Jaroslav Švestka
se narodil ve Slivenci u Prahy 20.dubna 1942. Původně se vyučil zámečníkem a tři roky pracoval jako opravář obráběcích strojů v pražském ČKD.
Hluboký vztah k přírodě měl zřejmě již v genech, a tak nebylo náhodou, že jeho kroky zákonitě vedly k trampingu. V této souvislosti stojí za zmínku jeho rozhodnutí vydat se po stopách Eskyma Welzla přes Sibiř na Aljašku. Romantické plány vystřídala tvrdá realita v podobě odsouzení na šest měsíců, s podmínkou na jeden rok.
Po vojně pak pracoval jako technik u Československého filmu na Barrandově, což samozřejmě v atmosféře tehdejšího režimu a při jeho povaze nemohlo vydržet dlouho. Po pěti letech se stěhuje na Žofinku u Nových Hradů, kde pracuje jako lesní dělník, později u Lesního závodu v Protivíně.
Dvakrát se oženil, jednou rozvedl. Neměl děti, velice obětavě se věnoval výchově mladých fotografů v kroužcích v Nových Hradech.
Jeho život byl nekonečným, vyčerpávajícím a mnohdy marným bojem s nespravedlností a nepravostmi tohoto světa. V socialistickém Československu pak tyto snahy zákonitě vyústily do sporu Jaroslav Švestka versus státní moc, na jehož konci byl – jak jinak – kriminál. Po roce, stráveném na plzeňských Borech požádal Jarda (který se teď už psal s přídomkem Borský) o vystěhovalecký pas do Kanady. Jeho žádosti bylo vyhověno a domnívám se, že tehdejším odpovědným politickým místům se tím i poněkud ulevilo, když tento kacířský rebel zmizel ze scény.
Psal se rok 1988, když manželé Švestkovi opouštěli svou vlast. Prvním místem jejich kanadského pobytu, a to od roku 1989, byl Vancouver –Coquitlam. Pak Následoval Nelson v Britské Kolumbii, ale další štaci v městečku Beaver Lodge v provincii Alberta už absolvoval Jarda sólo. Zpočátku se živil příležitostnými pracemi všeho druhu, ale v Albertě pak dostal stálé zaměstnání ve společnosti, která se zabývala těžbou dřeva. V jejích službách zůstal i po amputaci nohy, kterou díky své houževnatosti a zaťatosti poměrně rychle nahradil protézou, jež mu umožňovala nejen chůzi a běžný pohyb, ale i práci s těžebními stroji. A o kvalitě jeho práce i s tímto hendikepem hovoří i skutečnost, že ho společnost dál zaměstnávala.
Po Jardově definitivním návratu do Čech se však jeho zdraví dramaticky zhoršovalo a pro neprůchodnost žil mu byla amputována i druhá noha, nikoliv však jeho vůle a chuť žít a zapojovat se do veřejného dění kolem sebe. Svůj život dožil v pečovatelském domě v Nových Hradech, ale zemřel v českobudějovické nemocnici. Stalo se tak 5. června a bylo mu pouhých 64 let.
Pokud jde o Jardovo literární dílo, rozhodně nebyl žádný troškař. Například „Orwelův rok”, v němž popisuje a svérázně komentuje poměry v Československu, je osobitou a syrovou parafrází Orwelovy knihy „1984”. Jardovi pak tato literární zpověď umožnila poznat, jak se u nás žije za mřížemi. Napsal také řadu povídek a esejistických statí, stovky otevřených dopisů různým institucím a osobnostem, ale i médiím. V souboru „Letters from Canada” pak popisuje detailně své reflexe života v Kanadě a paralelního dění v Československu nebo ve světě.
(Vzpomínka Pavla Soukupa, českobudějovického přítele Jaroslava Švestky.)