16 herců v 64 rolích a 16 obrazech dovolí si předvésti ctěnému publiku strastiplný a krásný příběh života Apollinairova básníka Croniamantala.
16 herců v 64 rolích a 16 obrazech dovolí si předvésti ctěnému publiku strastiplný a krásný příběh života Apollinairova básníka Croniamantala.
Slovo režiséra
Dávno, dávno již tomu, co mi kdosi půjčil knihu, strefivší mne přímo do srdce - byl to Apollinairův „Zavražděný básník“. Tehdy jsem pracoval jako umělecký vedoucí Vysokoškolského uměleckého souboru - mohlo to být asi v polovině 60. let - a se skupinou recitátorů jsme inscenovali představení z textů básní. „Zavražděný básník“ měl s poezií mnoho společného. Jak by ne! Zpracoval jsem tehdy onu povídku-novelu-malý román jako scénář, nechal dokonce rozmnožit a začal jsem číhat na příležitost jej zkoušet. Leč: bylo zapotřebí obsadit kolem šedesáti rolí! Navíc mít k dispozici i vyhraněné typy, odlišující se od běžného průměru - obě hlavní postavy nesou autobiografické rysy samotného Apollinaira (básník Croniamantal) a Marie Laurencinové (Smutenka Balerinová). A tak jsem pořád číhal a roky míjely. Občas se zdálo, a nic. Na každém hereckém konkursu, dávno po tom, co jsem odešel z VUSu, jsem pokoušel osud předkládanými party hrdinů “Básníka". (Dnes doplňuji: dvěma-třem generacím adeptů.) Někdy se stalo, že bych snad měl jednu, jindy druhou z hlavních postav, měl nebo neměl i ostatní, ale vždy v kombinaci, která byla k ničemu.
K tomu dlužno přičíst i dobu, v níž nám bylo žíti a její nejen ideologické, ale i estetické požadavky - těžko by se patrně prosazoval titul, jehož ideou je vítězství poezie nad zlobou světa, nad násilím, nezničitelnost dobra, pravdy a krásy, v němž je demonstrována monstrózní zmanipulovatelnost davu, jeho krutost, kde jsou sympaticky vykresleny postavy mnichů, židovského rabína, a jistě i ta Apollinairova erotika by našla své schvalovací odpůrce. A to vše v dobách vlády socialistického realismu, který sice měl něco do sebe, ale jen pokud jej člověk nemusel brát vážně. (Na základě jeho existence jsem odvodil selský realismus, styl, praktikovaný i s vysvětlivkami mým divadlem jako jeden článek z řetězce realismů, prvobytně pospolným počínaje.)
Tak tomu bylo i celých těch 35 let: kdybych snad i směl (byla i léta ideologického oddychu!), nemohl jsem.
Ale jednou to bylo skoro na spadnutí: na Dobešce. A měli jsme toho dokonce už i přes polovinu hotovo - střídavě ve třech hracích prostorech, pěkně to vypadalo! - ale část spolku (když je víc lidí, vždycky se najdou ti, co udělají, žel, spolek ve spolku, neb jsou svobodní lidé) nervově nevydržela neustálé celovíkendové zkoušky a odjela na jakýsi karlovarský jazzový festival, a já, sveřepý zarputilec, vše skrečoval. Stejně by to nepustili, utěšoval jsem se pak po léta. Dnes ale i na ten čas vzpomínám rád: prožil jsem si ještě pěkných pár dnů s kamarádem Ivanem Knapem, byl svědkem zrodu jeho fantastického Františka barona z Ypsilonů... Pár dní po tom, co jsme toho nechali, umřel. Mezi námi – tehdejší Croniamantal byl nevyléčitelně profesionální ve svém projevu, však se s u nás nastudovaným textem dostal na DAMU a dnes je českým hercem. Ideální Smutenkou se po letech stala jedna z Knapových dcer, ale babička nedovolila – musela chodit nacvičovat na Spartakiádu. I tak jsme tehdy v Čechách žili.
Po převratu jsem se opět rozvzpomenul. Laskavý osud mne zas jednou inspiroval Smutenkou od pánaboha. Slíbila, aby se později ze všeho vylhala. Tentokráte, poučen životem a tlačen v botě pokročilejším věkem, zvolil jsem obsazení jak jen to šlo a začali jsme. V Krytu. Byť i chyběl ten pravý hlavní hrdina. Ten se přihlásil později: původně jako výpomocná síla do masových scén coby milovník Apollinaira, ale absolvoval v létě hereckou školu našeho kočovného divadla a ukázalo se, že má na víc. Pro nás má i tu výhodu, že je po mamince Francouz, takže nejasná či rozpaky budící místa v Básníkovi jsme si mohli zkonfrontovat s originálem a v mnoha případech přeložit přesněji, než jak dosud bylo v Čechách zvykem - a hle, najednou to dostalo nečekanou hlavu a patu. Znalci Apollinairova díla budou i jinak překvapeni až vyděšeni, leccos neznajíce. Bodejť! Apollinaire totiž při svém sklonu k bohémskému způsobu života mnohé z textu nenapsal, takže jsem byl nucen dopsat to za něj. Zvláště tehdy, kdy přestavba scény si vyžadovala nějaký text na předscéně, a on žádný nebyl.
Příjemným se ukázalo býti finanční zabezpečení, kterého se nám dostalo (Open Society Fund a Hlavní město Praha) a my měli najednou na kostýmy, výpravu, scénickou hudbu a ozvučení, ba něco jsme mohli zaplatit hercům a ostatním tvůrčím pracovníkům.
A nakonec jedna veselá historka: Miloš Rotter, žijící nestor našich herců, se onehdy stavoval na své chalupě. Zalistoval ve svém stavebním denníku a namátkou četl - .4. 1997: Milá chaloupko, jsem tu letos teprve podruhé, ale po nedělích zkoušíme „Zavražděného básníka“...
A tak vám, ctění návštěvníci, předkládám představení toho typu, o jehož potřebnosti jsem byl přesvědčen už za minulého režimu: představení s kladným romantickým hrdinou. A trochu mne mrazí z pomyšlení, že těchto hrdinů je nám zapotřebí i dnes. Ale je-li komu, není to ještě tak špatné.
Předkládám vám představení, které jsem kdysi začínal secvičovat s těmi, jichž děti to dnes se mnou hrají. Ale hrají v něm i někteří z těch prvních, i když vystupují dnes v jiných rolích...
Radim Vašinka