DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Jaroslav Seifert
Milostná poezie a něco memoárů

Setkání s poezií Jaroslava Seiferta

Z prostějovského zájezdu v roce 1996 (foto: Bob Pacholík)
PREMIÉRA: 12. 4. 2013
režie a přednes: Radim Vašinka
Charakteristiku pořadu uvádíme částí rozhovoru principála s Marinou Feltlovou pro ČR3-Vltavu.

Setkání s poezií Jaroslava Seiferta bylo přemnoho – a každé bylo úplně jiné Poprvé mne okouzlil – jak jinak – když jsem bral rozum o děvčatech:  

 

„ – A k ústům přiblíží se ret;  

ke kterým čí? Můj vždycky ke tvým.  

Chci býti s tebou jako květ,  

jenž úzce přimyká se k větvím.  

- Ne, nikoli! To můj vždy ke tvým,  

k tvým ústům přiblíží se ret.”  

 

To pro mne mělo tehdy skoro příchuť zakázaného ovoce. K tomu nádavkem 50. léta min. stol., kdy převládající ráz poetické tvorby se nesl v naprosto odlišném duchu budovatelského charakteru, či spíše bezcharakteru. Kdy milostná lyrika byla na odstřel a když šel člověk na schůzku s děvčetem, připadal si málem jako zločinec. Inu budování nebyl žádný špás.A je mi líto, ze srdce líto, všech těch mladých, kteří – mám ten dojem – dnes snad ani nejsou s to pochopit, co s těmi verši zbavovalo člověka dechu, že mu bylo najednou slabo na omdlení.  

O pár let později zjistil onen mladík, tedy já, a znovu s bezmezným údivem, že je i úplně jiný Seifert, a bylo mu žasnouti nad poetistickými verši, zcela jedinečnými:  

 

„Tvůj prs  

je jako jablko z Australie.  

Tvé prsy  

jsou jako dvě jablka z Australie.  

Jak mám rád toto počitadlo lásky!”  

(Počitadlo)  

 

Nebo:  

 

“…Manévrující dreadnought  

potkává housle na vlnách,  

kapitánovi ulétla čepice  

a krouží kolem lodi. Bílý pták.”  

 

Následující rýmující Seifert mne zanechal bez následků, aby mne zcela nečekaně šokoval ten nerýmující: a samizdatový Morový sloup, pokoutně za bolševika šířený, byl ranou do černého. Znovu nepochopíte, neznajíce realitu 70. let, jakou oporou.  

 

„…Jako kouř marihuany  

jsou verše básníků.  

A jestliže její lehký kouř  

otevře dvéře neznámých krajin,  

odkud nám s úsměvem běží vstříc  

rozkošné chvíle štěstí  

a drží se za ruce  

s chvílemi šťastné rozkoše,  

proč by to nedovedly i verše?  

 

Stačí jen jediná píseň,  

aby lidem zatajil se dech  

a aby dívky, až ji zaslechnou,  

daly se do pláče.  

 

Jak rád bych to uměl!  

Zvláště dnes,  

kdy už jsem stár a přešlapuji  

a slova mi skřípou v zubech.  

 

Kdybych však se zaposlouchal do ticha  

a donutil své pero,  

co myslíte, že byste zaslechli?  

 

Leda tu píseň,  

kterou s podříznutým hrdlem  

zpíval Jan Jakub Ryba,  

když mu břitva vypadla z ruky  

a ještě stál opřen o borovici  

sám a sám  

v lese u Rožmitálu.”  

(Kouř marihuany)  

 

Politická témata této samizdatové sbírky tehdy převážila i krásu milostných básní sedmdesátiletého básníka. Jeho nepřeslechnutelný hlas mi byl nad všechny Charty. Tehdy jsme hráli na Hřebenkách. Dvakrát se sešel plný sál – někdy začátkem 80. let – a v napjatém tichu s úžasem poslouchal oněm samizdatovým veršům Jaroslava Seiferta. (A také Jana Skácela.) Fízlové zaregistrovali, jak jsem později zjistil, ale nezasáhli.  

A nám šel tehdy krásný mráz po zádech: z veršů, trochu ze strachu, ale i z toho, že se nás sešlo tolik.  

A teprve po převratu se člověk mohl dosyta pohroužit do bilancování lyriky Jaroslava Seiferta, tak blízké každému, kdo už trochu přemýšlí o tom jak a proč žil.  

A to je mé poslední setkání se Seifertovou poezií. Hořkosladké, protože trpké i ty úsměvné vzpomínky tak korespondují s mnohým, co člověk sám zažil. A s tím, co už nezažije.  

Pro osvěžení dovolím si přidat vzpomínku na naše bytové divadlo, které jsme provozovali pár let po převratu v r. 89 a ve kterém jsme uváděli i Seifertovu poezii:  

„…Irena Hýsková si libovala, že v Seifertově večeru mohla svůj part odpřednášet vleže z postele, když se otevřely a pak zase zavřely spojovací dveře, vedoucí do „divadelního pokoje“. Nebo, v témže Seifertovi: byl ozvláštněn stylizovanými divadelními vstupy. Jedním z nich bylo ztvárnění nemravné touhy mladinkého Seiferta podívat se na slečny ve Vlašské ulici. Byl tam moment, kdy chlapec strnul při pohledu na v okně vystavené obnažené dívčí prsy, sloužící za vnadidlo na zájemce. Já četl prózu, na pódiu u stěny, a v inkriminovaném momentě se otevřely dveře v postranní stěně pokoje, cudně nasvíceny, a jedna z našich mladých adeptek herectví tam statečně vystavila dotyčné poklad své krásy v jejich pravé podobě. Pak se dveře zavřely, světlo pohaslo a děj šel dál. Jenže, jak jsem pak zjistil, nikdo si toho nevšimnul, protože to bylo mimo zorné pole diváků, a dívka tak neučinila nic víc, než marnou žertvu na oltář umění. Zcela marnou, protože byla i mimo moje zorné pole přednašeče. Tedy mne.“  

Konec úsměvné vzpomínky.  

A pořád mne okouzlují verše, téměř obsedantně, řekl bych, kdyby to slovo nebylo tak nepoetické:  

 

„Někdy jsou lásky jako květ  

vlčího máku,  

nedoneseš je domů.”  

 

Radim Vašinka

Osvěžujícím prvkem principálova seifertovského recitálu je i Lena Tomšů (zachycena při svém „nesnovém“, tedy oblečeném vstupu). (foto: Bob Pacholík)