Dva příběhy – dva z nejkrásnějších Příběhů Vladimíra Holana v sugestivní odmythologizované interpretaci Radima Vašinky, nositele Růže a propagátora osobně zainteresovaného přednesu poezie, která vám otevře oči a srdce k novým světům, nastíní cestu od člověka k člověku, k pozornosti k otázkám základů lidské existence, nezávislým na tržním hospodářství a podvodné demokracii doby.
Slovo režiséra a interpreta
Holana jsem chtěl dělat poprvé už někdy v roce 1965 (?). Volba padla na „Příběhy“, které tehdy začaly časopisecky vycházet, na tři z nich: Návrat, Zuzanu v lázni a Martina z Orle, řečeného Suchoruký. Jako z mnohého v mém životě z toho sešlo. Neměl jsem kde. Zasutý úmysl se mi čas od času povynořil z podvědomí, až letos jsem znovu sáhnul po „Příbězích“ a kupodivu jsem zjistil, že moje volba padla na tytéž. Tak jsem pořad i odpremiéroval v Krytovém divadle. Ale délka a náročnost se pro posluchače (a konec konců i pro mne) ukázala příliš vyčerpávající. Navíc: žijeme v době, v níž v propagaci poezie dlužno být lstivým - poezie je sice krásná, ale nedá se jíst.
Ze tří poém – básnických příběhů jsem tedy vyloučil Zuzanu v lázni, jejíž epická linie není jednoznačně jasná a posluchač může poněkud tápat, nemaje možnost vracet se zpátky k místům, která mají svá tajemství a vyžadují více přemýšlení. Nahradil jsem ji (a v tom je právě ta lstivost), aby byl večer pestřejší, lehce načrtnutým portrétem Holana-člověka: výběrem novinářských rozhovorů s básníkem z let 1955, 1961, 1963, částí rukopisného záznamu básníkova vyprávění z roku 1964 a vzpomínkami Jana Halase, jemuž byl Holan kmotrem.
Je zvykem v našich krajích huhlat Holana vznešeně, téměř nadpozemsky, tak trochu záhadně. Vyloupneme-li ale báseň ze skořápky tzv. holanovské dikce, zjistíme s překvapením, že je mnohem srozumitelnější, než jak vypadá. Holanovy Příběhy jsou toho klasickým důkazem. Což ovšem nevylučuje možnost, že by v sobě nemohly skrývat otázky, týkající se i samotného smyslu lidské existence. Je pak úkolem interpreta klást tyto otázky jasně a srozumitelně, verše vykládat ne zaplevelit prázdným krasořečnictvím.
Uvedu citaci Jiřího Peňáse z jedněch Lidových novin:
„Recitace poezie je riskantní věc, skoro ještě horší než vrhání nožů na živý cíl nebo akrobacie na visutém laně. Když člověk začne recitovat, je to vždy zvláštní stav. Někdo by i prchnul.“
K čemuž dodávám:
„Pravda pravdoucí. Snažím se tedy, abych při recitaci nebyl v jiném stavu, aby se nože mého přednesu zabodly bezpečně tam, kam mají, abych za autora i za sebe řekl posluchači víc, než čeho se mu může dostat jako čtenáři.“
Doufám, že v této podobě splní náš pořad svůj hlavní úkol: stane se důvodem, aby se z Holanova posluchače stal divák i jeho čtenářem.
vr - haf (Radim Vašinka)
Martin z Orle, řečený Suchoruký
(krátká ukázka z delší básně)
… Stalo se jedné prosincové noci
že Martin Suchoruký seděl u starosty obce Svébohov.
Pili spolu už od tří odpoledne, kdy slunce,
Jako to kdysi nad starým Egyptem,
Nebylo víc, než kulička hořícího hnoje.
Pili panský truňk, ne kořalku. Bylo ho
Do heku, až z krk… neboť starosta,
Ačkoli trpěl zácpou, nebyl lakomec.
„Jojo,“ povídá, „jsou ženský, který to pijou
s rozmarýnou, víme, aby byly neplodný…
Ale jiný si kvůli tomu sedají na uzamčený zámek…
Sou ale taky šestinedělky, které se objevují
U muziky!“…
Potom začali hrát v karty…
Ale protože hajný měl zlatou ruku, starosta omrzele přešel
K nedávnému: „Představ si!“ povídá, „Bylo to
Na jarmarku v Gahatagátu! Představ si fešandu,
Moc krásnej kontrfekt!, která v hotelu
Vopouští právě záchod, do kterýho vstupuješ
A kde zastihneš prkýnko ještě po ní teplý…
No, Dorota-voňavý mejdlo!… Žena!
Znám jenom rasovskou jámu a dva vejdunky!“ –
„Mluvíš," řekl na to hajný, „jako by tvé děti
byly nemanželské!"
„Hovno!" na to starosta, „ale pamatuješ se
na toho talijánskýho zajatce za první světový války?
Jmenoval se Artmando, a když voral, křičel
Na spřežení: Voli, prosím, račte chodit!"