Slovo režiséra a interpreta
Holana jsem chtěl dělat poprvé už někdy v roce 1965 (?). Volba padla na „Příběhy“, které tehdy začaly časopisecky vycházet, na tři z nich: Návrat, Zuzanu v lázni a Martina z Orle, řečeného Suchoruký. Jako z mnohého v mém životě z toho sešlo. Neměl jsem kde. Zasutý úmysl se mi čas od času povynořil z podvědomí, až letos jsem znovu sáhnul po „Příbězích“ a kupodivu jsem zjistil, že moje volba padla na tytéž. Tak jsem pořad i odpremiéroval v Krytovém divadle. Ale délka a náročnost se pro posluchače (a konec konců i pro mne) ukázala příliš vyčerpávající. Navíc: žijeme v době, v níž v propagaci poezie dlužno být lstivým - poezie je sice krásná, ale nedá se jíst.
Ze tří poém – básnických příběhů jsem tedy vyloučil Zuzanu v lázni, jejíž epická linie není jednoznačně jasná a posluchač může poněkud tápat, nemaje možnost vracet se zpátky k místům, která mají svá tajemství a vyžadují více přemýšlení. Nahradil jsem ji (a v tom je právě ta lstivost), aby byl večer pestřejší, lehce načrtnutým portrétem Holana-člověka: výběrem novinářských rozhovorů s básníkem z let 1955, 1961, 1963, částí rukopisného záznamu básníkova vyprávění z roku 1964 a vzpomínkami Jana Halase, jemuž byl Holan kmotrem.
Je zvykem v našich krajích huhlat Holana vznešeně, téměř nadpozemsky, tak trochu záhadně. Vyloupneme-li ale báseň ze skořápky tzv. holanovské dikce, zjistíme s překvapením, že je mnohem srozumitelnější, než jak vypadá. Holanovy Příběhy jsou toho klasickým důkazem. Což ovšem nevylučuje možnost, že by v sobě nemohly skrývat otázky, týkající se i samotného smyslu lidské existence. Je pak úkolem interpreta klást tyto otázky jasně a srozumitelně, verše vykládat ne zaplevelit prázdným krasořečnictvím.
Uvedu citaci Jiřího Peňáse z jedněch Lidových novin:
„Recitace poezie je riskantní věc, skoro ještě horší než vrhání nožů na živý cíl nebo akrobacie na visutém laně. Když člověk začne recitovat, je to vždy zvláštní stav. Někdo by i prchnul.“
K čemuž dodávám:
„Pravda pravdoucí. Snažím se tedy, abych při recitaci nebyl v jiném stavu, aby se nože mého přednesu zabodly bezpečně tam, kam mají, abych za autora i za sebe řekl posluchači víc, než čeho se mu může dostat jako čtenáři.“
Doufám, že v této podobě splní náš pořad svůj hlavní úkol: stane se důvodem, aby se z Holanova posluchače stal divák i jeho čtenářem.
vr - haf (Radim Vašinka)