DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin: Výhodná svatba / Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženiši
Dvě skvostné burleskní frašky ruských klasiků, vyvedené ruralistickými herci místního spolku, mají společného jmenovatele v tom, že se jedná o skicy k pozdějším divadelním hrám: Gogolově Ženitbě a Stínům Saltykova-Ščedrina. A obě jsou u nás neznámé.
Gogolovi Ženiši, mající s jeho slavnou „Ženitbou“ společnou jen tématiku, jsou vynikající komedií. Hrdinkou je okresní krasavice, o jejíž přízeň se ucházejí okolní statkáři různého věku, vzrůstu i postavení, tupostí jen zářící. Gogolův pověstný smích skrze slzy se ukazuje být do té míry tak skvělý, že ony slzy vám dojdou až dlouho po představení.
Poznámka režiséra:
Nikolaj Vasiljevič Gogol z řady svých dramatických záměrů dokončil pouze mravoličnou grotesku „Ženitba“ a satirickou komedii „Revizor“. Takže když mi někdy v polovině 70. let minulého století přinesl divadelní dramaturg Zdeněk Hedbávný Gogolovy „Ženichy“, myslel jsem si, že jde o nějakou mystifikaci. Nešlo. To je možno poznat už jen podle vynikajících dialogů. Jde o skicu, která později dala podnět k „Ženitbě“. Zahráli jsme si to tehdy na Hřebenkách jen párkrát.
Když se k tomu textu (a to se týká i toho našeho Saltykova-Ščedrina!) vracím po letech znovu, znovu se obdivuji jeho šťavnaté barvivost, živosti postav, jejich charakteristice, monologům, dialogům, skvělému humoru, vlastnostem tak kontrastujícím s většinou současných vykonstruovaných dramatických textů. S jakým nadhledem dovede Gogol inteligentně napsat své záporné postavy, jak nepatologicky umí ztvárnit jejich patologičnost.
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin – autor satirických novel, románů a dramat v nichž vylíčil despotické provinční mravy a byrokratickou svévoli ruské společnosti 19. století. A stejně jako u Gogola – mezi hrami chybí titul, který uvádíme.
Výhodná svatba je skicou, předcházející jeho „Stíny“. Její skicovitost je mnohem průkaznější než u Gogolova textu. Projevuje se v disproporční délce jednotlivých „jednání“ – náčrtů dějství, která je nesmírně působivá, takřka provokativně (začíná se téměř dvacetiminutovým monologem-jednáním, a končí jednovětým jednáním posledním!).
Komedie, v které jsou patrny autorovi zkušenosti se životem v provinčním městečku, pak je zaplavena i množstvím jmen postav, se kterými se nesetkáme, ale o kterých se, někdy i obsáhleji, mluví. Jejich party by jistě byly v konečné verzi napsány a daly by vzniknout dalším jednáním nebo alespoň výstupům, ale to právě dává tomuto textu příchuť jakéhosi filmového scénáře, méně zatíženého realitou děje, která by inscenaci držela příliš při zemi.
Zkratkovitost výstupů dodává jim téměř fyzické hutnosti. Krutá realita života je podpořena do značné míry černým humorem, dodávající komedii jedinečný charakter. Všechny postavy jsou nesmírně živé, věrohodné, komediální, dávající i interpretům možnost dokázat své schopnosti v míře mnohdy nečekané.
Obě hříčky, do vynikající češtiny přeložené Zdeňkem Hedbávným, mají - ať to vypadá sebeabsurdněji - svou komediantskou podstatou mnoho společného s poetikou našich představení Camiho a Prévertovy Roury. A hrajeme je se stejnou chutí.
Vladimír Just: Údolím včel k Faustovi a Orfeovi
Text vyšel v Literárních novinách 2007, č. 46, na straně 13. (Publikováno online 19. 11. 2007)
… Mělo by být dnes pro Pražany samozřejmou povinností podpořit oázu kulturnosti na odlehlé, a ne příliš kulturní Plzeňské třídě, totiž Krytové divadlo Orfeus Radima Vašinky. Tu oázu se kulturní křupani z pražské radnice, holdující sombrérům, festivalům alpinismu a soukromým cestovkám (tam všude plynou nekontrolované finance), rozhodli zničit drastickým přiškrcením dotací. Nejlepší formou pomoci je návštěva tohoto „krytu před nepohodou“ – i s dobrovolným vstupným. Viděl jsem tam nedávno dvě aktovky (Výhodná svatba Saltykova-Ščedrina a Gogolovy Ženichy, což není nic jiného než Ur-ženitba, prvý náčrt k velké komedii) a už kvůli drsně zemitým výkonům principálovým a Ireny Hýskové (podává pravidelně v divadle i výkon kulinářský, vaří pověstnou zelňačku) stojí to za vidění. Jedinečné domácké prostředí, jež nás svým milým – v nejlepším slova smyslu – amatérstvím vrací někam daleko před realismus a další myslitelné -ismy.
Kritické ohlasy k premiéře
Smíšený kolektiv hereček a herců různého věkového složení brousil si své ostruhy na klasické předloze, byť zvláštního charakteru (šlo o skicy k později sepsaným komediím - mimochodem: Gogolova skica je mnohem zajímavější a vtipnější než pozdější Ženitba!). Na prťavém jevišťátku 5 x 4 m (!) se dočkali diváci četných překvapení, většinou spíše radostných: přes rozdrobenost textové předlohy do jednotlivých výstupů, spojených se změnou prostředí (u Saltykova) podařilo se udržet vnímavost publika ve zcela kompaktním stavu, díky hudebním mezihrám ruských lidových písní. Ojedinělý je sám začátek Výhodné svatby, začínající 25iminutovým monologem jednoho z hlavních hrdinů ! V blikotavém světle dvou svíček, za pomoci bramborové kaše a dřevěné lžíce dovedl poměrně mladý herec Petr Škopek alias Lev z Ústí udržet publikum ve stavu naprosté pozornosti, budíce občas i smích truchlivým osudem své postavy. Za haldou spisů skrytý Pavel Urík mu občas kladl důmyslné otázky, posunující děj převážně správným směrem. Tito komici předvedli konečně jednou divákovi i svůj tragický talent. Lev Škopek sice občas zahřímal s až nevhodnou zvučností, zaplašiv svoji původní chandru s opileckou prudkostí, celkem ale působil věrohodně i na ty, kdo jej neznají. Komický tón svého opilství zúročil později zcela neuvěřitelným způsobem v duetu s jedním z dlouholetých opor Orfea, Milošem Rotterem ve výstupu kaskadérského charakteru, balancujícím na hranici oboustranného životního rizika. A i když šlo o Saltykova-Ščedrina, byly jsme svědky naprosto hmatatelnéo pověstného smíchu skrze slzy N.V.Gogola.
Dvojici cizoložných smilníků pak znamenitě ztvárnili Jiří Sládeček, syn továrníka a Lena Tomšů, postgraduovaná geriatrička, využívajíce letitých zkušeností, nasbíraných během jejich sice nepříliš zatím dlouhého života, leč obklopeného nespočetným množstvím špatných příkladů svých přátel. Sama Tomšů, figurálně připomínající operní heroiny - představitelky Libuší, dovedla svým i jen zjevem vzbudit dojmy téměř hmatatelného charakteru. Nebohá oběť carského samoděržaví, jehož zlatým hřebem byly chtivé ruce Vašinkova gradonačalnika, vypila i před zraky užaslých a většinou nedýchajících diváků svůj kalich hořkosti až do dna. Ve vypíchnuté episodě se zaskvěli i Štěpán Smolík, marně se snažící zapírat herecké kořeny svého rodu, tentokráte ve věrohodné studii lezdořitníka a Jan Lukeš coby truhlář, vyrábějící vrzající postele.
Gogol pak představoval ohňostroj originálích studií velice komického charakteru, které na jiných prknech nemůžete zažít! Co herec či herečka, to klenot osobitých kvalit. Mezi výtečnými pány pak jako dvě slunečnice zazářily skvělé představitelky vdavekchtivé dcerky, již představovala Lucie Vašinková, principálova dcera, absolventka Vyšší odborné školy herecké, která nemůže najít angažmá, neboť její otec nehraje ani na Národním, ani na Vinohradech. Vybroušená technika, kterou nadřela na výše zmíněné škole konečně nese i své ovoce alespoň v tomto sympatickém Krytu. Nezanedbatelná je i umělecká fantazie představitelky, nezabředající do komunální šmíry, tak zabydlené na pražských jevištích. A jak půvabně si natečkovala ruské pihy! Její paní matka, Irena Hýsková, kdysi proslavená členka Hanáckého divadla, kdy bylo ještě Hanáckým divadlem, pomáhajícím nám přežít chmuru socialismu, tentokráte excelentně září v roli ušaté dohazovačky, že až jí člověk uvěří, že dohazuje, protože dohazuje jako o život.
Celkově lze říci, že oba tituly skýtají divákovi skvělou a neotřelou zábavnou podívanou, po níž je mu smutno.
vr-haf (Radim Vašinka)
VÝHODNÍ ŽENIŠI v Krytu
Už sama variabilita uváděného představení jakoby naznačovala jistou bezradnost, jež budí zájem unaveného diváka či lhostejnost u bdělého. Večer sestává ze dvou skic ruských klasiků, Michaila Jurjeviče Saltykova - Ščedrina (opět ta zdvojená neurčitost) a Nikolaje Vasiljeviče Gogola (i ten je kolísavý, protože v křížovkách se někdy jmenuje Alov!). Dramaturgie krytového Orfea, sama se už delší dobu potácející od příkopu k příkopu, volila pro inscenaci několik matoucích názvů, inzerujíc večer jako Výhodnou svatbu ženichů anebo Výhodné ženichy, když správně by to mělo být uvedeno jako Výhodná svatba a Ženiši! Této permanentní podvojnosti se nezbavili ani herci, tentokráte režisérem zneužití podle Stanislavského kříženého s Brechtem: nevíte dokonce ani jestli se máte smát nebo plakat. Nepochopitelnou se jeví reakce diváků, hlasitě aklamujících jak před přestávkou, tak i po ní, t.j.nakonec. Ovace ve stoje nám nepřipadají vůbec na místě. Což je ovšem pochopitelné při charakteru publika, plnícího v poslední době prostory Krytu - je to publikum sice úhledně a čistě oblékané, ale odborně nevzdělané, které nevím jestli je si vědomo toho, co je to skutečné divadlo. Vrcholem nevkusu pak je běžné počínání přítomných výrostků, kteří, když se mezi herce při děkovačce vecpe i režisér představení, mu dávají hobla, což by si např.panu Krejčovi nedovolili.
K umělecké stránce lze co dodat jen ztěží - rozhodně je lepší, jestli mladé herečky a herci tráví večery snahou o tvárnění divadelních postav, než kdyby holdovali drogám, karbanu, cassinům, kuřbě či sexuálním výbojům. To je myslím jejich hlavním kladem. Ostatní jde ruku v ruce s dramaturgií. Zahájí-li herec Škopek (a.zase to rozdvojování - ještě před rokem nesl jméno Varan - Ústecký!) představení jeden a půl hodinovým monologem, je logické, že v jeho závěru -i když vládne mohutným orgánem - nemá dost sil k bezmocnému vyvrcholení. Stálo by patrně za úvahu onen monolog
– i když je velice zajímavý - rezolutně zkrátit. Nebo škrtnout úplně. A jeho obsah třeba sdělit divákovi zcizeně. Nemusel by si bezradně vypomáhat jezením rýžového nákypu se švestkami a diváky, hlavně ty v prvních řadách - znechucovat naturalistickým pliváním pecek.
Totéž lze říci i o všech ostatních, nejvíce o sice urostlé Lence Tomšů, ale na malou krytovou scénu už krapet přerostlé. Takže je logické, že by se neměla pořád hrnout dopředu, ale spíše do hloubi scény, kde by mohla čítat sice s nepříliš velkou, ale přece jen nějakou výpomocí perspektivy. A taky bych ji obložil zvětšeným nábytkem. Také - neboť představuje zápornou postavu - by mohla mít např. v obličeji pár bradavic, jinak ji divákovi přijde líto, což by nemělo. Zvláště v závěrečné scéně, do níž se protekčně obsadil sám režisér, shlédnuvší se v epizodních filmových rolích pana Smyczka, Menzela aj., i českých jmen.
Jiří Sládeček. Podivuhodný herec. Shlédnutím několika představení v nichž bylo mu hráti, dospěl jsem k názoru, že tvárnění rolí není u něj podmíněno poctivým studiem charakteru role, ale vychází z kostýmu! Ostatně je o něm všeobecně známo, že dlouhé hodiny svého života tráví uzavřen v divadelní garderóbě, všelijak se převléká a rozšiřuje si tak svůj herecký rejstřík figur dokonce do zásoby.
Největším překvapením je ovšem výkon Miloše Rottera, který za 30 let, co kopíruje sled štací, v nichž bylo režiséru v průběhu života působiti, přibyl o dobrých 20 kg, aby tak jeho výkon v roli statkáře nabyl na důrazu. Nadějně se projevuje i jako opilec.
Buffetwoman Irena Hýskova, i když krotí svůj vrozený temperament, vnáší na scénu dostatek života, aby se tak přenesl i na diváka. Její pohyb po scéně je plynulý, výslovnost omračující, tempo závratné. Zdá se, že její dcera Lucie, i když se jmenuje Vašinková, po ní leccos podědila, byť se zdá trochu postižena přemýšlivostí.
Hrst dojmů z představení ruských klasiků ukončím politováním, že herectví pana Vašinky je poutavé už jen tím, jak není s to si zapamatovat text, což jako klad není zrovna moc.
Přes všechny výhrady lze konstatovat, že jde o představení, při kterém se skvěle pobavíte, ba i vzděláte, prožijete hezký večer a nebudete litovat.
Uměleckou referenci sepsal Vr - haf. (Radim Vašinka)
Další z fenomenálních počinů proslulého divadelního spolku v podzemí domu číslo 76 na Plzeňské ulici v Praze 5 spatřil světlo Boží
(od našeho pražského dopisovatele)
Po tříměsíčním mravenčím úsilí rozhodli se záhadní obyvatelé prostor Krytového divadla Orfeus představit jeho výsledky návštěvníkům jejich divadelních večerů. Stalo se tak obligátní formou premiéry a představení, opět dle zdejších zvyklostí, zflikované ze dvou kusů, neslo název
Výhodní ženiši.
A přitom šlo o dvě divadelní skicy, mající každá z nich svůj křesťanský název: Výhodná svatba (autor Michail Jefgrafovič Saltykov-Ščedrin – to všechno je jeden člověk!) a Ženiši (Nikolaj Vasiljevič Gogol).
Že šlo o skutečné skicy, bylo poznat už na první pohled, ale ani to nevadilo. Naopak – večer tím získal na zajímavosti: málokdy jsou veřejnosti s tak bezelstnou prostoduchostí prezentovány nedodělky jen lehce načrtnutých tvarů, které teprve později, ve své definitivní podobě, získávají na závažnosti, mnohdy zcela zbytečné. Znalci – a říká se, že jich je v Čechách nemálo – pak se mohou popásti na srovnáváni rozdílů mezi Výhodnou svatbou a Stíny a mezi Ženichy a Ženitbou. Ale proč ne, jen ať se pasou.
Stejně tak se všechny ty machalické mohou s chuti popást i na rozdílech překladu Gogolova textu, jenž v podzemí je dílem zesnulého již – žel – Zdeňka Hedbávného a vychvalovaného překladu Leoše Suchařípy, který sice možná i umí rusky, ale jehož všední, civilní, nekomediální čeština, postrádající šťávu a rytmus, zato přetékající umělou vtipností, je tak vzdálena virtuóznímu, po všech stránkách komediálnímu překladu pana Hedbávného, s nímž se Gogol může jen chlubit. Obdobně je tomu i u Saltykova, kterému se někdy říká i Ščedrin. S jediným rozdílem: humor je zde nechtěný, nahrazený jazykem chmuryplným, nemilosrdně vystihujícím tíživou realitu carské Rusi, v tvaru dokonce tak krystalicky čistém, že jeden chápe, při vši úctě k báťuškovi carovi, krutost takto vyprovokované Říjnové revoluce.
Vrcholně skicovité jsou pak i virtuózní herecké výkony. Ale ať už jsou jakkoli těžko pojmenovatelné, ve svém provedení jsou nabity maximálním zaujetím, takže žádnému z herců nelze nic vyčíst – nikdo z nich na víc nemá, neboť na co má, to poctivě odevzdal na oltář své oblíbené múzy. Všichni tak jímají obecenstvo k slzám a bez ohledu, jak snad dovedou pohnout jedině výkony mentálně retardovaných dětí, držených v sociálních ústavech.
Divák vše pochopil a tak ovace, jimiž neskrblil, byly všem účinkujícím zaslouženou odměnou. Skvrnou na nich bylo jen, že pudily diváka pudově k ovacím ve stoje, což je ve zdejším divadelním klubu zakázané, protože stojící divák zaujímá větší prostor a vytlačil by z miniaturního sálu vzduch, bez něhož se nedá dýchat. A dalo pořadatelům, věřte mi, moc práce, aby diváci neházeli po hercích ve svém nadšení židlemi a nerozbíjeli zařízení sálu, jak se tomu děje zhusta na našich kopacích stadionech. I tak musela být pořadateli povolána jízdní policejní hlídka, která si sebou vzala dva diváky, aby dala jejich uměleckým zážitkům doznít na okrskové separaci.
Naštěstí nebyla při premiéře obsazena všechna místa, dokonce ani ta volná, protože, jak už u tohoto spolku bývá zvykem, datum premiéry bylo stanoveno velice nevhodně: lid pálil čarodějnice a vstupoval do EU, takže všechna pražská náměstí se prohýbala pod tím nejkomerčnějším kšeftem u příležitosti vkládání ohlávky Unie na šíji národa, kterému dobře tak, další z našich příznivců byli na šou pro horních deset tisíc v Národním, kde se třásli humorem, tři diváci byli omluveni – šli s panem presidentem na návštěvu do Blaníka, umluvit rytíře, aby dál spali. Zbytek se byl dívat, jak se mezi sebou mydlí milionáři, co pěstují hokej.
Takže, shrneme-li:
Může litovat, kdo nepřišel, a nemusí. Neboť reprízy jsou na programu závěrečného měsíce sezony, t.j.v květnu, a to
ve středu 12.
v pátek 14.
a
v pátek 21.
A pak až v říjnu. Neb už kováme koně a pomalu se vydáváme po vlasti. Kočujeme.
Radim Vašinka