecké činnosti (v pravém smyslu toho slova) udělen grant MČ Praha 5. O příčinách ctitelům komorních divadélek s vytříbeným repertoárem nezbývá než spekulovat, jisté je však to, že divadelní oltář zasvěcený bájnému řeckému pěvci byl odsunut (či spíše posunut) na samou hranici své existence. Divadlo Orfeus se proto obrátilo na své příznivce s výzvou o jakýkoli finanční příspěvek, jenž by mohl pomoci, aby sklepní hlas pod rušnou Plzeňskou třídou nadobro neutichl. Číslo účtu u České spořitelny v Rytířské ulici je 000000–1925243359/0800. Principál Radim Vašinka k výzvě dodává: „Jsme si vědomi skutečnosti, že naše návštěvnická obec není tvořena tou nejmovitější populací, ale spíše normálními lidmi. A je naší nadějí, že právě tito lidé nám pomohou. Odměnou jim budiž nehynoucí péče našeho personálu o jejich duševní blaho, herecké osazenstvo pak je odhodláno podati výkon na samé hranici svých uměleckých možností, stejně jako naše pověstná zelňačka. Což vše učiníme rádi, neb jste, vážení diváci, obecenstvem milým a příjemným, chovajícím úctu jednoho k druhému, navzájem se zdravíte, používáte kapesníky, zežvýkanou žvýkací gumu odtrháváme z koberců jen výjimečně. Těšíme se i z toho, že nevedete (až na principála, který občas po představení vyleze ze svého kamrlíku!) zbytečné rozhovory o nevkusném a trochu i zločineckém chování všech našich politických stran bez rozdílu věku a pohlaví, že je vám i nám naše podpovrchové divadlo oázou dobré pohody, pomocnou berlou, o níž se můžete opřít i ve svých všedních dnech.“ Aktuální informace o životaběhu Orfea naleznete na internetových stránkách: www.orfeus.cz.
Kritické ohlasy
Zatím, co na staré inscenace, letité, se nám kolikrát sejde až nadměrné množství divadelních kritik, pravda - většinou podepsaných šiframi vr - haf či haf - vr, poslední premiéra Krytového divadla Orfeus neupoutala nižádnou pozornost, byť šlo o premiéru českomoravskou, dříve československou. Ze všech kulturních rubrik našich deníků se ozvala pouze šifra vr - haf, která se nakonec ani nemusela ozývat, protože se ozve vždycky. I když její nositel nepatří mezi redaktory, ba dokonce ani spolupracovníky výše uvedených rubrik. Tedy mezi těch pět-šest připuštěných psát, či letitě okupujících místa kritikům vyhrazená.
Nezbývá tedy, než opět propůjčit řádky našeho internetu, jak my, laici, říkáme, našemu tradičnímu vr - haf.
Dubillard v Krytu: Diablogy a jiné vynálezy pro dva hlasy
Dramaturgie krytového Orfea, ať dělá co dělá, pořád se motá v bludném kruhu převážně francouzských autorů. Občas se osvěžujíc odbočením do carského Ruska či - velmi ojediněle - mezi autory domácího původu. Divákovi může být útěchou, že zvolené kusy nebývají morbidní, neobírají se složitým duševním životem fěťáků (buď z rozháraných rodin nebo naopak z rodin prominentů), alkoholiků, pederastů, homosexuálů a všemožných kanálů, což nechává na starost jiným spolkům či českým filmům. Určitým rizikem této dramaturgie je ovšem jednak to, že je zdravá a jednak že přináší s sebou na scénu humor. A humor je dnes něco, co lidé přestávají znát. Neb je masově nahrazován všemi našimi televizemi (pokud nepočítáme popůlnoční programy ČT 2) hulvátskou a přisprostlou srandou bez vtipu. O čemž si právě náš lid ve velké většině myslí, že je to humor, nezaregistrovav pro inteligentní jemnost humor skutečný.
Ale vraťme se od obecných úvah na půdu sklepního (nikoliv ovšem sklepového -probůh!) krytu a jeho Dubillarda.
Humor tohoto autora je dosti svérázný: místy absurdní, někdy se skrytým podtextem černého, vždy inteligentní, hravý, nečekaný, elegantní. Inscenace sestává ze sedmi dalo by se říci skečů, oddělených svěžími písničkami 60.let, francouzské provenience. Texty jsou rozděleny mezi dvě dvojice interpretů, mladší a starší, maličko odlišného stylu: ta mladší, představovaná Lucií Vašinkovou a Veronikou Chruščovou, divadelně nezakotvenými absolventkami Vyšší odborné školy herecké, kde se cvičily hlavně v čínském divadle a Martincově divadle pohybovém, je rezolutnější, nezatížená životními zkušenostmi, druhá, starší, tvořená Irenou Hýskovou a principálem Radimem Vašinkou, je ve svém vyznění unavenější životem a trochu skeptičtější. Všemi dialogy obou dvojic, jakkoli jsou humorné, prosakuje pocit jakési osamělosti, ne ovšem nikterak drastické, jen v dáli maličko posmutnělé. Která není poznat na první pohled a kterou si divák a posluchač (jde původně o texty rozhlasových dialogů!) uvědomí až později. A možná i neuvědomí. Každý podle sebe.
Individuální herecké výkony jsou vyrovnané, byť každý z interpretů je jiný a po svém. Mladší dvojice se jeví jako technicky vytříbenější, zatímco Hýsková (v druhé dvojici) buduje charakteristiku své figury na výslovnostně stylizovaném projevu, jehož rovnocennou složkou jsou výrazné prvky mimiky téměř pantomimického charakteru. Řekl bych, že možná i klaunského, ale v době, kdy každý šašek o sobě prohlašuje, že je klaun, otálím s použitím tohoto devalvovaného slova. Její partner, principál Vašinka, těžce se ploužící po scéně, prezentuje se povětšinou rozmrzelým projevem jak vokálním, tak i vizuálním, jehož základem je normální lidské chování v roli, v níž by se hraná přirozenost jevila jako nepatřičně falešná. I když má v jednom ze skečů i věrohodně zvládnuté pasáže dětinské radosti ze života. Hýsková je fantastická při pojídání popcornu při promítání filmu, byť kvůli tomu např.nemůže chodit do kina, neb obklopena idioty, žeroucími tuto nechutnou potravu, vyvolala několik rvaček didaktického charakteru.
Postřehy halabala:
Lucie Vašinková je neodolatelným kominíkem ve fraku a s cylindrem, jako obkresleným z novoročních gratulací z 1.republiky.
Veronika Chruščová okouzluje točivým vírem svých dlouhých blond vlasů v záchvatu padoucnicovitého charakteru.
Vynikající momenty lze zaznamenat u Ireny Hýskové ve chvílích, kdy virtuózně předvádí svoji vychytralou mentálně zaostalou zvídavost.
Okouzlující je i principál, který při své chabé paměti (v pokročilém věku už si sotva pamatuje co má dělat s nohama, když jde !) má rozestrkané taháky kde jen to je možné, čemuž podřizuje i aranžmá, byť v sedě, jež tím získává na originalitě.
Neuvěřitelná je i scénografie, která pomocí dvou omyvatelných židlí a stolku stejného charakteru s použitím třeba i jen jediné rekvizity dovede zásadně zvládnout změnu prostředí, v němž se odehrává děj.
Mladší dvojice to má o to těžší, že si leccos z toho, co předvádí, nedovede ještě představit, zatímco staří harcovníci čerpají z bohatých životních zkušeností svého, civilního soužití.
Atd.,. atd,
Možno dlouze vyprávět, ale lépe je uvidět. Kostýmy barvité, světla perfektní, režie jak to jen jde. Nelze než důrazně doporučit: osvěženi můžete po přátelském posezení po představení odejít vstříc životu s úsměvnou tváří.
vr - haf (Radim Vašinka)
P.S.: Pokud se čtenáři tohoto pojednání kritického charakteru zdá, že chvála výkonů interpretů neúměrně převažuje nad výhradami, dlužno poznamenat, že recenzent je posuzovatel charakterní a dostalo-li se mu od každého z herců pěti set korun coby přátelské pozornosti, považoval za věc cti spíše nešetřiti pochvalou než hanět tyto dobromyslné snaživce. „Tam svět se hne, kam se prachy naprou“ (Jan Neruda: Zpěvy polistopadové).
vr - haf
Jedním z mála podpůrců našeho divadelního spolku je továrník mgr. Radomír Chudáček. (Naši návštěvníci mohou obdivovat dar, jímž přispěl k výzdobě stěn našeho bunkru - modlitební kobereček pro nevěřící, pověšený vedle vchodu do strojovny.)
Tentokráte zaplatil jako sponzor tučný honorář mimořádnému kulturnímu zpravodaji amerického listu New York Times, Joanu Mackerlovi, který pak na objednávku navštívil naše představení Dubillardových dramatických scének, aby nám takto sdělil své postřehy světem protřelého divadelního znalce. Jeho rozbor, sepsaný roztomilou češtinou (jako mnoho krajanů, je i on českého původu!) ponecháváme v původním znění, byť místy sváděl k přeložení.
Joe Mackerle
Kolik kuliček je v pytliku aneb Jsou pojistky proto, aby lítali aneb Chtěli zůstat tuzí na elektrické pohovce aneb Tak kolik bylo těch kapek: 10, 12, nebo 11? aneb Chtějí nám plyn parfúmovat?
Na přání pana továrníka mgr. Radomíra Chudáčka vyhověl jsem jeho objednávce a v souladě s nahlídáním přátel z amerického ambasáda navštěvil jsem pře stavění divadelního spolčení Orfojs, sádlící ve vydlabaném prostoru dómu č. 76 v Plzeňské ulici, 3 m pot under groundem, který měl být povodně stanicí od smíchovského metru směr Pilsen-Urquel.
Byl jsem zcela okozlen jak interiérem, tak i exteriérem tohoto divadla: hýřivě nasvícená vrata, obložená skvěle vyvedenou firmou a obrazovým zpravodajstvím mne zazvoněním uvedla až přímo do perfektně zabydleného klubu, kde se mi dostalo osobního uvítání nejen v mém jazyce, ale i v jazycích EU. Ochutnav místní specialitu, zelenou plévku, kterou Češi jedí lžící, byl jsem uveden do hravého sálu. Pro mentální porušení překládacího zařízení vybavili mne personáli překladatelkou, která mne procházela dějem spektáklu, sestávajícího z mnoha zřejmě veselých příhod, které se přiházaly v světe vymezeném dvanácti tyčemi s elektrickou vinnou révou, umělým stolkem o čtyřech nochách a dvou židlí, které se dají i navršit za klapnutím do sebe. V prvním případě - jemenovalo se to
V restaurantu aneb Chtěli ale nedostali
seděly herci, představované herečkami v restaurantu bez ob sluhy. Přitom se komicky vylekaly samy od sebe když se uviděli naprosti v zrcadle, které nebylo dodáno. Jídelník nabízel velice povedené Chody, jako např. břicho kucháče, nebo prdy na dívané, nebo houslata se štětkou a j., ale nebylo komu nadat ob jednávku. Takže nakonec ty velice pohledné žabci museli odejít, protože po nich chtěl četník zaplatit. Tomu se všichni velice smáli a muselo se přidat. To přidaná byli jiní hercy v divadle
Capátko,
kde se nemohli dopočítat kolik kuliček je pytliku, což skoro bolelo, ale ani kapků se nemohli spočítat ve spojení s děravou trubičkou, která kapala. Přitom se jedna naúčila množení kasáren, vojáků a domů. Všechno ve spojení s těmi kuličkama. Porozumění se moc nekonalo, tak jako je těžké, aby dnes člověk rozuměl člověku, protože jeden druhému jsou lidé často ukradení ve smyslu Kafka. Což byla taky příšerná legrace a všichni se smáli a potleskávali až do úplného omrzení. Takže jsme se přesunuli do dalšího humoru, zvaného
Christmas-stromec.
Je to příběha o tom, jak se o Christmas jeden stromec od Děda Klaus (což je v Tschechomoravia prezident, tak rozvinul, že nebyl přehledný a při jeho výzdobování se jeden člověk ztratí druhému, i když hodně křičí s baterkou. Ale nakonec toho jednoho ten strom vyplivne a my ho uvidíme, jak je z toho nešťastný, protože člověk bez člověka se dnes trochu bojí, aby ho někdo namajznul. Nakonac se ale uletí pojistky, takže zaplane tma a ten jeden řekne, že se vánoce nepovedly, čemuž se zase všichni smějí, až musí vstát na 3 min. A protože je to baví, přihází se
Biograf,
ve kterém jsou zase jiní herci, samí staří, ale dost srandovní a jeden si přinese svůj život na 8 mmm filmu a chce ho přehrávat druhému clown. Je přetrhaný, ale on si ho oslepil, aby se motal dál. Na tom životu jsou zase veselé příhody a Tante Eliška má tak velký klobouk, že není vidět. A všichni mají radost, že se na tom fimovém pásku po letech z mládí poznávají a radují se tak dlouho, až zase vybuchnou pojistky a nastane tma a není ohňostroj, který měl být. Ty pojistky jsou asi závadné směrem v divadle, protože mení možné, aby buchaly jen vděky textu. Ale v tom je právě zase ta legrace, jak všichni čekáme nakonec na ohňostroj a ony to zkazí pojistky. A zase byly ovace, ala smutné. Herci plakali a smrkali postaru do textilu.
A pak přišel kominík vymetat komín, ale nemohl se strefit. A jmenovalo se to
Kominícké dělo.
Zase mladí herci v nedorozumění a jeden houkal v komíně, aby všechny popletl a aby bylo zase nedorozumění člověka s člověkem, což je hůř než mezi zvířaty, protože ti nemluví. Nakonec to ten kominík nějak majitelce vymetl a spočítal s přirážkou. Ale zlomil si tužku, takže to dobře dopadlo. A zase - všichni se smáli, oni Čechomoráci jsou hodně na smích. Asi to bude jejich ochrana proti pivu, které je u nich pořád víc a víc nanoře a nepůsobí tedy tak težko myslně jako za bolševika, kdy se říkalo na slepičí skok.
A na konec dali
Georgesova sebevražda,
což je o plynu, jestli má týct nebo netýct (trocnu to připíná Hamleta s jeho otázkama), aby se dva kamarádi měli o čem pobavit, když se jim třetí otráví. Je to jen kratinké vystoupení, protože místo plynu se dva chtějí popusovat přes elektřinu, a jak je zvykem, tak ale když mají splynout po elektřina na otomaně, tak zase do toho vlítnou ty pojistky, na rozdíl od USA 220 V. Sice tma není, ale mluví se o ní, že byla. A zase ten ublikátní sukces, vynucující se přidání ve hře, co se jmenuje
Vítěství,
ale je to o cigaretách, tak jajko před tím o plynu, jestli kouřit nebo nekouřit. Vyhraje to, že nekouřit, ale ztratí se pamět, takže je to takový Pyrrha-Victory, protože pro potrat paměti zapomenou herci, že nemaji kouřit a kouří jich devět naráz ve dvou. Což je naprostý kanec a všichni z toho jásají a ovacují, až se herci musí aspoň tak 9—1Ox poukázat.
Co k tomu dodávka. Snad o sám herci a režie.
Režie zná své hercy a dovede využít jejich nedostatků jako předností a předností jako nedostatků, což je jeden velká rafinerie. Jak mne vylákala moje průvodčí přes jazyk. Pan režisér, jemuž se v této zemi říká rýže (aby se vděčilo vietkongským stěhovákům), je pán už v letech a modrý. Většinou ví co dělá, jenže jeho herci to nevědí a tak vzniká ztěžka definovatelný mozaik něčeho nejen nevídaného, ale ani ne pojmenovatelného oboustrannou lstí. Při mojí návštěvě vše vyšlo jak mělo i s bublíkem. Ale jsou prý případy, že rýže někdy neoprávněně reaktivní bublíkum vyhodí a spektákl se dohrává bez nich, když zlobí herci, tak i bez herců.
Domácí prostředí, vyznačující se kromě zelené polévky i skříněmi a lampiónovým svícením, je naprosto okozlující a má i nouzové výhody, jeden pro případ zkroucení baráku k sousedům, ale tam je to zatopené, druhý kdyby došlo k země třesení, tak kvůli vpuštění vzduchu.
Chodba byl dost zasraný, ale to bude asi rasového průvodu.
Doporučuji všem svým krajanům, protože na rozdíl od Napoli tady se nemusíte bát o život.
A vzhledem k tomu, že většina návštěvníků v Českomoravsku jsou Českomoraváci, velice jsem se divil, že v podívadle byly 4 židi bez jejich zadku.
Moc se těším na svoji další návštěvu jiného jistě nepředstavitelného představení.
Joan Mackerle, theatre-criticque
vr-haf (Radim Vašinka)