DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Jan Skácel
Za zavřenýma očima aneb Na prázdné dlani kamínek ...
verše a úsměvné prózy Jana Skácela a vzpomínky jeho přátel

Jeden z nejoblíbenějších literárních večerů Krytového divadla. V neakademickém pojetí obou interpretů poznáte Jana Skácela - básníka i Jana Skácela - člověka.

Jan Skácel
Jan Skácel
PREMIÉRA: 20. 1. 1999
Účinkují: Irena Hýsková a Radim Vašinka
Scénář a režie: Radim Vašinka
Audio ukázky čte Radim Vašinka a Irena Hýsková

Náš druhý pořad z díla Jana Skácela je, v porovnání s tím prvním, trochu „odlehčenější“, laděný spíše do pohody, než do nepohody. I vzpomínky jeho přátel jsou vzpomínkami na veselou notu. Smutek s jeho jménem jsme už vzpomenuli. Teď chceme vzpomínat s úsměvem. Proto jsme zařadili i více „Malých recenzí“. I v přednesu se snažíme zbavit verše interpretační tíže. A zaujetím pro myšlenku říci i svůj názor, vzít verše za své. Přivlastnit si je. A tak jim znovu dát život. Ostatně - nic nového: už Goethe rozlišoval recitátora od deklamátora. A jdeme-li k latinským kořenům, je vše jasné:  

recitator - předčitatel,  

declamator - řečník.  

Recitátor tedy znovu cituje napsané, tedy oznamuje, co autor napsal, deklamátor (dnes má to slovo trochu pejorativní význam, skoro opačný svému smyslu) řeční ono napsané, tedy mluví je za sebe.  

U nás jsou v převaze recitátoři. Nezaujatě předčítající (byť i nazpaměť) to básníkem sepsané. Technicky dokonale ozvučené hlásné trouby, dokazující svoji ušlechtilou gramotnost. A notoricky činící z veršů velice nudnou záležitost. Neobjasňující nic z toho, co je zakleto v básni. Ohromující snoby a ušlechtilé duše, které tu a tam jsou s to pochytit nějaké to krásné slůvko a omdlévat při něm s očima v sloup.  

Snažíme se spíše deklamovat. Je to těžké. Někdy to vyjde, někdy ne – někdy člověk zabředá v klišé aniž by chtěl. Ale doufejme, že tomu bude čím dál méně.  

Aby těch, kteří chtějí poslouchat poezii, neubývalo, ale bylo čím dál víc. Aby se poezie stala samozřejmou součástí našeho života.  

Aby básníci nežili nadarmo.

Jan Skácel
Jan Skácel
Divadelní Noviny, č. 5, r. 99, 2. 3. 1999 / Jana Bohutínská: Nastražme uši v Orfeu

Jan Skácel  

Pohřeb konfidenta  

 

Jsem si zcela nepatrně jist  

že až se budeme vracet z jeho pohřbu  

krásně ho pomluvíme  

protože se tak patří  

a protože jsme jenom lidé  

 

Řekneme: Přece jen nebyl tak zlý  

tolik věcí ho na tomto světě trápilo  

dokonce svědomí  

pracoval v noci děsíval se dne  

a viděl jste  

kterak z jeho tváře utíkali hadi?  

 

Samozřejmě budeme to všechno říkat potichu  

velice tiše  

protože na takovém pohřbu  

to víte  

člověk nikdy neví  

dokonce i to že měl hodnou maminku  

a nadané děti  

budeme vážit slova  

ale ono nám to přece jenom nedá  

a pěkně ho pomluvíme  

mezi krematoriem a tramvají  

 

Vůbec to chudák neměl lehké  

všechno o nás věděl  

a vždycky si myslel že to dělá pro lidstvo  

a povšiml jste si příteli  

že připomínal když tak ležel v rakvi  

porouchaný rentgenový přístroj?  

 

Tohle si povíme docela už tiše  

a hodně se ohlédneme  

 

Každý tam jednou musí řekneme  

někdo dřív a jiný později  

smrt neměl lehkou však víte tolik očí  

co to dá práce zavřít tolik očí  

a každé jinačí...  

 

V té chvíli kyvadélko vlastní naší hrůzy  

pohne se rychleji přidáme do kroku  

hle už nás dohnali ti smutní pozůstalí  

odění do šarlatu  

smekneme klobouky a zamumláme slova soustrasti  

o mrtvých jenom dobře jak jinak  

už to má za sebou  

takový krásný pohřeb a tolik bílých růží  

 

Jak hráli Beethovena!


Co dlužím Tereze Vlčkové a Janu Skácelovi  

 

Bude tomu už dobrých 8 let, co jsme zajeli s naším skácelovským pořadem do Nového Města nad Metují, kam nás pozval spolek Quo vadis, sdružení mladých při místním katolickém kostele. Mělo to krásnou atmosféru. Všechno. Napřed jsme se posadili na kousek řeči a tuším kávu s buchtami na faře. Posléze jsme přešli naproti, šikmo přes náměstí do příjemného sálu místní radnice a začali si to tam připravovat. Principál byl tehdy postižen ještě utkvělou představou, že intimita našeho krytu je přenosná i do odlišného prostředí, takže všude jsme sebou tahali reflektory, dvě staré kuchyňské židle, otřískané stolky, které měly zpodobňovat jeho halasovské krédo, že naše produkce jsou „pro oblýskané lokty, ne pro fraky“, a - což bylo vrcholné číslo - vyvazovali jsme lampu s papírovým širmem, přizdobenou textiliem. Což např.zde představovalo šplhat po čtyřmetrovém žebříku a vyvazovat širm za výpomoci asi 10 m provázku. Příprava (a nakonec zbytečná, protože cizorodé prostředí toto znásilňování, byť vykonané v dobré vůli, většinou odmítalo) byla nakonec skoro delší než vystoupení samo.  

A tady, v Novém Městě nad Metují, vystoupila před námi, s naším smluveným svolením, dívčina, která to naše vystoupení měla na svědomí, protože byla v Praze v tom našem Orfeovi, a měla úvodní slovo, které si sama vymyslela. Bylo celé orosené pelem dojemné neobratnosti. Principálovi pro svoji bezelstnost tak zalíbilo, že si je vyžádal, že je uvedeme i u nás. Ale, jak už to bývá, zveřejňujeme je teprve dnes.  

Tak - s omluvou za zpoždění, ale přece.  

vr - haf (Radim Vašinka)


Úvodní slovo  

 

Chtěla bych vás dnes zde přivítat a pozvat na setkání s Janem Skácelem a jeho poezií v podání pražského Krytového divadla Orfeus.  

Tento večer je již třetím setkáním se sdružením „Quo vadis“. Vy, kdo jste zde již po několikáté, víte, že bychom si chtěli položit otázku po smyslu našich kroků, kam kráčíme, právě prostřednictvím našich pořadů - setkávání se s tím, co skrývá hudba, divadlo, poezie a výtvarné umění.  

Mnoho lidí se domnívá, že Jan Skácel je básníkem absolutně spjatým s domovem. On sám však říká, že doma nebyl nikde. Tatínek pocházel z Vodňan, maminka z Vysočiny a on sám ze Slovácka. Tatínek byl učitel. Jan později řekne: „…učitel byl dříve cosi jako komediant. Putoval z místa na místo.“ Janova poezie je neustálým vracením se na venkov.  

Čtenáře, okouzleného jeho metaforami, by možná zajímalo, kde mají svůj původ. Za války se Jan několikrát pokusil utéci z totálního nasazení a za trest pracoval v Německu, v Alpách, při stavbě tunelů. Odtud psal rodičům dopisy. Kvůli cenzuře začal psát místo dopisů básničky. Začal objevovat, co všechno může skrýt a říct metafora.  

Po válce necítí potřebu psát verše a nechá toho. Jednoho dne mu dojdou peníze na cigarety, vytáhne jednu z válečných básniček, pojmenuje ji a vhodí do schránky redakce časopisu Rovnost. Za ni dostane 25 korun. O.Mikulášek jej prosí o další a pozve jej ke společnému setkání. Skácel se s ním sejde až v r.1948, stydí se, neboť nenapsal nic nového, poslal mu jen ty staré z války. Když už nad ním Mikulášek začne lámat hůl, vyjde jeho první sbírka - Kolik příležitostí má růže. Název byl podle jedné cedulky z květinářství: „růže pro všechny příležitosti“.  

Od roku 1948 pracuje v kulturní rubrice Rovnosti, odkud jej vyhodí. Odmítá nabídku učit marxismus-leninismus na VŠ a dobrovolně se rozhodne pracovat ve fabrice, což bylo považováno za provokaci. Z fabriky jej vytáhne opět Mikulášek a nabídne mu práci v rozhlasu, že se mu prý stýská. Do roku 1968 se živí jako šéf literárního měsíčníku Host do domu.  

V 70. letech byl postižen zákazem publikování a tím by donucen k tichu, které se tolik lišilo od toho, které měl tak rád. Zdeněk Heřman vzpomíná na setkání s Janem Skácelem: „…zvláštní zážitky vyplavuje člověku paměť, jako třeba tenhle: dávno, před nějakými třiceti, či kolika lety, jsem se ocitl u ohníčku, hovořil u něj Jaroslav Tomeček a mlčel Jan Skácel. A já si básníkovo mlčení pamatuju stejně jako tu vypravěčovu řeč…“  

On sám řekl, že raději poslouchal, než mluvil a dokonce, že jako vášnivý čtenář raději četl, než psal.  

Jan Skácel je básníkem, který zacházel se slovy velmi úsporně. A to se nejvíce projevilo ve sbírkách čtyřverší - Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška.  

Poté, co jsem viděla poprvé pořad divadla Orfeus - Za zavřenýma očima aneb Na prázdné dlani kamínek, a když jsem se dozvěděla, že mám mít k němu předmluvu, jako bych Jana Skácela potkávala na každém kroku, nebo spíš on potkával mě. Všechno to začalo tím, že jsem dostala kamínek… Za pár dní moji spolužáci ve škole dostali zadání vytvořit předmět pro osobu, které si váží a kterou mají rádi. Jedna si vybrala právě Jana Skácela. Vznikla pro něj miska na čaj. Vypadala jako byste vzali kalíšek z měkké hlíny a otiskli do něj prsty…  

Další setkání již nebyla tak poetická, o to však praktičtější. V tu správnou chvíli jsem nalezla tu správnou knížku: když jsem hledala něco úplně jiného, objevila jsem doma i několik na stroji opisovaných Skácelových malých recenzí…  

Když jsem četla Skácelovy verše, připadaly mi jako kamínky – oblázky vodou omleté do hladka. Každá básnička jakoby byla poctivým broušením kamínku a pečlivým kladením k těm vedle. A jakoby se ty kamínky vybíraly odkudsi ze dna. (Taková mozaika se musí udělat, když se rodí báseň.) A všechny básně se rodí z TICHA a do TICHA tížícího, úzkostného, čekajícího, pulzujícího, sladkého, hustého, nebo milosrdně vyrovnaného.  

Tereza Vlčková