DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Fraňa Šrámek
Dul, dul, už duje míň, ale nedodul…
Večer ku poctě Fráni Šrámka

Nevím, jestli je to zrovna nejšťastnější nápad, zahajovat novou sezonu poezií a navíc poezií Fráni Šrámka - kamže dnes se stříbrným větrem! (Jako malý kluk jsem zvoníval stříbrnou prvorepublikovou pětikorunou o desku stolu, vydávala jasný zvonivý zvuk, inu stříbrný, dodnes si jej pamatuji! takže vím, o čem mluvím. A to ještě to stříbro bylo jen příměsí mince! A stejně zněl i jarní vítr. Tehdy.) Ale na stará kolena hledá člověk cestu ke svým kořenům. A ta je spjata i s verši básníků. Mám-li být upřímný, dávám mezi básníky přednost kategorii poeta natus, tedy těm přirozeným, s vrozeným nadáním, které se nedá nahradit sebeučenějším školením, kdy nedostatek spontánního talentu je nahrazován úporným, nastudovaným, mechanickým napodobováním úspěšnějších vzorů, v jehož důsledku vznikne básník opačného pólu, víceméně umělý, poeta doctus (těch je dnes jak naseto).  

Mezi těmi prvními u mne zaujímal čelné místo právě Fraňa Šrámek. Provázel mne všemi věkovými i emocionálními stádii mého života. A mám dojem, že je dnes pozapomenutým básníkem. Pominu-li oficiální Šrámkův Písek (v podstatě nemající s jeho jménem nic společného) a Šrámkovu Sobotku, akci, připomínající mi řepnou kampaň, myslím, že z povědomí nejen dnešní mladé generace, ale českého lidu (o němž mám pochybnosti, zda vůbec existuje), poněkud vymizel, vyradýrovan současným trendem honby za konzumem a zábavou. A postmodernistickými trendy. Nedávno jsme se stěhovali a mezi stovkami knih, které jsem byl nucen přemístit do nového bydliště, jsem narazil právě i na Šrámka. A vrátil se k němu i po skončení této příšerné akce. A přesvědčil jsem se, že jeho verše jsou mi stejně blízké, jak za mlada (pěkně se s nimi vzpomíná), některé pak jsou dnes k stáru ještě bližší a hlavně srozumitelnější, než dřív, podávajíce mi opěrnou hůl k mému kulhavému klopýtání dneškem.  

Snad se najde i pár těch, kteří na Šrámka ani ve shonu dnů nezapomněli a přijdou si jeho verše poslechnout, protože krása sdílená s druhými lidmi, je krásnější, než když s ní sedí člověk doma sám.  

Radim Vašinka

Fraňa Šrámek
Fraňa Šrámek
PREMIÉRA: 17. 10. 2014
režie a přednes: Radim Vašinka

Fráňa Šrámek  

S T Í N Y  

 

Přeněžný stíne ztepilý,  

mohu jít s vámi, smím?  

Byť krásou vaší opilý,  

jsem také jenom stín.  

 

Nás nezmámí ten bědný klam,  

jejž dějem lásky zvou.  

My nepášeme melodram,  

hru pouze stínovou.  

 

Když stín se k stínu nachýlí,  

tu není horkých úst,  

netluče slavík zpozdilý,  

jen stíny počnou růst.  

 

Když v náručí stín stínu pad,  

i náručí je stín.  

Z hvězd sněží jenom mrazný chlad,  

já stín jsem jen, vy stín.  

 

A někde snad je bloudků dvé  

a lže jim pták a keř,  

nevědí o hře stínové  

a šeptají si: Věř!  

 

Však stínům střemcha nekvete,  

smích nezní hrdliččin - -  

Proboha, vy snad pláčete?  

To přece nesmí stín.  

 

Ach, netoužete zpět a ven,  

jen nalhou vám a nedají.  

Splynouti mohou stíny jen,  

jen stíny splývají...


Fráňa Šrámek se narodil 19. ledna 1877 v malém městečku Sobotka na kraji Českého ráje jako druhorozený z pěti bratrů. Šrámkův otec pracoval jako berní (daňový) úředník a musel se kvůli práci často stěhovat. Krátce po zahájení školní docházky se odstěhovali do Zbiroha.  

Většinu gymnaziálních let Šrámek strávil v Písku, kde od sekundy do sexty bydlel sám v podnájmu. Ve škole se necítil dobře, profesoři byli autoritativní, pedantští a přezíraví. Šrámek začíná psát své první básnické pokusy. Maturitu však složil na Gymnáziu v Roudnici, kam se přestěhoval za rodinou. Roudnické gymnázium včetně profesorů mu bylo mnohem bližší.  

Po gymnáziu začal Šrámek v Praze studovat práva. V roce 1903 se Šrámek právnická studia rozhodl opustit, stát se básníkem a naplno se věnovat literatuře a psát. Stěhuje se do Prahy do olšanské vily S. K. Neumanna k ostatním anarchistickým autorům a mladým spisovatelům.  

Ve Šrámkově životě se v roce 1905 objevuje Miloslava Hrdličková (Milka) a stává se jeho družkou na celý život. Milka vystudovala v Praze dívčí obchodní školu, což tehdy nebylo zvykem - obvykle se dívky vdaly a staraly se o děti a manžela-živitele rodiny. Milka však byla finančně nezávislá, sečtělá a hovořila třemi cizími jazyky. Nikdy se nevzali.  

V den všestudentských slavností, 28. května 1905, začala v hostinci U skalního vrabce demonstrace anarchistických studentů, kteří zpívali píseň Rudý prapor a volali hesla "Ať žije Anarchie," "Pryč s tyrany." Vše zpozoroval policista, přivolal posily a společně zakročili proti rebelujícím studentům. Michael Kácha byl zatčen za nesení praporu a Šrámek byl zatčen za to, že na policistu volal "Zhyň, otroku, zhyň, pse!" Šrámek dostal 6 dnů v policejním vězení, Kácha 8 dní.  

Šrámek byl tedy v roce 1905 krátce vězněn v policejním vězení. Nedlouho poté byl povolán na čtyřtýdenní vojenské cvičení, kterého se účastnil. Povolání nekomentoval jen známými verši Píšou mi psaní, ale i článkem v Práci z 18. srpna 1905: "...slibuji, že po celé čtyři neděle budu sloužiti věrně svému přesvědčení, že všechny své smysly opět otevřu, aby novými zkušenostmi posílil se můj odpor proti militarismu, a že vše, čím tam ve mně bude raněn a uražen člověk, povím potom mým kamarádům v písničkách, povídkách a propagačních článcích. To slibuji a protestuji: Pryč s militarismem!" Článek nezůstal nepotrestán - Šrámka čekalo několikanedělní vojenské vězení. Po návratu obdržel další výzvu, ať druhého dne nastoupí na šest dní do vojenského vězení - nenastoupil a šel na večírek, který byl rozehnán, účastnici legitimování a Šrámek s Káchou opět zatčeni.  

V letech 1906 až 1910 se obnažila ideologická chaotičnost a organizátorská neschopnost anarchismu; je to doba, kdy se hnutí rozpadá a mladí spisovatelé se vydávají na vlastní samostatnou tvůrčí cestu. V té době píše Šrámek Stříbrný vítr (1910), který je o mládí, o touze po čisté lásce, o vzpurnosti, která patří k dospívání. Román je považován za předěl ve Šrámkově tvorbě - právě v tomto díle doznívá téma mládí, odvahy a aktivity a předznamenává díla, ve kterých dominuje snaha o harmonizování konfliktů, touha po souladu člověka se světem, přírodou a životem.  

V srpnu 1914 odjel Šrámek do první linie na haličskou frontu, byl raněn a v září se vrací na zotavenou. V květnu 1915 vypukly boje s Itálií - Šrámek byl povolán na frontu do Soči, kde zprvu zajišťoval dopravu materiálu do hor (viz povídka Cesta do hor), poté pracoval v lazaretu, kde se staral o zraněné ruské vojáky. Květen 1916 a nasazení v Rombonu odráží báseň Cesta z Rombonu. Léto strávil v zázemí a v září se přesunul na rumunskou frontu, kde byl kromě dubnové dovolené do listopadu 1917. Čekal ho přesun zpět do Itálie, dvě krátké dovolené, po nichž od srpna sloužil ve vojenské kanceláři ve Vídni. Téma války se objevuje v několika básních napsaných na frontě a především v dramatech a povídkách. Ani válka v něm nezahubila duši poetického básníka, snad právě naopak se stal díky tomu vnímavější k přírodě, kráse ženy a poetice malých radostí.  

Fráňa Šrámek je nejvíce znám jako básník, ale v jeho díle najdeme i dramata, publicistické texty a prózu - romány, povídky.  

Po první světové válce krátce spolupracoval s Neumannovým časopisem Červen, ale brzy se stáhl do ústraní a začal intenzivně psát. Anarchističtí přátelé zaujali k jeho nové tvůrčí i životní fázi kritický postoj. Ačkoli žil převážně v ústraní, nezůstal chladný vůči politickým událostem - na protest proti fašismu Šrámek nevycházel ze smíchovského bytu a jeho názory se odrazily ve sbírce Rány, růže (1945).  

Šrámek zemřel v Praze 1. července 1952 na plicní chorobu následkem dlouhodobého kouření.  

(Podle materiálu, zveřejněných na internetových stránkách Muzeem Fráni Šrámka.)