DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Guillaume Apollinaire
Zavražděný básník

16 herců v 64 rolích a 16 obrazech dovolí si předvésti ctěnému publiku strastiplný a krásný příběh života Apollinairova básníka Croniamantala.

PREMIÉRA: 29. 4. 1998
HRAJÍ: Jean-Gaspard Páleníček, Lena Tomšů, Štěpán Smolík, Irena Hýsková, Jiří Sládeček, Klára Matoušková, Miloš Rotter, Petr Škopek, Stanislava Vránová, Lára Galiánová, Lucie Vašinková, Jana Smolková, Michaela Marešová, Lucie Pecharová, Kristýna Adámková, Radim Vašinka
PŘEKLAD: Max Šraml a Jaroslav Seifert
SCÉNÍŘ A REŽIE: Radim Vašinka
HUDBA: Martin Smolka
KOSTÝMY: Adéla Maršáková
DEKORACE: Alexandr Hejl
Výtvarná spolupráce: Michal Matzenauer
Realizace hudebního a zvukového záznamu: Bohuslav Jiřička
ZVUK: Michaela Marešová
Finanční zabezpečení realizace představení:
Open Society Fund a Hlavní město Praha (rovným dílem)

Slovo režiséra  

Dávno, dávno již tomu, co mi kdosi půjčil knihu, strefivší mne přímo do srdce - byl to Apollinairův „Zavražděný básník“. Tehdy jsem pracoval jako umělecký vedoucí Vysokoškolského uměleckého souboru - mohlo to být asi v polovině 60. let - a se skupinou recitátorů jsme inscenovali představení z textů básní. „Zavražděný básník“ měl s poezií mnoho společného. Jak by ne! Zpracoval jsem tehdy onu povídku-novelu-malý román jako scénář, nechal dokonce rozmnožit a začal jsem číhat na příležitost jej zkoušet. Leč: bylo zapotřebí obsadit kolem šedesáti rolí! Navíc mít k dispozici i vyhraněné typy, odlišující se od běžného průměru - obě hlavní postavy nesou autobiografické rysy samotného Apollinaira (básník Croniamantal) a Marie Laurencinové (Smutenka Balerinová). A tak jsem pořád číhal a roky míjely. Občas se zdálo, a nic. Na každém hereckém konkursu, dávno po tom, co jsem odešel z VUSu, jsem pokoušel osud předkládanými party hrdinů “Básníka". (Dnes doplňuji: dvěma-třem generacím adeptů.) Někdy se stalo, že bych snad měl jednu, jindy druhou z hlavních postav, měl nebo neměl i ostatní, ale vždy v kombinaci, která byla k ničemu.  

K tomu dlužno přičíst i dobu, v níž nám bylo žíti a její nejen ideologické, ale i estetické požadavky - těžko by se patrně prosazoval titul, jehož ideou je vítězství poezie nad zlobou světa, nad násilím, nezničitelnost dobra, pravdy a krásy, v němž je demonstrována monstrózní zmanipulovatelnost davu, jeho krutost, kde jsou sympaticky vykresleny postavy mnichů, židovského rabína, a jistě i ta Apollinairova erotika by našla své schvalovací odpůrce. A to vše v dobách vlády socialistického realismu, který sice měl něco do sebe, ale jen pokud jej člověk nemusel brát vážně. (Na základě jeho existence jsem odvodil selský realismus, styl, praktikovaný i s vysvětlivkami mým divadlem jako jeden článek z řetězce realismů, prvobytně pospolným počínaje.)  

Tak tomu bylo i celých těch 35 let: kdybych snad i směl (byla i léta ideologického oddychu!), nemohl jsem.  

Ale jednou to bylo skoro na spadnutí: na Dobešce. A měli jsme toho dokonce už i přes polovinu hotovo - střídavě ve třech hracích prostorech, pěkně to vypadalo! - ale část spolku (když je víc lidí, vždycky se najdou ti, co udělají, žel, spolek ve spolku, neb jsou svobodní lidé) nervově nevydržela neustálé celovíkendové zkoušky a odjela na jakýsi karlovarský jazzový festival, a já, sveřepý zarputilec, vše skrečoval. Stejně by to nepustili, utěšoval jsem se pak po léta. Dnes ale i na ten čas vzpomínám rád: prožil jsem si ještě pěkných pár dnů s kamarádem Ivanem Knapem, byl svědkem zrodu jeho fantastického Františka barona z Ypsilonů... Pár dní po tom, co jsme toho nechali, umřel. Mezi námi – tehdejší Croniamantal byl nevyléčitelně profesionální ve svém projevu, však se s u nás nastudovaným textem dostal na DAMU a dnes je českým hercem. Ideální Smutenkou se po letech stala jedna z Knapových dcer, ale babička nedovolila – musela chodit nacvičovat na Spartakiádu. I tak jsme tehdy v Čechách žili.  

Po převratu jsem se opět rozvzpomenul. Laskavý osud mne zas jednou inspiroval Smutenkou od pánaboha. Slíbila, aby se později ze všeho vylhala. Tentokráte, poučen životem a tlačen v botě pokročilejším věkem, zvolil jsem obsazení jak jen to šlo a začali jsme. V Krytu. Byť i chyběl ten pravý hlavní hrdina. Ten se přihlásil později: původně jako výpomocná síla do masových scén coby milovník Apollinaira, ale absolvoval v létě hereckou školu našeho kočovného divadla a ukázalo se, že má na víc. Pro nás má i tu výhodu, že je po mamince Francouz, takže nejasná či rozpaky budící místa v Básníkovi jsme si mohli zkonfrontovat s originálem a v mnoha případech přeložit přesněji, než jak dosud bylo v Čechách zvykem - a hle, najednou to dostalo nečekanou hlavu a patu. Znalci Apollinairova díla budou i jinak překvapeni až vyděšeni, leccos neznajíce. Bodejť! Apollinaire totiž při svém sklonu k bohémskému způsobu života mnohé z textu nenapsal, takže jsem byl nucen dopsat to za něj. Zvláště tehdy, kdy přestavba scény si vyžadovala nějaký text na předscéně, a on žádný nebyl.  

Příjemným se ukázalo býti finanční zabezpečení, kterého se nám dostalo (Open Society Fund a Hlavní město Praha) a my měli najednou na kostýmy, výpravu, scénickou hudbu a ozvučení, ba něco jsme mohli zaplatit hercům a ostatním tvůrčím pracovníkům.  

A nakonec jedna veselá historka: Miloš Rotter, žijící nestor našich herců, se onehdy stavoval na své chalupě. Zalistoval ve svém stavebním denníku a namátkou četl - .4. 1997: Milá chaloupko, jsem tu letos teprve podruhé, ale po nedělích zkoušíme „Zavražděného básníka“...  

A tak vám, ctění návštěvníci, předkládám představení toho typu, o jehož potřebnosti jsem byl přesvědčen už za minulého režimu: představení s kladným romantickým hrdinou. A trochu mne mrazí z pomyšlení, že těchto hrdinů je nám zapotřebí i dnes. Ale je-li komu, není to ještě tak špatné.  

Předkládám vám představení, které jsem kdysi začínal secvičovat s těmi, jichž děti to dnes se mnou hrají. Ale hrají v něm i někteří z těch prvních, i když vystupují dnes v jiných rolích...  

Radim Vašinka