ŠÁRKA SMAZALOVÁ
(15. 6. 1945 -5. 10. 1969)
Maturovala v r. 1962, v letech 1963-68 studovala filosofii a psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Pro nemoc musela ve 3. ročníku studium přerušit a od února 1966 pracovala jako pomocná síla ve Vinohradské nemocnici v Praze na dětském oddělení. Při léčení se velmi sblížila se spisovatelkou a lékařkou Valjou Stýblovou.
18. prosince 1967 se provdala. Marně však hledala lásku, upřímnost, čistý svět, po němž tolik toužila.
Od dětství psala verše, které publikovala od poloviny 60. let v Mladém světě, Divokém víně, My 67 a Večerní Praze. Připravila z nich též pásmo na večírek pořádaný Filosofickou fakultou. Většina básní však byla objevena až po smrti autorky, kterou literární kritici považovali za velký talent.
Vladimír Justl pořídil z jejích básní z let 1961-1967 výbor, který vyšel v roce 1972 v nakladatelství Vyšehrad pod názvem „Flétnové vábení“. Některé básně se objevily i na stánkách Květů, Mladého světa, Zemědělských novin, Lidové demokracie a Programů státního divadla v Brně. V kombinaci s verši jiných básníků je uvedla i Viola.
V r. 1978 vydali Milada a Jan Smazalovi básnickou prózu své dcery – „Dospívání“ (jako soukromý tisk k 10. výročí úmrtí). Velký úspěch zaznamenala též satirická divadelní hra „Čaj“, napsaná během dvou dnů v lednu 1967 a uvedená v divadelním klubu U Orfea v Praze, kde byla v letech 1969-1971 asi dvacetkrát reprízována.
(Podle separátu Evy Bílkové: Šárka Smazalová - Literární pozůstalost, Literární archiv PNP v Praze)
Šárka Smazalová
Čaj
hra z ruského prostředí
Slovo režiséra
Někdy začátkem roku 1969 přinesl mi Egon Bondy nepříliš rozsáhlý text jakési hry (jmenovala Čaj), s tím, že to napsala jistá Šárka Smazalová.
Jistá Šárka Smazalová se posléze ukázala být výsostně krásnou mladou ženou, černými vlasy, myslím že i s černýma očima, štíhlou, nepříliš vysokou, velice příjemným způsobem urostlou. Dávali jsme si stále pracovní schůzky, při kterých jsme nebyli s to se setkat, protože jsme nebyli akurátní. Schůzky jsme si dávali tak dlouho, že jsem mezitím stačil její Čaj secvičit. V Orfeovi na Malostranském náměstí. Ani jsem se slečny - tehdy vlastně už paní, pravda, paní ne příliš šťastné - nestačil zeptat, jestli ten text hry je celý. (Bondy tvrdí, že jsem někde zabordelil poslední stránku.) Vím jen, že hru začala psát (v r. 1967) hned v noci po návratu z Krejčova představení Tří Sester, na kterém se moc bavila. Během dvou dnů byl Čaj dopsán. Šárka přišla na premíéru, vše odsouhlasila a odešla. Aby za pár měsíců odešla i ze života.
Shodou okolností skončilo Čajem po čase i působení Orfea na Malostranském náměstí: dodnes vidím jak soudruh Maslov ze sovětského velvyslanectví se za asistence dvou pracovníků 6. oddělení Ministerstva zahraničních věcí (jak se mi legitimovali) tahá s paní Smazalovou o text hry její dcery. (Paní Smazalová sledovala představení, jak sledují znalci podle notového záznamu koncerty.) Vyhrál (Teprve teď mi dochází, proč neexistuje originál rukopisu!). Druhého dne jsme letěli.
Pak jsme hráli Čaj několikrát už jen bez povolení tam, kde jsme momentálně existovali.
Po letech jsem se chtěl pokusit zinscenovat hru oficiálně na Dobešce, kde Orfeus vegetoval. Ale právě tehdy ji otiskl ve Vídni ve svém Paternosteru utečenec Benýšek. I s udáním Orfea. Dobrák Bondy to svým průvodním slovem dorazil. Ve stejném čísle byla pak ještě připomenuta i účast Vlasty Třešňáka a Franty Šimáka na práci Orfea - to se rovnalo snad už i denunciaci. A já jen mohl zase odložit Čaj ad acta - mým krédem bylo nekonformní hry hrát, a ne to dělat tak blbě, abych se stal hrdinou proto, že budou zakazovány.
Po převratu se mohli s Čajem seznámit návštěvníci našeho Bytového divadla. V bytové verzi působila inscenace velmi sugestivně, protože její scénou se stal celý náš byt. To už snad ani nešlo o inscenaci, ale o mystifikaci. Pak začaly neshody s novými majiteli domu, skončila éra našeho Bytového divadla. I čajové zájezdy, když jsme v Olomouci ztratili po představení pásku s Mahlerem, doprovázejícím celou inscenaci (byla to krásná, ale zcela náhodně vzniklá kombinace 3. věty jeho 4. symfonie).
Mám rád své inscenace a jejich autory. A tak když jsme konečně zakotvili v našem Krytu, myslel jsem od začátku zase na Čaj. A jeho krytovou verzi. Tak dlouho, až k tomu došlo.
Doufám, že tato inscenace bude mít konečně trochu šťastnější osud.
Radim Vašinka
Někdy začátkem roku 1969 přinesl mi Egon Bondy nepříliš rozsáhlý text jakési hry (jmenovala Čaj), s tím, že to napsala jistá Šárka Smazalová.
Jistá Šárka Smazalová se posléze ukázala být výsostně krásnou mladou ženou, černými vlasy, myslím že i s černýma očima, štíhlou, nepříliš vysokou, velice příjemným způsobem urostlou. Dávali jsme si stále pracovní schůzky, při kterých jsme nebyli s to se setkat, protože jsme nebyli akurátní. Schůzky jsme si dávali tak dlouho, že jsem mezitím stačil její Čaj secvičit. V Orfeovi na Malostranském náměstí. Ani jsem se slečny - tehdy vlastně už paní, pravda, paní ne příliš šťastné - nestačil zeptat, jestli ten text hry je celý. (Bondy tvrdí, že jsem někde zabordelil poslední stránku.) Vím jen, že hru začala psát (v r. 1967) hned v noci po návratu z Krejčova představení Tří Sester, na kterém se moc bavila. Během dvou dnů byl Čaj dopsán. Šárka přišla na premíéru, vše odsouhlasila a odešla. Aby za pár měsíců odešla i ze života.
Shodou okolností skončilo Čajem po čase i působení Orfea na Malostranském náměstí: dodnes vidím jak soudruh Maslov ze sovětského velvyslanectví se za asistence dvou pracovníků 6. oddělení Ministerstva zahraničních věcí (jak se mi legitimovali) tahá s paní Smazalovou o text hry její dcery. (Paní Smazalová sledovala představení, jak sledují znalci podle notového záznamu koncerty.) Vyhrál (Teprve teď mi dochází, proč neexistuje originál rukopisu!). Druhého dne jsme letěli.
Pak jsme hráli Čaj několikrát už jen bez povolení tam, kde jsme momentálně existovali.
Po letech jsem se chtěl pokusit zinscenovat hru oficiálně na Dobešce, kde Orfeus vegetoval. Ale právě tehdy ji otiskl ve Vídni ve svém Paternosteru utečenec Benýšek. I s udáním Orfea. Dobrák Bondy to svým průvodním slovem dorazil. Ve stejném čísle byla pak ještě připomenuta i účast Vlasty Třešňáka a Franty Šimáka na práci Orfea - to se rovnalo snad už i denunciaci. A já jen mohl zase odložit Čaj ad acta - mým krédem bylo nekonformní hry hrát, a ne to dělat tak blbě, abych se stal hrdinou proto, že budou zakazovány.
Po převratu se mohli s Čajem seznámit návštěvníci našeho Bytového divadla. V bytové verzi působila inscenace velmi sugestivně, protože její scénou se stal celý náš byt. To už snad ani nešlo o inscenaci, ale o mystifikaci. Pak začaly neshody s novými majiteli domu, skončila éra našeho Bytového divadla. I čajové zájezdy, když jsme v Olomouci ztratili po představení pásku s Mahlerem, doprovázejícím celou inscenaci (byla to krásná, ale zcela náhodně vzniklá kombinace 3. věty jeho 4. symfonie).
Mám rád své inscenace a jejich autory. A tak když jsme konečně zakotvili v našem Krytu, myslel jsem od začátku zase na Čaj. A jeho krytovou verzi. Tak dlouho, až k tomu došlo.
Doufám, že tato inscenace bude mít konečně trochu šťastnější osud.
Radim Vašinka
PREMIÉRA 26. 5. 1999
PŘEDSTAVENÍ JIŽ NEHRAJEME.
PŘEDSTAVENÍ JIŽ NEHRAJEME.
SOUBOR: Divadlo Orfeus
HRAJÍ: Irena Hýsková, Michal Bečka, Petr Škába, Radim Vašinka, Jiří Sládeček, Štěpán Smolík
REŽIE A VÝPRAVA: Radim Vašinka
ZVUK: Petr Škopek
Básně Šárky Smazalové, uváděné jako prolog představení, přednášejí: Irena Hýsková, Lucie Vašinková a Radim Vašinka
Představení provází 3. věta Mahlerovy Symfonie č.4 - G dur
Realizace záznamu hudebního doprovodu - Kašpar Páleníček
HRAJÍ: Irena Hýsková, Michal Bečka, Petr Škába, Radim Vašinka, Jiří Sládeček, Štěpán Smolík
REŽIE A VÝPRAVA: Radim Vašinka
ZVUK: Petr Škopek
Básně Šárky Smazalové, uváděné jako prolog představení, přednášejí: Irena Hýsková, Lucie Vašinková a Radim Vašinka
Představení provází 3. věta Mahlerovy Symfonie č.4 - G dur
Realizace záznamu hudebního doprovodu - Kašpar Páleníček
Aktuálně nejsou v programu žádné termíny.
Po derniéře.
Po derniéře.
Verše, jimiž večer Šárky Smazalové uvádíme, byly vybrány zcela záměrně právě z těch, které dr. Justl nevybral do Flétnového vábení. Nejsou holčenčí, z mollové, sebelítostivé polohy přecházejí do tónin durových, bítničtějších. (Pozoruhodné na nich je, že i když jejich autorka setrvává při „ich formě“, vyjadřuje se v mnoha případech v mužském rodu.) Myslím, že právě tyto básně výrazně naznačují směr, kterým by se její tvorba patrně ubírala. Většinou nebyly ani publikovány ani recitovány.
R. V.
R. V.
Zahánění blues aneb Co způsobilo fiží na šatech pavoučí milenky, když se blues zahánělo
(V čas fiží shazovali jsme chmurná blues, jež tížila naše srdce v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu a v neděli též.)
Velikánská náruč blues
neustále tíží
moje srdce rudé.
Zašeptal mi Oleg Sus:
Až budeš mít fiží,
Karel s tebou pude.
Stroj šicí Lada
vrčí vrčí celý,
shrbená mám záda,
šiju i v neděli.
Fiží je hotové
jako Míla,
do rukou vrací se
ztacená síla.
Karel je se mnou
shazujem tíhu blues.
Už je ho namále,
jen v dlani držím kus.
Jen v dlani držím kus chmůrnomůry.
Karel jde se mnou,
oblohou temnou
světýlko s kytičkou
padá shůry.
Blues je pryč, sláva,
už nás nic netíží.
Mám hlavu pavoučí
schoulenou na fiží.
Když potom odbíjet
dvanáctá začala,
milenka pavoučí
děťátko počala.
Je už pryč blues,
avšak vinou fiží
mé srdce teď tíží
sladce jak medulka
děťátka kebulka.
(1966)
(V čas fiží shazovali jsme chmurná blues, jež tížila naše srdce v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu a v neděli též.)
Velikánská náruč blues
neustále tíží
moje srdce rudé.
Zašeptal mi Oleg Sus:
Až budeš mít fiží,
Karel s tebou pude.
Stroj šicí Lada
vrčí vrčí celý,
shrbená mám záda,
šiju i v neděli.
Fiží je hotové
jako Míla,
do rukou vrací se
ztacená síla.
Karel je se mnou
shazujem tíhu blues.
Už je ho namále,
jen v dlani držím kus.
Jen v dlani držím kus chmůrnomůry.
Karel jde se mnou,
oblohou temnou
světýlko s kytičkou
padá shůry.
Blues je pryč, sláva,
už nás nic netíží.
Mám hlavu pavoučí
schoulenou na fiží.
Když potom odbíjet
dvanáctá začala,
milenka pavoučí
děťátko počala.
Je už pryč blues,
avšak vinou fiží
mé srdce teď tíží
sladce jak medulka
děťátka kebulka.
(1966)